(Numeri 16:28-34) Zabil Bůh Kóracha, Dáthana a Abírama?
Originál zveřejnil(a) 17.7. 2022 Kevin J. Mullins v Otázkách týkajících se Božího charakteru
Mojžíš řekl: "Takto poznáte, že mě Hospodin poslal činit všechny tyto skutky a že to nedělám o své vůli: Zemřou-li tito muži přirozenou smrtí, přihodí-li se jim, co se lidem běžně stává, pak mě neposlal Hospodin. Způsobí-li však Hospodin něco úplně nového a země otevře ústa, aby je pohltila se vším, co mají, takže se zaživa propadnou do podsvětí, pak poznáte, že tito muži pohrdli Hospodinem!" Sotva Mojžíš dořekl ta slova, země se pod nimi rozestoupila. Země otevřela ústa a pohltila je, jejich rodiny i všechny ty, kdo byli s Korachem, i veškerý jejich majetek. Zaživa se propadli do podsvětí i se vším, co měli. Země se nad nimi zavřela a zmizeli zprostřed shromáždění. Celý kolemstojící Izrael se dal před jejich křikem na útěk a volali: "Ať země nepohltí i nás!" (Numeri 16:28-34, B21)
Příběh Koracha a jeho společníků slouží jako pozoruhodná připomínka toho, kolik stála vzpoura. Žalm 88 byl jedním ze Žalmů napsaných syny Kórachovými mnoho let po tragické události a můžeme si jen představovat, jak bolestná byla tato slova: "Už patřím k těm, kdo do jámy klesají, jsem jako bojovník síly zbavený!" (Žalm 88:4 [5], B21). Znovu, i když se tento autor verše nikdy neúčastnil vzpoury svého předka, bylo mu pravidelně připomínáno, že jeho rodina slouží jako neustálá připomínka Božího hněvu proti vzpurníkům.
Pro Korachovy syny to musela být také těžká zkušenost, když museli žít s dědictvím podobným Kainovi a Balaámovi:
"Běda jim! [vzbouřenci v církvi] Vydali se Kainovou cestou, pro zisk propadli bludu jako Balaám, zahynuli ve vzpouře jako Korach!" (Juda 1:11, NBK)
Zde Juda při popisu současných duchovních událostí zjevně odkazuje na minulé doslovné události. V době Judy nedošlo k žádnému doslovnému zemětřesení, které by způsobilo, že se země otevřela a pohltila vzbouřence v církvi. Všimněte si, co říká 7. kapitola Žalmu:
"Na toho, jenž plodí proradnost, jenž těhotný trápením zrodí lež! Ten jámu kopal, až ji vyhloubil, spadl do pasti, kterou nastražil. Jeho proradnost se k němu navrátí, na hlavu padne mu jeho násilí! Hospodina budu za jeho spravedlnost chválit, Hospodinovu jménu zahraji - on je Nejvyšší!" (Žalm 7:14-17; B21)
Žalmista říká, že bezbožní (nebo vzbouřenci/rebelové) si vykopávají svou vlastní jámu a padají do jámy, kterou sami vytvořili. Autor pokračuje a říká, že toto je Boží spravedlnost. Žalmista neříká, že Boží spravedlnost je čin přímého uvržení těch rebelantů zaživa do jámy, ale že Jeho spravedlnost je vykonávána tím, že On nezabrání vzbouřencům spadnout do jámy, kterou vykopali. Neboli dovoluje, aby násilí, které zamýšleli pro ostatní, sestoupilo na jejich vlastní hlavy.
Mohlo by tohle být to, co se skutečně stalo Kórachovi a jeho společníkům? Mohlo by jejich neustálé reptání proti Mojžíšovi, Áronovi a Bohu vést k vykopání jejich vlastní jámy, a tak se jejich vlastní násilné chování zhroutilo na ně samotné? Neříkám, že Korach a jeho společníci doslova začali kopat jámu lopatami a do ní skočili. Ale je možné, že jejich vzpoura měla přímou příčinu toho, že se země doslova otevřela a pohltila je? Nebo máme věřit, že jakýsi Bůh dokonalé lásky způsobil, že se celý incident stal v důsledku pomstychtivého hněvu a odvetné spravedlnosti proti těm, kteří Boha nenávidí?
Bible říká, že to udělal Bůh, proto tomu věřím
Není absolutně nic špatného na tom brát Bibli doslovně. Ve skutečnosti je to způsob, jakým ji máme číst a studovat. Problém není v tom, co Bible doslova říká, ale je v tom, že lidé se nedívají na celou Bibli, aby získali celkový obraz o tom, co Bible říká. Podívejme se na několik příkladů:
Příklad č. 1 – Smrt krále Saula
Saul zemřel pro svou věrolomnost, když se zpronevěřil Hospodinu, Hospodinovu slovu, které nezachoval, a také se doptával ducha zemřelého, aby se dotázal na radu, a nedotazoval se Hospodina. On ho usmrtil a přenesl království na Davida, syna Jišajova. Dokonce se dotazoval věštího ducha. Ale neptal se Pána; proto ho [Bůh] zabil a předal království Davidovi, synu Jišajovu." (1. Paralipomenon 10:13, 14; CSP)
Zde čteme jasné prohlášení přímo z Bible – proto ho [Bůh] zabil. Předpokládá se, že knihy 1. a 2. Paralipomenon napsal Ezdráš. Ezdráš říká, že Bůh zabil Saula v bitvě. Ale sestoupil Bůh doslova dolů a zabil Saula mečem nebo bleskem, nebo prostě způsobil, že se jeho srdce zastavilo? Ne. Ve verších 3 a 4 nám Ezdráš přesně říká, co se stalo:
"Bitva těžce dolehla na Saula. Našli ho lukostřelci a svíjel se bolestí, protože ho postřelili. Saul řekl svému zbrojnošovi: Vytáhni svůj meč a probodni mě s ním. Jinak přijdou ti neobřezanci a budou se mi posmívat. Ale zbrojnoš nechtěl, protože se hrozně bál. Saul tedy vzal meč a padl na něj." (1. Paralipomenon 10:3, 4)
Saul doslova zemřel tak, že spáchal sebevraždu. Ale Ezdráš také říká, že ho zabil Bůh. Je možné, že když Ezdráš říká, že Saula zabil Bůh, tak jednoduše použil hebrejský idiom, kde se říká, že Bůh udělá něco, co jen neochotně dovolí, aby bylo učiněno? Vidíte, že výrok "Beru Bibli tak, jak ji čteme" musí zahrnovat celou Bibli a ne jen to, co říká jeden verš?
