(Matouš 12:31-32) Rouhání proti Duchu

„Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ Matouš 12:31-32 (CEP)

Někteří lidé berou tyto verše jako náznak, že Bůh je jakási trojice. Někteří si myslí, že se můžeme rouhat Bohu, Otci a Jeho Synu, Ježíši Kristu, a že nám může být odpuštěno, ale že ta třetí osoba zvaná Duch Svatý je tak vysoce vznešená, že když se proti ní/němu lidé rouhají, tak že jim nikdy nemůže být odpuštěno. Přesto, o kolika osobách je v tomto verši zmínka? O dvouch: Syn a Duch Svatý.

Pro některé lidi je překvapivé, když si uvědomí, že Otec v tomto textu není jmenovitě zmíněn. Totéž platí v dalších dvou vyprávěních tohoto rozhovoru. Markův záznam zní:

„Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem“ (Marek 3:28, 29; CEP).

Lukáš zase napsal:

„Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude“ (Lukáš 12:10, CEP).

Otec není specificky zmíněn v žádném z těchto textů. Po prozkoumání všech těchto záznamů najdeme pouze dvě zmíněné osoby: Syna a Ducha svatého. Není zde ani náznak trojice.

Ačkoli Otec není konkrétně zmíněn jménem, nechybí v textu, neboť Ježíš řekl:

„Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví“ (Jan 15:26, CEP).

Duch svatý vychází z Otce, protože je to Jeho vlastní Duch. Rouhat se Duchu svatému je rouhat se „Duchu vašeho Otce“ (Matouš 10:20), protože je to Jeho vlastní Duch.

Ježíš nemluvil o nějakém náhlém slovu nebo činu proti Duchu Svatému, ale o neustálém odmítání jeho ponoukání v srdci. Rouhání proti Duchu Svatému je, když člověk tvrdošíjně ignoruje jemné usvědčování Božího Ducha tak dlouho a vytrvale, že ho již Boží Duch nemůže zasáhnout. Když člověk dospěje do bodu, kdy se rouhal Duchu svatému, není to proto, že by se ho Bůh vzdal, ale proto, že uši toho člověka přestaly naslouchat Božím pokynům tak dlouho, že bez ohledu na to, jak moc se ho Bůh snaží zasáhnout, člověk už neslyší Boží prosby ve svém srdci.

Faraón z Mojžíšovy doby dosáhl tohoto bodu. Jeho srdce bylo tak zatvrzelé, že odmítl udělat, co mu Hospodin přikázal (Exodus 8:32). Bůh řekl:

„nezatvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě, jako v den pokušení na poušti v Masse“ (Žalm 95:8, CEP).

Jakmile je srdce člověka zatvrzelé vůči slyšení, jak k němu Boží Duch promlouvá, tehdy spáchal „hřích, který je k smrti“, o kterém mluvil Jan. (Viz 1. Janova 5:16.)

Bible říká:

„A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení“ (Efezským 4:30, CEP).

Boží Duch je tím, co nás zapečeťuje nebo co nás připravuje na den, kdy Kristus přijde vykoupit Svůj lid. Pokud neustále odmítáme tu jedinou cestu, skrze níž může Bůh v našich životech působit, pak už pro nás Bůh nemůže udělat nic. Proto neexistuje žádné odpuštění pro rouhání se Duchu svatému. Ne že by Bůh nebyl ochoten odpustit, ale že ten, kdo se rouhá, není ochoten činit pokání a nemůže mu být odpuštěno.