MaranathaMedia.cz

Zákon, svoboda, láska

Vytvořeno Čvn 21, 2024 Od Jiri Sanek v Adventistická církev
Přeložil JS
92 Přečtení

Původní článek zde. Citováno zde pouze pro potřeby tohoto českého článku!

Naše morální svoboda není iluze

Clifford Goldstein

 

Vždycky mě byli záhadou ti mezi námi, kteří popírají trestně-náhradnický aspekt Kristovy smrti a tu považují za pouhý dramatický projev Boží lásky, nikoli za jakousi právní (legální) platbu za hřích. Tak tedy pro ně, teorie o smíření skrze trest pro náhradníka (angl. penal substitution theory) je následující: Porušíš Boží zákon (hřích), čeká tě Boží hněv (smrt). Tečka. Aby nás však Bůh ušetřil, On svůj hněv vylil proti porušování svého zákona (hříchu), tedy nikoli na porušovatele svého zákona (hříšníky), ale na bezhříšného Ježíše, což je jediný způsob, jak může být Bůh „spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy“ (Ř 3:26). Stručně řečeno, místo aby Otec za porušování svého zákona zabil nás, tak namísto toho zabil Ježíše.

Je to řečeno velmi neuměle - ale ano, to je tzv. smíření skrze trest pro náhradníka.

Abychom tomu porozuměli, musíme pochopit vztah mezi zákonem, svobodou a láskou.

Zákon, svoboda, láska

Za prvé, je tu zákon.

„Mzdou hříchu,“ říká Bible, „je smrt“ (Ř 6:23).  A „hřích“, říká také Bible, „je porušení zákona“ (1 Jan 3:4).  Podle Bible je tedy mzdou za porušování Božího zákona smrt. To pomáhá vysvětlit slova Ellen Whiteové:

"Porušený Boží zákon si vyžádal život hříšníka.[i]"

Proč tak drsný trest (boží gilotina?) za porušení Božího morálního zákona?

Odpověď se skrývá v dalším pojmu: svoboda. Proč má Bůh morální zákon? No, protože Bůh stvořil morální bytosti. Počítač morální zákon nepotřebuje, lidé ano. V čem je rozdíl? Jako morální bytosti musí být lidé schopni činit morální rozhodnutí, což notebooky nebo servery nedokážou. Počítač, který filtruje porno, nedělá morální volbu; člověk, který dělá totéž, filtruje porno, dělá morální volbu, protože má svobodu učinit jinou volbu. (Viz Deuteronomium 30:19).

Jen proto, že Bůh nám dal tuto morální svobodu, dal nám i svůj morální zákon. Realita tohoto zákona odhaluje realitu naší svobody; bez této svobody by zákon neměl smysl, byl by zbytečný, asi jako přednáška o pornu pro MacBook. My jako svobodné bytosti tu přednášku potřebujeme právě proto, že my, nikoliv notebook, jsme morálně svobodné bytosti, které potřebují znát hranice této svobody.

Proč nám byla dána tato svoboda? Odpověď jedním slovem: láska. Náš Stvořitel může přinutit všechny inteligentní bytosti ve svém vesmíru, aby ho uctívaly; může je přinutit, aby se Ho bály, dokonce aby Ho poslouchaly. Nemůže však ani jednu z nich přinutit, aby Ho milovala. Láska, aby byla láskou, musí být svobodně dána, jinak to není láska. Kdyby Bůh nutil lásku, bylo by to stejné, jako kdyby Bůh nutil číslo „5“, aby bylo menší než „3“. Co je také zajímavé je, že dvě nejdůležitější přikázání, milovat Boha a milovat bližního (viz Lk 10:27), jsou dvě přikázání, která si ani sám Bůh nemůže vynutit.

Láska, svoboda, právo

Pokud tedy tuto logiku obrátíme, abychom byli schopni milovat, což je morální vlastnost, tak potřebujeme morální svobodu. A morální svoboda vyžaduje morální zákon, který tuto svobodu definuje.

Ale přesto, „život hříšného člověka“ za porušení tohoto zákona za překročení hranic této svobody? (viz Ezechiel 18:20). No, není to trochu kruté? Nuže, podívejme se na výsledky toho, že už asi šest tisíc let překračujeme hranice této svobody. Jak dobře se nám to osvědčilo? Války, genocida, zločinnost, nemoci, sebevraždy, šílenství, (sexuální) obchodování s dětmi, Osvětim, Hirošima, Rwanda, 11. září a další, to vše vzniklo z jediného důvodu: z porušení Božího zákona, respektive z lidské svobody tento zákon porušovat.

