Kdo byla Ellen Gould Whiteová?
Originál článku z 21. listopadu 2024, Autor: MUDr. Tim Jennings,
Ellen G. Whiteová (1827-1915) byla jednou z těch, kteří společně založili Církev adventistů sedmého dne. Také byla plodnou spisovatelkou a organizace Smithsonian ji zařadila mezi 100 nejvýznamnějších Američanů všech dob. [1] Přesto kolem Ellen G. Whiteové (EGW) panuje mnoho kontroverzí. Někteří se domnívají, že byla podvodnicí, která tvrdila, že ji navštěvují zvláštní andělé, a řada internetových stránek ji kritizuje jako podvodnici a falešnou prorokyni. Jiní však věří, že byla prorokyní, a propagují ji jako Božího posla. Ve skutečnosti se zdá, že spory o její službu a spisy se soustřeďují téměř výhradně na to, zda byla či nebyla „prorokyní“, zda byla inspirována Bohem či nikoli.
Pro mě osobně je to však nepodstatné, protože inspirace od Boha neudělá z nějakého člověka neomylnou božskou bytost. Boží proroci a apoštolové se stále dopouštějí chyb a mýlí se. Vezměme si třeba Petra - poté, co byl obnoven do jednoty s Ježíšem a Ježíš mu dal pokyn „pas mé ovce“ (Jan 21:17), tak stejně dělal chyby. Například se mýlil v tom, s kým se má křesťan stýkat, a Pavel musel Petrův omyl veřejně uvést na pravou míru (Galatským 2:11). Nebo si vezměme Baláma a krále Saula, kteří byli obdařeni duchem proroctví a prorokovali poselství od Boha - ale nakonec se od Boha odvrátili a vedli lid do záhuby.
Ne, relevantní otázkou není, zda byla EGW obdařena nějakým zvláštním inspirativním vhledem; pro nás je dnes relevantní pouze tato otázka: Je to, co napsala, pravdivé? Bez ohledu na to, zda měla zvláštní dar proroctví, nebo zda byla jen oddanou křesťankou, jež se dělí o moudrost, sami bychom měli rozhodnout, zda to, co napsala, je pravda - to je jediná relevantní otázka. Pakliže je to, co napsala, pravdivé, pak jsme požehnáni tím, že tu pravdu následujeme. Pokud je to nepravdivé, pak nám škodí, že následujeme lež.
Je smutné, že až příliš mnoho lidí takto k životu nepřistupuje, neboť tato metoda vyžaduje, aby sami za sebe přemýšleli, uvažovali a pochopili realitu, aby byli schopni poznat, zda to, co je napsáno, je pravda, nebo ne. Navíc to vyžaduje vzdát se nezralých způsobů nově narozeného věřícího v Krista a stát se dospělým, neboť „dospělí jsou ti, kdo mají smysly zkušeností vycvičené k rozeznání dobrého a zlého.“ (Židům 5:14, B21).
Zralí dospělí lidé přemýšlejí, uvažují, studují a chápou. Nezralí - děti, které ještě chodí do základní školy - hledají odpověď u učitele, rodiče, pastora nebo „proroka“. Mohou mít dobré srdce s upřímnou touhou jednat správně, mohou se chtít líbit a milovat Ježíše, ale nevědí, proč je něco správné nebo špatné; stále potřebují, aby jim někdo jiný řekl, co je správné a co ne, stejně jako dítě potřebuje, aby mu rodič řekl, zda je v pořádku jíst to či ono nebo kdy je bezpečné přecházet ulici.
Tohle dělají nezralí křesťané a ve strachu, že udělají chybu, tak vyhlížejí k nějaké vnější autoritě, jež by jim řekla, co mají dělat a čemu mají věřit. Často používají spravedlivě znějící výroky typu: „Bůh to řekl, já tomu věřím a tím je to vyřešeno“, a odříkávají důkazní text, který jim dává pocit jistoty - ale až příliš často jednají způsobem, který porušuje Boží zákony pro život! Proč? Protože sami nechápou, co je správné a co ne; jejich jistota spočívá v tom, že dělají to, co jim řekl někdo jiný, že je správné. Proto se nezralí lidé přou o to, zda měla EGW dar proroctví, protože pokud měla, tak jsou si jisti, že se budou řídit tím, co ona řekla. Jsou jako dítě, které říká: „Učitelka to řekla, a tím je to vyřešeno“. Nevědí proč; vědí jen, že ten, kdo má autoritu, řekl, že to tak je.
