(Izajáš 1:14) Nesnáší Bůh svátky?

původní článek zde

"Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením.“ (Izajáš 1:14, CSP)

Toto je jednoduše další příklad vytržení verše z jeho bezprostředního kontextu. Závěr, který většina lidí získá, je, že Bůh nesnáší svátky, takže křesťané by je neměli zachovávat. Zde je dobrým základem začít u 23. kapitoly knihy Leviticus:

(1) „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: (2) Promluv k synům Izraele a řekni jim: Toto jsou Hospodinovy svátky, které budete svolávat, svatá shromáždění -- to jsou mé svátky:“( Leviticus 23:1-2)

Okamžitá otázka zde zní „nenávidí snad Bůh Své vlastní svátky?“ Podívejme se také na kontrast, který máme výše v knize Izajáš, kde Bůh říká „ty vaše svátky - jak se mi z duše protiví“ (B21). Zjevně existuje něco, co lidé dělají během svátků, a co se Bohu nelíbí, a tak ty Boží svátky přeměnili ve své. Vraťme se k první kapitole Izajáše a pojďme získat okamžitý kontext.

„(11) K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. (12) Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? (13) Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. (14) Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením.“ (Izajáš 1:11–14)

Problémem zde nejsou svátky, ale nepravost, která se během nich děje. Podle Numeri 28 a 29 Bůh přikázal lidem, aby během těchto určených časů (včetně sedmého dne - Soboty, což je první svátek zmíněný v Lv 23), obětovali zvířecí oběti. Ale lidé si význam těchto obětí vyložili naprosto špatně. Mysleli si totiž, že čím více obětí přinášejí, tím více mohou hřešit a čím více hřešili, tím více obětí je zapotřebí k ukonejšení Boha. Toto chybné myšlení rostlo mezi lidmi do té míry, až se dokonce účastnili lidských obětí.

"(6) S čím mohu vyjít vstříc Hospodinu, sklonit se před vyvýšeným Bohem? Což mu mohu vyjít vstříc se zápalnými oběťmi, s ročními telaty?  (7) Cožpak Hospodin najde zalíbení v tisících beranů a v desetitisících potoků oleje? Což mohu dát svého prvorozeného za své přestoupení, plod svého lůna za hřích své duše?“ (Micheáš 6:6, 7)

Toto myšlení existuje i dnes. Mnoho lidí věří v nekonečný cyklus hřešení a žádání o odpuštění. Čím více hřeší, tím více se budou modlit o odpuštění - čím více se budou modlit o odpuštění, tím více budou hřešit.

"Ach, hřešící národe, lide obtížený vinou, potomstvo zločinců, děti ničitelů! Opustili Hospodina, znevážili Svatého Izraele, odvrátili se zpět... Kdyby nám Hospodin zástupů neponechal maličko těch, kteří přežili, byli bychom jako Sodoma, byli bychom podobní Gomoře... Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve.  Umyjte se, pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo.“ (Izajáš 1:4, 9, 15, 16)

No, nezapomeňte, že Bůh VŽDY slyší naše modlitby, tak proč tady říká, že poslouchat nebude? Toto je zapsáno jako jakési zrcadlo, které odhaluje, co je v NAŠEM myšlení. My věříme tomu, že musíme vysílat modlitbu za modlitbou a prosit o Boží odpuštění, jako by Bůh proti nám měl nějakou zášť či něco. On neposlouchá jen proto, že my nevěříme, že On vyslýchá.

"nýbrž vaše zvrácenosti se staly hradbou mezi vámi a vaším Bohem a vaše hříchy skryly jeho tvář před vámi, aby neslyšel.“ (Izajáš 59:2)

I když nás náš hřích podvádí, abychom si mysleli, že nás Bůh opustil, Hospodin je stále po našem boku a slyší naše volání:

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Jsi daleko od mé spásy, od slov mého naříkání." Bože můj, volám ve dne -- ty neodpovídáš, volám v noci -- není pro mě utišení.... Vy, kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho! Veškeré potomstvo Jákobovo, ctěte ho! Třeste se před ním, všechno potomstvo Izraelovo! Neboť nepohrdl a neopovrhl trápením zkroušeného, neskryl před ním svou tvář. Když k němu volal, vyslyšel ho.“ (Žalm 22:2, 3, 24, 25; CSP)

Účelem modlitby není změnit Boží mysl nebo přístup k hříšníkovi. Všichni musíme pochopit, že o Boží odpuštění se nemusíme doprošovat a prosit. Odpuštění Boha musíme jen přijmout a dovolávat se ho u Toho, který tak svobodně dává, jako by to udělal každý pravý milující otec vůči svému dítěti.

