MaranathaMedia.cz

Soboty a naše identita

Vytvořeno Dub 17, 2020 Od Marlise Schneiderová v Sobota
Přeložil JS
166 Přečtení

originál článku zde.

Je to jen pár myšlenek, které jsem sepsala již dříve, a to ohledně souvislosti mezi Hospodinovými svátky a naší identitou. Řekla jsem si, že by bylo hezké se o to podělit.

Před časem jsem si při rozhovoru s Danielem uvědomila to propojení mezi Šabaty (Sobotami) a naší identitou. Možná už mnozí z vás toto spojení navázali, ale pro mě to bylo jako rozsvícení žárovky, takže se s tím sdílím pro případ, že by to někomu přineslo požehnání.

Před několika lety, když jsem ještě žila v Tchajsku - a když Hospodinovy svátky nebyly ani v dosahu mého „radaru“ - jsem si uvědomila, jak je křesťanství nedostatečné, když dochází na slavnosti, které spojují lidi dohromady a pomáhají jim dát pocit sounáležitosti. Sborové společenství, které jsme v Tchajsku navštěvovali, nevěnovalo svátkům Vánoc téměř žádnou pozornost a Velikonoce jako by neexistovaly. Tehdy mě to frustrovalo, protože i když jsem věděla, že v těch konkrétních dnech nebylo nic posvátného, bylo to všechno, co jsem měla. Pokud bych to odstranila pryč, nezbyly mi žádné zvláštní významné slavnosti. Sledovala jsem, jak mí thajští buddhističtí sousedé slaví své vlastní slavnosti či festivaly, a vzpomínám si, jak jsem přemýšlela, proč by někdo z těchto lidí vůbec kdy chtěl opustit toto, aby se stal křesťanem, a pak nemít ... nic ... ke slavení? Nic, co by utvrdilo jejich pocit identity a sounáležitosti? Neměla jsem absolutně nic, k čemu bych své thajské přátele pozvala, zatímco oni měli něco, k čemu by nás pozvali. Sledovala jsem, jak buddhistické festivaly nefungovaly pouze pro bohoslužby, ale také pro zábavu, pro stýkání se navzájem a pro posílení identity uvnitř lidí jako thajských buddhistů. Existuje mnoho důvodů, proč je pro Tchajce těžké stát se křesťanem, a tohle je pravděpodobně jeden z nich - a většina křesťanů přitom o tomhle ani neuvažovala.

Vzpomínám si na vzorec přemýšlení: „my nic podobného (jako například buddhistické festivaly) nemáme a přitom jsou tak pěkné“. Pak jsem si pomyslela, nuž co, však máme sobotu. A máme Večeři Páně. Ale to není to samé. Sobota a Večeře Páně jsou velmi významné, ale ony mi nikdy nedaly pocit sounáležitosti; byly to jen velmi osobní duchovní zkušenosti či zážitky. Možná si někteří lidé v té době užívají sounáležitost či společenství, ale pro mě to tak rozhodně nefungovalo. Aspoň zde v Thajsku nebyly soboty kvůli společenství; byly kvůli misionářské činnosti. V sobotu odpoledne jste si prostě jen nedali odpočinek a obecenství s lidmi; zdálo se, že oni to nevidí jako možnost. A v případě Večeře Páně? Tolik lidí napěchovaných v jedné místnosti mě nutilo, abych se odsud dostala co nejrychleji. Pravdou je, dokud moje děti byly kojenci a batolata, ani jsem se toho nezúčastnila. Bylo to prostě příliš komplikované. A tyto okamžiky rozhodně nebyly něčím, co by nějaký buddhistický nově příchozí považoval za zvláště příjemné.

Potom jednoho dne při rozhovoru s Dannym Brownem, nám Danny řekl, jak by se Tchajci mohli těšit na svátky. A samozřejmě jsem si myslela – toto jsou ty skutečné svátky, ve kterých nejen společně Boha uctíváme, ale také máme společenství a stmelujeme se jako lidé. Potvrzení tohoto stmelování (propojování) jsem viděla, když jsme v roce 2017 slavili náš první svátek v Austrálii. Přesto se mi tehdy v mé mysli z nějakého důvodu stále nerozsvítila ta žárovička ohledně identity.

