Jak soudíte, 16. kap

16. Opustil jsi svou první lásku

V onu noc než Ježíš zemřel, tak se mezi učedníky odehrává zajímavý rozhovor.

Vznikl mezi nimi také spor, kdo z nich je asi největší. On jim řekl: „Králové národů panují nad nimi a ti, kteří nad nimi mají pravomoc, jsou nazýváni dobrodinci. Avšak ne tak vy; kdo je mezi vámi největší, buď jako ten nejmenší, a kdo je vedoucí, buď jako ten, který slouží“. Lukáš 22:24-26

Představte si Kristův zármutek, když poslouchal, jak se jeho učedníci přou o to, kdo z nich má být považován za největšího. Tohle naznačuje, že si všichni učedníci navzájem vynášeli soudy o tom, kdo by měl zastávat nejvyšší funkce. Jsou zcela zaslepeni utrpením, které Ježíš již začíná pociťovat, a záměrně nevědí, co se mělo odehrát.

Když se Ježíš pozdě v tu noc snaží Petra probudit, aby si uvědomil své nebezpečí, Petr se opět porovnává s ostatními a tudíž na ně vynáší soudy.

Petr mu na to řekl: »Jestliže všichni od tebe odpadnou, já nikdy neodpadnu!« Matouš 26:33 (Petrů)

Jestliže nejbližší Ježíšovi následovníci byli stále naplněni tímto duchem, který je nutil soudit druhé jako méněcenné, než jsou oni sami, je zřejmé, že tento problém posuzování druhých je hluboce zakořeněn v lidském srdci.

Po ukřižování a vzkříšení Krista se učedníci zcela proměnili. Pokořili se před Bohem i před sebou navzájem a o Letnicích přijali vylití Ducha.

Když nastal den Letnic, byli všichni spolu na jednom místě. Náhle se ozval zvuk z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Skutky 2:1-2

Po této době čteme Petrova slova.

Paste Boží stádo, které je u vás; dohlížejte na ně ne z donucení, ale dobrovolně, podle Boha, ne z nízké zištnosti, ale ochotně, ne jako páni nad svým podílem, ale jako ti, kteří se svému stádu stávají vzorem. 1 Petrův 5:2-3

Snadno nás může přepadnout pokušení uplatňovat autoritu nad druhými v procesu posuzování, zejména když je církev napadána falešným učením. Církev v Efezu čelila velké výzvě v otázce učení a my si všímáme Ježíšových slov o této situaci.

Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost; vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Zjevení 2:2 (CSP)

Slovo vyzkoušet znamená prověřovat a podrobně prozkoumat. Vedoucí efezské církve reagovali na ty, kdo učili bludům, s duchem zkoumání a soudu. Vedoucím se sice podařilo odrazit herezi, která se snažila proniknout do církve, ale stálo je to mnoho sil.

Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív! Ne-li, přijdu k tobě brzy a pohnu tvým svícnem z jeho místa; jestliže neučiníš pokání. Zjevení 2:4-5

Ve snaze očistit církev od bludů ztratili tito vedoucí svou první lásku. Jak snadné je začít varovat před lidmi, kteří zastávají myšlenky, o nichž víme, že jsou falešné. Je sice pravda, že musíme mluvit pravdu a stavět ji do kontrastu s omyly, ale když začneme lidi izolovat, můžeme k nim začít ztrácet lásku. Od prvotní lásky ke zvěstování evangelia se přesuneme k neustálé obraně proti herezi. Tento trend vidíme v rané církvi v množství knih nazvaných "Proti _____". Jako příklad lze uvést knihy Proti pohanům, Proti manichejcům, Proti Marcionovi, Proti sabelliánům, Proti Aunomiovi, Proti Vigilantiovi atd.

Ztráta agapé lásky ve sboru v Efezu byla pro církev hroznou ranou. Poselství sedmi církvím nebyla napsána pouze těmto místním církvím v té době, ale byla také proroctvím o církvi v následujících časových obdobích od dob apoštolů až po současnost. Víme to proto, že v Asii bylo více než sedm církví. Frygie, Pamfýlie, Galácie, Pontus a Kapadocie byly také církve v Asii. Těchto sedm církví bylo vybráno proto, že ony reprezentovaly křesťanskou církev ve všech dobách od dob Krista.

Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko. Zjevení 1:3 

Jan označuje celou knihu jako proroctví, a ne jen od sedmi pečetí. Samotné slovo sedm je v Bibli symbolem úplnosti nebo dokonalosti. Zde je jeden příklad

Sedmého dne Bůh dokončil (dovršil/byl hotov) své dílo, které konal, a sedmého dne přestal s veškerým svým dílem, které konal. Genesis 2:2 

Těchto sedm církví tedy představuje kompletní nebo dokončené dějiny církve na zemi od doby, kdy Kristus přišel poprvé, až do doby, kdy přijde podruhé. K tomu se přidává sedm pečetí, které představují kompletní proces zapečetění Boží církve během stejného časového období. Zamyslete se nad následujícím vývojem myšlenek v církvích.

