Proč vyšetřovací soud může začít teprve až po 2300 letech?

Originál článku z 7.prosince 2023 od Darrena Siu

Toto je několik myšlenek založených na knihách Jak soudíte a At-One-Ment.

Proč nemohla být svatyně očištěna před 22. říjnem 1844? Proč nemohl soud proběhnout dříve? Proč až za 2300 let a proč až tak dlouho poté, co Ježíš zemřel a byl vzkříšen?

Zde Ježíš říká něco zajímavého:

Jan 12:48 - Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by ho soudil. V poslední den jej bude soudit slovo, které jsem mluvil…

Je důležité pochopit, jak soud funguje. Není to nějaká svévolná záležitost, kdy Bůh řekne: „Dobře, stačilo, teď začíná soud.“ Ježíš vysvětluje, že lidi soudí to, jak jsou Jeho (Ježíšova) slova přijímána. Co to znamená? Za prvé to znamená, že pokud lidé Jeho slova neslyšeli, tak ještě nemohou být souzeni. Ještě neměli možnost Ježíše přijmout nebo odmítnout. Za druhé, nestačí jen doslovné znění těch slov z Bible, i když i to je důležitou součástí rovnice. Kdyby šlo jen o doslovné vlastnictví či držení Bible, pak by k vyšetřovacímu soudu mohlo dojít již v prvních staletích po Ježíšově smrti. Aby slova mohla promlouvat, působit a soudit lidi - ať už je přivést k plnosti spravedlnosti, nebo k plnosti zavržení -, ona musí být chápána ve správném rámci.

Dříve si člověk nevědomky, a tedy nevinně, špatně vykládal Písmo. Lidé skutečně věřili, že Bůh chce, aby vybudovali imperiální resp. císařskou církev (viz Eusebiovy výroky v jeho díle Dějiny). Lidé si však museli uvědomit, že tohle je hříšné, a uvědomí si to teprve tehdy, až toho spatří přinesené plody v papežství a přehodnotí své domněnky. To přiměje církev, aby pozorněji četla Boží slovo, aby uznala, že se mýlila, a pomalu začne budovat nový rámec. Když se blížil konec 2300 let, došlo k významnému pokroku a lidstvo bylo téměř připraveno ke konečnému rozhodnutí o Ježíši. Ale po všem tom studiu po celou dobu a velkých skocích vpřed během protestantské reformace, tak církev se nedokázala zbavit některých zásadních chyb: a tou velkou chybou bylo to, jak Bůh odpouští a jak soudí. Věř Ježíši a Bůh tě nezabije, nevěř Ježíši a Bůh tě zabije. Takto On očistí svatyni. A přijde to udělat 22. října 1844 na konci oněch 2300 let.

Když k tomuto nedošlo, přimělo to studenty z Božího lidu, aby se mnohem pozorněji zabývali Biblí, jež nyní byla všude vydávána (díky misijním společnostem), překládána a byla snaha jí porozumět. Díky svobodě svědomí, široké dostupnosti Božího slova, pevným pravidlům výkladu Bible a zavedeným doktrinálním stavebním kamenům konečně nastal čas, kdy toto tajemství soudu mohlo být vyřešeno - Boží slovo mohlo promlouvat srozumitelně hlasitým hlasem, a tak mohlo být odmítnuto nebo přijato světem. Proto 22. října 1844 začal soud. To, jak člověk slovo vnímá, odráží jeho vlastní srdce, a tak mohl proces usvědčení z hříchu k pokání a odpuštění konečně proběhnout tak, jak to Bůh zamýšlel, protože byl po staletí brzděn vyznáními víry a tlačením tohoto procesu na Boha, jenž to dělá svévolně. Nyní si uvědomíme, že skutečně záleží na nás a na tom, jak jsme Boha soudili – „Jakým soudem soudíte, tak budete souzeni“.