Naopak ti, kteří dospěli k závěru, že EGW byla falešným prorokem nebo že nebyla inspirována Bohem, se také nezabývají tím, zda to, co napsala, byla pravda, či nikoli. Docházejí k závěru, že když nebyla inspirována Bohem, musí být její spisy falešné a neměly by se číst.
Ale tento nezralý přístup k životu je jako u dítěte, které na otázku, kolik je 2 plus 2, odpoví: „4“, ale na otázku, jak ví, že je to 4, odpoví: „Protože to říkal učitel matematiky.“ Takové dítě neví, jak řešit problémy, nezná principy matematiky, ale zná tuto jedinou správnou odpověď, protože mu to řekl učitel. Tito lidé nacházejí jistotu v tom, že důvěřují někomu jinému, že problém vyřeší a řekne jim odpověď. Je smutné, že takto žije mnoho křesťanů s dobrým srdcem, kteří v rámci adventistického společenství budou trvat na tom, že EGW byla inspirována, protože oni sami tomu pak nemusí rozumět. A snad ještě smutnější jsou mnozí, kteří dospěli k závěru, že inspirována nebyla, a proto odmítají její spisy vůbec zkoumat.
Kdo tedy byla Ellen G. Whiteová?
Byla ta, jež věří v Bibli a učila, že pouze Bible by měla být měřítkem křesťanské víry:
Bible a pouze Bible má být naším vyznáním víry, jediným spojovacím článkem; všichni, kdo se skloní před tímto svatým slovem, budou v souladu. Naše vlastní názory a představy nesmí ovládat naše úsilí. Člověk je omylný, ale Boží slovo je neomylné. Namísto vzájemných sporů nechť lidé vyvyšují Pána. Vycházejme vstříc všem opozičním námitkám, jako to dělal náš Mistr, a říkejme: „Psáno jest“. Pozvedněme prapor, na němž je napsáno: Bible, naše pravidlo víry a poslušnosti (The Review and Herald, 15. prosince 1885, zvýraznění moje).
Byla myslitelkou, která myslela sama za sebe a prosazovala, že každý člověk je stvořen k obrazu Božímu s vlastní jedinečnou individualitou, schopností myslet a uvažovat a že nikdy nemá odevzdávat svou mysl pod kontrolu někoho jiného - ale že všichni sami za sebe mají rozvíjet svou Bohem danou schopnost chápat a rozlišovat:
Každá lidská bytost, stvořená k Božímu obrazu, jest vybavena mocí, která se podobá moci Stvořitelově – osobitostí a schopností myšlení i jednání. Lidé, ve kterých jest tato schopnost rozvinuta, jsou lidmi, kteří nesou zodpovědnost, jsou vedoucími v podnikání a mají vliv na charakter. Rozvinutí těchto schopností je dílem opravdové výchovy, která má vést mladé lidi k tomu, aby se stali mysliteli a ne pouhými nositeli myšlenek jiných lidí… Vychovávací ústavy mohou místo zhýčkaných slabochů vychovat lidi silné v myšlení i činu, lidi, kteří jsou pány a ne otroky okolností, muže širokého rozhledu, jasného myšlení, neohrožené ve svém vlastním přesvědčení (Výchova, s. 17, zvýraznění moje).
Všichni, které Bůh obdařil rozumovými schopnostmi, se mají stát intelektuálními křesťany. Nežádá se od nich, aby věřili bez důkazů; proto Ježíš všem nařídil, aby zkoumali Písmo. Důmyslný badatel a ten, kdo chce sám poznat, co je pravda, nechť napne své rozumové síly, aby hledal pravdu, jaká je v Ježíši. Jakékoli zanedbání zde může znamenat nebezpečí pro duši. Musíme individuálně poznat předepsané podmínky vstupu do věčného života. ...Nemůžeme připustit, aby tyto otázky za nás vyřešil cizí rozum nebo cizí úsudek. ... Spásu své duše nemůžeme svěřit duchovním, planým tradicím, lidským autoritám nebo domněnkám. ... Pán rozhodně vyžaduje od každého křesťana inteligentní znalost Písma (The Review and Herald, 8. března 1887, zvýraznění moje).