Je nesmírně důležité, abychom si uvědomili, že knihu Letopisy napsal Ezdráš. V Nehemiášově kapitole 8 čteme, že Ezdráš začal číst Knihu Zákona (prvních pět knih Bible) před lidem, zatímco on a jeho společníci kněží "pomáhali lidem porozumět Zákonu" a " četli v knize zákona Božího po odstavcích a zřetelně, aby bylo rozuměti, i rozuměli, co se četlo" (verše 7 a 8). Takže, i když je důležité číst Bibli jednoduše, musíme vědět, jak ji číst, abychom jí plně porozuměli. Ježíš nás učil téže zásadě:
"A hle, jeden zákoník povstal a zkoušel ho: „Učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“ On mu řekl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ (Lukáš 10:25, 26)
Podívejte se, jak prorok Ozeáš spojuje Boží hněv a rozhořčení s Izraelem, který ničí sám sebe:
Izraeli, zničil ses! Kdo ti pomůže? Kde je tvůj král, tvůj zachránce? Kde je ve všech tvých městech? Kde jsou tví vládci, o nichž jsi pověděl: "Dej mi krále a velmože!" Rozhněván jsem ti krále dal a rozzuřen ho odnímám!" (Ozeáš 13:9-11; B21)
Boží hněv byl projeven tím, že Bůh dal Izraeli přesně to, co chtěli – totiž pozemského krále. Izrael se v tomto rozhodnutí zničil tím, že se od Boha odřízl, a tak byl Boží hněv uplatněn tím, že Bůh neochotně svolil, aby se to všechno stalo, i když je to zformulováno tak, že Bůh přímo zabíjí krále Saula - "Já (Bůh) dávám … a beru ti jej v prchlivosti."
Je možné, že Bůh "zabil" nebo "odejmul" Kóracha (Koracha) a jeho společníky v tom smyslu, že jim nezabránil spáchat duchovní sebevraždu tím, že si vybrali Satana za svého pána? Koneckonců, Bůh řekl: " Ale kdo proti mně hřeší, činí násilí své duši, všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt" (Přísloví 8:36). A když Bůh mluví o Korachovi a jeho společnících, tak říká, že "zhřešili proti svým vlastním duším" (Numeri 16:38 [17:3]).
Příklad #2 - Příběh Joba
"Ještě [Job] mluvil, když přišel jiný a řekl: Boží oheň padl z nebes, zapálil ovce i služebníky a strávil je. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil.'" (Jób 1:16)
Opět další prosté prohlášení, že Bůh vládl ohni, aby strávil ovce a Jobovy služebníky. Avšak my se dozvídáme, kdo opravdu způsobil ten oheň v předchozím 12. verši:
"Hospodin řekl Satanovi: Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj. A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti. (Jób 1:12)
Zde je další příklad Bible, který říká, že to byl Bůh, kdo přímo strávil věci ohněm, i když to byl doslova Satan, kdo to udělal. Ten posel, který tohle řekl Jobovi nevěděl, co se děje v zákulisí, jako dnes víme my ze čtení knihy Job. V jeho vnímání byl Bůh tím, kdo vládl ohni.
Těsně před smrtí Koracha a jeho druhů čteme toto:
Kórachovi Mojžíš řekl: Ty a celá tvá pospolitost buďte zítra před Hospodinem -- ty s nimi a Áron. Vezměte si každý kadidelnici, dejte do nich kadidlo a přineste každý svou kadidelnici před Hospodina, dvě stě padesát kadidelnic, i ty i Áron, každý svou kadidelnici. Vzali si tedy každý svou kadidelnici, dali do ní oheň, položili na ně kadidlo a postavili se ke vchodu do stanu setkávání, i Mojžíš a Áron. (Numeri 16:16, 18)
Hned po smrti Kóracha čteme toto:
I vyšlehl oheň od Hospodina a strávil těch dvě stě padesát mužů, kteří přinesli kadidlo. (Numeri 16:35)
Je možné nahlédnout do zákulisí jako v případě Joba a dojít k závěru, že tento oheň pocházel doslova od pána, kterého si vybrali – totiž Satana – i když je zapsáno (podle autorova vnímání), že to udělal Bůh? Věnujte pečlivou pozornost tomu, co Bůh řekl proroku Elijášovi:
"[Bůh] Řekl [Eliášovi]: Jdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin prošel kolem. Nastal velký a silný vítr, rozrážející hory a drtící skály před Hospodinem, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl. Po ohni tichý a jemný hlas." (1. Královská 19:11, 12)
Dnes, kdy ničivé větry, zemětřesení a požáry způsobují pohromy, my tomu říkáme "Boží činy". Sám Bůh nám však říká, že není v těchto prvcích zkázy. S ohledem na tuto skutečnost, není rozumné dojít k závěru, že Bůh nebyl v tom zemětřesení, které způsobilo, že se pod Kórachem a jeho druhy země rozevřela, a že nebyl ani v ohni, který pohltil oněch 250 mužů?
Stál nakonec za touto tragickou událostí Satan? Náš poslední příklad nám nejen pomůže pochopit, co se stalo, ale řekne nám přesně, kdo zabil Koracha a jeho společníky.
Příklad #3 - David sečtení lidu
"Hospodinův hněv znovu vzplál proti Izraeli a podnítil proti nim Davida slovy: Jdi a spočítej Izrael a Judu." (2. Samuelova 24:1)
Zde je ještě jedno prosté a doslovné prohlášení. Bůh se rozhněval, a tak podnítil Davida, aby spočítal lid. Ale tam se nemůžeme zastavit. Proč? Protože si všimněte, co se děje ve verši 10:
"Avšak Davida trápilo svědomí potom, co sečetl lid. David řekl Hospodinu: Velmi jsem zhřešil tím, co jsem učinil. Nyní, Hospodine, odejmi, prosím, vinu svého otroka, neboť jsem jednal velice bláznivě."