„Nato však Samuel odpověděl: "Copak si Hospodin cení zápalných obětí a obětních hostin víc, než poslušnosti jeho nařízení? Vždyť poslušnost znamená mnohem více než jakákoliv oběť a úcta je mu cennější než tuk obětovaných beranů.“ (1. Samuelova 15:22, Překlad Slovo na cestu)

Velký počet obětí a neužitečných modliteb kvůli nepochopení padlého člověka zkazilo Boží svátky. Kniha Židům tohle zvýrazňuje a učí tomu, že i když tato falešná ideologie zmizí z našeho myšlení, Boží svátky pozůstanou jako svatá svolání (shromáždění) jako na začátku:

"(3) Ale v těch obětech je každoročně připomínka hříchů, (4) neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů odstraňovala hříchy. (5) Když tedy vchází do světa, praví: ‚Oběť a obětní dar jsi (Ty Bože) nechtěl, připravil jsi mi však tělo;^t3 (6) nelíbily se ti celopaly a oběti za hřích. (7) Tehdy jsem (já Kristus) řekl: Hle, tu jsem -- v svitku knihy je napsáno o mně --, abych vykonal, Bože, tvou vůli.‘“… (Kristus) To první (zvířecí oběti, viz také Daniel 9:27) ruší, aby ustanovil to druhé (Boží vůli - naše posvěcení). V této vůli jsme posvěceni skrze oběť těla Ježíše Krista jednou provždy… (24) a buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. (25) Nezanedbávejme své společné shromažďování (během Božích svátků), jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.“ (Židům 10:3--7, 9, 10, 24, 25) [1]

^t3 celý citát je z  Ž.40:7 -  Ž.40:9 (LXX); h. text v  Ž.40:7 zní: uši jsi mi otevřel

V srdci svátků je Kristus

Boží svátky byly pro nás navrženy tak, abychom vstoupili do Jeho odpočinku a obdrželi dvojí požehnání Jeho Ducha (neboli přítomnosti). Lidé změnili tento záměr na své vlastní zákonické dny rekreace založené na výkonu. Zachovávali tyto svátky z povinnosti (protože to říká Zákon!) a ne z lásky. Zacházeli s Božím zákonem jako se svévolnými pravidly, legislativním zákonem, místo se zákonem, který je duchovní a zabudovaný záměrně do samotné struktury stvoření (Římanům 7:14). Avšak bez Božího zákona napsaného v srdci přebýváním Kristova Ducha však nikdo není schopen podřídit se jeho záměru.

Sobotu Páně nemůžete zachovat bez Pána nad Sobotou - Ježíše (Matouš 12:8, B21). Ježíš je ten, kdo tvořil a odpočíval hned první Sobotu po stvoření (Genesis 2:1-3; Koloským 1:12-17). Bez Krista neexistuje šabat. Sobota bez Krista je další (sobotní) den v týdnu. Je to jen další den, i když může připadnout na stejný den jako Boží sobota. Tudíž, Židé tak svým odmítnutím Krista „změnili“ Boží Šabat na „židovský Šabat“.

„Židovský“ způsob dodržování soboty je jho otroctví, protože k tomu příkazu o sobotě přidali nejrůznější přísná směšná pravidla. Tyto přidané tradice se nazývají Takanot a dodnes jsou ortodoxními Židy vyučovány a praktikovány. K příkazu o sobotě existuje přidáno nejméně 39 člověkem vytvořených „zakázaných prací“ (nazývaných „39 Melachotů“). Ježíš neustále s těmito lidmi vytvořenými tradicemi nesouhlasil (viz Matouš 23), a tak jim vyčítal, že vůbec nezachovávají sobotní den, přestože sedmého dne týdne od práce odpočívali.

