MaranathaMedia.cz

Poučení o taktice aktivismu z hnutí za práva zvířat

Vytvořeno Čvn 20, 2023 Od Danutasn Brown v Poselství prvního anděla
Přeložil JS
183 Přečtení

zdroj: Červen 11, 2023 napsal Danutasn Brown v Outreach (Kázat jim)

Jako adventisté máme jisté poselství, které má být předáno umírajícímu světu: Poselství tří andělů. Ale jak to uděláme? Jak si získáme pozornost veřejnosti a jak s ní zatřeseme, aby uvažovala o věcech, o kterých nikdy předtím neuvažovala?

"Agitujte, agitujte, agitujte veřejnost. Nyní nesmí nastat duchovní otupělost. Přinášejte důležité body pravdy, které se přímo týkají skutečného obrácení - několikastránkové traktáty - a rozmnožujte jejich kopie k šíření. Pokud se budou rozdávat, bude to spojeno s určitými náklady, ale to by nemělo odradit ani bránit velkému dílu šíření pravdy." (Dopis 34, 1875 Stevenu Haskellovi)

Nejsme však jediní, kdo chce formovat veřejné mínění a způsobit změnu víry a chování. Nedokázali bychom si představit, že by si tato slova vzali k srdci Aktivisté za práva zvířat, kteří chtějí agitovat - pro svou věc? Hnutí za práva zvířat, zejména veganští aktivisté a další aktivisté za práva na ochranu životního prostředí, chtějí také přimět lidi, aby se na svět dívali jinak, aby dospěli k pokání v dané věci a žili novým způsobem.

V časopise American Scholar jsem četl článek s názvem "Princip bolesti: Co kdyby hnutí za práva zvířat upustilo od svého zaměření na utrpení a apelovalo na jiné lidské emoce?". Přišlo mi to fascinující, protože zde byla kritika zaměření agitace za práva zvířat - bolest a utrpení zvířat. Autor v článku uvádí, že ve dvanácti letech dostal od svého nevegetariánského otce výtisk knihy Osvobození zvířat od australského filozofa Petera Singera, která ho neuvěřitelně ovlivnila, stejně jako rodící se hnutí za práva zvířat. Její principy ovlivnily, jak se hnutí posunulo vpřed.

V knize Osvobození zvířat Singer tvrdí, že rasismus, sexismus a to, co nazývá "(živočišný) druh-ismus", jsou založeny na svévolném rozlišování. Ve většině západních zemí by byl člověk, který chová psy v malých výbězích, rychle odsouzen a pravděpodobně by mu hrozilo trestní stíhání. A přesto, zdůrazňuje Singer, průmysloví chovatelé prasat dělají přesně to samé se stejně inteligentními a citlivými zvířaty a často za to dostávají státní dotace. Podobně svévolné rozlišování bylo nezbytné pro otrokářskou společnost, pokračuje Singer, a zůstává jím i ve společnosti se zakořeněným systémovým rasismem. Je důležité poznamenat, že Singer netvrdí, že otroctví a zajetí zvířat jsou morální ekvivalenty. Místo toho tvrdí, že jedno nám může pomoci pochopit druhé. Jsme zaujatí proti některým zvířatům, protože je pro nás výhodné, výnosné nebo příjemné je vykořisťovat, stejně jako bylo pro majitele plantáží výhodné, výnosné a příjemné vykořisťovat lidské bytosti, které drželi v otroctví. Tvrdí, že až se za pár desítek let příští (nebo ta přespříští) generace ohlédne za naším zacházením se zvířaty, bude se na tuto praxi dívat podobně jako dnes na otrokářství - jako na zavrženíhodnou a neomluvitelnou, jako na projev extrémní krutosti a sobectví.