Musíme studovat pravdu sami pro sebe. Neměli bychom spoléhati na nikoho, že bude mysleti za nás. Nezáleží na tom, kým je a jaké postavení zaujímá, nemáme pohlížet na žádného člověka, jako na nějaké kritérium pro nás. Máme se společně radit a máme být poddáni jedni druhým, ale současně máme se cvičiti ve schopnostech, jež nám Bůh dal, abychom mohli poznati, co je pravda. Každý z nás musí vzhlížet k Bohu pro Boží osvícení. Musíme jednotlivě rozvíjet charakter, který by obstál ve zkoušce v den Hospodinův (Svědectví pro kazatele, str. 109, 110, zvýraznění moje).
Byla zastánkyní pravdy, důkazů a faktů - vědecké metody nad tvrzeními, proklamacemi a pocity:
Bůh nás nežádá, abychom něčemu věřili, aniž by nedal dostatek důkazů, na nichž můžeme svou víru založit. Jeho existence, jeho charakter, pravdivost jeho slova jsou doloženy svědectvími, jež apelují na náš rozum; takových svědectví je dostatek. Bůh však přesto ponechal možnost pochyb. Naše víra se musí opírat o důkazy, ne o přesvědčování. Ti, kdo chtějí pochybovat, najdou k tomu příležitost; ale ti, kdo vskutku chtějí poznat pravdu, najdou spoustu důvodů, o něž mohou opřít svou víru. (Cesta ke Kristu, str. 105, zvýraznění moje).
Zkušenost je prý nejlepší učitel. Skutečná zkušenost je skutečně lepší než pouhé teoretické znalosti, ale mnozí mají mylnou představu o tom, co zakládá podstatu zkušenosti. Skutečná zkušenost se získává nejrůznějšími pečlivými experimenty, které se provádějí s myslí oproštěnou od předsudků a neovlivňovanou dříve vytvořenými názory a zvyky. Výsledky hodnocení se poznačí opatrnou starostlivostí. ... To, co mnozí nazývají zkušeností, není vůbec zkušenost. ... Nebylo provedeno férové vyzkoušení skutečným experimentem a důkladným zkoumáním se znalostí principů, které se týkají daného počínání (Christian Temperance and Bible Hygiene, str. 109, 110, zvýraznění moje).
Když moudrost Boží zaměníme za moudrost člověka, jsme svedeni bláznovstvím lidské moudrosti. V tom spočívá velké nebezpečí mnohých v Battle Creeku. Nemají sami vlastní zkušenost. Nemají zvyk se modlit a nezaujatě a bez předsudků zvažovat otázky a témata, která jsou nová a která se mohou kdykoli objevit. Čekají, až uvidí, co si o tom myslí druzí a pokud tito nesouhlasí, stačí jim to k tomu, aby se přesvědčili, že uvažované téma vlastně nemá žádný význam. I když je takových lidí mnoho, nijak to nezmění skutečnost, že jsou nezkušení a rozumově zesláblí dlouhodobým podvolováním se nepříteli; a takoví budou vždy neduživí jako děti, půjdou podle světla jiných, žijíce ze zkušenosti jiných, budou se cítit jako jiní, a jednat jak jednají jiní. Chovají se tak, jakoby neměli žádnou individualitu. Jejich identita je pohlcena v jiných; jsou pouhými stíny těch, o kterých si myslí, že mají pravdu. Pokud si tito neuvědomí nestálost svého charakteru a nebudou usilovat o nápravu, všichni přijdou o věčný život. Nebudou schopni čelit nebezpečím posledních dnů. Nebudou mít žádné životní síly, aby odolali ďáblu, protože ani nebudou vědět, že to je on. Někdo jiný musí stát po jejich boku, aby je poučoval, zda se k nim blíží nepřítel nebo přítel. Nežijí duchovně, proto nerozeznávají duchovní věci. Nejsou moudrými v těch věcech, které se týkají Božího království. Ani mladí, ani staří nemají výmluvu, když důvěřují, že za ně někdo jiný může mít nějakou zkušenost. Anděl řekl: „Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své.“ Jr. 17:5. V křesťanských zkušenostech a zápasech je potřebné ušlechtilé spoléhání na sama sebe. (Svědectví pro církev, svazek 2., str. 129).
Byla pokorná a věděla, že její spisy (Svědectví) jsou podřízeny Bibli:
Boží slovo je neomylným měřítkem. Ta Svědectví nemají nahrazovat Písmo. Všichni věřící by měli velmi pečlivě postupovat v těchto otázkách a vždy se zastavit, když už jste toho prohlásili dost. Ať všichni dokazují své postoje z Písma a každý bod, který prohlašují za pravdu, doloží zjeveným Božím slovem (Evangelizace, str. 256, zvýraznění moje).
