(Zjevení 1:10) A co takhle „den Páně“ a zachovávání neděle ranou křesťanskou církví?
Originál článek zde
"V den Páněa jsem se [já Jan] ocitl v Duchu a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice." (Zjevení 1:10, CSP)
a Sk.20:7
Mnoho učitelů říká, že Jan, který žil v prvním století našeho letopočtu, zde měl na mysli neděli, když říká „den Páně“. Došli k tomuto závěru kvůli skutečnosti, že někteří „křesťanští“ spisovatelé z počátku 2. století n. l. spojují výraz „den Páně“ s nedělí. Než se podíváme na jejich spisy, podívejme se nejprve na to, co apoštol Jan řekl.
Pokud se Jan odkazuje na týdenní shromáždění výrazem „den Páně“, pak jediný den, na který by se mohl vztahovat, je Šabat/Sobota sedmého dne. V Izajášovi 58:13 (BKR) Bůh nazývá sobotu „svatou Hospodinu slavnou“.
Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova:
Co je zde také zajímavé, je výše uvedená fráze „svatý den Hospodinův“. Zde je to opět ve verzi Český studijní překlad:
"Jestliže odvrátíš svou nohu od pošlapávání soboty,a od konání svých zálib v můj svatý den, a nazveš sobotu rozkošnou a svatý den Hospodinův ctihodným a budeš ho ctít tak, že nebudeš konat své cesty, nebudeš hledat své záliby a mluvit planá slova.“
a Iz.56:2; Iz.56:4
Právě zde vidíme, že Sobota/Šabat je „svatý den Hospodinův“ nebo, jak řekl Jan, „den Páně/Pánův den“. Tady je to opět v překladu Jeruzalémské Bible:
„A vystříháš-li se porušování soboty, nebudeš-li se během mého posvátného dne zabývat svými záležitostmi, budeš-li sobotě říkat: „potěšení“ a svatému Jahvovu dni: „úctyhodný“, budeš-li jej ctít tím, že nebudeš cestovat, sjednávat obchody a vést různé řeči“
V Exodu 20:10 Bůh říká: „...sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha...“ Sobota je jediný den, který Bůh prohlašuje za svůj svatý den, a proto je sobota „dnem Páně/Pánovým dnem“. Studii o tom, zda Kristovi učedníci začali v prvním století ctít neděli jako svatý den, najdete v článku s názvem (Skutky 20:7) Nezachovávali učedníci neděli jakožto novou Sobotu (resp. Šabat)?
Druhé století po Kristu
V době druhého století, těsně po uzavření knihy Zjevení, došlo v roce 115 n. l. k židovské vzpouře. Tato vzpoura zasáhla Kyrénu, Egypt a Kypr a způsobila smrt více než 220 000 Řeků a Římanů. Poté, co Římané každou tu vzpouru potlačili, tak si upevnili svou nenávist vůči Židům.
Římský císař Hadrián v této době trval na přestavbě židovského chrámu, ale ten byl zasvěcen římsko-pohanskému bohu. V letech 132–135 n. l. jistý Žid jménem Bar Kochba, který se prohlašoval za dlouho očekávaného Mesiáše, zahájil v palestinské zemi další vzpouru. Jen během jednoho roku byli Římané vypuzeni z více než padesáti měst.
V důsledku toho byl Julius Severus, místodržitel Británie, přiveden císařem Hadriánem, aby vedl obranné jednotky, a po třech letech byla ta revolta zmařena a Bar Kochba byl zabit. Nenávist k Židům explodovala a Židé nesměli vstoupit do Jeruzaléma. Císař Hadrián postavil mimo zákon judaismus, obřízku, studium Tóry (Mojžíšův zákon) a dodržování Soboty/Šabatu!
Vyznání [křesťanské] víry od konstantinopolské církve v roce 325 n. l. za císaře Konstantina: „Zříkám se všech zvyků, obřadů, zákonů, nekvašených chlebů a obětí beranů Židů a všech ostatních svátků Hebrejů „obětí, modliteb, hanobení (pokropení), očišťování, posvěcování a smíření a půstů a novoluní a šabatů a pověr a zpěvy a odříkávání a zachovávání a Synagog a pokrmů a nápojů Hebrejů; jedním slovem se zříkám všeho židovského, každého zákona, obřadu a zvyku ... “(Citováno v: Konflikt církve a synagogy, str. 397-398, James Parks).
Přímo uprostřed toho všeho bylo tou samou dobou zachyceno křesťanství. V důsledku toho začali někteří vyznávající křesťané ze Soboty/Šabatu ustupovat, aby vypadali odlišně od Židů. V tuto dobu však nikdo neděli nezachovával jako nějaký svatý den. Ve skutečnosti existují důkazy, že se začala zachovávat jak sobota, tak i neděle, což ještě uvidíme. Ten čin křesťanů, kteří chtěli vypadat odlišně od všeho, co vypadalo židovsky, byl raným varovným signálem přicházející změny Soboty.
Spolu se svými pokusy „dokázat“, že Sobota/Šabat byla nahrazena nedělí, se novodobí učitelé odvolávají také na některé rané spisy, které křesťané hlásali ve druhém a třetím století. Ony odhalují, jak tito spisovatelé často používali pojmenování „den Páně/Pánův den“ v souvislosti s nedělí. Tyto spisy plní materiál o velkém objemu a jsou obvykle citovány z druhé nebo třetí ruky a s tím přicházejí nesprávné citace a nesprávné překlady. Podívejme se na některé z těchto citátů.
Spisy Ignáce z Antiocheje
Jeden z nejčastěji používaných citátů vytvořil Ignác z Antiochie (též Ignatios), který žil během druhého století našeho letopočtu, ve svém díle List církvi v Magnesii, 9:1. Zde je jeho citace nejčastěji citována takto:
"Pokud tedy ti, kteří chodili ve starodávných praktikách, získali novost naděje, tak už ne nezachovávali Šabaty/Soboty, ale utvářeli si své životy podle dne Páně, kdy také náš život povstal skrze Krista a skrze Jeho smrt, kterou někteří lidé popírají ..."