Tato argumentace - že byste nevařili a nejedli psy, že byste netýrali kočky atd. - se dnes často používá. Viz například aktivistická práce @joeycarbstrong. Zajímavé však je, že Singerova předpovězená myšlenka, že tovární zemědělství bude vnímáno stejně zavrženíhodně jako otroctví, se ještě nestala:

Singer se mýlil přinejmenším v jedné věci. Od vydání knihy Osvobození zvířat nedošlo k žádnému rozsáhlému posunu v našem chápání práv zvířat. Došlo k určitému drobnému vývoji. Vegetariánství a veganství jsou rozšířenější a společensky přijatelnější než kdykoli předtím. Více lidí se vyjadřuje na podporu ohrožené "charismatické megafauny" - tvorů, jako jsou sloni a kapustňáci. Roste povědomí o tom, jak průmysl s hovězím masem přispívá ke změně klimatu. Ve většině ohledů je však situace zvířat v zajetí horší než kdykoli předtím. Na celém světě zabíjíme na průmyslových jatkách asi třikrát více prasat než v 70. letech 20. století. Ve Spojených státech zaostávají zákony o dobrých životních podmínkách zvířat za zákony evropských zemí včetně Španělska. Všude na světě trpí druhy zvířat ničením životního prostředí.

Kdyby Singerovy argumenty měly v kultuře nějaký vliv, nedávné protesty proti zakořeněnému rasismu, sexuálnímu obtěžování a homofobii by náležitě mohly vést k dalším protestům - proti otřesnému zacházení s průmyslově chovanými hospodářskými zvířaty. Namísto toho se řetězce rychlého občerstvení, které mají obrovský zisk z utrpení zvířat, předvádějí, že se hlásí k sociální spravedlnosti, a plní své televizní reklamy různorodým obsazením, sliby podpory různým kauzám a duhovými transparenty - to vše v naději na větší zisk. Organizace jako PETA jsou znevažovány členy všech politických stran. O "radikálních akcích" protestujících za práva zvířat se v mainstreamových médiích píše jen zřídka, natož aby byly dokonce uznávány. Na akademické půdě jsou argumenty a práce vědců z oblasti "studie na zvířatech" tak extrémní a plné žargonu, že se zdá, že si koledují o bezvýznamnost.

Jak se to stalo? Proč v době, kdy se zdá, že je tolik lidí ochotných vystupovat proti nespravedlnosti, zůstala kauza zvířat tak výrazně na okraji zájmu?

V článku autor naznačuje hluboký důvod, proč k tomuto posunu nedošlo: protože tato linie uvažování není tak jednoduchá a morálně účinná, jak by se mohlo zdát. Autor jede do Španělska a sleduje býčí zápasy s očekáváním, že bude zděšen a znechucen. Intelektuálně si stále zůstává "jistý, že corrida [neboli býčí zápasy] je forma mučení zvířat", ale jeho reakce na ni není "přímé pobouření". Protestující argumentovali tím, že býci cítí bolest, ale to jemu ani ostatním zřejmě nestačí k tomu, aby měl pocit, že jde o Zlo s velkým Z, které je třeba okamžitě zastavit:

Když Martín [organizátorka každoročního protestu proti býčím zápasům; novináři to považovali za neúčinné] mluvila s novináři o nervové soustavě býka a jeho schopnosti duševního utrpení i fyzické bolesti, vycházela z díla mého hrdiny z dětství Singera, který tyto neurologické funkce staví do centra své filozofie. Místo toho, abychom stavěli svévolné hranice mezi druhy, které se cítíme pohodlně vykořisťovat, a těmi, které ne, chce Singer, abychom si uvědomili svůj vlastní zájem vyhnout se pocitům bolesti a rozšířili tuto ohleduplnost i na příslušníky jiných druhů…

Argument bolesti dlouho určoval a stále určuje hnutí za práva zvířat. Přesto jsem během býčích zápasů, kdy jsem byl svědkem zjevné bolesti zvířete, pocítil něco mnohem složitějšího než odpor. Proč corrida nevzbudila přímé rozhořčení nad předváděným utrpením i v někom, jako jsem já, kdo (stejně jako mnozí jiní) je nakloněn soucitu - ne-li vždy dokonalému soucitu - s osudem zvířat v zajetí? Zdá se mi, že tato otázka úzce souvisí s otázkou, proč hnutí za práva zvířat dosud nevyužilo svůj potenciál.