V oddíle nazvaném „Šabat“ v židovské Mišně (napsané v roce 200 po. Kr.) Je seznam 39 zakázaných činností přidaných k přikázání o Sobotě. Níže jsou tyto požadavky uvedeny, jsou citované z překladu Mišny (Londýn, 1933) od Herberta Dandbyho, strana 106:

"Hlavních kategorií pracovních činností je čtyřicet, bez jedné: setí, orba, sklizeň, vázání snopů, mlácení, prořezávání, čištění plodin, mletí, prosévání, hnětení, pečení, stříhání vlny a její praní nebo valchování či barvení, spřádání, tkaní, výroba dvou poutek či oček, tkaní dvou nití, vázání, rozvázání, šití dvou stehů, trhání za účelem šití dvou stehů, lov gazely a její porážka nebo stahování nebo solení či vytvrzování kůže, škrábání kůže nebo její řezání, psaní dvou písmen, mazání za účelem napsání dvou písmen: budování, strhávání, hašení ohně, zapalování ohně, údery kladivem a vytahování čehokoli z jedné oblasti do druhé. “

K definování hlavních tříd 39 Melachotů je také přidáno mnoho dílčích předpisů. Například: Předměty nelze přepravovat obvyklým způsobem. Pokud jste měli kapesník, nemohli byste jej nosit v kapse nebo v ruce. Museli jste si ho připnout k oděvu, jako by se stal součástí vašeho oděvu. Předmět však mohl být pohozen v sobotu, pokud byl hozen v povolené vzdálenosti. Ošetřovatelky nemohly v sobotu nosit děti. Dokonce se diskutovalo o tom, zda by rodič vůbec mohl nést své vlastní dítě. Díky těmto přidaným předpisům se Sobota stává dnem smutku a chmur.

Máme vstoupit do Božího duchovního odpočinku

Písmo nám říká:

"Kdo totiž vešel do jeho (Boha) odpočinutí, ten také odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého.  Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí (Božího odpočinutí), aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti.“ (Židům 4:10—11, CSP)

Pravé dodržování soboty je vejití do „Božího odpočinku“, nikoli do našeho vlastního. Bůh neodpočíval, protože byl unavený:

" Což to nevíš? Cožpak jsi neslyšel, že věčný Bůh, Hospodin, stvořitel končin země, neochabne ani se neunaví? Jeho rozumnost je nevyzpytatelná.“ (Izajáš 40:28)

Pokud máme vstoupit do Božího odpočinku tak, jak odpočíval On (Bůh), pak ten odpočinek, do kterého vstupujeme, není fyzický odpočinek, ale duchovní (spirituální) odpočinek. Bůh řekl o Sobotě:

" To je navždy mezi mnou a mezi Isráélovými dětmi znamením, neboť šest dní vytvářel Hospodin nebesa i zem a v sedmý den přestal ⁵⁷⁴ a oddechl si ⁸⁰³. “ (Exodus 31:17, MPCZ s výkladovými poznámkami)

[574] Vl. „odpočinku“, „klidu“, „přestání“, viz  Gn.2:2, pozn. 49, „dne odpočinku“ (n. „klidu“, „přestání“), dále obdobně, hebr. „šabbath“, souvisí s předcházejícím „odpočívání“ („šabbathón“) a značí v podstatě totéž; příbuznost výrazů zde má opět zdůrazňující význam („veliké n. slavné odpočívání“). Ve v.  Ex.16:29 je, domnívám se, smysl spíše jako v textu (n. „den odpočinku“ atd.); v témž smyslu lze tento výraz chápat i ve vv.  Ex.16:25n. Podobně „odpočinku“ v  Ex.31:16. [803] N. „být občerstven“, „nabrat dechu“, souvisí s „duše“ v  Gn.1:30, pozn. 44.

Hebrejské slovo pro oddechl si je zde נָפַשׁ (nafaš), což znamená „dýchat nebo být ovanut dechem.“ Zde vidíme Syna odpočívat ve svém Otci, když na něj Otec dýchne svého osvěžujícího Ducha života, stejně jako Ježíš vdechl tohoto Ducha svým učedníkům slovy: „Přijměte Ducha svatého“ (Jan 20:22). Duch svatý je všudypřítomnost Ježíše:

„Jestliže mne (Ježíše) milujete, zachovejte má přikázání. A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce,^t6 aby byl s vámi na věčnost... (Já Ježíš) nezanechám vás jako sirotky, přijdu k vám.“ (Jan 14:15, 16, 18)

^t6 n.: Přímluvce / Obhájce; v.  J.14:26;  J.15:26;  J.16:7;  1J.2:1

„A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá: ‚Abba, Otče.‘ (Galatským 4:6)

Tohle je důvod, proč jednoduše odpočinutí v sedmém dni týdne od naší vlastní práce jakožto nějaké „povinnosti“ vůbec ten Sobotní den nezachovává. Tento typ soboty vůbec nesouhlasí se „Sobotou Páně“, a to i když ony obě mohou připadnout na stejný den v týdnu. Je to prostě dodržování světské soboty! To je to, co Ježíš učil své posluchače a vyzýval je, aby činili pokání a vstoupili do „Božího pravého odpočinku šabatu - soboty“ tím, že odpočinou (uvěří) v Jeho tvůrčí díla, které si Ježíš tak přeje v člověku dělat, totiž znovu nás přetvořit do nového (nesobeckého) stvoření a obnovit nás do Jeho podoby a obrazu.

