MaranathaMedia.cz

Slovo jako bumerang aneb kletby ve vysloveném slově

Vytvořeno Bře 12, 2022 Od Veronika Sedláková v Ustanovení a nařízení
653 Přečtení

Sestry a bratři v Pánu Ježíši, přeji nám společně Boží pokoj i přítomnost Kristova ducha v našich srdcích.

Jak je psáno v Římanům 8:9: „Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není Jeho“. A my Jemu patřit chceme.

                         „ SLOVO“

Vyslovené Boží Slovo je jasné, dvojsečný meč, meč Ducha proniká až k rozhraní duše a ducha, až do morku a kloubů, až do srdce, kde zkoumá jeho myšlenky a úmysly. Toto Boží Slovo je živé a mocné. Židům 4:12.

          Naše vyslovena slova mají velký vliv na kvalitu našeho lidského života a tahle úvaha je přemýšlením nad tím, nakolik přijímáme vážná Boží varování o  veliké moci námi vyslovovaných slov.

Každá argumentace začíná v zahradě Eden, tam Adam a Eva zhřešili, protože slova, která vyslovili, byly urážkou Stvořitele, znali Ho osobně a přitom Ho obvinili ze lži.

A co my? Zdědili jsme jejich přirozenost a za těch několik tisíciletí jsme nepochopili, že SLOVO může povzbudit, pohladit, ale i urazit, dokonce i  obyčejným běžně užívaným slovem lze zlořečit.

Jednoduše zdůrazněno „vyslovené slovo“ skutečně mění kvalitu našich životů.

       Nejprve si otevřeme Písmo Svaté, co nám říká o zákonech, ustanoveních a  nařízeních:

a/ ve vztazích k jiným

b/ co Boží Slovo vyslovuje na adresu nás samotných, když to slovo používáme v běžných rozhovorech

Koho nesmíme proklínat, komu nesmíme zlořečit. V různých překladech je stejné slovo v původním hebrejském jazyce KALAL překládáno jako rouhat se, zlořečit, proklínat, ponižovat, tupit, neříkat zlá slova, neposmívat se. Steibergův slovník uvádí, že základní význam slova KALAL je být poníženým, opovrhnutým, zneváženým, zlehčeným, pohaněným.

 

Na prvním místě je uvedeno, že nesmíme znevažovat Boží Jméno, ani se Mu rouhat.

Lev. 24:15Hospodin promluvil k Mojžíšovi, promluv k synům Izraele: Kdokoliv by zlořečil svému Bohu, ponese svůj hřích. Kdo by se rouhal Jménu Hospodina, musí zemřít. Celá obec jej bez milosti ukamenuje. Bude-li se rouhat Božímu Jménu, zemře, ať je host nebo domácí“.

Druhý zákaz je uveden

Ex. 22:28(BKR) „Soudcům nebudeš utrhati a knížeti lidu svého zlořečiti nebudeš.“

Tóra a pět knih Mojžíšových zakazují proklínat ty, kteří vedou lid a kteří mají moc.

Třetí zákaz je uveden

Lev. 20:9 „Kdož by koli zlořečil otci svému, nebo matce své, smrtí umře, krev jeho bude na něm.

Deut.27:16 a 18 Proklet buď ten, kdo znevažuje svého otce a svou matku. A  všechen lid ať řekne Amen.

Rodičům se tedy nesmí zlořečit, je to velký hřích.

Ale Bible v originále představuje všechny předky ženského i mužského pohlaví, např. Abba – otec označuje nejenom otce, ale i děda, praděda, atd. Tak např. Abrahám je z několika generací dozadu, a je uváděn jako náš otec.

Tudíž se to týká i našich slov vyslovených k našim dědům, a sahá to až do předešlých pokolení.

Čtvrtý zákaz je popsán

Lev.19:14 „Neproklínej hluchého a nedávej překážku před slepého, ale boj se svého Boha. Já jsem Hospodin.“

Židovský komentátor Samchino uvádí: Tóra nedovoluje proklínat nikoho. A když nemáme ponižovat neslyšícího, o to více se nesmí urážet ani ten, kdo slyší. V božím národě byl tento zákon chápán tak, že nikoho nesmíme tupit.

Pár příkladů z Písma Svatého: Gen. 16:4-5 Služka Hagar, když otěhotněla, svou paní Sáraj pohrdlaKALAL=  znamená chovat se k druhému, jako k nižší bytosti, vlastně říkat, já jsem lepší, než ty.