Autor článku pak upozorňuje na to, v čem je podle něj problém – totiž že empatie, kterou bychom měli mít se zvířaty, je založena na společném chápání BOLESTI, ale bolest to ve skutečnosti nedělá. Bolest a utrpení mohou ve skutečnosti způsobit odstup, odloučení a odcizení:

... bolest má tendenci oddělovat - a ne sjednocovat - ty, kteří ji prožívají, od těch, kteří ji neprožívají... přihlížející nikdy ve skutečnosti necítí bolest trpícího, bez ohledu na to, jak upřímně se o to snaží. Pokud jste někdy byli v blízkosti někoho, kdo trpí extrémní bolestí, víte, jak nepříjemná může být tato zkušenost - bolest, která je v těle trpícího všepohlcující, ve vašem těle je ničím. Můžete se začít cítit beznadějně odcizeni trpícímu, navzdory jakékoli fyzické blízkosti. Scarryová říká, že mučení tuto dynamiku zveličuje. Píše, že volání o pomoc, které by mělo vyvolat pozornost a pomoc, může sloužit téměř k diskreditaci bolesti.

Je to pravda? Rozhodně je to důvod k zamyšlení a myslím, že je na tom alespoň něco pravdy. Přinejmenším to vidím na sobě, zejména pokud jde o utrpení, kterému nerozumím. Myslím na lidi s nespavostí a depresí a na to, jak je pro mě snadné to odmítnout, a když slyším lidi, kteří si na to stěžují, je skoro pokušení myslet si, že to přehánějí nebo dramatizují. I když někdo říká, že má hrozné bolesti břicha, nebo když ženy říkají mužům, že mají menstruační křeče, máme často tendenci myslet si, že je to přehnané. Vzpomínám si, jak mě šokovalo, když jedna moje kamarádka omdlela z bolesti menstruačních křečí - to bylo něco, co jsem viděl a co mi to zpřítomnilo, zviditelnilo to utrpení. Více jsem jí pak věřil. To je jeden z důvodů, proč nám Ježíš musel při svém vtělení zjevit své utrpení, abychom mu uvěřili. Když muži zažívají simulaci menstruačních bolestí, najednou se to stalo mnohem skutečnějším a otevřenějším, aby se o tom dalo mluvit: (Viz: "Kerala: Proč indičtí muži křičí bolestí při menstruaci?" a "Podívejte se, jak muži prožívají menstruační bolesti pomocí simulátoru menstruační křeče").

Bolest a utrpení jsou děsivé a zneklidňující, a proto je naše tělesná přirozenost chce vytěsnit. Neděláme to snad i my Ježíši, který trpí na kříži v přítomnosti? Jak snadné je zapomenout, že Bůh trpí a že vlastně odpočívá ve své moci, bez bolesti a bez jakýchkoli emocí. Jak lákavé je zapomenout na všechno utrpení ve světě kolem nás, když jsme zdraví a plní sil. Ale když trpíme a jsme v nouzi, jak toužíme po soucitu a lítosti!

Náš svět je obrovským lazaretem a takovým jevištěm bídy, že se ani neodvažujeme dovolit svým myšlenkám, aby se tím zabývaly. Kdybychom znali pravou skutečnost, bylo by to pro nás hrozným břemenem. Bůh to však všechno cítí. (ED 263)

Protože někdy může být zkušenost člověka tak odlišná od zkušenosti někoho jiného, je to důvod, proč existuje takové pouto mezi lidmi, kteří zažili stejný typ věci, zejména podobný typ těžké zkušenosti. Na mých cestách s kazatelem Adrianem se stávalo, že se setkal s jiným člověkem, který měl rovněž dítě trpící autismem. Okamžitě mezi nimi vzniklo spojení, společné pochopení života toho druhého, a to i napříč jazyky a kulturami. Apoštol Pavel chce mít takovou blízkost s naším Spasitelem:

a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti... (Filipským 3:10).