V příběhu z 1. knihy Královské 3 o dvou ženách, které se přely o dítě před Šalomounem, tak jedna žena si přála, aby dítě zemřelo, a druhá chtěla, aby dítě žilo. Obě ženy slyšely totéž, co řekl Šalomoun, a reagovaly rozdílně na základě své lásky k miminku/dítěti, které mělo být zahubeno; neboli jejich srdce byla odhalena. A co my? Když Bůh nařídí zabít hříšníka, toho hříšníka, kterého my nenávidíme, myslíme si, že Bůh si opravdu přeje jeho smrt? Že Bůh aktivně zasáhne, aby zabil, nebo Bůh chce, abychom my aktivně zasáhli zabitím? Nebo to Bůh říká proto, aby nám ukázal naše srdce a my se mohli zbavit svého odsuzujícího ducha?

Jeden způsob výkladu Slova určuje, že máme duchovní zkušenost s Bohem, druhý způsob výkladu znamená, že máme tělesnou zkušenost člověka.

Jak si například vykládáme tento verš:

„Dobrý člověk dosáhne zalíbení u Hospodina, ale pleticháře Hospodin prohlásí vinným“ (Přísloví 12:2, CSP)

v porovnání s tímto veršem:

„Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn.“ (Jan 3:17)

Bůh nám dal svobodu, abychom si sami činili výklad, vědouce, že máme nástroje, které mají správný rámec pro to, abychom to dělali správně, tedy POKUD CHCEME...

Ježíš řekl:

„Vždyť Otec ani nikoho nesoudí“ (Jan 5:22)

a

„Vy soudíte podle těla; já nesoudím nikoho“ (Jan 8:15).

Způsob jakým Bůh soudí je takový, že On nám dovolí, abychom soudili Jeho, a pokud Ho odvrhneme, pak „soudíme sami sebe jako nehodné věčného života“ - to se má svobodně a jasně udát při vyšetřovacím soudu. K tomu dochází pouze tehdy, když je tento proces průzračný. Je možné, že v hloubi duše o tuto odpovědnost nestojíme, že totiž v hloubi duše cítíme, že víme, že Bohu neudělujeme spravedlivé zkoumání, a tak jsme si vytvořili systém křesťanství, jenž ze soudu a trestu dělá svévolné jednání Boha, a to proto, aby Bůh vypadal špatně? To může být pravda pro některé, mnozí jsou však také oklamáni satanem, aby si mysleli, že tohle je jediný způsob, jak Bůh může být spravedlivý. Bůh však nyní po roce 1844 prohlašuje, že nebudeme moci jen tak obviňovat Satana z naší nevědomosti, ne když jsme měli možnost poznat a ne když se sami cítíme tak jistí, že NEJSME oklamáni.

Proto vidíme tolik lidí, kteří chtějí vidět a vykládat použití meče jako fyzickou obranu, a to když Kristus říká, abys prodal svůj plášť a koupil si meč. Nacházíme slova, která odpovídají tomu, čemu věříme, a nevidíme celkový obraz.

Největším příkladem tohoto je, jak se dostáváme do rámce usmiřování (angl. appeasement) a uvízneme v tomto myšlení, když lidé slyší, že krev je to, co očišťuje. Jelikož máme tento předpoklad, že Bůh je krutý a je připraven hříšníky zničit, vnímáme prolitou krev jako ukonejšení Jeho hněvu. Ztrácíme ze zřetele skutečnost, že tato krev je symbolem pro Ježíšův duchovní život, který je třeba přijmout, ale my Krista neustále odmítáme, dokonce Mu nyní ubližujeme. Vnímáme ji jako zákonné přijetí události, zatímco Bůh chce změnu srdce, která vychází z uvědomění si, jak mu naše neochota opustit vlastní cesty ubližuje a nakonec nás zničí. Tito lidé se domnívají, že jde o fyzický projev krve, který očišťuje, což z ospravedlnění dělá právní (právnickou) záležitost, přitom nedochází ke změně srdce, která vychází z přijetí Kristova života, jehož je krev symbolem. Uniká nám, že nebude vyžadována fyzická krev, ale duchovní/život Kristův. Toto usmiřování posouvá důraz od toho, že Bůh chce, aby se v nás změnilo srdce, abychom ho chtěli poznat k tomu, že Bůh potřebuje krev, protože se na nás tak zlobí, a to je to, co On potřebuje, aby nás chtěl poznat.