Mějte na paměti, že bylo dobře prokázáno, že Ignácovy spisy jsou většinou nesprávné citace a v nejlepším případě pouhé padělky! Philip Schaff ve své knize Historie křesťanské církve píše, že Ignácovy dopisy jsou „tak pozměněné, zkrácené a znetvořené nábožným podvodem, že dnes je téměř nemožné s jistotou objevit skutečného historického Ignáce“. (Sv.2, str. 660). A jak uvidíte, tento citát týkající se „Dne Páně“ není nic jiného než „pobožný podvod“.
Většina učitelů se odvolává na tento citát, aby dokázala, že první křesťané museli mít určité povědomí o změně Soboty/Šabatu. Citace se také používá jako raný odkaz na termín „den Páně“, který se podle nich vztahuje na první den v týdnu. Pečlivé prozkoumání tohoto citátu však nejen ukazuje, že Ignác se neodkazuje na neděli jakožto den Páně, ale prokazuje také touhu prvních křesťanů zapudit všechno, co se byť jen zdálo být židovské.
Je zajímavé poznamenat, že to slovo „Den“ v názvu „Den Páně“ nenajdeme v původním Ignácově řeckém rukopisu. Ve skutečnosti se za slovem „Páně“ nenachází vůbec žádné slovo! V roce 1642 vypracoval britský učenec jménem biskup James Ussher latinské vydání tohoto citátu. Ve svém vydání přeložil tu frázi „ale utvářeli si své životy podle dne Páně“ takto: „Život podle Páně, ve kterém také vznikl náš život“. Za „Páně“ není žádné slovo. V angličtině (i češtině) je tam potřeba slovo. Žít podle Páně čeho? Tento typ ustálené vazby však není v latinském jazyce neobvyklý. Latinský jazyk umožňuje vynechání podstatného jména za přídavným jménem, pokud se toto podstatné jméno použije krátce poté. Tady je tedy to, s čím musíme pracovat:
„Žít podle Páně [? ] ve kterém také začal náš život. "
Je to tady. Je to podstatné jméno „život“. Nyní ta věta dává dokonalý smysl: „žít podle Pánova života (Páně), v němž roste i náš život“.
Ve skutečnosti Jacobsonova (1838) ale i Mingeho (1894) edice tohoto citátu, ony používají místo slova den slovo život. Ve skutečnosti v roce 1647 biskup James Ussher připravil další vydání, které zní: „podle života Páně“. Z toho jasně vidíme, že ani Ignác nepoužíval výraz „Den Páně“. Učení, že tento citát je ranou zmínkou o titulu „Den Páně“, tedy nemá žádnou záruku.
Ale co věta: „Pokud tedy ti, kteří chodili ve starodávných praktikách, získali novost naděje, tak už ne nezachovávali Šabaty/Soboty...“? Vztahoval Ignác chybějící text týkající se změny šabatu? Někteří tomu věří. Doslovný překlad této fráze z řečtiny však zní „již ne sobotují“. Je těžké říci, co tím Ignác myslí, protože v jiných spisech se toto slovo nevyskytuje. Existuje však jakási delší verze Ignáciánských dopisů. Toto je pochopení toho, co měl Ignác na mysli:
"Nezachovávejme tedy už sobotu po židovském způsobu a radujme se ve dnech nečinnosti;" neboť „kdo nepracuje, ať nejí.“ Neboť svatá písma řekla: „V potu své tváře budeš jíst svůj chléb.“ [Genesis 3:19]. Ale nechť každý z vás dodržuje sobotu duchovním způsobem, raduje se z Božího stvoření a nejí věci připravené z předchozího dne, neužívá vlažné nápoje a nechodí v předepsaném prostoru, nenachází potěšení z tance a potlesku, které v sobě nemají smysl."
I když Ignác nesprávně směšuje některé přímé pokyny o Sobotě od Boha s těmi přidanými tradicemi od náboženských vůdců, tak je jasné, že Ignác NEUČÍ o nahrazování šabatu nedělí, ale on učí proti dodržování šabatu/sobotě po židovském způsobu života (povaze), a ne podle Pánova způsobu života (povahy).
Diskutovali jsme již o velkém tlaku, totiž že nenávist mezi Židy a Římany byla vnucena křesťanům, což vedlo ke konečnému rozhodnutí uvolnit se od „židovských“ zvyků. Slovo sabatování by tedy zhruba mohlo znamenat judaizování. Pokud by tito křesťané mohli nějakým způsobem ukázat Římanům, že možná nejsou jako Židé, snad by, možná by Římané zmírnili pronásledování.