Když je Kristovo utrpení vzdálené, zdá se nám vzdálený On, zdá se nám cizí. Zamysleme se nad touto myšlenkou, když přemýšlíme o účinnosti promítání lidem videí s trpícími zvířaty. Autor naznačuje, že nám také připadají vzdálená, a proto máme tendenci je odmítat jako něco, na co je třeba zapomenout. Ta analogie je hluboká, protože stejně jako Kristovu smrt symbolizuje pokrm během obřadu večeře Páně, tak i tato zvířata trpí, aby nasytila svět.

Tato argumentace pomáhá vysvětlit, proč se tajná videa o týrání zvířat ve velkochovech a na jatkách, která zveřejňují organizace jako PETA, neukázala jako účinná propaganda. Pocity, které tyto záběry v divácích vyvolávají, jsou složité. Když jsem odcházel z býčí arény, hlídač u brány vyjádřil překvapení, že odcházím tak brzy. "To není pro mě," řekl jsem mu. Ale to nebyla tak docela pravda. Chtěl jsem, aby mé pocity ze zápasu byly jednoznačné, a cítil jsem se trochu provinile, že jednoznačné nejsou – konkrétně provinile v tom smyslu, že se ten zážitek části mého já dokonce líbil. Bylo by snazší na celou věc zapomenout, stejně jako je pro mě snazší nepřemýšlet příliš o jistém videu z průmyslových vepřových jatek, které před lety natočila organizace PETA.

Myslím na to, jak se cítí Thajci, když vidí taková videa. Jako buddhisté by neměli jíst maso, protože to pro ty zvířata znamená smrt, což je podle pěti buddhistických přikázání hřích. Nejsou však schopni unést hrůzu, kterou tato videa zobrazují, a místo toho si buď myslí, že se tyto věci dějí jen na několika málo místech, nebo se rozčilují na poslíčky těchto videí, protože je vnímají jako lidi, kteří používají téměř formu násilí, aby je donutili ke změně. Snadněji se zapomíná... ale nejen zapomíná, často dochází k vážnému zatvrzení srdce. Autor naznačuje, že vidět bolest těchto zvířat vlastně znamená vidět je v poníženém stavu, což pro nás může být snazší odmítnout.

Bolest nejenže vzdaluje nemocné od jejich okolí, ale také je vzdaluje od nich samotných. To znamená, že když lidé trpí extrémní bolestí, stávají se méně podobnými sami sobě. Naše preference a zvláštnosti, zvyky řeči a gestikulace, dokonce i naše nejhlubší přesvědčení mohou být tváří v tvář mučení zapomenuty, nebo dokonce trvale vymazány. To je jeden z důvodů, proč mučení používají autoritářské režimy (a také několik demokratických). Není to v první řadě prostředek ke shromažďování informací, které by jinak zůstaly nedostupné. Důležitější je schopnost mučení, že totiž zlomí sílu a idealismus, jež jsou pro odpor nezbytné.

Myslím si, že je důležité, aby například Afričané ukázali, že jejich život je víc než jen utrpení (často sarkastické). Chtějí být vnímáni jako bytosti plné dění, naděje a radosti, schopné natáčet videa, psát a sdílet stejně jako lidé v bohatších zemích - nejsou jen svým utrpením a schopností věci snášet a vydržet. Nechtějí být odmítnuti jako pouhý symbol lítosti, ale jako bytosti, které lze pozvednout.