Je velmi zajímavé, že v církvi v Efezu vedoucí zkoumali a soudili ostatní a tento duch se pak odrážel zpět do církve v následujícím období, kdy byla církev zkoušena a souzena světem. V souvislosti s oběma těmito církvemi je použito stejné řecké slovo. Vytvořil snad duch posuzování druhých v církvi jakousi trhlinu, která jim pak zapříčinila, aby čelili tomu, co začali dělat druhým? (Viz Matouš 7:1)

Kvůli pronásledování církve v době Smyrny byla církev ochotna přistoupit na kompromis a získat místo u římského stolu. Pergamos znamená skutečné manželství a v této době se církev a stát spojily dohromady a začaly sedět na Satanově soudném stolci. Tím se satanovi otevřela cesta k tomu, aby ve třetí éře dějin křesťanské církve zřídil svůj stolec soudu v církvi.

Po zřízení Satanova soudního stolce si církev v temných dobách osvojila ducha soudu natolik, že k ní Kristus mluví jako ten, jemuž byla dána vláda nad národy, aby jim vládl železem a rozbíjel ty, kdo se vzpírají svým autoritám. Mnoho pravých Božích lidí bylo v této době souzeno a odsouzeno k smrti. Duch souzení, odsuzování a usmrcování v této době zcela ovládl křesťanskou církev.

To je kontext Daniela 7 a pyšných slov, která pronáší Malinkatý roh.

Když jsem ty rohy pozoroval, hle, začal mezi nimi růst jiný, malý roh a tři z těch dřívějších rohů byly vyvráceny, aby mu udělaly místo. Na tom rohu jsem spatřil jakoby lidské oči a ústa, jež vedla pyšné řeči. Daniel 7:8 (B21) 

Díval jsem se tedy dál a viděl jsem, jak ten roh vede válku proti svatým a přemáhá je. Vtom ale přišel ten Odvěký a rozhodl ve prospěch svatých Nejvyššího. Tehdy nastal čas, aby se svatí ujali království Dan 7:21-22 (B21)

Kontext soudu od roku 1844 je odpovědí na obvinění vznesená proti Božímu lidu mocností malého rohu, která vládla ze Satanovy stolice. Boží soud je vlastně ospravedlněním (rehabilitací) Božího lidu proti obviněním vzneseným satanem prostřednictvím církevních vůdců. Židovští vůdci odsoudili ženu přistiženou při cizoložství a přivedli ji k Ježíši, aby případ prozkoumal, a Ježíš místo toho obrátil rozsudek zpět na ně. Podobně poté, co církev odsoudila tolik lidí k smrti, obrací Starý dnů rozsudek zpět na církev. Kdo před dvěma tisíci lety spatřil v Ježíšově přítomnosti milosrdenství a kdo odešel v domnění, že je odsouzen? Kdo vidí milosrdenství v soudu Starého dnů na konci času a kdo se vidí odsouzený?

Pro ty, kdo mají Ježíšovu víru, aby viděli Otcovu dobrotu očima jeho Syna, není Boží soud o tom, že Bůh stíhá Boží lid, ale spíše o tom, že ho brání před obviněními, která proti němu vznesl satan prostřednictvím církevních vůdců. Bůh dovoluje, aby se tento soud konal, protože odhaluje, co se skrývá v srdcích Božího lidu, když je satan prostřednictvím svých prostředníků staví před soud. Důvěřuje Bohu Boží lid v tomto procesu soudu, nebo se vzdává důvěry v Boha, že ho tou ohnivou zkouškou provede?

Po mnoha staletích pronásledování volá Boží lid po pomstě na svých nepřátelích za to, co mu bylo způsobeno. To je zmíněno v 5. pečeti, která je paralelou k 5. církvi z oněch sedmi církví.

A když otevřel pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem duše zabitých pro Boží slovo ... A ti zvolali mocným hlasem: „Jak dlouho ještě, Panovníku, svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat za naši krev ty, kdo bydlí na zemi? Zj 6:9-10

Církev strašlivě trpěla a miliony lidí umírali. Přesto v Božím lidu přetrvával duch pomsty a touha, aby Bůh zničil jeho nepřátele. Když se ohlédneme za touto historií, mnohem lépe si uvědomíme povahu lidského srdce. První zastánci použití síly k ovládnutí lidského myšlení v církvi, podobně jako Augustin, si jistě nedokázali představit, jak temný a strašlivý proces zažehnou. Potřebovali jsme tuto historii, abychom se z ní poučili a viděli, jak se projevuje naše brutální a nemilosrdná tělesná přirozenost.

