Jak soudíte, 14. kap

minulý díl zde

14. Tvá cesta, Bože, je ve svatyni

Body, o nichž jsme hovořili v předchozí kapitole, postavily mezi Boha a člověka velkou propast. Vlivem Satana se lidský rod vydal na bezútěšnou, temnou cestu. Jak by nás mohl Bůh znovu získat a přenastavit naše falešné myšlení? Jak by se naše myšlení mohlo opět stát Božím myšlením, abychom mohli skutečně porozumět Jeho charakteru?

Ježíš mu řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. "Jan 14:6 

Ježíš je ta cesta k Otci, pravda Otce a život Otce. Skrze Krista se můžeme vrátit k Bohu. To slovo pro cestu v řečtině ve výše uvedeném verši je G3598 hodos, což znamená pěšina, stezka. Stejné slovo je použito v řeckém Starém zákoně v tomto verši:

Tvá cesta, ó Bože, je ve svatyni, kdo je tak velký Bůh jako náš Bůh? Žalm 77:13 (český překlad KJV)

Aby se nám Bůh mohl přiblížit a přebývat s námi, nechal postavit svatyni.

A ať mi udělají svatyni a budu přebývat uprostřed nich. Exodus 25:8

Cílem chůze po této stezce svatyně je, aby naše kamenná srdce znovu změkla a stala se srdci masitými.

Dám vám nové srdce a nového ducha dám do vašeho nitra. Odstraním srdce kamenné z vašeho těla a dám vám srdce masité. Ezechiel 36:26 

Symbolika svatyně nám ukazuje kroky, kterými se máme řídit, abychom se mohli plně vrátit k Bohu a smířit se s ním.

Podívejme se na rozvržení tohoto systému svatyně.

Hříšník vstupuje do svatyně dveřmi na nádvoří. Místnost zvaná svatyně svatých (Nejsvětější svatyně) je oddělením, kde ve svatyňovém systému přebývala Boží přítomnost.

Existuje mnoho aspektů svatyně a jejích služeb, kterými bychom se mohli zabývat,[1] , ale chceme se zaměřit pouze na několik bodů při přechodu z nádvoří do Nejsvětější svatyně.

Nejprve si všimneme, že veškeré vybavení na nádvoří je potaženo mosazí nebo bronzem. Nábytek v oddělení svatyně je buď ze zlata, nebo je zlatem překryt.[2] Změna kovů prozrazuje změnu kvality. Tohle představuje změnu charakteru, k níž dochází v člověku, když postupuje v poznání Boha. Prvek mosaz je zajímavý tím, že je to slitina dvou kovů, mědi a cínu. Je to kov, který je vyroben člověkem. Aneb nebyl stvořen Bohem.

A Sila, ta také porodila: Túbal-kaina, kováře všech bronzových a železných nástrojů. Túbal-kainova sestra byla Naama. Genesis 4:22 

O mosazi/bronzu Bůh mluví v negativním smyslu jako o něčem, co je třeba očistit jako strusku.

Lidský synu, dům izraelský se pro mě stal struskou. Stali se všichni mědí a cínem, železem a olovem uprostřed pece, struskou ze stříbra. Ezechiel 22:18

Obětní oltář je místo, kde se přinášely zvířecí oběti. Ten představuje Kristovu smrt na kříži za naše hříchy. Skutečnost, že symbol Kristovy oběti je na bronzovém oltáři, naznačuje, že Bůh vychází vstříc lidskému myšlení o tom, co je zapotřebí, aby došlo ke smíření.

Když člověk přehodil příčinu své vlastní smrti zpět na Boha jako Boží trest za lidský hřích, musel Bůh pro člověka poskytnout náhradu/náhradníka; bylo třeba zaplatit, než člověk přijal Boží milosrdenství a uvěřil, že Bůh je spokojen, že jeho čest zůstala zachována. Poskytnutím této oběti Bůh zjevuje, co si člověk myslí a co člověk potřebuje, aby uvěřil, že je k němu Bůh milostivý. Toto uvažování ze strany člověka může být vědomé, podvědomé, nebo dokonce nevědomé, ale nachází se tam; je to dědictví naší padlé mysli. Každá část svatyně je oslovením člověka, aby k němu promlouvala tam, kde je jeho smýšlení, a smířila ho s nebeským Otcem.

Dvěma klíčovými principy, s nimiž se člověk potřeboval smířit, byl odsuzující soud a smrt.

