Jak soudíte, 24. kap
předchozí díl zde
Jak jsme již na několika místech uvedli, naše lidské vnímání spravedlnosti zahrnuje jakési období stálého dohledu, kdy mají podezřelí čas na to, aby změnili své chování. Je jim poskytnuta doba milosti, během níž se mohou „zařadit do řady“ či přizpůsobit. V našem soudním systému máme právníky, kteří za dotyčnou osobu dělají prostředníka (přímluvce), aby, když rozsudek nelze odstranit, aby se odložil.
Pokud je ta osoba shledána vinnou po uplynutí stanovené doby milosti, výkonná spravedlnost se ujme svého práva a ten proces přímluvy se zastaví. Výkon spravedlnosti vyžaduje, aby veškeré přímluvy ustaly a viník byl potrestán podle zákona. Jakmile jsou vyčerpány všechny možnosti odvolání, onen přímluvce neboli advokát se již nemůže za dotyčnou osobu přimlouvat.
Pokud jde o osobu Krista, On žije stále, aby se za nás přimlouval.
Protože však on sám zůstává na věčnost, má nezměnitelné kněžství. Proto také může dokonale zachránit ty, kteří skrze něho přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Židům 7:24-25, CSP
Když si duše uvědomí, že se provinila porušením Božího zákona, obrací se ke Kristu jako ke svému přímluvci a důvěřuje (věří), že se za ni Kristus bude přimlouvat u Boha, aby jí udělil milost.
Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. 1 Janův 2:1
Vzhledem k našemu lidskému vnímání spravedlnosti je Kristus vnímán jako ten, kdo se za nás přimlouvá, aby nám Bůh udělil milost. Bůh však vždy hodlá udělit milosrdenství těm, kdo Ho požádá, protože Bůh je láska.
Skutečnost je taková, že Kristus se za nás přimlouvá podle našeho vnímání spravedlnosti. Setkává se s námi tam, kde se my nacházíme, a ochotně nás bere za ruku a představuje nás Otci.
Díky tomu, že Kristus žil jako člověk a byl ochoten za nás zemřít, můžeme mít důvěru, že Bůh svého Syna za nás vyslyší.
Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu. Proto přistupme k trůnu milosti se smělou důvěrou, abychom došli milosrdenství a našli milost, když potřebujeme pomoci. Židům 4:15-16, B21
Na začátku našeho křesťanského putování máme pocit, že Kristus přesvědčuje Otce, aby přestal uplatňovat vůči nám Jeho nárok na spravedlnost – totiž nás za naše hříchy zabít. Ta realita je taková, že Kristus kráčí s námi v našem špatném chápání Otce a po celou dobu nás k němu přibližuje, abychom začali chápat, že to odsouzení pochází od nás samých, a nikoli od Boha.
Ve skutečnosti, Kristovo prošení je k nám, abychom my věřili, že jeho Otec je ochoten odpouštět, že je vždy milosrdný a abychom konečně poznali Boha tak, jak ho zná Kristus. Jediné, o čem Kristus potřebuje přesvědčit svého Otce, je jeho ochota nadále nést tíhu hříchů celého světa. (Izajáš 63:9)
jako mě zná Otec a já znám Otce; a pokládám svůj život za ovce. Jan 10:15, B21
Ti, kdo odmítají přijmout pravdu o Božím charakteru, totiž že Bůh neodsuzuje, tak ti budou snášet soud, který podle nich Bůh musí vykonat. Při uvědomění si vlastní hříšnosti cítí, že za své hříchy musí být bez přímluvce „odstřiženi“.
Bůh umožní všem, kdo věří v Boha, aby tímto procesem prošli. To je tzv. doba Jákobova soužení, o které jsme hovořili dříve. Jelikož jsme všichni poznamenaní Adamovými principy spravedlnosti, všichni budeme v posledních časech procházet procesem, kdy budeme mít pocit, že budeme kvůli svým hříchům „odstřiženi“.
A viděl, že není nikoho, a užasl, že není přímluvce.t18 Záchranu mu tedy poskytla jeho paže a jeho spravedlnost, ta ho podepřela. Izajáš 59:16 t18 n.: kdo by se naléhavě přimlouval.
Tento verš se vztahuje především na první příchod Krista. Bůh před příchodem Krista hledal lidi, kteří by odráželi světlo pravdy a zjevovali jeho charakter, ale nikdo takový neexistoval. Bůh tedy poslal na svět svého Syna, aby zjevil Svou spravedlnost. Písmo uvádí, že toto vše je napsáno pro naše napomenutí, na které přišel konec světa. (1 Kor 10:11). Písma hovoří o době, kdy Kristus ukončí svou přímluvnou činnost v nebi.
Chrám se naplnil dýmem od Boží slávy a od jeho moci; nikdo nemohl vejít do chrámu, dokud se nevykoná sedm ran těch sedmi andělů. Zjevení 15:8
V tom čase povstane Michael, veliký kníže a tvého lidu ochránce. Čas soužení tehdy nastane, jaké dosud nebylo od chvíle, kdy se stali národem. V tom čase bude tvůj lid zachráněn - každý, kdo je zapsán ve knize. Daniel 12:1
Když se svět v posledních dnech propadá do naprostého chaosu a Boží spravedliví čelí smrti, před nimi vyvstávají všechny jejich hříchy a oni jsou v pokušení cítit se zdrceni.