„Počkejte chvilku! Proč se David cítil provinile, když říkal, že zhřešil, když to přece byl Bůh, který ho pohnul, aby lid spočítal? Nedělal to, co Bůh chtěl, aby dělal? Toto prosté a doslovné tvrzení ve verši 1 se právě stalo matoucím a zjevně protichůdným. Už to není tak jednoduché. Abychom k tomu něco dodali, můžeme si přečíst, co Ezdráš napsal o přesně téže události, a vidět, že Ezdráš to obrací úplně vzhůru nohama:
"Satan povstal proti Izraeli a navedl (pohnul) Davida, aby spočítal Izrael." (1. Paralipomenon 21:1)
Cože?!? Ezdráš nám říká, že to byl Satan, kdo pohnul Davida, aby spočítal lid. Není divu, že se David cítil provinile a mluvil o svých činech jako o hříchu. Obě tato prohlášení je třeba brát doslovně; neboť obě mají pravdu a vzájemně si neodporují. Ezdráš nám jednoduše dává vhled a pochopení toho, jak funguje Boží hněv. David se již poddal Satanovu lákání a Bůh ve svém hněvu dovolil Satanovi, aby nad Davidem převzal plnou kontrolu. Poté David činil pokání ze svého hříchu s vědomím, že se sklonil před autoritou Satana, který si chtěl vyžádat jeho život. Protože Bůh nikdy nezasahuje do naší svobodné volby, Boží hněv byl vykonán neochotným a plačtivým odevzdáním Davida kvůli jeho špatným rozhodnutím.
Hněv Boha není zlomyslný a Bůh se nikdy neožene, aby někomu ublížil.
Jan nám říká, že "Bůh láska jest " (1 Jan 4:8). Pavel nám říká, že "Láska bližnímu nepůsobí nic zlého" (Římanům 13:10), nebo jak říká weymouthský překlad: "Láska se vyhýbá tomu, aby bližnímu ublížila." To je důležité vědět, když studujeme smrt Kóracha a jeho společníků, protože Ježíš nám říká, že Bůh je vždy "dobrotivý k nevděčným i zlým" (Lukáš 6:35). Je možné, že když Korach a jeho druhové propadli do jámy, Bůh je prostě vydal pánovi-vrahovi, kterého si vybrali – totiž Satana? (Jan 8:44).
Stížnosti v táboře
Pozadí příběhu o Korachovi je, že on a jeho dva hlavní společníci Dátan a Abíram si začali neustále "stěžovat" nebo "reptat" na Mojžíše a Árona a říkali: " Už dost! Vždyť celá pospolitost, všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?" (Numeri 16:3). Oni obviňují Mojžíše a Árona, že se povyšují a že jsou svatější než všichni ostatní. Kórachův argument byl, že jelikož jeho rodina (Korachovci) byla také vybrána Hospodinem, aby sloužila ve svatyni, pak by měli být vyzvednuti jako stejně svatí.
Bůh již několikrát okřikl lid za jejich neustálé stěžování:
„Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: "Jak dlouho bude proti mně toto zlé srocení reptat? Slyšel jsem reptání synů Izraele, slyšel jsem, jak proti mně reptají! Řekni jim: Jakože jsem živ, praví Hospodin, že s vámi naložím tak, jak jste přede mnou sami řekli: Vaše mrtvoly padnou na této poušti. Nikdo z vás všech, kdo byli sečteni, nikdo od dvaceti let výše, nikdo z vás, kdo jste proti mně reptali, nevejde do země, o níž jsem přísahal, že vás v ní usadím - jedině Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Nunův. (Numeri 14:26-30, B21)
Mějte na paměti, že slova "s vámi naložím tak, jak jste přede mnou sami řekli" znamenají, že Bůh je vydá jejich stížnostem. Bůh neříká, že jim způsobí nějakou škodu. Neustále obviňovali Mojžíše a Boha, že je vedou na poušť, že je chtějí zabít (Exodus 14:11,12; Numeri 21:5). Protože jejich mysl byla upřena na víru, že zemřou na poušti, místo aby měli víru v Boha, svého Vůdce, Bůh je vydal jejich vlastním myšlenkám a oni zahynuli na poušti. Kniha Přísloví tedy uvádí: "vždyť jak v uvažuje, takový opravdu je" (Přísloví 23:7). A Job to říká takto: "čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal" (Job 3:25, CEP).