Nikdy v celém Písmu není Sobota/Šabat označována jako „židovský Šabat“. Říká se tomu „sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu“ (Exodus 20:10, CSP). Ježíš řekl: „Sobota byla učiněna pro člověka“ (Marek 2:27, CSP). Slovo člověk zde může znamenat pouze jednu věc - lidstvo! Bůh stvořil Šabat o sedmém dni stvořitelského týdne. Tohle se odehrálo o téměř 2 000 let dřív, než nějaký Žid vůbec existoval! Když se tedy lidé začnou snažit oddělit se od čehokoli „židovského“ tím, že nebudou dodržovat sedmý den sobotu, neoddělí se od Židů, ale od Ježíše-„Pána nad Sobotou“. Bůh prostřednictvím proroka Izaiáše říká, že každý, kdo se rozhodne zachovávat (dodržovat) sobotu, se připojí k „HOSPODINU“, ne k judaismu:
„Neboť toto praví Hospodin o eunuších, kteří zachovávají mé soboty, zvolili si to, v čem mám zalíbení, a drží se pevně mé smlouvy: Dám jim ve svém domě a mezi svými hradbami místo a jméno lepší než synů a dcer, dám jim věčné jméno, které nebude zmařeno. Také cizince, kteří se připojují k Hospodinu, aby mu sloužili a aby milovali Hospodinovo jméno, aby byli jeho otroky, kteří všichni zachovávají sobotu před znesvěcením a drží se pevně mé smlouvy, ty přivedu na svou svatou horu a rozradostním je ve svém domě modlitby; jejich zápaly a jejich oběti (viz 1. Petrův 2:5) budou vystupovat pro zalíbení nad mým oltářem. Vždyť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy." (Izajáš 56:4–7, CSP)
Všimněte si také, že výše uvedený autor vysvětluje, že „již nebudeme zachovávat sobotu po židovském způsobu“. Toto prohlášení neruší sobotu/šabat. On říká, že bychom měli „zachovávat sobotu duchovním způsobem“. Proto místo toho, abychom měli „důkaz“, že raní křesťané učili změnu o sobotě, ve skutečnosti máme důkaz, že oni ji dodržovali a chtěli ji dodržovat tak, jak to dělal Ježíš, přestože část jejich chápání bylo špatné.
„Židovský“ způsob zachovávání soboty je jho otroctví, protože Židé do soboty přidali nejrůznější přísná pravidla, což ani Bůh ani Ježíš neodsouhlasili. (Viz článek s názvem „Nesnáší Bůh svátky?“)
"Bůh odpočinul nikoli proto, že by byl unavený [Izajáš 40:28], ale proto, že Jeho dílo bylo dokončeno." Když je práce hotová a dobře odvedená, nezbývá nic jiného než odpočinek. Za šest dní Bůh dokončil své dílo, a když na něj pohlédl, prohlásil ho za „velmi dobré“. Nebyla na něm žádná vada. Před Bohem to bylo bez chyby. Jelikož bylo Boží dílo na konci šestého dne dobře odvedeno, „sedmého dne odpočinul od všeho svého díla, které vykonal.“ Neměl žádné smutné úvahy, žádné výčitky… Každá část tohoto díla, dokonce i stvoření muže a ženy, byla dokonalá, jak jen to bylo možné, a Bůh měl čistou radost z rozjímání o díle, od kterého odpočíval, protože bylo úplné a dokonalé. Tohle je odpočinek, který Bůh nabízí nám. NENÍ TO NĚCO, CO BY BŮH NA NÁS UKLÁDAL, ale něco, co nám On ve věčné lásce a laskavosti dává. Odpočinek není úkol, který je na nás kladen. Není to nějaká zátěž. Ti, kdo pohlížejí na sobotu/šabat jako na břemeno, nemají tušení, co je to sobota Hospodinova (Sobota Páně). Je to odpočinek, dokonalý ryzí odpočinek. Ježíš Kristus je Ten, skrze kterého byly stvořeny světy, „vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím - to, co se vidí i co se nevidí“ proto je On tím, kdo nám nabízí tento odpočinek. Ke každé duši volá: „Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout“ (Matouš 11:28, B21). Ten odpočinek se nachází v Něm, protože v Něm jsou dokončena Boží díla. Pokud by ta díla byla naše vlastní, pak by odpočinek byl náš; ale Bůh nám dává Svůj odpočinek.“ (E. J. Waggoner, Tři Soboty)
Barnabášovy spisy
Barnabáš z Alexandrie je další osobou, o které mnozí mylně tvrdí, že to byl stejný Barnabáš, který byl Pavlovým společníkem (Skutky 13:2). Kolem roku 130 n. l. Barnabáš se odvolával na Sobotu - sedmý den jako za reprezentaci sedmého tisíciletí dějin Země. Potom se odvolával na neděli jako že je „osmým dnem“, což znamená „začátek jiného světa“ - (osmé tisíciletí/milénium). Potom dodává:
„Také proto s radostí zachováváme osmý den [neděli], tedy den, kdy Ježíš vstal z mrtvých“. (List Barnabášův, kap. 15 – Před Nikajští Otcové - sv. 1. s. 146, 147).
Tím argumentem Barnabáše je, že doslovný sedmidenní týden stvoření má také prorockou symboliku. Ve své plné promluvě používá jako důkaz 2. Petrův 3:8, který říká: „Jednu věc si uvědomte, milovaní: u Pána je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den.“ On tvrdí, že každý den týdne stvoření symbolicky představuje plných tisíc let. Jeho závěrem je, že ve stvořitelském týdnu nám Bůh předpověděl, že po šesti tisících letech se Bůh postará o problém hříchu a poté vesmír bude slavit tisíc roční Šabat/Sobotu a to v době, o které se běžně hovoří jako o „tisíciletí“ popsaném ve 20. kapitole knihy Zjevení. Poté uvádí, že osmé milénium (neboli osmé tisíciletí) začne život znovu s příslibem, že hřích už nikdy nevzepne svou ošklivou tvář - „... On (Bůh) učiní konec! Soužení dvakrát nepovstane“ (Nahum 1:9). Dále také vyučoval tomu, že protože Janovo evangelium se odkazuje na neděli jako „osm dní“ po večeru vzkříšení (Jan 20:26), pak je neděle symbolem nadcházejícího osmi-tisícího roku. (Viz mé vysvětlení k Janovi 20:26 v článku s názvem: Nezachovávali učedníci neděli jakožto novou Sobotu?).