Další příběh – 2. Sam. 6:21-22 Žena krále Davida, Míkal opovrhla svým mužem, protože oslavoval svým tancem Hospodina; a 23. verš říká: Míkal, dcera Saulova neměla děti až do dne své smrti.

KALAL – opovrhovat  - je to zákaz používat jakákoliv slova, která ponižují, degradují, která ubírají na vážnosti člověka.

2. Sam. 16:5-8 – král David prchal před svým synem Abšalómem a Šimei (z rodu domu Saulova) zlořečil Davidovi, dokonce házel po něm a jeho služebnících kamení. KALAL – zlořečit, rouhat se, tupit.

    Otázka zní: Měl Šimei pravdu? Byl David takový ničemník? Zabíjel David? Ano, zabíjel, porušoval zákon? Porušoval. Ale i přesto, že měl Šimei pravdu, bylo to porušení Božího nařízení.

Jób 3:1-12 – „zlořečil svému dni“ – zde je to porušení Božího nařízení ve vztahu k sobě; a ve 42. kap, verš 6 se Jób kál a litoval svých vyslovených slov.

Vše, co vyslovíme, má sílu! Když vyslovíme slovo zlé, po určité době odezní, ale nepřestává působit! Zůstává s člověkem a jde s ním tak dlouho, pokud prokletí není zbaveno síly!

      A jaké jsou následky pro toho, kdo tupí a proklíná? Ne pro toho, kdo byl tupen, ale pro člověka, který ta slova vyslovil? Co o tom říká Písmo Svaté? 

Deut. 27:16 a 18 „ Proklet buď ten, kdo znevažuje svého otce a svou matku. A  všechen lid ať řekne Amen.“ „Proklet buď ten, kdo zavádí slepého z cesty. A  všechen lid ať řekne Amen.“

Kniha Přísloví 20:2O „Tomu, kdo proklíná svého otce či svou matku, zhasne jeho lampa v nejhlubší temnotě“.

Ve 3. Moj. 19:14se mluví i o hluchém (už jsem se o tom zmínila) – a to vše padá na toho, kdo ubližuje jinému, nebo ho znevažuje.

Když člověk otevře ústa a vysloví zlé slovo, jakoby vypustil bumerang a ten se k němu nevyhnutelně vrátí.

Abd. 1:15Hospodinův den je blízko pro všechny národy. Jak jsi činil ty, tak bude učiněno tobě, to, co jsi vykonal, se vrátí na tvou hlavu.“

Kde v Písmu Svatém je Bohem vysloveno požehnání?

Gen. 12:3 – „Požehnám těm, kdo žehnají tobě a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“ Ta slova řekl Hospodin Abramovi, a v tom požehnání jsou požehnáni i jeho potomci.

Kdo jsou potomci Abrahámovi?

V Bibli v Gal. 3:29 je psáno „A jestliže jste Kristovi, jste símě Abrahamovo, dědicové zaslíbení.“  Jsme tedy potomci Abrahamovi, jestliže žijeme Kristův život  (Kristus v nás), a On nikdy nevyslovil zlé slovo.

Jaká je Boží rada, jaké je řešení v případech přestoupení?

První Petr. 3:9-11 „Neodplácejte zlým za zlé, ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte; vždyť k tomu jste byli povoláni, abyste jako dědictví obdrželi požehnání. Neboť, kdo chce milovat život a vidět dobré dny, ať zdržuje jazyk od zlého a rty od lstivých slov, ať se odvrátí od zlého a činí dobré, ať hledá pokoj a usiluje o něj.“

Člověk, který zlá slova vyslovuje na adresu jiných, proklíná sám sebe a zlo se vrátí, ale tak stejně i požehnání, jestli činí pokání – Bůh je milostivý.

Ještě je velmi důležité znát hierarchií pravomocí a odpovědností, v případě vyslovení zlých slov!

V 1. Kor. 11:3 je psáno „Chci, abyste věděli, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy je muž a hlavou Krista Bůh.“

Použijeme jako příklad rodinu, s dětmi – jak žít, aby měla Boží požehnání.

Když dítě zlořečí (vyslovuje zlá slova) vůči rodičům, nebude to mít takový vliv na otce, nebo matku, jakoby zlé slovo přišlo od někoho, kdo je vyšší od otce, nebo matky. Ale jestli matka nebo otec vysloví zlá slova vůči dítěti, co se stane s dítětem? Slova otce nebo matky mají sílu a moc.

Právě tak je to ve vztahu muž a žena.

