MaranathaMedia.cz

Jak soudíte, 18. kap

Vytvořeno Úno 09, 2023 Od Adrian Ebens v Boží charakter
Přeložil JS
179 Přečtení

minulý díl zde

18. Jazyk zlé síly/ Síla jazyku zla

Těsně před smrtí Ježíš pronesl tato srdcervoucí slova:

„Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: ‚Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?‘ Mt 27:46 (CSP)

Slova, která Ježíš pronesl, nebyla hebrejská, ale aramejská. To vedlo mnohé k přesvědčení, že Ježíš mluvil převážně aramejsky. Tohle bylo výrazným rysem filmu Umučení Krista režiséra Mela Gibsona.

Existuje mnoho důkazů, které potvrzují, že hebrejština byla v době Krista velmi rozšířená. Vidíme to rovněž na nápisu, který byl připevněn nad Ježíšovou hlavou při jeho ukřižování, a také i na tom, jak Pavel oslovoval některé své posluchače.

Ten nápis četlo mnoho Židů, protože místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; nápis byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Jan 19,20

... Pavel, který stál na schodišti, pokynul rukou lidu. Nastalo veliké ticho a Pavel promluvil hebrejským jazykem... Skutky 21:40

Když s Pavlem na cestě do Damašku mluvil Ježíš, tak k němu hovořil hebrejsky:

A když jsme všichni padli na zem, uslyšel jsem hlas, který ke mně mluvil hebrejským jazykem: ‚Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Bolestivé je pro tebe kopat proti bodcům.‘ Skutky 26:14

Popisy míst jako Gabata a Golgota jsou také "v hebrejštině" (Jan 5:2; 19:13, 17; Zj 9:11; 16:16).

Pro zajímavost: některé moderní překlady změnily řecké slovo na hebrejské a vykládají je jako aramejské.

Všichni jsme padli na zem a já jsem uslyšel hlas, který mi aramejsky říkal: 'Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? Je ti těžko kopat proti bodcům. Skutky 26:14 (NIV - CZ)

Znalci biblického jazyka tuto změnu slova zdůvodňují tím, že zjistili, že hebrejština již byla pro obecné použití vyřazena a termín hebrejština jednoduše znamená obecný jazyk, kterým byla aramejština. To však mění význam samotného slova a popírá zjevné odkazy na hebrejštinu v textu. Hebrejština a aramejština byly odlišné a samostatné jazyky a citace Písma se musely provádět v hebrejštině, protože aramejská Tóra neexistovala.

Tato situace je ještě zajímavější, když se podíváme na to, jak Židé uvažovali o aramejštině.

Mezi samotnými Židy se jasně rozlišovalo mezi hebrejštinou a aramejštinou.  Hebrejština se používala nejen ve vzdělání a literatuře, ale byla také normativním jazykem každodenního života.  "V zemi izraelské," říká Mišna, "proč aramejský jazyk?  Tak buď svatý jazyk (hebrejština, sic), nebo řecký jazyk".  Aramejština neměla "prestiž" a "nevyvolávala loajalitu", jak poznamenávají Safrai a Stern, zatímco hebrejština měla obojí.  Dokonce i v pozdějších dobách Talmudu bylo o šabatu zakázáno vyzvednout hořící aramejský rukopis z ohně, zatímco u srovnatelného hebrejského textu to bylo dovoleno.  Odcházet ze synagogální bohoslužby během hebrejského čtení Bible bylo zakázáno, ale ne při aramejském čtení.  Dokonce ani učení se Písma nazpaměť v aramejštině nestačilo, zatímco pouhý poslech v hebrejštině, aniž by člověk rozuměl jedinému slovu, znamenalo "splnění [své] povinnosti"!

Pro židovský národ byla hebrejština "svatým jazykem", zatímco aramejština byla považována za "jazyk zlé síly" [ze Zoharu].  Ne že by byla aramejština zcela zavrhována, ale byla po hebrejštině - skutečném "jazyku otců" a prostředku běžné řeči považována za jazyk hrající druhé housle. Jeruzalémský Talmud proto prohlašuje, že:

         "Čtyři jazyky mají hodnotu:  Řečtina pro zpěv, latina pro válku, aramejština pro žalozpěvy a hebrejština pro mluvení."

To bylo místo pro aramejštinu - ve „zpěvech či žalozpěvech“.  Hebrejštině však patřila výsostná pozice v každodenní řeči ("k mluvení") a v bohoslužbě.  Proto když židovský otec nemluvil se svým synem "hebrejsky", a to už od synova batolecího věku, a neučil ho Zákonu, bylo to, „jako by ho pohřbil“.  Pokud jde o aramejštinu, rabíni naopak varovali:

            "Kdo vysloví osobní prosby [v modlitbě] v aramejštině, tomu andělé nevěnují pozornost, protože andělé nerozumějí aramejštině."

To samozřejmě není kanonické stanovisko, ale pouze to odráží hloubku pocitů proti aramejštině mezi židovskými učenci.  Talmud totiž vypráví o dřívější příhodě, kdy Gamaliel - tentýž Gamaliel, u kterého studoval Pavel (Sk 22:3) a jehož duchaplné slovo o křesťanech je zaznamenáno ve Sk 5:34-40 - seděl na ještě nedokončených chrámových schodech.  Někdo mu ukázal výtisk aramejského překladu knihy Jób, prvního a v té době jediného "targumu".  Byl jím tak znechucen, že řekl staviteli, aby svitek "pohřbil pod sutiny".  Taková byla úcta k průkopnickému pokusu o aramejskou část Písma v Judeji za Jehošuovy [Ježíšovy] doby! [1]

Jestliže Židé používali aramejštinu k vyjádření žalozpěvu nebo nářku za mrtvé a jestliže se mělo za to, že aramejština je "jazykem zlé síly", pak vidíme, že její používání může znamenat vliv nežádoucí přítomnosti.