Abych byl upřímný, většina Barnabášových myšlenek je tak trochu poněkud platná. Jeho závěr je však nejen špatný, ale i matoucí. Za prvé, Barnabáš učil, že bychom již neměli zachovávat týdenní sedmý den - Sobotu, protože ona se dívá dopředu na sedmé tisíciletí dějin Země, které budeme slavit po druhém Kristově příchodu. Na druhou stranu učil, že vzhledem k tomu, že osmý tisící rok představuje nový život, neboli nikdy již nebude hříchu, měli bychom tedy dodržovat týdenní neděli, na kterou se nyní odkazuje, jako že je „osmým dnem“ (jeden den po sedmém dni) na oslavu vzkříšení Krista a nadcházejícího osmi tisícího roku. Proč ten rozpor? Proč je v pořádku slavit neděli jako oslavu, která vyhlíží na osmé tisíciletí, ale není v pořádku dodržovat sobotu na oslavu přicházejícího sedmého tisícího roku?
Pravdou je, že v Písmu se o neděli (prvním dni v týdnu) nikdy nemluví jako o dni, který pohlíží dopředu nebo dozadu na cokoli. Nikdy se o něm nemluví jako o dni odpočinku, ale jako o jednom ze „šesti pracovních dnů“ (Ezechiel 46:1). Na druhé straně podle hebrejského kalendáře Bůh stanovil konkrétní dny, které pohlížely a pohlížejí na prorocké věci. Apoštol Pavel jasně řekl, že všechny ty hebrejské slavnosti, novoluní a soboty „jsou stínem budoucích věcí“ (Koloským 2:16, 17). Sedmý den - Sobota se ohlíží zpět za stvořením, hledí v přítomnosti na naší úplnou spásu (naše úplné znovuzrození v Kristu) a hledí na ten sedmý tisící rok, na miléniální Šabat, „když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost“ (1 Korintským 15:54). Neexistuje žádný jiný den, který tohle dělá!
Spisy Justina mučedníka
Dalším slavným spisovatelem je Justin Mučedník či Martyr z Říma, který kolem roku 150 n. l. napsal tohle:
„A v den, který se nazývá neděle, se všichni, kdo žijí ve městech nebo na venkově, shromažďují na jednom místě a čtou se vzpomínky apoštolů nebo spisy proroků ...“ (1 Apology, ch. 67, Ante-Nicene Fathers - Vol. 1, p. 186)
Tento citát je zajímavý, protože dokonce nepoužívá ani výraz „den Páně“, ale říká „neděle“. Poté, co byl termín „Den Páně“ později běžně přijat jako neděle, byl podvodně zapsán do moderních verzí, aby nahradil slovo „Neděle“. (Viz například D. G. Barnhouse, Křesťan a Sobota, str. 32).
Justin i tak používá slovo „neděle“, ve kterém pořádali bohoslužby, pojďme se na to každopádně podívat blíže. Co bylo hlavním účelem zachovávání neděle? Později ve svém díle Apology Justin napsal:
"Neděle je dnem, kdy pořádáme naše společné shromáždění, protože je to první den, kdy Bůh, přeměnivše temnotu a hmotu, stvořil svět; a náš spasitel Ježíš Kristus v ten stejný den vstal z mrtvých. “
Těmto lidem, kteří žili ve 2. století, byla pocta týdenní neděle také poctou Kristova vzkříšení. Avšak nikde v Bibli to Bůh nikdy nedává jako důvod k poctění dalšího týdenního dne veřejného uctívání a odpočinku místo Soboty. Justinův alternativní důvod je ten, že Bůh v první den v týdnu přeměnil temnotu ve světlo (Genesis 1:1-5). Bůh nám však již řekl způsob, jak uctít a pamatovat na „první den“ stvoření, a to tak, že odpočineme během sedmého dne jako to udělal Bůh.
"Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, (PROČ?) protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho.“ (2. Mojžíšova 20:8–11, CSP)
Bůh nemohl stvořit „první den v týdnu“ a odpočívat v ten samý den ve stejnou dobu!
Teprve ve 2. – 4. století n. l. (Kdy pohanští vůdcové převzali kontrolu) se začali vyhýbat všemu, co se zdálo „židovské“, čímž odmítli „světlo“ hebrejských kořenů víry, což ohlásilo to, co je známé jako „doba temna“ (Izajáš 49:6; 60:3; Lukáš 2:30–32). Spisovatelé jako Ignác, Barnabáš a Justin mučedník se stali známými jako „raní církevní otcové“, čímž došlo k odmítnutí skutečných otců víry, jako byli Abraham, Izák a Jákob; s Ježíšem jako „kořenem“ (Izajáš 11; Římanům 11).
Justin také uvedl, že Bůh dal Židům Sobotu jako „značku, která je měla vyčlenit (ze skupiny) kvůli trestu, který si za své nevěry tak dobře zasloužili“ (viz Justin Martyr, Dialogue 23,3; 29,3; 16,1; 21,1 ). Tohle opět ukazuje diskriminaci vůči Židům. Podobně historik Epifan ze Salaminy zmiňuje činy Markióna ze Sinopé (85–160 n. l., který založil své sídlo v Římě v roce 144 n. l.), když řekl, že Markión nařídil svým následovníkům „postit se v sobotu“ a zdůvodnil to takto: „Protože je to odpočinek židovského Boha... v ten den my se postíme, abychom toho dne nesplnili to, co nařídil Bůh Židů. “ (Epifan ze Salaminy, Adverses haereses 42,3,4).
Tyto diskriminační činy a učení proti Židům a to, že římská církev začala odsuzovat hodování o Sobotě/Šabatu, což z ní udělalo den půstu a sklíčenosti, byly prvními známkami, které vedly k přeměně dodržování Soboty na dodržování neděle.