Když vidíme a slyšíme příběhy o brutalitě v Africe - genocidy a vraždy, extrémní násilí a krádeže - snadno je obviňujeme z jejich utrpení. Myslíme si, že brutalita je jejich přirozeností. Zapomínáme, že tato degradace lidskosti je způsobena nedostatkem jídla a vody, čímž se stává posilujícím cyklem, a že se to může stát kdekoli. Taková je povaha hříchu: odlidšťuje, způsobuje další hřích, vytváří prostředí hříchu, a tím nás ještě více odlidšťuje - a proto satan volá po tom, abychom my, zlí lidé, byli zničeni, protože podívejte se na nás! Je snadné dívat se na následky hříchu a myslet si, že je to beznadějné, a obviňovat oběti.

„Ti, kdo studují dějiny Izraelitů, by se měli zamyslet také nad dějinami otroků v Americe, kteří trpěli, byli vychováváni ve zločinu, ponižováni a utlačováni a ponecháni v nevědomosti, aby zahynuli. Jejich fyzická svoboda byla získána za cenu velkých ztrát na životech a křesťané obecně by měli se soucitem pohlížet na barevnou rasu, o kterou se Bůh staral. Bývali pro ně měli vykonat dílo, které by je povzneslo. Bývali měli pracovat prostřednictvím Boží moudrosti na jejich vzdělávání a výchově. Své barevné bratry jsme velmi zanedbávali a dosud nejsme připraveni na příchod našeho Pána. Volání těchto zanedbávaných lidí vystoupilo před Boha. Kdo se od jejich vysvobození z otroctví pustil do díla, aby je učil poznání Boha? Stav barevného lidu není o nic bezmocnější, než byl stav hebrejských otroků. Synové Izraele propadli prostopášnosti, modlářství, obžerství a hrubým neřestem. To je vždy důsledkem otroctví. Hospodin však shlédl na svůj lid a po jeho vysvobození jej vychovával. Nezůstali bez péče. Ačkoli za léta otroctví ztratili poznání pravého Boha a jeho svatého zákona, Bůh se jim znovu zjevil. V hrozné velikosti a strašlivém majestátu jim zvěstoval svá svatá přikázání a přikázal jim, aby se řídili jeho zákonem. Desatero přikázání je přepisem božského charakteru a je neměnné jako věčný trůn. Ale od té doby, co otroci na Jihu dosáhli svobody, co jsme jako křesťané udělali my, aby se to dalo srovnat s tím, co pro ně udělali ti, kteří na bitevním poli položili své životy? Cožpak jsme se nedívali na obtíže, které se objevily, a neodvrátili se od tohoto díla? Možná někteří z nás pocítili smutek nad jejich ubohostí, ale co jsme udělali pro jejich záchranu z otroctví hříchu? Kdo se tohoto díla chopil rozumně? Kdo na sebe vzal břemeno představit jim duchovní svobodu, která pro ně byla vykoupena za nekonečnou cenu? Což jsme je nenechali při cestě zbité, potlučené, opovržené a opuštěné? Je toto příklad, který nám Bůh dal v dějinách osvobození synů Izraele?" - V žádném případě.“ RH 17. prosince 1895, odst. 4

Vzpomínáme si, že Izraelci nebyli schopni uvěřit Bohu a jeho zaslíbením kvůli své zkušenosti s otroctvím. „Mojžíš takto mluvil k synům Izraele, ale neposlouchali Mojžíše pro malomyslnost a tvrdou otročinu.“ (2. Mojžíšova 6:9) Náš světový systém má vítěze a poražené - polovina světové populace žije za méně než 6 dolarů na den - a když chudí žijí poníženě, můžeme se na ně snadno podívat a odlidštit je.