Pak přišel tento rok. Štědrý večer je ideální pro rodinné oslavy, protože je to den volna a lidé se mohou volně setkávat. Na FaceBooku jsem viděla, jak někteří rigorózní adventisté SD odsuzují jiné za to, že na Štědrý den udělali něco zvláštního. Avšak lidé, kteří obviňují druhé takovým to způsobem, žádají své bratry, aby opustili ty jediné svátky, které mají - a ti nejupřímnější křesťané (přinejmenším v mých kruzích) se během této doby snaží soustředit na dar Boha skrze Jeho Syna, než na ty ostatní nesmysly, který s Vánocemi přicházejí. Pokud jim to odeberete, nemají nic. Nic! Předtím, než ty lidi požádáte, aby si ubrali ze svých životů (pokud vůbec můžeme říct, že je žádali; bylo to spíš jako domáhání se), proč nenabídnout něco, co mohou přidat?

Stále si pamatuji, když jsem poprvé navštívial ve své vesnici festival Loy Krathong (jistý thajský buddhistický festival). Atmosféra byla velmi podobná tomu, když si vzpomínám na svůj pocit v mém rodném městě o Štědrém dni. Lidé si oblékli své nejlepší oblečení, byli uvolnění a šťastní a byl tam slavnostní dotek. Vzpomněla jsem si, uvažujíc, může to snad být tak, že Bůh nechce, abychom měli slavnosti? Jsou tak milé! Spojují lidi dohromady! Připomínají nám, kdo jsme! Proč je nemáme? Tehdy jsem ani nevěděla, kdo jsem. Ani jsem si nepohrávala s myšlenkou skutečně věřit tomu, že jsem Boží dítě.

Tehdy jsem o Hospodinových svátcích neměla tušení. A od doby, kdy jsem se o nich dozvěděla, jsem se více soustředila na věci ze strany Soboty (Šabatu), a to natolik, že až teprve před několika měsíci jsem zahlédla tu věc ohledně identity. Jedním velkým důvodem, proč nám Bůh dává tyto Soboty, Novoluní a Svátky (Hospodinovy), je to, že chce, abychom si připomněli naši identitu – totiž že jsme Jeho děti. A když o tom přemýšlíte, Hospodin je mnohem štědřejší, než kterékoli jiné náboženství. Kolikrát za měsíc nám dává šanci připomenout si, že jsme Jeho milované děti a že máme místo, kam patříme? Jenom pokud jde o Soboty a Novoluní tak to je 5-6 krát do měsíce (to je bez započítání časů ranní a večerní modlitby!) Pak máme ty mega svátky třikrát do roka. Pokud bychom žili v komunitě, která by tyto svátky slavila, stejně jako moje komunita slavívala Vánoce, když jsem ještě byla dítě, nebo stejně jako Tchajci slaví své svátky, pak bychom byli ponořeni do naší identity jakožto Boží děti a jako součást Božího lidu. A určitě bychom měli něco úžasného na pozvání našich nevěřících přátel, aby přišli a prožili to.

Jedním z důvodů, proč stále zápasím s těmi samými hříchy znovu a znovu, má co dělat s mým úsilím přijmout moji identitu jakožto Boží dítě. To mi bylo v poslední době velmi zřejmé. A proto nám Bůh dává své ustanovené časy. Je pro nás tak snadné spatřovat tyto časy jako nějaké seznamy co dělat - a proto mnoho lidí tyto Hospodinovy svátky odmítá. Ale když vidím Svátky jako „pečetidla“ identity, změní se celý můj pohled. Nemůžeme přijmout Ducha Božího, pokud opravdu nevěříme, že jsme děti Boží - to nebude možné. A proto se nyní na tyto časy těším ještě více než dříve.