MaranathaMedia.cz

Co je papežství

Vytvořeno Bře 11, 2024 Od Ellet Joseph Waggoner v Víno Babylónu
Přeložil JS
175 Přečtení

originál článku zde

Přítomná Pravda (Present Truth) UK 4. ledna 1894

Výraz „papežství (angl. papacy)“ přirozeně vyvolává představu římského papeže s jeho kardinály, biskupy a kněžími, Vatikán, inkvizici a různé další instituce spojené s mašinerií papežského systému. Skutečné papežství však není parta mužů s tituly papeže, kardinála a kněze; nejsou to instituce, které tito muži a jejich stoupenci zavedli v Itálii a po celém světě; nejsou to falešné doktríny katolicismu; nejsou to ani všechny tři tyto věci dohromady. Je to systém principů - falešných principů - dotažený až do krajnosti svých špatných schopností. Je to falešný kult rozvinutý do nejhoršího stupně dokonalosti. Ještě předtím, než existovali papežové, biskupové nebo kardinálové, nebo než vznikla většina, ne-li všech falešných nauk, jež Řím učí, tak „ta nepravost již působí [působila], ale jen skrytě“. Dříve než byly ustanoveny papežské instituce nebo než byla uvedena do chodu ona papežská mašinérie, tak již působily principy, které vyvrcholily zjevením „člověka hříchu“, „syna zatracení“.

Jaká je skutečná podstata tohoto systému, lze vyčíst z následujících slov apoštola Pavla, převzatých z jeho druhého listu Tesalonickým:

„Nenechte se od nikoho žádným způsobem oklamat. Než ten den [den Páně] přijde, musí nastat odvrácení od Boha. Musí se objevit ten bezbožník a zatracenec, který se postaví na odpor a povýší se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá. Usadí se dokonce v Božím chrámu a bude se vydávat za Boha!“ 2 Tes 2:3, 4 (B21).

V angl. revidovaném překladu se píše: „staví se na odiv jako Bůh“. Je to vyvyšování sebe sama; je to stavění sebe sama (ega) na místo Boha. Rozvíjejte tento princip až do krajnosti a výsledkem bude vždy papežství.

A tento princip je přirozeně vlastní každému člověku. Každý člověk má v sobě sklon stavět sebe na místo Boha. Tato tendence se nejpřirozeněji projevuje ve snaze dodat si sílu k tomu, aby sám dělal to, co je správné. Člověk skládá sliby a rozhoduje se, že bude žít spravedlivě; dále vytváří zákony, aby se přinutil být spravedlivý; a nakonec si jako poslední možnost ukládá pokání, aby se takříkajíc změnil na cestu poslušnosti Boží vůli. To je princip, který funguje v pohanství, - princip, který vede lidi k tomu, aby se vrhali pod kola tiráku, aby se plazili po rukou a kolenou desítky mil k řece Ganze nebo ke svatyním svých bohů a aby si způsobovali různá jiná muka. S tím je spojena stejně falešná představa, že takové věci slouží k tomu, aby se nějakým způsobem ukonejšil Boží hněv.

Papežství jde ještě o krok dál, a tím se dostává do mnohem zhoubnější pozice. Rozšiřuje tuto zásadu na učení, že člověk by měl vydávat zákony a ukládat tresty nejen pro duchovní vedení sebe sama, ale i pro ostatní lidi; že by měl vykonávat moc regulovat nejen své svědomí, ale i svědomí svých bližních! A tak tu máme římského papeže, který sedí jako Bůh v Božím chrámu a přisvojuje si pravomoc poroučet všem lidem pod hříchem; zavírat všem nebe nebo propouštět z „očistce“ či osvobozovat duše od trestů všech zákonů; zkrátka regulovat svědomí a bohoslužbu celého světa! To je princip stavění sebe na místo Boha, uskutečněný v plném rozsahu.

V souvislosti s tím vším je třeba mít na paměti, že tento princip sebevyvyšování se neomezuje na určitý druh nebo třídu lidí, ale že je to princip, který přirozeně ovládá všechny a který může být uvolněn pouze mocí Božího evangelia. A proto je stejně možné mít papeže mezi protestanty jako mezi katolíky. Je skutečně jisté, že v dnešním protestantském světě je mnoho papežů - ne viditelně a zdánlivě, ale lidí, kteří se přesto staví nebo dovolují, aby je jiní stavěli na místo Boha, takže lidé u nich  -namísto u Boha - hledají, aby se dozvěděli, co je správné. Princip je v obou případech stejný a důsledky budou v jednom případě stejně špatné jako v druhém.

Každý člověk ať si dává pozor, jak se staví do pozice nebo jak se nechává stavět do pozice, kdy stojí na místě Boha.

„Mluví-li někdo, ať mluví jakožto Boží výroky.“

Jinými slovy, pokud neupozorňuje na Boha, ale na sebe, vyzdvihuje před zástupy sebe, a ne Krista, nemohl by to být Boží hlas, který je skrze něj slyšet, a Boží moc, která je skrze něj pociťována, - pak, i když není papežem podle jména, je veden stejným principem, který působí v papežství, a přivolává na sebe podíl z jeho odsouzení.