Poslední část chci citovat celou, protože ji považuji za nejsilnější část tohoto článku:

Vzhledem k tomu, že zvířata cítí bolest, můžeme uvažovat o pravděpodobnosti, že také trpí určitou verzí procesu, který popisuje Scarryová. Nebyly by například preference, které dělají prase prasetem (touha prohrabávat se nebo schopnost používat více než 20 různých vokálů ke komunikaci s příslušníky svého druhu), degradovány utrpením? Býk, kterého jsem onoho odpoledne viděl v aréně, připravený zaútočit na cokoli, co se pohne, nebyl tak docela představitelem svého druhu. Milovníci býčích zápasů mluví o tom, že pikadoři svými kopími zvíře "zaměřují". Než je způsobena první bolest, býk se často spíše než na toreros snaží najít způsob, jak uniknout z arény. Jak boj pokračuje, zdá se, že rostoucí poškození býkova těla ho smiřuje s jeho osudem. Hemingway při vzpomínce na první koridu, které se zúčastnil, píše, že se z býka "stalo úplně jiné zvíře, když nastoupil banderilla, a já jsem nesnášel ztrátu té volné divokosti, kterou s sebou do ringu přinášel".

Býk se chová stejně jako mnoho zraněných zvířat (včetně lidí) zahnaných do kouta, i když s mnohem větší silou a chutí. Neúnavně útočí na své trýznitele. Jeho zjevná ochota účastnit se boje se pak stává prostředkem, jímž diváci ospravedlňují jeho mučení. Podívejte se, on chce bojovat. Tento proces připomíná jeden ze zákeřných mechanismů institucí, jako je otroctví. Čím více jsou někteří lidé nuceni trpět, tím snadněji je lze dehumanizovat, považovat je za hloupé, nehodné vážných morálních ohledů, dokonce zasluhující vykořisťovatelské zacházení - za ochotné účastníky vlastního podmanění.

Právě to, o čem Singer věří, že přivede masy na jeho stranu, může mít opačný účinek. Když lidé čtou o zvířatech trpících bolestí nebo je sledují, jsou svědky toho, jak se tyto bytosti nacházejí ve sníženém stavu, který přesně neodráží jejich normální zvyky a schopnosti. Většina lidí, kteří zhlédnou video sponzorované organizací PETA, pocítí určitý druh viny. Může v nich ale také zůstat přetrvávající pocit, že zvířata, která viděli, nejsou hodna větší než povrchní morální pozornosti.

Tím nechci říci, že je nemožné (nebo dokonce tak vzácné), aby se lidé smysluplně ztotožnili s nelidskými tvory. Spíše to znamená, že to neděláme snadno, když se s nimi setkáme neschopnými utrpení. V tomto smyslu hnutí za práva zvířat špatně odbočilo s Theofrastem, který jako první formuloval teorii bolesti. Singer silně píše o paralelách mezi rasismem a sexismem a „(živočišným) druh-ismem“. Ale - fixován na bolest jako základ své výzvy k akci - zapomíná, že hnutí za občanská práva nenabylo na síle proto, že by běloši litovali utrpení černochů. Spíše to byly hlasy černošských umělců, hudebníků, myslitelů a protestujících, které se staly příliš silnými na to, aby je bylo možné ignorovat. Totéž platilo pro hnutí gay pride a hnutí za osvobození žen. Historie naznačuje, že lidé jsou ochotnější chovat se k ostatním lidem důstojně, když jsou nuceni brát v úvahu jejich potenciál, a ne pouze jejich utrpení.

Nejvíce konzumovaným jídlem na světě je podle mě kuře. Potom podle této logiky bychom spíše než pouhé utrpení kuřat měli ukazovat jejich jedinečný charakter. A já si myslím, že někteří lidé to opravdu dělají a snaží se ukázat inteligenci a humor prasat, krav a kuřat - a že by to pomohlo k tomu, aby k nim člověk měl více vztah, aby nebyli jen předmětem lítosti, ale aby byli zvířaty hodnými toho, že jsou Božím stvořením, ne jen naším jídlem. (porovnejte toto video s utrpením prasat a toto video domácího prasete, které odpovídá na příkaz člověka "sedni" spolu s domácími psy).