Člověk by mohl číst Dátana a Abírama jako poslední zástupce špehů, kteří věřili, že Egypt a dokonce i poušť jsou lepší než pravá "země oplývající mlékem a medem". Ve své strnulosti úzkosti špehové šířili pomluvy [nepravdivá prohlášení] o zemi a tvrdili, že je to "země, která požírá své obyvatele" (Numeri 13:32, CEP). I když špioni, ke kterým se Dátan a Abíram ideologicky připojují, se obávali, že země Izrael požere své obyvatele, oni sami jsou „požráni“ pouští... Žádná těla, po kterých by se truchlilo. Žádné svědectví o přirozené smrti. Žádný hrob, který by označoval jejich odchod. Tvář země se plynule vrací do svého němého stavu, jako by se nikdy nerozestoupila. Na rozdíl od jiných závrtů (děr) v zemi, tato 'ústa země' bojovníky pohltila a znovu se uzavřela, aniž by zanechala nějaké stopy." When the Earth Opened her Mouth, by Rav Rachel Adelman [PhD, the Hebrew University of Jerusalem], Associate Professor of Hebrew Bible at Hebrew College, July 02, 2019)
Aby se věci urovnaly pokojně, rozhodne se Mojžíš promluvit s Dátanem a Abíramem. Přečtěme si jejich reakci na Mojžíšovu žádost:
„Mojžíš pak nechal zavolat Dátana a Abirama, syny Eliabovy, ale oni řekli: "Nepůjdeme! Je ti to málo, že jsi nás odvedl ze země oplývající mlékem a medem, abys nás nechal pomřít na poušti? To se ještě musíš dělat naším vůdcem?! Do žádné ‚země oplývající mlékem a medem' jsi nás nedovedl, žádné ‚pole a vinici' jsi nám za dědictví nedal. Chceš snad těm mužům vyloupnout oči? Nepůjdeme!"“ (Numeri 16:12-14, B21)
Kvůli žárlivosti a odmítnutí přijmout Mojžíšovo vedení Kórach, Dátan a Abíram obviňovali Mojžíše a Árona ze špatného řízení všech věcí. Prohlásili, že jsou svatí a chtějí být povýšeni, a proto "nepůjdou", aby se setkali s Mojžíšem, o kterém měli za to, že se vyvyšuje nad všechny ostatní. Tito muži byli nástroji Satana a obviňovali trpělivého a nesobeckého Mojžíše z naprosto sobeckých motivů. To hluboce zranilo jeho srdce, které pro Boží dílo obětovalo všechno. Všimněte si, jak je to zde formulováno:
„Mojžíš se tedy velmi rozlítil a řekl Hospodinu: "Nevšímej si jejich obětí! Ani jediného osla jsem si od nich nevzal, ani jedinému z nich jsem neublížil!"“ (Numeri 16:15, B21)
Text říká, že Mojžíš byl "rozlícený", ale to hebrejské slovo חָרָה (charah) lze také přeložit jako "zarmoucený". Všimněte si Samuelovy reakce na Saula, který použil stejné hebrejské slovo:
"„Líto mi je, že jsem Saula ustanovil králem; neboť spustil se mne a slov mých skutkem nevyplnil." Samuel se zarmoutil [charah] a volal k Hospodinu celou noc." (1. Samuelova 15:11, Hejčl)
Jiným způsobem, jak to napsat, by bylo, že Mojžíš byl "zarmoucen" nebo "pohnut" Korachovými nespravedlivými obviněními. Všimněme si pozorně, co se stane dál:
"Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: Oddělte se od této pospolitosti, v okamžiku s nimi skoncuji.b " (Numeri 16:20, 21)
b Nu.17:10; Nu.25:11; Ex.32:10
Toto je velmi podobné prohlášení tomu, co Bůh řekl o hříchu se Zlatým teletem:
"Nyní mě nech, abych vzplanul hněvem proti nim a skoncoval s nimi. Tebe však učiním velkým národem." (Exodus 32:10)
V těchto prohlášeních někteří lidé vidí tyranského Boha, který se tak rozzuří a je násilný, když věci nejdou Jeho cestou. Ale pro ty z nás, kteří znají pravý Boží charakter, vidíme Boha, jak zkouší Mojžíše, aby ho přivedl do křesťanské zralosti. Důvodem tohoto zdánlivě krutého soudu bylo způsobit, že se hřích rozhojnil. Povšimněte si, jak Pavel vysvětluje tento koncept:
"Do toho vstoupil Zákon, aby se provinění rozhojnilo. A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost, aby tak, jako vládl hřích ve smrti, i milost vládla skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, našeho Pána." (Římanům 5:20, 21)
Pavel mluví o tom, když Zákon vstupuje soukromě do srdce člověka. To způsobí, že vnitřní hříšnost bude hojnět (nebo bude odhalena). Bůh to nedělá proto, aby odsoudil hříšníka, ale proto, aby se Jeho milost mohla mnohem více rozhojnit, když hříšník přijme Boží bezplatné odpuštění a podrobí se milosti Boha, aby v nich a skrze ně pracoval na překonání hříchu, který je odhalován.
"Co tedy řekneme? Je Zákon hříchem? Naprosto ne! Ale hřích bych nepoznal jinak než skrze Zákon. Vždyť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: „Nepožádáš.“... A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré." (Římanům 7:7, 12)
Izrael hluboce zranil Mojžíše a v tomto okamžiku Duch Kristův v Mojžíšovi odpověděl na zkoušku. Skrze Boží prohlášení, že skoncuje se shromážděním, Zákon vstoupil do Mojžíše, aby způsobil, že se rozhojní jakýkoli vnitřní hřích. Bůh si velmi přál, aby Mojžíš jako velký vůdce vstoupil do zaslíbené země, ale aby tak učinil, musel ho připravit. Bůh potřeboval eliminovat v Mojžíšovi všechny přetrvávající taktiky hněvu a nátlaku, které si Mojžíš osvojil od vyrůstání v Egyptě. Mojžíš asi mohl mít zlé myšlenky na zabití Koracha (jako to udělal s Egypťanem v Exodu 2:11,12), které z něj Zákon „tahal“ na povrch. Přesto v tomto bodě, místo aby se podrobil tomu, co by chtěl udělat (zabít Koracha), Mojžíš se rozhodl zemřít sám sobě v Kristu a milost v něm a Áronovi se rozhojnila mnohem více následujícím způsobem:
"Padli tedy na tvář a řekli: "Ó Bože, Bože duchů veškerého těla! Jeden muž zhřeší a ty se hněváš na celou obec?" (Numeri 16:22, NBK)
V této zkoušce pro Mojžíše se nacházel princip Kříže. Ježíš nám říká o tomto principu:
"Vám, kteří slyšíte, však říkám: Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav také druhou a tomu, kdo ti bere plášť, nebraň vzít ani košili. Každému, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nežádej zpět. Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci přece půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec." (Lukáš 6:27-36, NBK)
Když Mojžíš prošel zkouškou, rozhodl se dovolit, aby jeho tělo bylo ukřižováno s Kristem (Lukáš 9:23; Galatským 2:20). Jak vzácný je Duch Kristův v lidských srdcích! Vidíme Krista, jak se přimlouvá v Mojžíšovi a Áronovi k Otci, a to je přesně tak, jak si to Otec přál; nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání (2 Petr 3:9). Boží soud, který pohltí shromáždění, vyprodukoval z Mojžíše a Árona ducha přímluvy, aby lid zachránil. Otec to řekl jazykem Staré smlouvy, aby z Mojžíše a Árona vyvedl přímluvu podle Nové smlouvy, která by dala Izraeli více času na pokání.
