MaranathaMedia.cz

Jak soudíte, 21. kap

Vytvořeno Bře 31, 2023 Od Adrian Ebens v Boží charakter
Přeložil JS
190 Přečtení

minulý díl zde

21. Z provinění jednoho člověka vzešel soud

Ve 4. kapitole jsme hovořili o původu odsuzujícího soudu v lidském rodu. Důvodem, proč Adam a Eva v zahradě utekli z Boží přítomnosti, je Adamův odsuzující soud vůči Bohu.

Pak uslyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě v denním větru, a ukryli se člověk i jeho žena před tváří Hospodina Boha uprostřed stromoví zahrady. Genesis 3:8 

… a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví. Židům 2:15 

Strach ze smrti měl původ u Adama, protože ten si namlouval, že Bůh chce jeho ženu Evu potrestat smrtí. Ve vzpouře a hněvu si vzal to ovoce a rozhodl se, že její osud ponese spolu s ní. V Adamově srdci byl soud a odsouzení vůči Bohu a jeho Synu. Falešná představa, že je Bůh chce zabít, se proměnila v hrůzu, když se k němu nyní přiblížil Ten, jehož se Adam bál a kterého nenáviděl (Mal 3:5).

Ve skutečnosti Boží Syn přicházel k Adamovi s láskou, zájmem a milosrdenstvím. Adam si představoval, že přichází se soudem a odsouzením, aby ho zabil. Aby se Boží Syn mohl k Adamovi přiblížit, musel zahalit své plné božství. Když se plná milující Boží přítomnost setká s hříšníkem, který se cítí provinile a který Boha nenávidí, ta hrůza je ohromující a hříšník umírá.

Následující verš popisuje, jak hříšník prožívá příchod do Boží přítomnosti se strachem a odsouzením Boha ve svém srdci.

v plameni ohnivém, aby potrestal ty, kteří neznají Boha a kteří neposlouchají evangelia Pána našeho Ježíše Krista; a ti budou potrestáni záhubou věčnou (odloučeni) od tváře Páně a od slávy moci jeho 2 Tesalonickým 1:8-9 (Sýkora).

Takto to vypadá z Boží perspektivy:

„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. Hle, váš dům se vám zanechává pustý. Matouš 23:37-38

Je znepokojující vědět, že naše lidská přirozenost, kterou jsme obdrželi od Adama, má sklon Boha nenávidět a neustále se domnívá, že nás Bůh chce zabít za naše hříchy nebo nás opustit, protože nejsme dost dobří.

Lid mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste nás vyvedli z Egypta, abychom zemřeli v pustině? Vždyť tu není chléb ani voda. Znechutili jsme si tuto mizernou stravu. Numeri 21:5 (ČSP)

Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže. Římanům 8:7 (CSP)

A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka [Adama] přišlo na všechny lidi odsouzení… Římanům 5:18 (CSP).  

Adamův přestupek spočíval v tom, že uvěřil něčemu falešnému o Božím charakteru. Mylně se domníval, že Bůh chce zabít jeho ženu. Mylně si namlouval, že Bůh požaduje smrt za přestoupení. Skrze tento přestupek přišel duch soudu a odsouzení vůči Bohu a jeho Synu. Toto nepřátelství vůči Bohu, které se projevuje vůči Kristu, jeho Synu, jsme zdědili i my. Tuto v nás hluboce zakořeněnou nenávist nám Bůh odhalil, když dal Božího Syna, aby žil jako člověk mezi námi, ale my jsme Ho odmítli a zabili.

Jak jsme si řekli v páté kapitole, v sebeobraně Adam promítá na Boha svůj vlastní odsudek (soud) Boha jako toho, kdo požadoval smrt. Postup je následující:

  1. Adam věří, že exekutivní/výkonná smrt (trest popravou) je důsledkem porušení zákona.
  2. Adam přestupuje zákon.
  3. Adam cítí vinu.
  4. Adam cítí, že nyní musí zemřít.
  5. Adam se snaží hodit na krk vinu - a tím i trest smrti - na Božího Syna.