Bůh nám nemohl jen tak říct, že takoví jsme, protože bychom mu nevěřili a nerozuměli bychom mu, jako například dítě, které nevěří rodičům a ve skutečnosti ono se musí dotknout něčeho horkého, než bude akceptovat, že ho to spálí. Proto Bůh dovolil vyrůst tomuto semenu hříchu: aby celý vesmír viděl jeho vývoj a pochopil jeho plody a poznal, že na hříchu není nic pozitivního a satanovy nároky na Boží zákon a vládu nejsou oprávněné. Tak Bůh „udělá rázný konec, protivník už se nezvedne!“ (Nahum 1:9, B21)

Filadelfská církev byla nazývána církví bratrské lásky. Byla to malá a neprůbojná církev, která se řídila pravdou, ale bylo v ní mnoho lásky. Ježíšova slova, která k nim pronesl – „způsobím, že přijdou a pokloní se před tvýma nohama“ -, hovoří k jejich touze být uznáváni a oceňováni. Když jste malí, slabí a utlačovaní, pokušení po uznání roste. Ježíš povzbuzuje ty ve Filadelfii jazykem, kterému rozumějí. Jejich nepřátelé se před nimi skloní a křivdy, které utrpěli, budou napraveny. Je to jazyk soudu. 

Lidé v době filadelfské církve, která sahala až do roku 1844, nechápali, co je v jejich srdcích. Očištění svatyně k tomuto datu chápali tak, že se Ježíš vrátí a bude soudit svět - Bůh je konečně pomstí jako ty správné a zlé jako ty nesprávné a ti, kdo je pronásledovali a odmítali, tak ti budou potrestáni. Když se tak v Den smíření roku 1844 nestalo, byla tato velká skupina lidí, nazývaná adventisté, strašně zklamaná; tato událost se stala známou jako tzv. „Velké zklamání“. Podle toho, jak vnímali, že Bůh tehdy v roce 1844 bude jednat, tak Bůh chtěl, aby se zamysleli nad svým vlastním odsuzujícím charakterem, ale žel většina z nich opustila víru a stále si uchovávala tuto povahovou vadu, jež byla hluboko v srdci člověka a zůstala neuzdravená. To bylo ponecháno pro poslední církev, aby se toto sémě v lidstvu plně projevilo a vyřešilo.

Poslední církví je Laodicea, což znamená soud lidu - je to církev soudu. V této církvi kulminuje a vrcholí lidské dědictví souzení a odsuzování. Bůh v této době vysílá do světa poselství, v němž oznamuje, že soud začal. Bůh je představen jako ten, kdo vystupuje na onu soudnou stolici, aby získal přístup k životním záznamům všech, kdo vyznávají víru v Krista.

Jak tento soud vnímá Boží lid? To záleží na tom, jak chápou charakter Boha. Pokud vidí Boha jako žalobce, jenž prochází záznamy, aby vymazal ty, kteří neuspějí, pak budou přirozeně nabývat (převezmou na sebe) takovýto charakter i při jednání s jejich bližními. Tato církev se hodnotí jako „bohatá, a že zbohatla“ a považuje se za nadřazenou ostatním.

Kvůli tomuto duchu soudu nám Pán musí odkrýt, co je v našich srdcích tím, že nám dovolí, abychom si na Hospodina projektovali charakter jakéhosi Soudce, který odsoudí a zničí ty, jež odmítají pravdu, jak ji tito věřící chápou. Zároveň ti, kdo znají pravý Boží charakter, uvěří, že Bůh je jejich obhájcem proti satanovým obviněním. Tato obvinění jsou buď vznášena přímo proti nim, tím, že jim je říkáno, že jsou beznadějní hříšníci a že nikdy nezvítězí, nebo jsou ta obvinění vznášena prostřednictvím těch v církvi, kteří nové světlo o Božím charakteru vnímají jako nějakou hrozbu. 

Scény soudu z roku 1844 slouží Božím svatým k tomu, aby viděli sami sebe a to, co je skutečně v jejich srdci. To odhaluje, že po tom přirozeně toužíme a že je to proces, o kterém si myslíme, že je nutný k ukončení velkého sporu.

Skutečnost je taková, že od roku 1844 je posuzován (souzen) konkrétně a především charakter Boha. Ta slova ve Zjevení 14:7 lze číst dvěma způsoby:

Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu slávu, neboť přišla hodina jeho soudu; pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“ Zj 14:7  

Přišla hodina Jeho soudu! Kdo bude činit to souzení? Bůh nebo my? Ježíš nám říká, že Bůh nikoho nesoudí, takže jsme to my, kdo soudí, a jak soudíme Boha, tak budeme vnímat jeho soud vůči sobě.

Co tedy, když někteří byli nevěrní? Nezruší jejich nevěrnost věrnost Boží? Naprosto ne! Ale ať je Bůh pravdivý a každý člověk lhář, jak je napsáno: ‚Abys byl shledán spravedlivým ve svých slovech a zvítězil, když tě soudí.‘ Římanům 3:3-4 (CSP)

Jak Boha soudíte, že je? Soudí Bůh lidi, odsuzuje je a usmrcuje? Nebo je jako Ježíš, který je milosrdný, milostivý, miluje své nepřátele a činí dobro těm, kdo ho nenávidí? Jak soudíte...

další pokračování zde