Když Mojžíš prosil Izrael, aby utekl před přicházející zkázou, Boží soud mohl být i tehdy odložen, kdyby Kórach a jeho druhové činili pokání a usilovali o odpuštění. Nejprve se Korachovi tři synové, Asír, Elkána a Abíjasaf (Exodus 6:24), připojili k otcově hádce. Brzy poté však litovali svých činů a činili pokání. V důsledku toho byli ušetřeni osudu svého otce a přežili (Numeri 26:11). Jak již bylo zmíněno dříve, jejich potomci napsali několik žalmů, které máme dnes (Žalmy 42, 44-49, 84-85 a 87-88).
Snad nejvýmluvnějším bodem o těchto spasených synech Koracha je způsob, jakým je Hospodin milostivě použil ve své službě v nadcházejících letech. Prorok Samuel byl potomkem Kóracha (1 Paralipomenon 6:31-38). Korachovci byli pověřeni úkolem správce a strážce vchodu Stánku (1 Paralipomenon 9:19-21). Mezi vojáky krále Davida byla skupina Korachovců, kteří byli chváleni za své odborné znalosti. (1. Paralipomenon 12:1-6)." (Melissa McLaughlin, Who were the Sons of Korah in the Bible? October 22, 2020, Christian author/teacher, melissamcLaughlin.org)
Kdyby Kórach a jeho společníci následovali jejich příkladu, byli by také ušetřeni. Ale jejich tvrdohlavá neústupnost zpečetila jejich zkázu. Vybrali si jiného pána a Bůh neochotně vyslyšel jejich prosbu.
Pán, kterého si vybrali, je "Ničitel".
Jak víme, že byli zničeni "Ničitelem" a ne přímo Bohem? Apoštol Pavel se ve svém prvním dopise Korintským věřícím nejen zmiňuje o všech stížnostech, které Izraelité měli během své cesty pustinou z Egypta do zaslíbené země, ale říká nám přesně, kdo je zabil:
"Ani nereptejte! Někteří z nich reptali a přišel na ně anděl Zhoubce a pobil je." (1 Korintským 10:10, Kurz)
Pavel říká, že každý, kdo byl zahuben kvůli svému reptání, byl pobit "Ničitelem/Zhoubcem". To zahrnovalo Koracha a jeho společníky.
Kdo je tento Ničitel (Zhoubce)? Řecké slovo pro "ničitele" je zde ὀλοθρευτής (olothreutés), které také nese význam "jedovatého hada". Kdo je tento jedovatý had?
"A byl svržen veliký drak, ten dávný had, nazývaný Ďábel a Satan, který svádí celý obydlený svět. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním." (Zjevení 12:9)
Ve Zjevení 9:11 čteme:
"Jejich králem je anděl propasti, který se hebrejsky jmenuje Abaddon a řecky Apollyón - Zhoubce, Ničitel." (Kurzův překlad)
Satan (ďábel) sám je ten nepřítel, který pokouší člověka k hříchu a pak ho zničí, pokud může:
"Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil." (1 Petrův 5:8)
Tím, že dovolíme Písmu, aby vysvětlovalo samo sebe, vidíme, že to byl Satan, Ničitel, kdo doslova zabil Koracha a jeho druhy. Kórach, Dátan a Abíram ze sebe učinili nástroji Satana, plně pod jeho kontrolou. A protože byli naplněni duchem Satana, toužili se vyvýšit a uzurpovat si Mojžíšovo vedení. Odmítli činit pokání. Duch Kristův se je snažil zachránit, ale oni odmítli naslouchat. Když přestoupili Boží přikázání, oddělili se od Boha a pocítili moc Ničitele, Zhoubce.
Naše hříchy ovlivňují Zemi
Písmo nám říká, že hříšnost člověka má nepřímý vliv na zemi. Země (prach), ze které jsme byli stvořeni, odzrcadluje zpět naši hříšnost.
"[Bůh] Adamovi řekl: "Protožes poslechl svou ženu a jedl ze stromu, z něhož jsem ti jíst zakázal, země bude kvůli tobě zlořečená! Po všechny dny svého života z ní budeš jíst s útrapami; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny. V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní jsi vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš!'" (Genesis 3:17-19; NBK)
Prorok Izaiáš nám o tomto prokletí (zlořečení) říká více:
"Zem chřadne, uvadá, celý svět vadne vyčerpán, vyčerpán je i výkvět národa. Země je poskvrněna svými obyvateli; neboť překročili zákony, na ustanovení nedbali a věčnou smlouvu zrušili. To proto zemi hltá prokletí a její obyvatelé pykají; obyvatelé země mizejí, zbývají už jen nemnozí." (Izajáš 24:4-6, B21)
Pavel nám říká totéž:
Víme přece, že celé tvorstvo až dodnes společně sténá a pracuje k porodu. (Římanům 8:22)
V 18. kapitole Leviticus nám Bůh říká, že protože "znečistila se země" kvůli svým zkaženým obyvatelům, "vyzvrací ta země své obyvatele" (Leviticus 18:25, MPCZ). Bůh pak varuje:
"Vy však zachovávejte má ustanovení a má nařízení a nepáchejte nic z těchto ohavností -- ani domorodec, ani příchozí, který pobývá uprostřed vás. Neboť všechny tyto ohavnosti páchali lidé země, kteří byli před vámi, a země se poskvrnila. Ať vás země nevyvrhne, když byste ji znečistili, jako vyvrhla národ, který byl před vámi." (Leviticus 18:26-28)
Mojžíš píše: "země otevřela svůj chřtán, pohltila je" (Numeri 16:32). To se ozývá to, co Bůh řekl Kainovi poté, co zabil svého bratra Ábela:
"Cos to udělal?" řekl mu Bůh. "Slyš, krev tvého bratra ke mně volá ze země! Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil!'" (Genesis 4:10, 11, B21)
V 6. kapitole Genesis čteme, že protože "se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý... Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí." (Genesis 6:5, 11, CEP). Všimněte si, že kvůli té zlovůli člověka je země sama o sobě také zkažená a plná násilí. Hřích postihl všechny lidi, zvířata, vzduch i zemi (Římanům 8:22).
Není snad rozumné dojít k závěru, že když se země poskvrní tím, že pohlcuje („polyká“) oběti lidské tragédie a násilí, stane se tak nemocnou, že své obyvatele vyzvrátí, možná je dokonce zaplaví a utopí? (Viz článek s názvem: Did God Really Drown Millions of People in the Flood?). Ať už je to polykání nebo zvracení, země nedělá nic jiného, než že absorbuje a odráží lidskou hříšnost a násilí zpět na národy.