Pokaždé, když Boží Syn vstoupí do naší přítomnosti, tato sekvence se aktivuje. Takto se provinění jednoho člověka přenáší na všechny lidi. Každý člověk má v sobě přirozenost, která prahne po smrti Božího Syna. To, co se stalo před 2000 lety, nám ukazuje, co můžeme udělat, když nám je dána svoboda jednat s Božím Synem, jak si zachceme.

Aby Kristus odstranil tento dekret (výnos) smrti, který v nás spočívá od přirozenosti, musel tuto přirozenost vzít na sebe a pak ho odstranit svou smrtí a vzkříšením.

Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově. Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství -- kon s jeho příkazy a ustanovenímit15 [nařízení G1378]  aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj  a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.  

Efezským 2:13-16; t15 ř.: Zákon příkazů v ustanoveních

Neboli Adam postavil mezi sebe a Krista jakousi rozdělující hradbu a to skrze odsudek/soud, jenž učinil o Božím Synu. Kristus na sebe vzal Adamovu přirozenost a zbořil tuto zeď, která rozděluje a působí svár, aby mohl vstoupit do naší přítomnosti, aniž bychom se my sami zničili ve strachu z trestu, který na nás podle našich představ dopadne.

Většina komentátorů uvádí, že tento verš hovoří o zboření zdi mezi Židy a pohany, což opravdu je sekundární aplikace tohoto verše. Veškeré nepřátelství mezi lidmi je však pouze projevem nepřátelství, které lidé pociťují vůči Bohu.

Když vezmete slovo ustanovení (předpisech, nařízení) v řečtině a vyhledáte ho v řeckém Starém zákoně, kde je použito, zjistíte, že to nemá nic společného s Mojžíšovým zákonem, ale spíše s lidskými nařízeními, konkrétně s lidskými nařízeními o smrti. Níže jsou uvedeny jediné verše v řeckém Starém zákoně, kde je toto slovo [G1378] použito pro nařízení.

  • Ezdráš 6:8 - Perské nařízení/příkaz/výnos o stavbě chrámu
  • Eze 20:26 od v. 25 - Bůh je vydal ustanovením, která nebyla dobrá. Bůh je nechal zkazit v jejich vlastních nařízeních.
  • Daniel 2:13 Vyhláška (nařízení, ortel) aby byli pozabíjeni mudrci.
  • Daniel 3:10,29 Babylonský král vydal na planině Dura dekret/vyhlášku/nařízení o smrti.
  • Daniel 4:3 (6) Nařízení (ustanovení, rozkaz) přivést všechny mudrce.
  • Daniel 6:8,10,12,13,15,26 - Podepište dekret smrti a neuctívejte žádného Boha kromě krále.

Pokud k tomu přidáme použití stejného slova v Novém zákoně.

  • Lukáš 2:1 - Císařovo nařízení/poručení
  • Skutky 16:4 – ustanovení/nařízení apoštolů omezit vyučování z Mojžíšova zákona kvůli přemrštěnému postoji některých Židů v této otázce.
  • Skutky 17:7 císařovo nařízení/dekret
  • Ef 2:15 Kristus zrušil příkazy obsažené v (lidských) nařízeních.
  • Kol 2:14 vymazal rukou psaný záznam, který svými ustanoveními svědčil proti nám.

Použití tohoto slova pro nařízení/ustanovení prozrazuje, že ono nemá nic společného se zákony, které Mojžíš sepsal ve Starém zákoně. Namísto toho hovoří o lidských nařízeních a požadavcích.

Prvním lidským dekretem bylo, že za události, které se odehrály v zahradě Eden, má zemřít Boží Syn. Adam tento soud/rozsudek předal na všechny své děti, a tak toto odsouzení dopadá na všechny lidi v jejich přirozeném stavu. Lidská přirozenost/povaha se snaží tuto nenávist skrývat a vyznává lásku k Bohu, podobně jako poddaní nějakého totalitního státu, kteří se bojí, že pokud nebudou ctít hlavu státu, tak budou zabiti (příklad: Severní Korea).

Ti, kdo jdou po cestě spasení a přijímají, že život, který zde na této zemi Ježíš před 2000 lety zjevil, je úplným zjevením Božího charakteru a že Bůh nám zdarma odpouští hříchy, se začínají proměňovat z ducha odsouzení v ducha lásky a odpuštění.