"Bůh odpočinul a Svůj duchovní odpočinek vložil na ten den pro člověka, že?" (Ano). Boží osvěžení, Jeho radost v ten den byla učiněna pro člověka (Marek 2:27). To požehnání, jímž ho požehnal, bylo pro člověka. Ta svatost, kterou Jeho přítomnost do ní přinesla a kterou Jeho přítomnost dala tomu dni, byla pro člověka. Jeho posvěcující přítomnost byla pro člověka. Nebylo to tedy tak, že skrze Sobotu - Šabat by člověk mohl být účastníkem Jeho přítomnosti a skrze živou zkušenost se mohl seznámit s duchovním odpočinkem Boha, duchovním požehnáním, svatostí, posvěcující Boží přítomností, Boží přítomností, aby ho posvětila? Nezamýšlel Bůh, aby sobota přinesla člověku právě toto? Inu, člověk, který tohle všechno v sobotě dostane, je člověk, který je zachovávatelem soboty. A on to taky ví. Ví to a těší se z toho, že to ví.

Nyní jiná věc: Kdo byl skutečným přítomným činitelem ve stvoření? [Shromáždění: "Kristus."] Kdo odpočíval? [Shromáždění: "Kristus."] Kdo byl odpočinutý? [Shromáždění: "Kristus."] Kdo požehnal? [Shromáždění: "Kristus."] Čí přítomnost to posvětila? [Shromáždění: "Kristova."] Čí přítomnost je v tom dni? [Shromáždění: "Kristova."] Potom člověk, jehož přítomnost Ježíše Krista neposvětí a nepožehná a komu nepřinese odpočinek, nemůže zachovávat sobotu. Copak nechápete, že sobotu lze zachovávat jedině s Kristem v člověku, neboť Sobota – Šabat přináší a má v sobě Jeho přítomnost.“ (A. T. Jones GCB Sermon 20, 1893).

Pouze Kristova přítomnost může učinit nějakou věc svatou. Tehdejší náboženští vůdci však Krista zavrhli a falešně obvinili, že porušil „Sobotu Pánovu“, když přitom porušil pouze „tu židovskou Sobotu“, a protože byli posedlí duchem satana, spikli se, že ho zabijí (Matouš 12:9--13; Marek 3:2--6; Jan 5:16--18).

"Vidíte ten rozdíl? Židovská sobota připadá na stejný den v týdnu jako Sobota Páně, ale v žádném případě to není totéž. Ona představuje pouze člověka samotného a jeho vlastní dílo. Místo toho, aby to bylo znamením ospravedlnění vírou v dílo Pána (Ježíše), ona je znamením samo spravedlnosti, jak naznačuje otázka, kterou Židé položili Ježíšovi: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Jan 6:28. Oni počítali své vlastní skutky jako rovné těm Božím skutkům. Jejich poslušnost nebyla poslušností víry, ale pouze formy. Od takové formální soboty nás Pán může osvobodit. Z toho jsme osvobozeni v Pánovu sobotu, protože jsme zachráněni od (ne podle) svých vlastních skutků a dány jsou nám dokonalé skutky Pána. „Sedmý den je Sobota Páně,“ dejme si však pozor, abychom z ní neudělali pouhou karikaturu odpočinku. Berme ji tak, jaká je: odpočinek Pána (Ježíše). “ (E. J. Waggonner, Tři soboty)

Vidíte už teď, proč Bůh řekl, že není spokojen s jejich novoluními a určenými svátky? Bůh „nemůže vystát nepravost a posvátné setkání“. O tomto konceptu také hovoří Pavel, když v 1. kapitole Korintským v 5. kapitole dává radu svým bratrům ohledně chování během svátku Pesach:

"Ta vaše chlouba není dobrá; nevíte, že trocha kvasu zkvašuje celé těsto? (7) Ten starý kvas vymyjte, abyste byli novým těstem podle toho, jak jste nekvašení, vždyť bylo i obětováno naše Minutí ¹⁵⁴ - Kristus, (8) svátkujme tedy, ne se starým kvasem, ani s kvasem zlovůle a podlosti, nýbrž s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ (1. Korintským 5:6--8, MPCZ s pozn.)