To znamená poznat charakter kuřat, trávit s nimi čas, snažit se v nich vidět to dobré a sdílet to. Sdílet jejich krev stříkající v továrně je v jistém smyslu snazší; naproti tomu snažit se vyjádřit, že kuřata jsou roztomilá a mají osobnost, může být obtížnější.

Rovněž poznamenáváme, že Singerova argumentace z roku 1975 není nová. Podívejte se, co napsala Ellen Whiteová v knize Ministry of Healing v roce 1905. Zabývá se jak kritikou utrpení, tak i snahou ukázat, že zvířata milují, projevují něhu a náklonnost, a prohlašuje, že jsou svou inteligencí blízká lidem:

POMYSLETE JEN NA KRUTOST páchanou na zvířatech, která je spojena se zajišťováním masa pro trh. Pomyslete, JAKÝ VLIV to má na ty, KDO PROVÁDĚJÍ PORÁŽKU, I NA TY, KDO JÍ PŘIHLÍŽEJÍ. Jak to NIČÍ NĚŽNOST, s níž bychom (MY) měli pohlížet na tyto Boží tvory!! MH 315.2

Chování, které projevují mnozí němí tvorové, je VELMI BLÍZKÉ INTELIGENCI ČLOVĚKA — je to až tajemství. ZVÍŘATA VIDÍ, SLYŠÍ, MILUJÍ, BOJÍ SE A TRPÍ. Používají své tělo mnohem svědomitěji než lidé. Projevují SOUCIT A NĚHU KE SVÝM DRUHŮM V UTRPENÍ. Mnohá ZVÍŘATA PROKAZUJÍ DALEKO VĚTŠÍ NÁKLONNOST K TĚM, KDO se o ně starají, než jakou projevují někteří lidé. JSOU TAK ODDÁNA ČLOVĚKU, který o ně pečuje, že toto pouto NELZE ZLOMIT BEZ VELKÉHO UTRPENÍ. MH 315.3

Jak by se mohl člověk, který má srdce v těle a který někdy choval domácí zvířata, klidně dívat do jejich očí plných důvěry a příchylnosti a PŘITOM JE OCHOTNĚ DÁVAT ŘEZNÍKOVI POD NŮŽ? Jak by mohl s požitkem jíst jejich maso?? MH 316.1

Můžeme si z toho vzít nějaké duchovní ponaučení? I my jsme byli v otroctví. Křesťanství je degradováno a je snadné se mu vysmívat a myslet si, že nemůže být vykoupeno. Vzpomínám si, jak moje maminka sledovala na Netflixu dokument o JMS, obrovském studentském křesťanském hnutí v Koreji, a jeho vůdci Jung Myung-seokovi, který o sobě tvrdil, že je Bůh, znásilnil mnoho žen a byl poslán na deset let do vězení. Je nepříjemné vidět takové křesťanství a bylo by snadné zavrhnout toto náboženství jakožto outsidera. (viz upoutávka zde)

A co neortodoxní hnutí v křesťanství, zejména tzv. hnutí Otec-Syn v adventismu? Je lákavé mluvit o tom, jak jsme se stali obětí - byli jsme přece vyhozeni z církví, nemůžeme mluvit, lidé nás pomlouvají, ztrácíme přátele atd. Kvůli tomu mlátíme kolem sebe, často nekřesťanským způsobem (vždyť Ježíš říká, abychom "milovali své nepřátele a činili dobře těm, kdo nás proklínají"), a pomlouváme církev a ty, kdo jsou v ní, jako podvodníky, lháře a jezuity. Můžeme neustále bušit do stejného bodu a naše bušení se může změnit v určitou formu násilí. To zase často usnadňuje těm, kdo jsou v církvi, aby nás odmítli - naše bolest a utrpení jsou odmítány a my jsme líčeni jako „hérečky“, které jen chtějí upoutat pozornost a chtějí se cítit výjimečné a jiné, nebo jsme labilní a máme iracionální potřebu ovládat druhé lidi. To nás pak ještě více rozzuří a často se ještě více podobáme stereotypu, který si o nás vytvořili jako o jednorozměrných, nedotknutelných, posedlých lidech, kteří se nestarají o sdílení Ježíše s neadventisty.