Spisy Tertullianuse
Při čtení Tertullianusových spisů vidíme, že tato nedělní shromáždění mohla ve skutečnosti začínat pouze jako časná ranní shromáždění na oslavu vzkříšení. Tertullianusovy spisy sahají přibližně od roku 145 n. l. do 220 n. l. Tertullianus napsal, že se společně setkají „před rozbřeskem“, aby se účastnili „eucharistie“ [katolická verze přijímání]. Poté, co napsal o těchto časně ranních setkáních v neděli a o tom, co se během nich odehrává, Tertullianus píše:
"Pokud pro tato a další taková pravidla budete trvat na nezvratném příkazu Písma, nic nenajdete." Tradice vám bude vykládána jako jejich původce, zvyk jako jejich posilovač a víra jako jejich pozorovatel. Toto uvažování podpoří tradice, zvyk a víra, buď to budete vnímat sami, nebo se budete učit od někoho, kdo to má. “ (Před Nikajští Otcové, Spisy Tertullianuse, sv. 3, s. 94, 95).
Jak vidíme, Tertullianus tvrdí, že tradice začala nahrazovat „nezvratné Písmo“. To platilo zejména ve městech Alexandrie a Řím. Sókratés Scholastikos, církevní historik pátého století našeho letopočtu, píše o dvou městech Alexandrii a Řím:
"Téměř všechny církve na celém světě slaví ona posvátná mystéria [večeři Páně] každý týden v sobotu, přesto to křesťané v Alexandrii a v Římě kvůli nějaké starodávné tradici přestali dělat." - (Sókratés Scholastikos, Církevní dějiny, kn. 5, kap. 22 (Nicenští a postnicenští otcové, 2. řada, sv. 2, s. 132).
Mějte na paměti, že tohle bylo napsáno v pátém století a sobota byla křesťany stále dodržována po celém světě! Obě dvě města - Alexandrie a Řím to však „přestaly dělat“. Už jsme citovali Barnabáše z Alexandrie a Justina mučedníka z Říma, abychom ukázali několik důvodů, proč se tak rozhodli. Dávejte si ale dobrý pozor na to, co napsal Sókratés výše. Napsal, že tato dvě města přestala dodržovat sobotu „kvůli nějaké starodávné tradici“. Tertullianus říká, že se začali scházet brzy ráno v neděli na oslavu „Eucharistie“ ne kvůli žádnému „nezvratnému Písmu“, ale kvůli „tradici“. Co to bylo za „starodávnou tradici“, kterou tato dvě pohanská města zachovávala? Mohla to být starodávná praxe uctívání Slunce? Pro podporu tohoto názoru existuje spousta důkazů:
"[to jméno] Neděle je první den v týdnu, převzatý z římského kalendáře, protože byl zasvěcen uctívání slunce." (Ungerův biblický slovník, článek: „neděle (angl. Sunday)“)
"Neděle (v angličtině doslova ‚den Slunce‘) byla pojmenována pohany za první den v týdnu, protože to byl den, kdy uctívali (se klaněli) Slunce." (Eadie’s Biblical Cyclopedia, 1872, p. 561)
Třetí století
V knize Obecné dějiny křesťanského náboženství a církve (str. 186) Johann Neander píše:
"Opozice vůči judaismu zavedla velmi brzy konkrétní slavnost neděle (dne Slunce) na místo Šabatu/Soboty ... Tato slavnost/svátek neděle, stejně jako všechny ostatní svátky/slavnosti, byla vždy pouze lidským nařízením a zdaleka nešlo o úmysly apoštolů, aby v tomto ohledu stanovili božský příkaz, toho oni byli daleci a od rané apoštolské církve, aby přeložili zákony o Sobotě/Sabatu na neděli. Je možné, že na konci druhého století začalo docházet k falešnému uplatňování tohoto druhu; protože to vypadá, že kolem té doby lidé považovali práci v neděli za hřích. “
Historik Eusebius ve své Církevní historii, svazek 5. s. 23–25, píše o jisté výroční nedělní kontroverzi, jež vypukla na konci druhého století. Tato kontroverze se týkala načasování zachovávání Pesachu versus starověkého pohanského svátku oslavující bohyni Ištar („královna nebes“), dnes známého jako Velikonoce.
V roce 195 n. l. se Polykratés zmiňuje, že slavil Pesach ve správný biblický den, nikoli podle judaismu, ale „podle evangelia“. Ne podle náboženství založeného na vlastních skutcích, ale „následujíc podle pravidla víry“. Také zmiňuje, že Filip a Jan dělali totéž:
„Proto neochvějně dodržujeme tento den [Pesach], nic nepřidáváme, ni ubíráme, neboť v Asii (Malé) velké osobnosti spí, povstanou v den příchodu našeho Pána, když On přijde za velké slávy z nebes a vyhledá všechny svaté. Jako byli Filip… a dvě jeho dcery… Je zde také Jan, který spočívá na Pánově hrudi…dále biskup a mučedník Polykarp ve Smyrně, rovněž Theraseas, také biskup a mučedník, z Eumenai … (také) Sagaris, … Papirius, … a Melito … všichni tito dodržovali čtrnáctý den Pesachu, jak káže evangelium, nikdy od něj neuhnuli, ale následovali podle pravidla víry… Proto, bratři, já, jenž jsem v Pánu žil 65 let, hovořil s bratry ze všech zemí a prostudoval Písmo svaté do posledního písmene, se nebojím hrozby žádné, neboť řekli ti, kdož byli nade mne větším: „Lépe jest doufati v Hospodina, než naději skládati v člověku.“ (Eusebius. Církevní dějiny, Volume V, Chapter 24; Nicene and Post-Nicene Fathers, Series Two, Volume 1)
Jak se vliv římské církve rozšiřoval a jejich odhodlání být rozdílní od Židů, římská církev přijala další pohanskou tradici, která vychází z oslav Ištar. Tato tradice se běžně nazývá „postní doba (nebo také doba svatopostní, velký půst)“. Velký půst je čtyřicetidenní období, ve kterém se někteří křesťané připravují na Velikonoce. Během těchto čtyřiceti dnů před Velikonoční nedělí následuje období modlitby, abstinence od určitých pokrmů a působení soužení lidskému tělu.