A ne tak jest to s darem, jako (se stalo) skrze jednoho prohřešivšího se; soud totiž (byl) z jednoho provinění k odsouzení, milodar však jest z mnoha provinění k ospravedlnění. Neboť jestli proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kteří dostávají hojnost milosti a daru ospravedlnění, budou kralovati v životě věčném skrze jednoho, Ježíše Krista. Římanům 5:16-17 (Sýkora)

Ten jeden, kdo soudí k odsouzení a jehož provinění způsobilo vládu smrti, je Adam. Adam si myslel, že ho Bůh odsoudil a zároveň ho chce usmrtit. To proto jsou dvě oblasti či oddělení svatyně, které se musí u lidí projevit. Svatyně je obdélník, který prostorově vytváří dva čtverce. Uprostřed prvního čtverce je obětní oltář. Ve středu druhého čtverce je schrána smlouvy.

Na obětním oltáři se každý den přinášely oběti. Soud v den smíření se konal pouze jednou ročně.

"Desátého dne toho sedmého měsíce bude den smíření. Budete mít svaté shromáždění; budete pokořovat své duše a přinesete Hospodinu ohnivé oběti. Právě tohoto dne nebudete dělat žádnou práci, neboť je to den smíření, aby za vás byl vykonán obřad smíření před Hospodinem, vaším Bohem. Neboť kdokoliv by se nepokořil právě toho dne, bude vyhlazen ze svého lidu. Kdokoliv by dělal jakoukoliv práci právě v ten den, toho odstraním zprostřed jeho lidu. Leviticus 23:27-30

Tento popis uvedený ve třetí knize Mojžíšově je odrazem toho, jak lidé chápou, že Bůh musí účinkovat při soudu. Adam je tím, kdo přinesl na svět soud, odsouzení a smrt. Cesta svatyní nám slouží k odhalení, jaké je naše skutečné myšlení, a pak porovnat to, co si myslíme, s Ježíšovým životem a uvědomit si, že naše myšlení je špatné. Takhle dochází ke smíření. Je to proces, který má odhalit, že náš zděděný hříšný systém morálky je špatný, z čehož pak činíme pokání a je nám odpuštěno. Tím je proces smíření dokončen.

Většina náboženství věří, že jelikož Bůh nařizuje oběti a v Den smíření se zjevuje jako soudce ve svatyni svatých, tak že tohle je to, jaký právě Bůh je. To však není pravda. Bůh je jako Ježíš a tyto věci zapsané v Zákoně jsou odrazem toho, jací jsme my. Bůh nám je ukazuje, abychom z nich mohli činit pokání a odvrátit se od nich. 

Bůh se s námi setkává u měděného oltáře, oltáře vyrobeného ze slitiny, kterou vytvořil Kainův syn. Náš Otec si nikdy nepřál oběti, ale dal nám je, aby nám ukázal, jací jsme ve své podstatě či přirozenosti. Věřili jsme, že Bůh potřebuje ukonejšení, než nám odpustí, a nevěřili jsme, že nám bylo odpuštěno, dokud nebyla prolita krev. To je děsivá, pohanská představa; my jsme si ji však neuvědomovali. Hospodin v těchto obětech zveličil naši hříšnost a ve stejný okamžik nás prostřednictvím této mosazné, člověkem vytvořené myšlenky přesvědčoval, že nám může být odpuštěno.

Bůh nikoho nesoudí ani neodsuzuje (Jan 5:22; 8:15), ale dovoluje nám, abychom ho takto chápali, a to proto, aby nám ukázal, co si ve skutečnosti myslíme, že Bůh musí udělat, aby tento spor ukončil. Přirozeně si myslíme, že Bůh nám musí dát čas na pokání, a pak konečně všechny odsoudit a usmrtit ty, kdo neposlouchají, a odměnit ty, kdo poslouchají.

Pokud dokážeme mít na paměti, že svatyně je cestou, jak přivést lidi k Bohu, pak přijmeme, že způsob/cesta tohoto procesu nepředstavuje to, kdo je Bůh, ale spíše to, co je Bůh ochoten udělat, aby nás oslovil tam, kde se mentálně nacházíme.

Svatyně má měděné nádvoří, oddělení Svatyně a Nejsvětější svatyně. Nádvoří nepředstavuje Boha, ale lidi. To dokazuje skutečnost, že Bůh v určitém okamžiku tohoto procesu říká svému lidu, aby při vyměřování neboli studování tohoto systému vynechal nádvoří.