Pár příběhů z Bible jako příklady ničivé síly slov:

Gn. 31:31-32Jákob na to Lábanovi odpověděl: Protože jsem se bál, neboť jsem si myslel, abys mi neuchvátil své dcery. U koho najdeš své bohy, ten nezůstane naživu. Jákob totiž nevěděl, že je Ráchel ukradla.

  •  Jákob svými slovy proklel (kalal ) svou ženu a ona na cestě při těžkém porodu zemřela. Je to psáno ve35.kap. knihy Genesis16-18.verš.
  •  

Mat. 27:24-25 „Když Pilát viděl, že to ničemu neprospívá, ale že pozdvižení je čím dál větší, vzal vodu, umyl si před zástupem ruce a řekl: „Jsem nevinen touto krví. Je to vaše věc.“ A všechen lid na to řekl: Jeho krev na nás a naše děti!“

Tato kletba se splnila. Jak popisuje teolog Derek Prince, objektivní záznam historie ukazuje účinky této kletby. V průběhu jedné generace římské armády zničili Jeruzalém. Celá populace byla buď zabita, nebo předaná do otroctví.

V prvním příběhu mluví muž (Jákob) o své ženě, a v druhém příběhu mluví rodiče o sobě a svých dětech. Oba příběhy, žel, končí smrtí.

Ještě zkráceně další 4 biblické důkazní příběhy:

Gen. 27:11-13 „Jákob své matce odpověděl : … Třeba si na mne otec sáhne a budu mu připadat jako posměvač; pak na sebe uvedu prokletí, a ne požehnání. Matka mu řekla: Tvé prokletí ať padne na mě…

Gen. 27:46 „Potom Rebeka řekla Izákovi. Jsem znechucena životem kvůli Chetejkám. Jestli si Jákob vezme ženu z dcer této země, Chetejku, jako jsou tyto, nač mi je život?“   Když se Jákob vrátil, máma už nežila, ale Izák, který na tom zdravotně byl v době jeho odchodu z domova velmi špatně, tak ten se ještě se svým synem uvítal.

Podobný životní příběh je i příběh Jákobovy ženy Ráchel (Gen.3O:1 a Gen.35:16- 19)

Poslední příběh v této smutné řadě historii Božích dětí je ve

4. Moj.:2-3 „Všichni synové Izraele reptali proti Mojžíšovi a Áronovi. Celá pospolitost jim říkala: Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi anebo kéž bychom zemřeli v této pustině! Proč nás Hospodin přivedl do této země, abychom padli mečem? Naše ženy a malé děti se stanou kořistí….“

A jak to dopadlo, najdeme odpověď ve

4. Moj.14: 26-28 „Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: ….Jak dlouho se mám zabývat touto zlou pospolitostí, která proti mně reptá? Slyšel jsem reptání synů Izraele, kterým proti mně reptali. Řekni jim: Jakože jsem živ, je Hospodinův výrok, naložím s vámi tak, jak jste mě prosili. V této pustině padnou vaše mrtvoly…od dvacetiletých výše, kteří reptali proti mně.“

           Na základě biblických „pravomocí“ má každý možnost vážit slova, vyslovovat buď dobro a požehnání, nebo vyslovovat zlo, tupení, zlořečení a  přinášet pohromy a neštěstí těm, kteří jsou mu podřízeni.

Máme ctít našeho Boha i Stvořitele všeho vesmíru i našimi slovy, aby byl v našich životech vyvýšen a bylo vidět i slyšet, že jsme Jeho děti.

I Boží prorok, sestra EGW ve VDV str. 384.2 (GC 593) uvádí:

„Ctít Boha mohu pouze za předpokladu, že správně chápu Boží charakter.“

 

Chtěla bych ukončit toto zamyšlení citací slov Pána Ježíše z Matoušova evangelia 5. kap. verš 22 (B21)

„Já vám však říkám, že každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu. Kdokoli by svému bratru řekl: „Tupče“, bude vydán veleradě, a kdokoli by mu řekl „Blázne“, bude vydán pekelnému ohni.“

Ani my bychom neměli používat slova jako „já to nikdy nedokážu“, „ten kluk roste pro kriminál“, máš obě ruce levé, dcero, nebo synu“.

Těmito slovy poskytujeme tomu „zlému“ právo konat zlo v našich životech.

Mějme však na mysli, že kdykoli pokorně přijdeme s přiznáním hříchu, omluvou a prosbou k našemu drahému Spasiteli, On nás vždy přijme a odpouští. To je JEDINÁ CESTA! 

AMEN.