V Humboltově díle Mexican Researches, sv. 1, strana 404, čteme o pohanských Mexičanech, kteří toto čtyřicetidenní období zachovávali. On tam píše: „Tři dny po jarní rovnodennosti začal slavnostní čtyřicetidenní půst na počest slunce.“
„Cožpak nevidíš, co páchají v judských městech a na ulicích Jeruzaléma? Děti sbírají dříví, otcové zapalují oheň a ženy zadělávají těsto, aby pekly koláče (horké bochánky s křížem) královně nebes (Ištar/Easter=Velikonoce) a vylévaly nápojové dary jiným bohům, které může mě to vyprovokovat k hněvu." (Jeremjáš 7:17, 18; CSP)
Tyto oslavy byly přijaty ve třetím století našeho letopočtu. Bylo rozhodnuto, že nejen, že neděle bude výroční oslavou, ale také týdenní oslavou během čtyřiceti dnů Velkého půstu. Takže zachovávání neděle - jakožto týdenní slavnosti si získávalo větší a větší přízeň mezi církvemi v Alexandrii a Římě. Proto ta „starodávná tradice“, na kterou se v pátém století odkazoval Sokratés Scholasticus, musela být uctívání Slunce.
"Legenda říká, že [bůh Slunce] Tammúz byl zabit divočákem, když mu bylo čtyřicet let." [Alexander] Hislop poukazuje na to, že oněch čtyřicet dní-den za každý rok, kdy Tammúz žil na Zemi-bylo vyčleněno na „pláč pro Tammúze“. V dávných dobách bylo těchto čtyřicet dní zachováváno s pláčem, půstem a trestáním sebe sama - znovu si získat Tammůzovu přízeň- aby vyšel z podsvětí a způsobil začátek jara. Toto zachovávání bylo známé nejen v Babylonu, ale také mezi Féničany, Egypťany, Mexičany a po určitou dobu dokonce i mezi Izraelity. (Ralph Edward Woodrow, Babylon Mystery Religion, s. 139).
"Mezi pohany se zdálo, že tato postní doba byla nepostradatelným úvodem do velkého každoročního svátku na památku smrti a vzkříšení Tammúze, který se slavil střídáním pláče a radování se, a který byl v mnoha zemích podstatně později než onen křesťanský svátek, který byl dodržován v Palestině a Asýrii v červnu, jenž se proto nazývá „měsíc Tammúz;“ v Egyptě byl zhruba v polovině května, a v Británii, někdy v dubnu. Aby Řím smířil pohany s nominálním křesťanstvím, vykonal svou obvyklou politiku a přijal opatření ke sloučení křesťanských a pohanských svátků a za pomoci komplikované, ale obratné úpravy kalendáře, obecně nebylo obtížné přimět pohanství a křesťanství - nyní potopené v modlářství - v tomto, jako v mnoha dalších věcech, aby si potřásli rukou.“ (Alexander Hislop, The Two Babylons, druhé americké vydání, 1959, s. 106, 107).
Bible předpovídala, že se to stane:
"(Bůh) Přivedl mě (Ezechiele) ke vchodu do brány Hospodinova domu, která směřuje k severu, a hle, tam sedí ženy a oplakávají Tamúza.v11 Řekl mi: Viděl jsi přece lidský synu. Znovu uvidíš ještě větší ohavnosti, než jsou tyto. Pak mě přivedl na vnitřní nádvoří Hospodinova domu a hle, u vchodu do Hospodinova chrámu mezi předsíní a oltářem je asi dvacet pět mužů zády k Hospodinovu chrámu a tvářemi k východu a sklánějí se před sluncem na východě.“ (Ezechiel 8:14-16, CSP)
v11 [Jediná jmenovitá zmínka tohoto babylonského boha plodnosti v Písmu. Uctívání Tamúza zahrnovalo svěcení každoroční smrti a sestoupení boha do podsvětí.]
Tato kontroverze nám ve skutečnosti ukazuje, že prvotní křesťané dosud stále zachovávali svátky a Soboty/Šabaty. Jinak by k žádné kontroverzi nedošlo. Kolem roku 277 po Kr. Archelaus, biskup z Cascaru v Mezopotámii, píše:
"Opět, pokud jde o tvrzení, že Sobota/Šabat byla zrušena, dementujeme, že On [Ježíš] ji nepochybně zrušil; vždyť On sám byl Pánem nad Sobotou. " (Přednikajští Otcové, sv. 6, s. 217).
V apoštolských stanovách (konstituce), jejichž data a autoři jsou neznámy, ale které byly sestaveny ve čtvrtém století, se dočítáme, že první křesťané „zachovávali Šabat [myslí se tím Sobota] a den Páně [to znamená neděli]; protože to první je památníkem stvoření a to druhé památníkem vzkříšení ... Nechť poddaní pracují pět dní; ale v den Šabatu a v den Páně nechť mají volný čas, aby mohli jít do kostela a vyučovat se zbožnosti. “ (Přednikajští Otcové, sv. 7, s. 469, 495).
Ve skutečnosti takto jsme získali náš dvoudenní víkend složený ze soboty a neděle. Můžeme také vidět, že někteří praktikující křesťané dodržovali jak Šabat, tak neděli. Ačkoli není nic špatného na tom, když se v kterýkoli den v týdnu koná [bohoslužebné] shromáždění, ten akt nahrazení „soboty Hospodina, tvého Boha “ jiným dnem, „kvůli nějaké starodávné tradici“, není podle Písma. Pamatujte, že Ježíš jasně řekl: „Zrušili jste Boží slovo pro svou tradici.“ (Matouš 15:6, CSP). V apoštolských konstitucích také čteme:
„Budeš zachovávat Šabat/Sobotu, kvůli Němu, jenž přestal se Svým dílem stvoření, ale nepřestal se Svým dílem prozřetelnosti: je to odpočinek pro meditaci o zákoně, nikoli odpočinek pro ruce“ (Přednikajští Otcové, sv. 7, s. 413).