To vše je proto, že jsme uvěřili falešnému systému spravedlnosti, že každý hřích musí být potrestán (aniž bychom si uvědomili, že to znamenalo, že každá volba je respektována, ne že Bůh potřebuje krev) a že bez trestu nemůže dojít k odpuštění a uzdravení - a na této teologii jsme stavěli a stavěli a stavěli... ale nyní jsme dospěli do bodu v lidských dějinách, kdy ta svatyně může být očištěna.

Totéž lze použít i při chápání příkazu kamenování. Tělesný starozákonní člověk jej vnímá v tělesném smyslu: Bůh chce, abychom kamenovali a zabíjeli ty, kdo hřeší. Pokud to však mají dělat jen ti, kdo jsou bez hříchu (což znamená, že takoví mají správné pochopení pro to, že nás Bůh chce zachránit), pak v duchovní nové smlouvě to vykládáme tak, že máme způsobit, aby druzí padli na skálu/Krista tím, že jim budeme činit dobro; to je přivede k tomu, že uvidí svou hříšnost a zemřou/budou činit pokání. Tím, že přijmeme, že sami jsme hříšníci, a žijeme zbožným smířeným životem vděčnosti Ježíši za odpuštění a uzdravení, se stáváme živými kameny, které „zraňují a uzdravují“ druhé duchovně.

Nemstěte se sami, milovaní, ale dejte místo hněvu - je přece psáno: "Má je pomsta, já zjednám odplatu, praví Hospodin." Právě naopak: "Hladoví-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, a pokud žízní, dej mu pít. Tím, že to učiníš, shrneš mu na hlavu žhavé uhlí." Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. (Římanům 12:19-21, B21)

Ale díky Bohu, který nás stále vodí v Kristově vítězném průvodu a všude skrze nás šíří vůni svého poznání! Pro Boha jsme totiž Kristovou líbeznou vůní mezi těmi, kdo jsou zachraňováni, i mezi těmi, kdo hynou. Jedněm jsme smrtelnou vůní ke smrti, druhým jsme vůní života k životu. Kdo je ale k takové službě způsobilý? My na rozdíl od mnohých nekupčíme s Božím slovem, ale mluvíme před Boží tváří v Kristu z upřímných pohnutek, z Božího pověření.

 (2. Korintským 2:14-17, B21)

Bůh chtěl použít svůj lid, aby žil zbožně, a tak usvědčil svět z hříchu, a právě tak bude soudit; naplněna Kristovým Duchem bude Jeho církev Jeho slovem zjeveným v těle - ale Boží lid si žel neuvědomil, že právě tuto metodu Bůh použije k souzení lidí. Oni viděli Boží soud prostřednictvím právního soudního systému STÁTU. Mysleli si, že je jejich povinností soudit a popravovat lidi, když Ježíš řekl: „Mé království není z tohoto světa.“ Mysleli si, že je to Boží vůle, aby převzali vládu nad státem.

Ježíš zkouší lidi, aby přinesl změnu srdce, ten systém soudu státu nemá zájem na změně srdce – ten má zájem na vykonání trestu. Stát nemůže způsobit změnu srdce, protože to může udělat pouze Boží moc, a proto je konečným cílem státu odsouzení, nikoli uzdravení. Pro Boha je trest prostředkem k tomu, aby lidé činili pokání tím, že si uvědomí ničivost hříchu - trest není konečným cílem. Boží lid si však myslel, že jejich úkolem je prohlásit, kdo je spravedlivý a kdo bezbožný, a podle toho rozdávat požehnání nebo prokletí. A tak seděli na Boží soudné stolici, ačkoli to dělali z nevědomosti. Kdy se tento systém církve a státu semknul? Když Židé vzali to, co se naučili v Babylonu, a přinesli to nazpět do způsobu, jakým budou řídit Izrael v roce 457 př. n. l., a tehdy začíná oněch 2300 let. To spočívá v tom, jak si vyložili nařízení a moc, kterou jim Bůh dal:

Ty, Ezdráši, podle moudrosti svého Boha, kterou máš při sobě, pověř správce a soudce, kteří budou soudit všechen lid v Zaeufratí, všechny vědomé si zákonů tvého Boha; neznalé poučte. Kdokoliv zákon tvého Boha ani zákon královský plnit nebude, nad tím se bude bez okolků konat soud, ať smrtí, ať vyhnanstvím, ať exekucí majetku nebo vězením. (Ezdráš 7:25-26)

Stát je ztělesněním satanova království, jak vykonávat moc/spravedlnost (na rozdíl od Božího systému rodiny/kmenu moci/spravedlnosti vztahů. Viz Abraham vs. Nimrod a přednáška Identity Wars, neboť to prorostlo Izraelem. Soud se utvrdil v tělesném smyslu, ve způsobu satana/člověka. Po 2300 let tak Boží zástup/andělé nemohli sloužit lidstvu a přinášet mu správné pochopení Slova. K tomu docházelo až do tzv. Velkého zklamání, kdy doufejme docházíme k poznání, že bychom měli být zklamáni svým tělesným způsobem chápání Smíření a Soudu, a tak jsme připraveni přijmout poselství z roku 1888.

To je podmínka, kterou má Laodicea přijmout, aby nás připravila na to, že budeme vítězi:

„Neboť říkáš: Jsem bohatý, zbohatl jsem, nic nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, politováníhodný a chudý, slepý a nahý“ (Zjevení 3:17).

Když si uvědomíme naše strašně hluboké nepochopení Boha, jak byl Bůh zraňován po 2300 let a jak tato bolest pokračovala, i když nemusela, kvůli naší tvrdosti srdce při neustálém odmítání poselství roku 1888, pak budeme mít tuto zkušenost:

 Ale na dům Davidův, na toho, jenž sídlí v Jeruzalémě, vyleji ducha milosti a proseb o smilování. Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným. V onen den se bude v Jeruzalémě rozléhat nářek jako nářek pro Hadad-rimóna na pláni u Megida. (Zachariáš 12:10-11, CEP)

Veškerá milost vylitá na pozdní déšť nás přiměje uvědomit si, jak moc jsme Ježíši ublížili tím, že jsme jeho slova překroutili, abychom podpořili své tělesné touhy. Stejně jako to udělali Židé, když odmítli pochopit, co Ježíš řekl duchovně, například když ho všichni opustili v Janově evangeliu 6:66, protože řekl, že „kdo jí mé tělo a pije mou krev“. Bůh jim dal svobodu chápat to doslovně nebo duchovně; oni to pochopili tělesně, a tak se „odsoudili jako nehodní věčného života“.

Když si však uvědomíme, jak jsme k tomu náchylní, jak jsme to dělali v průběhu lidských dějin, že jsme ubozí a slepí, budeme schopni přijmout Kristovu spravedlnost. Ježíšova blahoslavenství z Matoušova evangelia 5 budou pro nás:

3 "Blaze chudým v duchu, neboť jim patří nebeské království.

4 Blaze plačícím, neboť budou potěšeni.

5 Blaze mírným, neboť dostanou zemi za dědictví.

6 Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.

7 Blaze milosrdným, neboť dojdou milosrdenství.

8 Blaze čistým v srdci, neboť uvidí Boha.

9 Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi.

10 Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království.

11 Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a šířit o vás všelijaké zlé a lživé řeči kvůli mně.

12 Radujte se a jásejte, protože vaše odplata v nebesích je veliká. Takto totiž pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.

Darren Siu a Danutasn Brown