A dám jim jedno srdce a nového ducha vložím do vašeho nitra, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce masité, aby žili podle mých ustanovení, zachovávali má nařízení a plnili je. I budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Ezechiel 11:19-20

Abychom byli plně osvobozeni od ducha odsouzení a dekretu smrti, který jsme zdědili po svém prvním otci, tak nám musí být ukázán náš pravý charakter. Když se přiblížíme k Božímu Synu, tak se nedokážeme vyhnout hlubokému pocitu odsouzení, který vychází z naší vlastní přirozenosti, ale můžeme si být vědomi toho, proč se tak děje, a dovolit Kristu, aby v nás působil, místo abychom ho odmítali a znovu křižovali…

Pokud se dokážeme držet Božích zaslíbení s pomocí jeho Ducha a odoláme svému odsouzení, které jsme na Krista uvalili a které se odráží zpět k nám - pak budeme zapečetěni Otcovým jménem.

A uviděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce. Zjevení 14:1   

Ježíš při svém vtělení nikdy neupadl do pokušení myslet si, že ho Otec odsuzuje, ani svého Otce neodsuzoval za těžkosti, v nichž se nacházel. Ježíš si je zcela vědom toho, jaká je naše přirozenost, a to způsobem, jakým my nikdy nemůžeme být. Leda, že bychom měli Kristovu rozlišovací schopnost. Pokud skutečně přijmeme, že jsme stejně jako Kain od přirozenosti nenávistní vrazi, zemřeme sami sobě a uvěříme v Jeho milost, plně přijmeme bezplatný dar Jeho života a On v nás zvítězí.

A [On] nepotřeboval, aby mu někdo vydal svědectví o člověku. Sám totiž věděl, co je v člověku. Jan 2:25

O moudrosti mluvíme mezi zralými, ne ovšem o moudrosti tohoto věku ani o moudrosti vládců tohoto věku, kteří zanikají,  nýbrž o Boží moudrosti, skryté v tajemství, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě. 1 Korintským 2:6-7

Brzy se na tomto světě naplno rozpoutají síly temnoty, ale zatím andělé zadržují vichry sváru, aby zcela nezničily zemi, aby Boží lid mohl být zapečetěn Otcovým charakterem (jménem).

Potom jsem uviděl čtyři anděly, kteří stáli ve čtyřech koutech země a drželi čtyři zemské větry, aby vítr nevál na zem ani na moře ani na žádný strom. Spatřil jsem také jiného anděla, který vystupoval od východu slunce a měl pečetidlo živého Boha. Ten zavolal mocným hlasem na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno, aby škodili zemi a moři: "Neškoďte zemi ani moři ani stromům, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!" Zjevení 7:1-3 (B21)

Zapečetění Božího lidu spočívá v odstranění přirozenosti dekretářské odsudečné smrti, kterou jsme zdědili po Adamovi. Boží lid bude zapečetěn do charakteru, který přestane soudit a odsuzovat jakéhokoli člověka, ale bude se zcela spoléhat na Boží dobrotu a milosrdenství.

Tohle je důvod, proč musí Boží lid projít obdobím Jákobova soužení. To smýšlení našeho těla o dekretu smrti je klíčovým důvodem, proč se zrození Krista v nás (nebo připodobnění se Kristu v charakteru) podobá velmi těžkým porodním bolestem.  

Neboť jsem slyšel jakoby křik ženy svíjející se bolestí, jakoby úzkostné sténání prvorodičky, křik dcery sijónské, která lapá po dechu, vztahuje dlaně a volá: Běda mi, protože má duše umdlela kvůli vrahům. Jeremiáš 4:31

Rámec, do kterého jsme zasadili některé z těchto veršů, bude pro ty, kdo znají biblické učení o zapečetění a závěrečných událostech pozemských dějin, nový. Tento nový rámec je potřebný kvůli Kristovým slovům, že ani On, ani jeho Otec žádného člověka neodsuzují.

Jak vy budete soudit?

pokračování zde