Byla mi dána třtina podobná holi se slovy: „Vstaň a změř Boží svatyni i oltář a ty, kteří se v ní klanějí. Ale vnější nádvoří svatyně vynech a neměř je, protože bylo dáno pohanům, kteří budou šlapat po svatém městě dvaačtyřicet měsíců. Zjevení 11:1-2 

První oddělení Svatyně nepředstavuje plně to, kým je Bůh, protože Bůh je vždycky nejsvatější. Jak může být Bůh na jednom místě Svatý a na jiném místě Nejsvatější? První část Svatyně zjevuje vývoj lidské mysli směrem k pravdě. Ona není úplným zjevením toho, jaký je přesně Boží charakter. Ani druhé oddělení Svatyně není dokonalým obrazem Božího charakteru, protože Bůh nikdy nechtěl oběti a nikdy nevyžadoval zápalné oběti (Žalm 40:6; Ozeáš 6:6). To vše jsou adaptace tomu, kde se lidé nacházejí ve svých myšlenkách. Je to proces, který nám ukazuje, jací jsme, a pak nás vyzývá, abychom to porovnali s tím, jaký je Kristus, a činili pokání, až uvidíme rozdíl. 

Když jsem byl mladý muž na sklonku dospívání, dělal jsem věci, které ve mně vyvolávaly obrovské pocity viny, a do jisté míry jsem si uvědomoval, že jsem nemocný hříchem, a chtěl jsem pomoc. Teprve Ježíšova smrt na kříži způsobila, že jsem uvěřil, že mi Bůh odpustil mé hříchy. To je pro spasení zásadní. Jakmile jsem uvěřil, že mi byly hříchy odpuštěny, a začal jsem díky četbě o Ježíši více poznávat, jaký je Bůh, začalo se v mém životě mnoho věcí měnit.

Několik let poté, co jsem začal růst ve svém chápání, jsem začal soudit a odsuzovat druhé za to, že nenásledují to, co je správné. Dělal jsem to tajně mnohem častěji než otevřeně. Soudil jsem lidi, protože jsem viděl, že Bůh soudí lidi za to, že dělají špatné věci. Hospodin svolil, abych Ho takto viděl, aby se odhalil můj duch odsuzování. Dovolil mi, abych Ho skrze Den smíření viděl jako strašlivého a svatého Soudce, který je ochoten zničit hříšníky, kteří se nepodrobí a nepodřídí.

V pravou chvíli mi pak Bůh ukázal, co o Něm řekl Jeho Syn v Janovi 5:22 a jak jednal sám Ježíš v Janovi 8:15. Když jsem si tyto texty četl a porovnával je se sebou samým, několik dní jsem plakal. Činil jsem pokání a prosil Boha, aby mi odpustil. Najednou jsem viděl, že jsem velmi odsuzující, a právě to jsem potřeboval. Zjevení soudu je přesně to, co lidstvo potřebuje, aby si uvědomilo, jak jsme od přirozenosti úsudkoví a odsuzující.

Takto Bůh jednal s učedníky v Matoušově evangeliu 15:22-28. Jednal způsobem, který umožnil odhalit jejich předsudky vůči oné kananejské ženě. Když Ježíš nakonec uzdravil dceru té ženy, měli učedníci na výběr. Buď se museli vidět jako fanatici a činit pokání, nebo přestat věřit v Ježíše.

Proto mnoho lidí nechce přijmout pravého Boha a jeho Syna. Nevzdají se touhy soudit a odsuzovat a budou citovat spoustu textů z Písma, aby dokázali, že Bůh soudí a odsuzuje. Všechny tyto texty jsou tam proto, aby nás zkoušely a odhalily, co je v nás. Fungují stejným způsobem, jako když to zdánlivě vypadá, že Ježíš nazval kananejskou ženu psem. Tyto pasáže musíme zkoumat pozorněji.

Dále se zamysleme nad kolektivním chápáním soudu a otevřením nebeských knih v souvislosti se dnem smíření, o kterém jsme hovořili dříve.

pokračování zde

[1]                  Více informací o této problematice najdete v kapitole 15 Záležitosti života. K dispozici na maranathamedia.cz

[2]                  Více o tom najdete v 8. kapitole knihy Kříž prozkoumaný a kříž střetnutý, která je k dispozici na maranathamedia.cz.