Jak soudíte, 5. kap

předchozí část zde

5. Vnímání, projekce a realita

Nedávno jsem četl komentáře lidí poté, co jsem do vyhledávače napsal: "Nejsi ten člověk, za kterého jsem tě považoval." Četl jsem tam řadu příběhů lidí, kteří vyjadřovali svůj hněv, smutek a zklamání z toho, že si uvědomili, že člověk, se kterým byli dříve ve vztahu, tak ve skutečnosti nebyl takový, jaký byl. Neboli vnímání a realita se naprosto lišily.

Události, které vedou k tomu, že se do sebe dva lidé zamilují, si obě ty strany často vykládají zcela odlišně. Úsměvy, dárky a doteky, které žena obvykle chápe tak, že muž, který ji zajímá, o ni skutečně stojí, mohou znamenat něco jiného. Žel často jsou tyto události věcmi, které je muž ochoten udělat, aby získal to, co chce. To se samozřejmě může stát i naopak a v každém vztahu v našem světě existuje potenciální manipulace.

Takové věci se často stávají, když se s nějakým člověkem sblížíte rychleji, než máte čas rozeznat jeho charakter.

Při čtení oněch příběhů jsem narazil na jiný příběh, který vypovídá o některých výzvách, kterým náš Otec v nebi čelí při jednání s lidmi:

Policistovi, který mě odvezl do nemocnice.

Bála jsem se, že na mě budete křičet, nadávat mi, říkat mi, jak je sobecké a zbabělé pokusit se o sebevraždu. Místo toho jste mě nechal sedět na předním sedadle, když jste řídil, a zeptal jste se mě, jestli se mi líbí hudba, která hrála v rádiu. Dělal jste, že nevidíte, jak brečím.

Když policista k této ženě přistupoval, ona si představovala, že ji soudí a že ji za její jednání potrestá. V tomto příběhu se ona vzdala svého původního vnímání policisty a začala si jeho jednání vykládat jako starostlivé a laskavé.

Tento příběh mohl mít jiný konec. Kdyby ji policista vyzval, aby nastoupila do auta, mohla si představit, že ji chce potrestat a pranýřovat za to, co udělala. Mohla na policistu křičet a říkat mu, aby ji nechal na pokoji. Všechny její činy by vycházely z toho, jak vnímala policisty, a její vnímání by mělo zásadní vliv na to, co se skutečně stalo.

Co kdyby tato paní šla domů a vyprávěla své dceři o tomhle "hrozném policistovi", který se jí pokusil ublížit, a předala své dceři představu o tom, jaká policie je? Toto vnímání se potom stává zděděným a přenáší se na další generace a ona mylná představa se udržuje.

Když Adam jedl ovoce ze stromu, učinil tak v mylné představě, že Bůh zabije jeho ženu za její přestoupení. Slova Boha, že – budete-li jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, zemřete - pochopil tak, že je zabije Bůh (Gn 2:17).  

Skutečný význam hebrejských slov je umírajíce, zemřeš. Když ta Boží slova Eva citovala hadovi, tak jen nepatrně obměnila význam, kdy řekla, že pokud pojíme to ovoce, musíme zemřít (Gn 3:3). Právě toto vnímání vedlo Adama k závěru, že Bůh chce jeho ženu zabít. Proto si vzpurně vzal to ovoce a rozhodl se nést následky.

Eva byla podvedena, ale Adam nikoliv. Jeho jednání bylo přímým odporem vůči Bohu a vycházelo z nesprávné představy o Božím charakteru. Adam nečekal, až si s Bohem promluví a požádá Ho o vedení, co má dělat. Vzal věci do vlastních rukou a situaci posoudil. Usoudil, že je Bůh odsoudil, protože Adam ve skutečnosti odsoudil Boha. Adam projektoval (promítl) na Boha to, co sám vnímal. Jeho vnímání však nebylo skutečností.

Adam si představoval, že Bůh je bytost, jež soudila, odsoudila a trestala. Vnímal to tak proto, že tohle je to, co Adam ve své mysli vůči Bohu učinil.

1. Soudil Boha jako nespravedlivého.
2. Odsoudil Boha jako hodného smrti.

Představovat si tyto věci o Bohu jednoduše znamenalo, že když Adam Boha spatřil, tak to, co chtěl udělat Bohu, tak si představoval, že Bůh udělá jemu. To nás vede k důležité zásadě:

Falešné vnímání významných lidí v našem životě působí jako
jakési zrcadlo, když se ocitáme v jejich přítomnosti a
komunikujeme s nimi.

Adamova mylná představa o Božím charakteru zrodila v jeho mysli vzpouru, která přerostla v nepřehlédnutelnou touhu zabít Božího Syna. Proto když Boží Syn přišel k Adamovi do zahrady, tak se Adam bál toho, co si představoval, že Božímu Synu udělá. Adam nenáviděl a odsoudil Syna Božího za situaci, v níž se nacházel, a chtěl Krista zabít, proto se Adam bál, že ho Syn Boží nenávidí, odsuzuje a chce zabít. Tuto myšlenku je životně důležité pochopit, chceme-li porozumět potřebě a smyslu soudu.

Tento princip vidíme u Kaina. Poté, co Kain svého bratra zabil, tak se bál, že ho budou chtít zabít i ostatní.

Hle, dnes jsi mne vyhnal z povrchu země a před tvou tváří se budu muset ukrývat. Budu na zemi bezdomovcem a tulákem a každý, kdo mě najde, mne bude moci zabít. Genesis 4:14 (CSP)

Ve světě psychologie se tomuto procesu říká psychologická projekce:

(Psychologická) projekce je jev popsaný Sigmundem Freudem coby obranný mechanismus ega spočívající v popírání podvědomých (pozitivních i negativních) impulzů a charakteristik u sebe sama a naopak připisování jich jiným. [1]

Když Boží Syn přichází k Adamovi do zahrady a Adamovo srdce je vůči němu plné soudu, odsouzení a smrti, Adam v sebeobraně projektuje své myšlení na Božího Syna, a tedy na samotného Boha. Adam si nebyl vědom podnětů, které v něm byly. Jejich existenci v sobě popíral a místo toho je přisuzoval Božímu Synu.

Jak by bylo možné Adama oslovit nebo k němu proniknout? Jak by mohl být přiveden k pochopení svých přirozených pocitů vůči Božímu Synovi, a tím i vůči svému Otci?

Adam, lidský původce odsuzování druhých, tohle předal svým dětem a ty to zase předaly svým dětem. Tudíž odsuzující soud praktikují všichni lidé, neboť všichni v tomto bodě zhřešili. Toto odsuzování vede k nejrůznějšímu zlu, které na světě existuje.

Jaký proces by byl nutný, aby Adamovi odhalil jeho skutečný stav a zároveň mu zjevil milosrdenství a odpuštění Boha, který je plně připraven odpustit mu bez peněz a bez placení? (Izajáš 55:1). Jak by bylo možné vyléčit hluboce zakořeněnou mylnou představu člověka o Bohu?

pokračování tu

[1]                  https://cs.wikipedia.org/wiki/Projekce_(psychologie)