Duch nebyl dán - a ani nemůže být nikdy propůjčen - aby nahradil Bibli. Vždyť Písmo výslovně říká, že Boží slovo je měřítkem každého učení a každé zkušenosti. … A Izaiáš prohlásil: „K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že mu z něho nevzejde jitřní záře?“ (Iz 8:20) (Velký spor, úvod, str. vii, zvýraznění moje).
Byla ctitelkou Stvořitele a chápala, že Boží zákon je zákonem designu:
Zákon Jehovův nelze ničím oslabit ani zesílit. Je takový, jaký je. Vždy byl a vždy bude svatý, spravedlivý a dobrý, dokonalý sám o sobě. Nemůže být zrušen, ani změněn. „Ctít“ nebo „nectít“ zákon – toť pouhá řeč člověka. (Proroci a králové, str. 625, zvýraznění moje).
Přestoupení fyzického zákona je přestoupením Božího zákona. Naším Stvořitelem je Ježíš Kristus. On je autorem našeho bytí. On stvořil lidskou strukturu. Je Autorem fyzických zákonů, stejně jako je Autorem morálního zákona. A člověk, jenž je nedbalý a lehkomyslný ve zvycích a praktikách, které se týkají jeho fyzického života a zdraví, hřeší proti Bohu (Kress Collection, 1985, s. 46, zvýraznění moje).
Ta samá Síla, která udržuje přírodu, působí také v člověku. Ty samé velké zákony, které řídí hvězdu stejně jako atom, řídí i lidský život. Zákony, jež ovládají činnost srdce a usměrňují proud života v těle, jsou zákony mocné Inteligence, od níž pochází všechen život a která má ve své jurisdikci i duši. Veškerý život pak začíná od Boha. Život může nalézt své pravé poslání jenom v souladu s Bohem. Vše, co bylo stvořeno, je vázáno stejnou podmínkou – životem, který je udržován přijímáním síly od Boha, a který může trvat jen v souladu s vůlí Stvořitelovou. Porušením Jeho fyzického duchovního, nebo morálního zákona se člověk vylučuje ze souzvuku s vesmírem a je vydán nesouladu, anarchii a zkáze (Výchova, s. 99, zvýraznění moje).
Muži a ženy nemohou porušovat zákon přírody tím, že se oddávají zvrácené chuti a žádostivým vášním, a přitom ještě neporušovat Boží zákon. Proto Bůh dovolil, aby na nás zazářilo světlo zdravotní reformy, abychom viděli svůj hřích v porušování zákonů, které ustanovil v našem bytí. Veškerý náš požitek nebo utrpení lze vysledovat v poslušnosti nebo přestoupení přirozeného zákona (přírody). Náš laskavý nebeský Otec vidí žalostný stav lidí, kteří - někteří vědomě, ale mnozí nevědomě - žijí v rozporu se zákony, jež On ustanovil. A v lásce a soucitu k tomuto lidskému rodu způsobuje, že na zdravotní reformu zasvítí světlo. Zjevuje svůj zákon a trest, který bude následovat za jeho přestoupení, aby se všichni poučili a dbali na to, aby žili v souladu s přirozeným zákonem. Svůj zákon vyhlašuje tak zřetelně a činí jej tak viditelným, že vyčnívá jako město na hoře ležící. Všechny odpovědné bytosti mu mohou porozumět, pokud budou chtít. ... Učinit přirozený zákon zřetelným a nabádat k jeho poslušnosti je dílo, které doprovází poselství třetího anděla, aby připravilo lid na Pánův příchod (Svědectví pro Církev, svazek 3., str. 161, zvýraznění moje).
Byla věřící v plné božství Otce, Syna a Ducha svatého:
Kristus, Slovo, jednorozený Syn Boží, byl (za)jedno s věčným Otcem, -jedno v přirozenosti, v povaze (charakteru), v úmyslu,- byl jedinou bytostí, která mohla proniknout do všech plánů a úmyslů Boha. „A nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Iz 9:6) Jeho „východové jsou od starodávna, ode dnů věčných“. (Mich 5:2) (Patriarchové a proroci, str. 34, zvýraznění moje).