Když Ježíš umíral na kříži, nesl tíhu hříchů celého světa. Byl obklopen zlými lidmi, kteří se Mu posmívali, a po celou dobu Mu satan vnucoval myšlenku, že Ho Jeho Otec opustil. Samotná Ježíšova slova v aramejštině vyjadřují, že je v temnotě utlačován cizím vlivem, který je jazykem nářku a smrti.

V tomto kontextu je velmi významné, že Daniel 7 je napsán v aramejštině na rozdíl od hebrejského textu Daniela 8.

V Danielovi 7 je Bůh vnímán optikou cizího vlivu. Jazyk odsouzení a smrti je používán jako optika, kterou je nahlíženo na působení Boha při soudu.

Když je v Danielovi 8 popisován soud, není zde žádná scéna ze soudní síně. Je tam prostě řečeno:

Odpověděl mu tedy: „Až do večera a jitra, dvou tisíc tří set dnů; a očištěna bude svatyně." Daniel 8:14  (Hejčl)

A on mi řekl: "Až do večera, do rána, do dvou tisíc tří set, pak bude svaté místo prohlášeno za pravé. Daniel 8:14 (YLT-cz)

Druhý odpověděl: "Bude to trvat 2300 večerů a rán, pak bude Chrám opět opraven. " Daniel 8:14 (NLT-cz)

Uvnitř systému svatyně svatých nejsou žádné knihy záznamů kromě deseti přikázání a knihy Zákona. V tomto prostoru nejsou žádné symboly soudní síně. Kniha Daniel 2-7 je napsána v aramejštině, protože tyto kapitoly se skládají z proroctví, která se týkají především politických záležitostí, a proto jsou považovány za zajímavé pro pohany (aramejština byla v té době jazykem lingua franca). V Danielovi 7 je tento pohled na Boha jakožto na nějakého soudce v soudní síni podle lidského pohledu na Něj podán v aramejštině, aby se zdůraznilo, že jde o perspektivu cizí vůči nebi, danou pro ty, kdo mají na srdci závoj (2 Kor 3:15), neboť Otec nesoudí a neodsuzuje žádného člověka.

Aramejština je kombinací chaldejštiny a hebrejštiny. Kombinuje jazyk Jeruzaléma s jazykem Babylonu, což je velmi významné. Ve scéně soudu v Danielovi 7 se mísí Boží soud dohromady s babylonským soudem.

V hebrejském jazyce Daniela 8 je popsáno prosté obnovení věcí, které nebyly v pořádku. Když Adam soudil a odsuzoval Boha v domnění, že Bůh chce zabít jeho ženu, uvedl chrám své mysli do nepořádku. Nebyl ve správném stavu.

Stejně jako Ježíšova smrt otevřela lidstvu víru, že Bůh může odpustit naše hříchy prostřednictvím obětního procesu, který nepředstavuje Boží charakter, tak i prostřednictvím procesu vnímaného odsuzujícího soudu lidstvo pochopí, že hřích bude správně řešen a vyřešen. V této víře je pak člověk vyzván, aby své představy o soudu postavil do kontrastu s Ježíšovými slovy, která nám říkají, že Bůh nikoho nesoudí.

Boží mlčení v Danielovi 7 v kombinaci s aramejským jazykem zahaluje Otce do temnoty, jakou si Adam představoval, že Bůh je. Dalším důkazem toho je, že když je Ježíš na kříži, když dochází k úplnému odloučení s Otcem, protože nese plnou tíhu hříchu, volá spíše "můj Bože" než "můj Otče". Neříká "Otče můj, Otče můj, proč jsi mě opustil?". V celých čtyřech evangeliích Ježíš neustále mluví o Bohu jako o svém Otci. Toto je jediné místo, kde o něm Ježíš mluví jako o mém Bohu, s výjimkou chvíle, kdy chce, aby Marie pochopila, že jeho Otec je jeho Bohem, který je jejím Otcem a jejím Bohem (Jan 20:17). Člověk s Ježíšovou vírou vidí Boha jako svého Otce, ale člověk, který se nezbaví své potřeby odsuzovat druhé, nebude v onen poslední den vidět Boha jako svého Otce, ale spatří Ho jako svého soudce.

Když se v této kapitole díváme na scénu soudu, vidíme zjeveno, jak bychom my jednali se zlými lidmi. Představujeme si, že Otec je jako my, protože mlčí před našimi falešnými představami. Ve světle života svého Syna na zemi nás Bůh však kárá do tváře. Každý něžný zázrak, který Ježíš učinil, je pro nás výtkou. Každý políček do tváře, který trpělivě snášel, na nás volá, že náš Otec nemyslí jako my a neodsuzuje jako my.

Byl Ježíšův jazyk a formulace významné, když měl zemřít? Zdůraznil Kristus přítomnost nějakého cizího prvku?

Jak soudíte...

pokračování zde


[1]                  http://danielbenyaacovysrael.blogspot.com/2013/06/did-yehoshua-spoke-hebrew-or-aramaic.html