Naše svoboda, naše morální svoboda, není iluze ani vtip. Abychom mohli milovat, stvořil nás Bůh jako skutečně morálně autonomní bytosti, což (jak ukázala tisíciletí hrůz) bylo potenciálně a mimořádně nebezpečné. Ale právě tuto svobodu láska naprosto vyžadovala, a proto je Boží zákon - který tuto svobodu a její hranice vymezuje - tak posvátný, tak důležitý, a proto je jeho porušení tak závažné.

Podívejme se na výše uvedený citát Ellen Whiteové v souvislostech:

„Porušený zákon Boží si žádal život hříšníka. V celém vesmíru byl pouze jediný, kdo se mohl zasadit ve prospěch člověka. Protože božský zákon je právě tak svatý jako Bůh sám, mohl pouze jediný, jenž je rovný s Bohem, dosáhnout odčinění (smíření za přestoupení) hříchu. Pouze Kristus mohl vysvobodit padlého člověka z prokletí zákona a uvést jej opět v soulad s nebem. Kristus vezme na sebe vinu a hanbu hříchu, jenž je Bohu tak odporný, že odloučí Otce od Syna. Kristus podstoupí největší utrpení, aby zachránil ztracené lidstvo.“[ii].

Božský zákon

Božský zákon je stejně posvátný jako Bůh sám?  Jak je to možné? Protože božský zákon vychází přímo ze samotného Boha, z toho, kým je jako Bůh. Jako Stvořitel definuje dobrotu a svatost a tyto atributy zjevil svým stvořením prostřednictvím svého božského zákona - výrazu svého vlastního charakteru, své vlastní božské podstaty, a proto porušit tento zákon znamená porušit samotnou Boží svatost. Když byl mladý Josef pokoušen k cizoložství, co jiného vykřikl než: „Jak bych mohl spáchat takovou hanebnost a zhřešit proti Bohu?“ (Gn 39:9).

Možná měl, býval Bůh v Edenu nechat Adama a Evu zemřít hned ten den, jak řekl (Genesis 2:17)? Byli bychom ušetřeni toho, co přineslo 6000 let hříchu.

Zde však přichází na řadu evangelium. Protože zákon je stejně posvátný jako sám Bůh, „jen jeden rovný Bohu může odčinit (smířit za) jeho přestoupení“, a tím je Ježíš. „Smíření (odčinění) za přestoupení“ znázorňuje něco právního, zákon či právo, božský zákon, který svoboda - metafyzický základ nutný k tomu, aby láska vůbec mohla existovat - potřebovala.

Porušení Božího zákona bylo tak závažné, že

„pouze Kristus mohl vysvobodit padlého člověka z prokletí zákona a uvést jej opět v soulad s nebem. Kristus vezme na sebe vinu a hanbu hříchu, jenž je Bohu tak odporný, že odloučí Otce od Syna. Kristus podstoupí největší utrpení, aby zachránil ztracené lidstvo.“

Nebo hrubě řečeno, Otec zabil Ježíše, aby nemusel zabít nás. (Viz Žalm 22:1; Mk 15:34).

Přesně tak.

Zlobíme se, urážíme se, a to oprávněně, když bohatí nebo propojení lidé nejsou trestáni za porušení stejného zákona, který trestá nás ostatní. Spravedlivý Bůh to však neudělá, zejména ne se svým božským zákonem. Proto Ježíš, „rovný Bohu“, v plánu zformulovaném „před počátkem věků“ (1 Tm 1:9; Tit 1:2) zaplatil plnou pokutu (penále, trest) a učinil plnou satisfakci za porušení božského zákona – toho zákona, na němž spočívá svoboda vlastní lásce, která je základem Boží morální vlády. Pokud shledáváme toto řešení - Ježíše na kříži – drsné a kruté - měli bychom, protože je. Šest tisíc let hříchu je také dost kruté. Ti, kdo popírají smíření skrze trest pro náhradníka ve prospěch jakéhosi modelu, který zdůrazňuje pouze aspekt lásky Kristovy smrti, v němž my Boha milujeme kvůli kříži, tak ti fatálně podceňují roli, jíž hraje ten zákon, božský zákon, v morální architektuře vesmíru, který jim dává svobodu vyjadřovat právě tu lásku, jež je pro jejich netrestní teologii na počátku tak zásadní.


[i] Ellen G. White, Patriarch and Prophets (Washington D.C.; Review and Herald Pub. Assn., 1890), str. 62.

[ii] Tamtéž, s. 63.