Kniha Židům nám říká, že Kristus " udržuje všecko svým mocným slovem" (Židům 1:3, COL). Ani moře se nepohnou ze svého místa mocí Božího slova, "když vymezoval základy země" (Přísloví 8:28, 29, CEP). Všechno zůstává na svém místě, dokud Kristus, Jeho Otec a andělé drží věci pohromadě. Tuto scénu popisuje kniha Zjevení:
„Potom jsem uviděl čtyři anděly, kteří stáli ve čtyřech koutech země a drželi čtyři zemské větry, aby vítr nevál na zem ani na moře ani na žádný strom. Spatřil jsem také jiného anděla, který vystupoval od východu slunce a měl pečetidlo živého Boha. Ten zavolal mocným hlasem na ty čtyři anděly, jimž bylo dáno, aby škodili zemi a moři: "Neškoďte zemi ani moři ani stromům, dokud neoznačíme služebníky našeho Boha na jejich čelech!"“ (Zjevení 7:1-3, B21)
Boží andělé zadržují Satanovy "větry svárů" (války, zkaženosti, smrti, zkázy atd.), které si přejí zničit tuto planetu a všechny na ní. Teprve až bude Boží lid zapečetěn a každý si vybere, komu bude sloužit, andělé konečně pustí ty čtyři zemské větry.
Jak můžeme vidět, Boží soudy nepřicházejí přímo od Pána na ty, kteří Ho vytrvale odmítají, ale takto: sami dostanou mimo Boží ochranu. Pán varuje, usměrňuje, napomíná a doporučuje lidem jedinou bezpečnou cestu. Jestliže ti, kteří byli předmětem jeho zvláštní péče, budou nadále chodit svou vlastní cestou, nebudou dbát hlasu Božího Ducha a jestliže i po dalších varováních budou jednat podle vlastní vůle, pak Bůh neporučí svým andělům, aby od nich odvraceli satanovy útoky. Je to satanova moc, která způsobuje na moři i na pevnině neštěstí, katastrofy a lidská utrpení. Tak se mnozí stávají jeho kořistí. Modifikováno z Manuscript Releases 14:3 (1883). (LDE 242.2, {PPZ 140.2})
Autor knihy Židům učí tomu, že pokaždé, když hřešíme, "znovu křižujeme Krista" (Židům 6:6). Když Korach a jeho druhové vytrvale hřešili, bez jakýchkoli výčitek svědomí, oni Krista křižovali a nutili Ho, aby toho držení (Žd 1:3) nechal a kontrolu převzal Satan. Výsledkem bylo, že poskvrněná země zrcadlila své zlovolné obyvatele, kteří neustále otevírali ústa plná stížností, čímž otevírali ústa zemi, která je spolkla zaživa. To bylo odpovědí věčnému přikázání, že co zasejeme, to taky sklidíme.
"Ten jámu kopal, až ji vyhloubil, spadl do pasti, kterou nastražil. Jeho proradnost se k němu navrátí, na hlavu padne mu jeho násilí!" (Žalm 7:15, 16 [16-17] B21)
"Protože zasévají vítr, sklidí bouři." (Ozeáš 8:7)
"Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný." (Galatským 6:7, 8)
Otázky "Pokud"
"Jestliže tak jako jiní lidé mrou, zemrou i tito, a navštívením obecným všechněm lidem jestliže navštíveni budou, neposlal mne Hospodin. Pakliť něco nového učiní Hospodin, a země, otevra ústa svá, požře je se vším, což mají, a sstoupí-li za živa do pekla, tedy poznáte, že jsou popouzeli muži ti Hospodina." (Numeri 16:28-30, BKR)
Na první pohled se zdá, že tato slova velmi jasně učí, že to byl skutečně přímý Boží příkaz, který způsobil tuto zkázu. Odpověď spočívá v tom malém slovíčku, jestliže/pakliť. Lidé viděli spoustu důkazů, že Hospodin vedl Mojžíše vším, co se stalo v Egyptě, Rudém moři a na hoře Sinaj. Bylo mnoho důkazů, že Mojžíš byl poslán Hospodinem. Jakýkoli zázrak vykonaný v kontextu, který sestavil Mojžíš, je zázrakem, který reaguje na pochybnosti. Když se Satan Ježíše ptal na jeho postavení jako Syna Božího, Kristus odmítl vykonat zázrak v reakci na pokušení spojené s "jestliže jsi...":
"Vtom k němu [Ježíši] přistoupil Pokušitel a řekl mu: "[jestliže] Jsi-li Boží Syn, řekni tomuto kamení, ať se promění v chleby." On však odpověděl: "Je psáno: ‚Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst.'" (Matouš 4:3, 4, B21)
Když jsou „jestliže“ otázky spojeny s obranou identity nebo služby člověka konáním zázraků, pak víme, že je to pokušení od Satana. Eliáš čelil podobnému pokušení jako Mojžíš a Ježíš ve své službě. Prorok byl poslán, aby varoval krále před svými špatnými činy. Král ho chtěl zajmout, dávaje tak důkaz, že Eliášovi nevěří:
Elijáš odpověděl a řekl veliteli nad padesáti: Jestliže jsem muž Boží, ať sestoupí oheň z nebes a stráví tebe i tvých padesát. Nato sestoupil oheň z nebes a strávil jej i jeho padesát. (2. Královská 1:10)
Na hoře Karmel bylo jasně dokázáno, že Eliáš je Boží muž. S tolika lidmi proti němu byl Eliáš občas v pokušení pochybovat o svém povolání.