Všimněte si, že zachovávání Soboty je „kvůli Němu, jenž přestal se Svým dílem stvoření“, zatímco zachovávání neděle je „kvůli nějaké starodávné tradici“. Ačkoli apoštolské konstituce (stanovy) také odkazují na shromažďování se v „den Páně“ (s odkazem na neděli), čteme také toto: „Shromažďujte se však každý den, ráno a večer, … ale hlavně v Sobotu. (Přednikajští Otcové, sv. 7, s. 413).
2. století n. l.: „Prvotní křesťané dodržovali židovskou Sobotu; ... proto křesťané po dlouhou dobu společně dodržovali svá scházení o Sobotě, během níž byly předčítány některé části zákona ...“ (The Whole Works of Jeremy Taylor, sv. IX, p. 416 (R. Heber's Edition, Vol. XII, p. 416).
3. století n. l.: „Po svátku neustávající oběti (ukřižování) je zařazen druhý svátek Soboty a je vhodné, aby každý, kdo je spravedlivý mezi svatými, aby zachovával také svátek Šabatu. Proto zůstává sabbatismus, tj. zachovávání soboty pro Boží lid (Židům 4:9). “ (Homily on Numbers 23, odst. 4, v Migne, Patrologia Graeca, “sv. 12, sloupce 749, 750).
Čtvrté století:
"Starověcí křesťané byli velmi pečliví při dodržování Soboty neboli sedmého dne... Je jasné, že všechny orientální církve a ta největší část světa dodržovaly Šabat/Sobotu jako nějaký svátek/slavnost... Athanasius nám také říká, že pořádali náboženská shromáždění v sobotu, ne proto, že by byli nakaženi judaismem, ale aby uctívali Ježíše, Pána nad Sobotou, Epiphanius říká totéž. “ (Starožitnosti křesťanské církve, sv. II. Kniha XX., Kap. 3, s. 1, 66. 1137,1138).
Když se pohansko-římský císař Konstantin ujal trůnu, tvrdil, že měl sen o jakémsi kříži, a kvůli tomuto kříži byl obrácen na křesťanství. Konstantin nejenže zastavil pronásledování tím, že zlegalizoval křesťanství, ale také pohanstvím zkompromitoval křesťanské učení. Toto časové období je známé jako „éra kompromisu“.
Proto, aby přilákal pohany do křesťanské církve, promíchal Konstantin pravdu s bludem. Konstantin nejenže smíchal pohanské doktríny s křesťanstvím, ale byl to on, kdo jako první učinil zákonem zachovávání neděle! V roce 321 n. l. Konstantin podepsal tento první mravně přísný nedělní zákon, který místo odpočinku v Sobotu nařizoval odpočinek v neděli:
Všimněte si, že Konstantinův nedělní zákon je zaměřen na jeho bližní z pohanů. On používá frázi „ctihodný den slunce“. Uctívat něco znamená „respektovat s úctou“. Proto něco, co je úctyhodné, znamená být „hodno úcty“. Takto Konstantin prosadil onu starodávnou praxi uctívání Slunce u prvních křesťanů tím, že z ní udělal zákon.
"Oni pohrdají naším bohem slunce." Neustanovil Zarathuštra [kněz mithraismu], svatý zakladatel naší božské víry, neděli před tisícem let na počest slunce a nenahradil Šabat ze Starého zákona? Přesto tito křesťané mají v Sobotu bohoslužby. “ (Persie 335-375. 40 let pronásledování za vlády Šápúra II., Citováno z O'Leary, The Syriac Church and Fathers, s. 83, 84).
Jak šel čas, vedoucí církví začali organizovat nedělní bohoslužby. Přestože Sobota/Šabat ještě nebyla plně nahrazena nedělí, konalo se právě kvůli tomu mnoho koncilů. V Laodicei se v roce 364 n. l. konal jeden hlavní koncil, když do jejich právnických knih (Kánon 29) bylo zapsáno následující ustanovení:
" Křesťané nebudou napodobovat Židy a nebudou v sobotu (den odpočinku) nečinní, ale budou v ten den pracovat. Ale Den Páně (myšleno neděle) budou obzvlášť uctívat, a protože to jsou křesťané, nebudou v ten den, pokud je to možné, pracovat. Nicméně pokud se zjistí, že v tom napodobují Židy [zachováváním Soboty], bude jim odepřen přístup ke Kristu.“ - (Charles J. Hefele. Historie Councils of the Church, trans. Henry N.Oxenham, sv. 2 [Edinburgh, 1896], s. 316.)
Římská církev musela tyto zákony prosadit, aby zadusila dodržování Šabatu, protože i v této době bylo zachovávání Soboty stále oblíbené těmi, kteří byli věrní a stále pamatovali na svého Stvořitele.
"Od doby apoštolů až do koncilu v Laodicei, který byl zhruba v roce 364, pokračovalo svaté zachovávání židovské Soboty [to znamená Soboty - sedmého dne], jak lze dokázat z mnoha autorů: ano, bez ohledu na vydaný dekret tohoto koncilu proti tomu. “ (John Ley, Sunday a Sabbath, str. 163. London: 1640).
"Sobota - sedmý den byl ... slaven [zachováván/oslavován] Kristem, apoštoly a prvotními křesťany, dokud ten laodicejský koncil po svém způsobu zcela nezrušil jeho dodržování." (Disertační práce na téma Den Páně, s. 33, 34).
"Ambrož, oslavovaný milánský biskup, řekl, že když se nacházel v Miláně, dodržoval sobotu, ale když byl v Římě, tak zachoval neděli." Z toho vzniklo přísloví: „Když jste v Římě, čiňte to, co činí Řím.“ “(Heylyn, The History of the Sabbath, 1612).