„V Něm byl život a život byl světlo lidí“ (Jan 1:4). Není zde specifikován fyzický život, ale nesmrtelnost, ten život, který je výlučně vlastnictvím Boha. To Slovo, které bylo u Boha a které bylo Bohem, mělo tento život. Fyzický život je něco, co dostává každý jednotlivec. Není věčný ani nesmrtelný, neboť Bůh, životo-dárce ho opět bere. Člověk nemá nad svým životem žádnou kontrolu. Kristův život však byl nevypůjčený. Nikdo mu tento život nemůže vzít. „já ji [duši] pokládám sám od sebe“ (Jan 10:18), řekl Kristus. V Něm byl život, původní, nevypůjčený, neodvozený. Tento život není člověku vlastní. Může jej vlastnit pouze skrze Krista. Nemůže si ho zasloužit; je mu dán jako bezplatný dar, pokud uvěří v Krista jako svého osobního Spasitele. „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17:3). To je otevřený pramen (fontána) života pro svět (Vybraná poselství, svazek 1., str. 296, zvýraznění moje).
V nebeském triu jsou tři živé osoby; ve jménu těchto tří velkých mocností - Otce, Syna a Ducha svatého - jsou pokřtěni ti, kdo přijímají Krista živou vírou, a tyto mocnosti budou spolupracovat s poslušnými nebeskými poddanými v jejich úsilí žít nový život v Kristu (Evangelizace, s. 615, zvýraznění moje).
Věřila v Ježíše jako jediného Spasitele.
Nikdo ať si však nenamlouvá, že Bůh ve své velké lásce a milosrdenství ještě zachrání i ty, kdo jeho milost odmítají. Nesmírnou hříšnost hříchu můžeme posoudit pouze ve světle kříže. Tvrdí-li kdo, že Bůh je příliš dobrý, než aby zatratil hříšníka, ať se podívá na Golgotu. Právě proto, že neexistoval žádný jiný způsob, jak by mohl být člověk spasen, že bez této oběti nebylo možné, aby se lidský rod vymanil z poskvrňující moci hříchu a byl obnoven ve společenství se svatými bytostmi, - nebylo možné, aby se znovu stal účastníkem duchovního života, - právě proto vzal Kristus na sebe vinu neposlušných a trpěl místo hříšníka. Láska, utrpení a smrt Božího Syna, to vše svědčí o strašlivé zrůdnosti hříchu a prohlašuje, že není úniku z jeho moci, není naděje na vyšší život, leda že podřídíme duši Kristu (Cesta ke Kristu, s. 31, zvýraznění moje).
Ellen Whiteová také věřila v blízkost Druhého Příchodu; že ta válka mezi Kristem a satanem je vesmírnou válkou a že se do ní zapojují všechny inteligentní bytosti, andělé i lidé; že nejde o válku síly a moci, ale o válku principů a motivů, o duchovní válku, o válku o to, komu důvěřujeme a čí metody (Boží nebo satanovy) upřednostňujeme.
Po letech vlastního bádání jsem zjistil, že EGW byla pokornou přítelkyní Boha, která se celý život snažila vyzdvihovat Ježíše a pravdu, jíž představil o svém Otci, aby zachránila duše od hříchu. Bible učí, že duchovní věci se rozlišují duchovně, takže pokud EGW napsala něco, co je pravdivé a co je v souladu s Biblí, bylo to proto, že Duch Boží osvítil její chápání těchto věcí. Je však ztrátou času a energie hádat se o její inspirativnost; relevantní otázkou pro každého z nás - ať už posuzujeme poselství od EGW, pastora nebo ode mne - je: je to poselství pravdivé? Každý člověk musí být plně přesvědčen ve své vlastní mysli (Římanům 14:5), neboť jen tak může být vaše srdce a mysl uzdravena a proměněna.
Povzbuzuji vás, abyste přijali zásady, které zastávala EGW - abyste byli mysliteli, milovníky pravdy, abyste hledali pravdu, sami hodnotili důkazy, a když jsou vám z jakéhokoli zdroje, včetně EGW, předkládány koncepty nebo myšlenky, abyste si jako měřítko pravdy zvolili Bibli - abyste podle ní všechno ověřovali a věřili, ne proto, že vám to řekl někdo z autority, ale proto, že pravdě rozumíte sami.
[1] Frail, T. A. (17. listopadu 2014). "Seznamte se se 100 nejvýznamnějšími Američany všech dob". Smithsonian. Vyhledáno 2. února 2018.