"Tam vešel do jeskyně a přenocoval. Vtom dostal slovo Hospodinovo: "Co tu chceš, Eliáši?" Odpověděl: "Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zůstal jsem jen já, ale i mě teď chtějí připravit o život." (1. Královská 19:9, 10, B21)
Satan pokoušel Eliáše, aby pochyboval o svém povolání, a to je zjeveno ve slově, jestliže. Toto malé slovo prozrazuje satanovo pokušení. Zázrak ohně z nebe, který si vyžádal, se mísil s Eliášovým zápasem se svojí vlastní identitou jakožto Božího muže nebo nikoliv. Proč by bojoval? Prorok věděl, že selhal, když utekl před Jezábel. Byl však v pokušení vyžádat si zázrak, který by dokázal jeho identitu. Víme, že to nebyl ten správný duch, protože Ježíš nám říká toto:
Když se začal blížit čas, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl k cestě do Jeruzaléma. Vyslal před sebou posly a ti šli napřed do jedné samařské vesnice, aby pro něj vše připravili. Místní ho ale nepřijali, protože byl rozhodnut jít do Jeruzaléma. Když to viděli jeho učedníci Jakub a Jan, navrhli: "Pane, máme jako Eliáš přivolat oheň z nebe, aby je pohltil?" Ježíš se obrátil a okřikl je: "Nevíte, jakého máte ducha! Syn člověka přece nepřišel zmařit lidské životy, ale spasit je." Šli tedy do jiné vesnice. (Lukáš 9:51-56, NBK)[1]
O několik veršů Ježíš dříve řekl: " "Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne" (Lukáš 9:23, NBK). A Pavel říká, že když tohle člověk dělá, tak jejich "starý člověk" (jejich staré ego/sobectví) je "ukřižováno s Kristem", aby mohli žít spravedlivě dokonalou neselhávající vírou Ježíše (Galatským 2:20).
Mojžíš byl díky utrpení - nesouce svůj vlastní kříž a své tělesné touhy být ukřižován s Kristem - hluboce raněn falešnými obviněními Kóracha, Dátana a Abírama (srov. Izaiáš 53:5). Viděl, jak se téměř celé shromáždění obrátilo proti němu. Stejně jako Ježíš, po tom všem, co udělal, ho všichni opustili a utekli (srov. Marek 14:50). Zatímco Mojžíš trpěl ve svém těle, Satan ho povolal, aby sestoupil z tohoto kříže (srov. Marek 15:29-32). Stejně jako Eliáš byl i Mojžíš pokoušen volat po zázraku, aby si udržel své postavení.
Po té, co Eliáš zvítězil nad Baalovými proroky na hoře Karmel (1 Královská 18:38, 39) předběhl Pána a osobně zabil Baalovy proroky mečem (verš 40). Místo aby čekal, až mu Pán dá jasné vedení, vzal na sebe zodpovědnosti, které mu nebyly dány. Později svého rozhodnutí litoval, "modlil se, aby mohl zemřít, a řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi mou duši, neboť nejsem lepší nežli moji otcové“ (1. Královská 19:4). Pro další podrobnosti se prosím podívejte na článek s názvem: Didn’t God Send Fire Down From Heaven and Consume the Soldiers at the Command of Elijah?
Kristus ani jednou neodpověděl na otázku "jestliže".
Ani jednou nevolal po zázraku, který by dokázal Jeho vlastní identitu.
Ježíš důvěřoval tomu, co mu řekl Jeho Otec (Matouš 4:4)
Otázka zní, podobným způsobem, jako když Hospodin oznámil Mojžíšovi, aby řekl lidu, nechť odstoupí od Koracha, Dátana a Abírama, převzal Mojžíš zodpovědnosti, které mu nebyly dány, a to když vyjádřil otázky "jestliže", jako to udělal Eliáš tím, že svolal oheň z nebe, aby se vypořádal s těmi muži, kteří byli připraveni ho zajmout (2 Královská 1:9-13)? Mějte na paměti, že víme, že Ježíš nám říká, že to nebyl Duch Boží, který byl v tamtom ohni (Lukáš 9:54-56). Víme také, že Bůh řekl Eliášovi, že není v ohni skrze to, co sdělil na hoře Sinaj (1 Královská 19:12). Takže, jak Mojžíš v jednom okamžiku prošel zkouškou, v té další zkoušce již testu neuspěl. Jeho satanský duch hněvu a frustrace byl odhalen, stejně jako později, když dvakrát udeřil do skály, místo aby k ní promluvil, jak Pán přikázal, a kvůli tomu nikdy nevstoupil do zaslíbené země. (Numeri 20:1-12).
Jak Bůh odnímal ochranu svých andělů od Kóracha, Dátana a Abírama, Satan pokoušel Mojžíše otázkami typu "jestliže" ohledně toho, jak plánoval zahubit Kóracha, Dátana a Abírama. Nezapomeňte, že Satan nad těmito muži převzal plnou kontrolu. Naléhal na tyto muže, aby odolali přitažlivému Duchu Ježíšovu, a aby činili pokání. Takto Bůh dovolil, aby Mojžíšův hřích potrestal hřích Koracha a jeho druhů, a odpověděl na pravdu, že " Zlo zabije bezbožníka, kdo nenávidí spravedlivého, bude pykat" (Žalm 34:21, JB).
Ježíš je obnovitel a Satan je ničitel a díky pochybnostem vloženým do Mojžíšovy mysli byl Satan schopen zahladit své dílo zkázy jako kdyby to byl přímý soud od Boha. Je to nesmírně chytrý podvod, že pokud by to bylo možné, oklame i samotné vyvolené.
Problém protichůdných principů
Rozhodneme-li se věřit, že sám Boží Syn otevřel zemi a zahubil tyto muže, pak musíme přijmout, že naléhavé žádosti ku činění pokání, které k těmto mužům pronášel, byly podpořeny hrozbou smrti. Tohle jsou protichůdné principy. Nemůžete se v jednom okamžiku snažit zachránit a v dalším okamžiku zahubit. Je-li výzva k pokání podpořena hrozbou zabití, pak je ta výzva k pokání podpořena silou, aby přinutila svědomí. Pokud Bůh používá stejné metody jako Satan, charakter Boha nemůže být v protikladu k charakteru Satana. Ony výroky, že Ježíš nepřišel lidi zahubit, ale zachránit (Lukáš 9:56) a že Bůh je vždy "laskavý i k nevděčným a zlým" (Lukáš 6:35), jsou zjeveny jako univerzální principy.