V roce 386 n. l. Theodosius Veliký a Gracián Valentinian přidali k nedělnímu zachovávání další omezení, a to do té míry, že vedení soudních sporů by v ten den mělo přestat a rovněž nedojde k žádné soukromé ani veřejné platbě dluhu (viz Theodosian Code, 11.7.13, trans. by Clyde Pharr [Princeton NJ, 1952], p. 300).
Od pátého století do osmého století
"V Egyptě je několik měst a vesnic, kde se lidé - na rozdíl od zvyklostí na jiných místech - scházejí o sobotních večerech, a přestože již dříve večeřeli, účastní se mystérií." (Sozomen. Církevní dějiny, kniha 7, kap. 119).
"... najdeme stopy v rané mnišské církvi v Irsku, podle kterých považovali Sobotu za Šabat, ve kterém odpočívali od všech svých prací." (W.T. Skene, Adamnan’s Life of St. Columba, s.96).
V roce 425 n. l. Theodosius II. ta omezení znovu rozšířil, aby v neděli zakázal cirkus, divadlo a dostihy. Walter W. Hyde ve své knize Od pohanství ke křesťanství uvádí shrnutí několika staletí týkající se změny Soboty po Konstantinovi:
"Po Konstantinovi císařové zpřísnili dodržování neděle, ale v žádném případě nebyla jejich legislativa založena na Starém zákoně ... Na třetím synodu Aureliánském (v Orleánu) v roce 538 byla robota na venkově zakázána, ale restrikce ohledně přípravy jídel a podobných prací v neděli, to bylo považováno za pověru. Po Justiniánově smrti v roce 565 byly papeži ohledně neděle schváleny různé epistolae decretales. Jeden z Řehořů, ten I. (590-604) zakázal lidem „zapřahovat voly nebo vykonávat jakoukoli jinou práci, kromě schválených důvodů“, zatímco další z Řehořů, ten II. (715-731) řekl: „Nařizujeme, aby všechny neděle byly zachovávány od večerní mše do večerní mše (od nešpor do nešpor) a aby se zdržovalo od veškeré nepovolené práce. “... Karel Veliký v Aquisgranum (Cáchy) v roce 788 nařídil, aby byla zakázána veškerá běžná práce v den Páně, neboť to bylo proti čtvrtému přikázání, zejména práce na poli nebo na vinici, z čehož kdysi Konstantin učinil výjimku.“ (str. 261)
Už začínáte naplno vidět, jak satan vmetl tento podvod pod dveře církve? Všimněte si výše uvedeného citátu, který říká, že Karel Veliký „nařídil, aby byla zakázána veškerá běžná práce v den Páně, neboť to bylo proti čtvrtému přikázání“. To, co zde vidíme, je přímý pokus o změnu Božích přikázání. Ve čtvrtém přikázání Bůh hovoří o „sedmém dni“, zatímco římská církev říká, že čtvrté přikázání se vztahuje na „první den“ a nazývá ho „den Páně“. Toto odpovídá proroctví o moci „malinkého rohu“, který povstane z Říma:
"Řekl toto: „Čtvrté zvíře – na zemi bude čtvrté království (Řím), to se bude ode všech království lišit; pozře celou zemi, podupe ji a rozdrtí. A deset rohů – z toho království povstane deset králů. Po nich povstane jiný, ten se bude od předchozích lišit a sesadí tři krále. Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby(q) a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času." (Daniel 7:23–25, CEP)
(q) Míněny doby k bohoslužbám a svátky.
A všimněte si, jak tato změna nebyla provedena přes noc. Satan musel tento podvod postupně přivádět, aby si nikdo nevšiml, co se ve skutečnosti děje. Jeden autor to říká takto:
"Mějte na paměti, že nahrazení [prvního dne za sedmý den] nebylo vynucenou událostí; nemohl to být náhlý, ale jen velmi pomalý vývoj, pravděpodobně nikdy předvídaný, dokonce ani nikdy navržený nebo zformovaný těmi, které to hlavně zajímalo, ale téměř nevědomky se vplížil do bytosti. “ (William B. Dana, Den odpočinku a uctívání, str. 689).
A další známý spisovatel to říká takto:
"Uslyšíte, jak lidé se vší jistotou říkají, že zatímco sedmý den byl zachováván do ukřižování, praktikování církve od té doby bylo jednomyslné dodržování prvního dne. Nechápu, jak tohle může člověk říkat a být upřímný, pokud tedy není velmi nevzdělaný, jak nejdůvěryhodnější historici ... svědčí o opaku ... Když to bylo [neděle] představeno, nepřišlo to jako nějaká Sobota. Podívejte se na samotné slovo: „Neděle (angl. Sunday).“ Webster ho definuje jako „tak nazývané, protože tento den byl ve starověku zasvěcen slunci;“ a North British Review jej stylizuje jako „divoká sluneční slavnost všech pohanských dob“. Jak se tohle vplížilo do církve? Řeknu vám jak. Když raní křesťané evangelizovali pohanské kmeny, šli k vůdci nebo náčelníkovi a pracovali s ním ... aby byl pokřtěn. Byli to pohané a neděli dodržovali jako svátek na počest jednoho z jejich bohů, slunce; a když navenek přijali křesťanství, pokračovali v dodržování neděle, která postupně vytlačila Pánovu Sobotu/Šabat ... Dodržování neděle, zavedené jako slavnosti či svátku, postupně nabylo většího významu jakožto soupeře Božího Šabatu, až nakonec příliv napůl obrácených pohanů do církve, kteří s sebou přinesli své sluneční svátky, začal nahrazovat svého božsky ustanoveného konkurenta.“ (D. M. Canright, Tabernacle Lectures, s. 76-83).