Co tedy uděláme? Bůh byl opravdu milostivý v tom, jak nás vedl. My v hnutí Otec lásky, mohu-li nás tak nazvat, už nemůžeme být líčeni jako jednorozměrní a nedotknutelní. Od principů Božského vzorce, které jsou klíčem k tomu, abychom poznali svou roli a místo ve společenství kolem nás, jsme se posunuli k nalezení poselství naděje, které je požehnáním pro svět. Už neodsuzujeme lidi do pekla, protože odmítají dodržovat zákony Boha zabijáka. Místo toho prosíme lidi, aby se smířili s živým, starostlivým Bohem, bez kterého nemůžeme žít - s Bohem, který dělá vše pro to, aby se nám pokusil ukázat, jací jsme, abychom přesně věděli, kde potřebujeme uzdravení.

Ano, existuje doba a místo na to, aby se poukazovalo na chyby druhých a ukazovalo, že Babylon padl a že tento svět je odsouzen k zániku. Potřebujeme však také mít pozitivní teologii. Chceme navázat kontakt s lidmi ve světě a snažit se ukázat, jak se na ně mohou vztahovat naše principy - i když oni nejsou křesťany. Muslimovi, který miluje myšlenku podřízenosti Alláhovi, můžeme předat principy vedení a podřízenosti, aniž bychom ho bili do hlavy, že jeho náboženství je špatné. Můžeme rozvést buddhistické přikázání nepožívat omamné látky (omamné látky a alkohol) a ukázat příčinu a důsledek toho, proč jsou taková pravidla důležitá a jak se o takových věcech mluví v naší Bibli. Můžeme se s ateistou podělit o své vlastní obavy z toho, jak byla Bible vykládána politickou mocí k ovládání a ponižování člověka, a že chápeme, odkud vychází, a že se snažíme pracovat na reformě v rámci křesťanství. Tímto způsobem můžeme lidi jemně přivést k pozitivnější představě o našem nebeském Otci.

A konečně doufám, že se nám podaří inspirovat k psaní a prezentaci novými a kreativními způsoby. Velmi se mi líbilo, jak autor tohoto článku o právech zvířat vyprávěl o svém pobytu ve Španělsku, kde zažil býčí zápasy, a hluboce se dotkl své osobní zkušenosti. Plynule mísil vlastní svědectví s intelektuálními myšlenkami. O něco takového jsem se pokusil i já zde, když jsem mluvil o své mamince, která se dívala na Netfix, a o svých vlastních zkušenostech s buddhisty. Těm, kteří chtějí psát, bych doporučil, aby se také pokusili o tento druh "tvůrčí literatury faktu". Přímá teologie a citáty Ellen Whiteové mohou působit suše; také se někdy může zdát, že to může napsat kdokoli - jedinečnost osobnosti pisatele, jeho výchovy a kultury je skryta. Nám jde o vztahové poselství, chceme, aby lidé vnášeli spiritualitu do svého života, a tak do našeho sdílení spirituality musí vstoupit naše zkušenost.

Články zveřejňované v našich novinách by měly obsahovat čistý proviant, důkladně očištěný od plev. Žijeme ve velmi vážné době. Nechť naše redakce vyžaduje články přinášející živé zkušenosti. Ať duchovní považují za součást své povinnosti posílat do našich novin krátké články se svými zkušenostmi. Pro ty, kdo pracují na odlehlých místech, v cizích zemích a na mořských ostrovech, bude potravou, když se tímto způsobem dozvědí od přátel, s nimiž byli spojeni. Tyto zkušenosti mohou být pro čtenáře jako hostina lásky, protože pisatelé jedli chléb, jenž sestoupil z nebe. (CW 18)