[154] Svátky „Minutí“ (hebr. „pésach“, v řečtině N. Zákona přepis aramejského znění „pascha“, - odtud „Fáze“ Kralických) se slavily na památku vysvobození z Egypta a toho, že anděl, hubící prvorozence Egypťanů v poslední noc pobytu Israélovců v oné zemi, minul domy označené krví jehněte ( Ex.12:13,  Ex.12:27). Výrazu „pascha“, jenž se zde a všude dále překládá „Minutí“, se používá jako pojmenování těchto svátků a při nich konaných slavností a obřadů, také však hostin, pořádaných při této příležitosti v domácnostech Židů, i jehněte, jež se při nich pojídalo.

Pokud by křesťané neměli svátek Pesach dodržovat, nebylo by nutné, aby Pavel korigoval jejich chování během období Paschy (pesachu). Ten problém zde není ve svátku Pesach, ale to, čemu se během této slavnosti vyučuje a co se dělá!

Boží svátky máme obnovit

Poté, co Izaiáš hovoří o Boží nelibosti nad jejich svátky, píše to v kapitole 58:

"… jestliže odstraníš ze svého středu jho, ukazování prstem a mluvení zla. (10) Poskytneš-li ze svého hladovému a strádajícího nasytíš, v temnotě vyjde tvé světlo a tvůj soumrak bude jako poledne.... Ti, kteří z tebe vyjdou, vybudují odvěké trosky, upevníš základy, které trvaly z generace na generaci. A nazvou tě tím, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím. (13) Jestliže odvrátíš svou nohu od pošlapávání soboty, od konání svých zálib v můj svatý den, a nazveš sobotu rozkošnou a svatý den Hospodinův (den Páně) ctihodným a budeš ho ctít tak, že nebudeš konat své cesty, nebudeš hledat své záliby a mluvit planá slova, (14) potom budeš mít rozkoš v Hospodinu a nechám tě jezdit na návrších země a budu tě krmit dědictvím tvého otce Jákoba, neboť ústa Hospodinova promluvila.“ (Izajáš 58:9, 10, 12--14)

Je zřejmé, že Bůh nemá zášť vůči svým svátkům. Nikdy s nimi nechtěl skoncovat. Později, v úplně poslední kapitole své knihy, Izaiáš dokonce zmiňuje zachovávání novměsíce (novoluní) a sobot na nové zemi:

‚‚Jako to nové nebe a nová zem, které učiním, zůstanou přede mnou, praví Hospodin, tak zůstane i vaše jméno a vaši potomci. Od novoluní do novoluní, od soboty do soboty přicházet budou všichni lidé, aby se mi klaněli, praví Hospodin.“ (Izajáš 66:22, 23)

Je mojí modlitbou, abyste si uvědomili, že Bůh nemá nenávist vůči Svým Novoluním a sobotám, ani žádnému ze svých určených (ustanovených) časů. Nespokojenost, kterou Bůh pociťuje, nastává, když jsou Jeho posvátné časy naplněny nepravostí kvůli předpojatým myšlenkám padlého člověka. Pokud Bůh na posvátném setkání najde tolik nelibosti s nepravostí, jen si představte, jak smutně se cítí, když se my pokoušíme nahradit Jeho svaté dny našimi vlastními, člověkem vytvořenými svátky!

"Avšak neděle coby šabat-sobota je však něco zcela jiného než sobota Židů a ta je zase nekonečně odlišná od soboty-šabatu Páně." Šabat Páně je přijetí skutků vlastních Bohu a odpočinutí v nich samotných, což Bohu umožní působit chtění i činění podle Jeho dobré vůle (Filipským 2:13). Židovský šabat představuje marný pokus horlivého a sebevědomého lidstva dělat skutky, které činí sám Bůh a které může činit pouze Bůh. Ten nedělní šabat znamená nahrazení našich skutků Božími skutky, a to tak, že jsou nejen tak dobré, ale dokonce ještě lepší. Zbavuje se však formy přikázání Hospodinova. Nedělní šabat je tedy znamením předstírané lidské moci, která činí věci svatými.“ (E. J. Waggoner, Tři soboty)

[1] Pro hlubší pochopení skutečného významu zvířecích obětí viz článek s názvem: Proč by Bůh lásky vůbec někdy nařídil nehumánní praxi zabíjení milionů zvířat, která Boha ukonejší?