Když pochopíme, že Beránek (Ježíš) byl zabitý od založení světa (Zjevení 13:8) a že princip kříže existuje po celých posledních 6000 let (Izaiáš 63:9; Lukáš 9:23) pak vidíme, že Kristovo pozemské poslání je zjevením celého Jeho poslání světu po všechny časy. Je životně důležité porozumět této zásadě, abychom mohli poznat, že "Ježíš Kristus je tentýž včera, i dnes i na věky" (Židům 13:8). Pavel nám ukazuje Kristovu lásku a výsledky života takového nesobeckého charakteru:
Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval, aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán. (Filipským 2:5-11, B21)
Kristův charakter je pokora motivovaná obětavou láskou ke všem. Prorok Izajáš nám říká, že Kristus se nikdy nedopustil násilí (Iz 53:9). Sestoupil k nám jako člověk a zjevil pravý charakter svého Otce (Jan 14:9; 17:4). Poté podstoupil smrt, byl zavražděn lidmi, aniž by vůči nám projevil jakoukoli formu nepřátelství nebo odplaty (1 Petr 2:23). V důsledku toho Ježíše Otec vzkřísil z hrobu a vyvýšil. Všimněte si toho ještě jednou: Ježíš nevyvýšil sám sebe, ale dovolil svému Otci, aby ho vyvýšil. Ježíš řekl, že veškerou pravomoc mu dal Jeho Otec (Matouš 28:18). Samotná Kristova existence závisí na Jeho Otci: "Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě" (Jan 5:26). Kristus neprahne po sobecké moci a vyvyšování, ale učil nás:
“… "Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.” (Matouš 20:25-28, B21)
Ježíš naopak řekl svým učedníkům: "Již s vámi nebudu mnoho mluvit, neboť přichází vládce tohoto světa [Satan]. Proti mně nemá vůbec nic. a ten ve mně nic nemá" (Jan 14:30). Satanovy principy síly a ničení jsou naprostým opakem Ježíšových zásad lásky a obnovy. Jsou to světlo a tma a tyto dva principy se nemohou míchat (Zachariáš 4:6; 2. Korintským 6:14-16; 1. Janova 1:5). Kórach a jeho společníci se stali Satanovými nástroji a byli plně pod jeho kontrolou. Protože byli naplněni satanovým duchem, chtěli se povýšit a uzurpovat si Mojžíšovo vedení. Všimněte si, jak od počátku bylo Satanovým cílem vyvýšit se jako rovný Bohu (ne charakterem, ale mocí a autoritou) a jaké jsou výsledky takových sobeckých ambicí:
“Jak jen jsi to spadl z nebe, ty Zářný, synu Jitřenky! Poražen jsi byl až na zem - ty, jenž jsi srážel národy! Říkával sis přece v srdci: "Vyšplhám se až k nebi, nad Boží hvězdy svůj trůn vyvýším, na Hoře setkávání se usadím, na svazích severních; vyšplhám se až do oblačných výšin, budu se rovnat s Nejvyšším." Teď však až do pekla svržen jsi, do jámy nejhlubší!” (Izajáš 14:12-15)
Ježíš se chtěl snížit a pokořit se, což vedlo k tomu, že byl pozvednut a vyvýšen. Satan chtěl sobecky povstat a povýšit se, což vedlo k tomu, že sestoupil "do nejnižších hlubin jámy". Takový je osud všech, kdo se povyšují a vedou druhé cestou zla:
" Kdo svádí přímé na zlou cestu, sám padne do vlastní jámy, ale bezúhonní zdědí dobro" (Přísloví 28:10).
Když se satan chtěl stát podobným Nejvyššímu, on chtěl smíchat svou identitu s identitou Otce, aby satanovy vlastnosti (svévolnost, přísnost a nelítostnost) mohly odít Otce a on sám aby se mohl skrýt v Otcově záři. Od počátku bylo Satanovým promyšleným plánem přimět lidi, aby zapomněli na Boha, snažil se zkreslit Boží charakter a přimět lidi, aby si o něm pěstovali falešnou představu. Satanovým mistrovským plánem je zahladit v člověku Boží obraz (Genesis 1:26.27), vtisknout duši svou vlastní podobu, vtisknout lidem svého vlastního ducha a učinit z nich zajatce podle své vůle.
“Ústa propůjčuješ k zlému, svůj jazyk jsi spřáhl se lstí. Usedneš a mluvíš proti bratru, kydáš hanu na syna své matky. To jsi dělával, a já [Bůh] jsem mlčel. Domníval ses, že jsem jako ty. Vznáším proti tobě obžalobu. ” (Žalm 50:19-21, CEP)
[1] Zajímavou vedlejší poznámkou je, že mezi učenci panuje určitý zmatek, pokud jde o první řádek Lukáše 9:51, který říká: „Nyní se stalo, když nadešel čas, aby byl vzat vzhůru.“ Mnozí předpokládají, že se to týká přijetí do nebe po Jeho vzkříšení. Sýkora to překládá takto: „Když pak přicházel čas, kdy měl býti vzat do nebe, předsevzal si pevně, že půjde do Jerusalema. Col říká: „Doba jeho nanebevstoupení se přibližovala. Tu se rozhodl pevně, že půjde do Jerusalema. Slovo „nebe“ však ani v té řečtině není. Ve skutečnosti se tu odkazuje na koncept alijach, což je židovský výraz týkající se „výstupu“ do Jeruzaléma, zejména během tří poutnických svátků (v tomto případě svátku Pesach). Zvyk „dělat Alijach“ při čtení z řečtiny a češtiny/angličtiny je zcela opomenut. „Alijah v hebrejštině znamená ‚vzestup‘ nebo ‚jít nahoru‘. Židovská tradice pohlíží na cestování do Země Izrael jako na výstup, a to jak geograficky, tak metafyzicky. Podle jednoho názoru předcházel geografický smysl tomu metaforickému, protože většina Židů, kteří se vydali na pouť do Jeruzaléma, který se nachází přibližně 750 metrů (2500 stop) nad mořem, musela vystoupat do vyšší nadmořské výšky“ (Wikipedia). Tohle vidíme jako správné z kontextu, kdy Ježíš „svou tvář pevně upřel k tomu, by se ubíral do Jerúsaléma“ (Lukáš 9:51, MPCZ) a že ho Samaritán odmítl, „protože jeho [Kristova] tvář byla obrácena k Jeruzalému“ (verš 53, CEP).