Ti, kteří se naučili, že Bůh nikdy nikoho nevytne (nevyhladí) a že je vždy milosrdný, zjistí, že "jejich vlastní paže jim přinese spásu a že Jeho vlastní spravedlnost je podepře". To znamená, že protože se pevně drží Božích zaslíbení a věří, že Ježíš je plným zjevením Otce, a proto je Bůh neopustí, tak jsou v této víře podporováni. To je význam Boží slávy, která naplňuje chrám. Boží lid vidí Boží charakter jako milosrdný a laskavý tváří v tvář svému hříšnému životu. Kristus již nemusí obývat svatyni svatých jako nějaký přímluvce za hřích. Tito svatí překonávají pocity sebeodsouzení a přestávají věřit, že je Bůh odsuzuje. Jak Ježíš řekl ženě: "Ani já tě neodsuzuji."
Vždy platí, že oporou víry svatých je právě Ježíšova víra, kterou jim dodává Kristus. Tito svatí nespoléhají na své vlastní zásluhy, ale naučili se důvěřovat pouze Kristu. Z doby Jákobova soužení vycházejí zapečetěni pravdou, že Bůh je nikdy neodsoudí, a rozhodují se přijmout jeho láskyplný soud nad sebou namísto svého předchozího sebe zavrhujícího soudu.
To znamená, že věřící spravedlivý může žít bez přímluvce za hřích. Hřích je přestoupení zákona a zákon je přepisem Božího charakteru. Ti, kteří přestanou věřit, že Bůh odsuzuje a zabíjí, jsou do tohoto přesvědčení resp. víry zapečetěni pomocí zkoušky Jákobova soužení. Lidský hřích spočívající ve víře, že Bůh lidi vytne (vyhladí), je v závěrečných událostech lidských dějin umocněn, aby Boží lid zapečetil do pravdy. Jak bude Boží lid zkoušen myšlenkou, že bude pro své hříchy vyťat (vyhlazen), Kristova víra v něm pevněji vtiskne Boží lásku a oni se odmítnou poddat pochybnostem; jsou vítězem, jsou Božím Izraelem.
Proto skrze tohle mohou žít bez prostředníka, jenž jim musel zakrývat hlavu, zatímco se báli, že je Bůh potrestá a ublíží jim. Kristus již nemusí Božímu lidu tímto způsobem pomáhat. Oni přicházejí do plného světla pravdy evangelia a Kristus stále žije, aby za ně učinil přímluvu za spravedlnost a dal jim vše, o co ho požádají. Nikdy se však nebojí, že by byli odsouzeni, ani necítí potřebu, že by pro ně musela být prolita krev, aby byli spaseni. Osvobozují se od systému spravedlnosti skrze oběti a dary.
Ti, kdo nevstoupí do světla pravdy o Božím charakteru, budou čelit soudu, o němž si myslí, že ho Bůh vykoná. Cítí se vyťati (vyobcováni) od Boha kvůli svým hříchům a cítí, že je Kristus ponechal napospas Božímu hněvu, a cítí se vyhlazeni.
ano, každá duše, jež se právě v tento den nebude ponižovat, ta bude vyťata 234 ze svého lidu. Leviticus 23:29 (MPCZ)
[234] Viz Gn.17:14, pozn 1118. [dosah slova byl velmi diskutován (srv. traktát Mišny Keritot); jisté je vyloučení ze společenství, nejistý jinak běžný význam ekv. (srv. Gn.9:11; 1Kr.2:4; Mi.5:8): zemře]
Ti, kdo se v závěrečném období pozemských dějin pokoří a vyznají svůj hřích, že věřili, že Bůh je odsuzující ničitel bezbožných, tak ti nebudou v závěrečných událostech pozemských dějin vyťati (vyhlazeni), protože znají svého Boha a čekají na Něj.
A ty, kdo kazí smlouvu, on poskvrní úlisností, ale lid, který zná svého Boha, projeví sílu a bude jednat. Daniel 11:32, CSP
Ti, kdo nestudují a nezkoumají Písmo, aby poznali pravý charakter Boha, ti budou přemoženi svými hříchy. Protože lpí na Adamově systému spravedlnosti, budou vyťati (vyobcováni) z Božího lidu.
Jediným důvodem, proč musí Boží lid projít jakousi zkouškou, že nemá přímluvce, je to, že takto lidstvo chápe spravedlnost. Kristus stále žije, aby dával požehnání, milost a lásku těm, kdo v to věří. Pro ty, kdo věří, tohle jim nikdy nepřestane poskytovat. Věřit tomu v době Jákobova soužení bude možné pouze tehdy, pokud se vzdáme svého nesprávného pohledu na Boží charakter a vstoupíme do Jeho pravého systému spravedlnosti. Jeho spravedlnost spočívá v tom, že dává milosrdenství a zdarma uděluje milost všem, kdo o ni žádají.
V tomto období života bez přímluvce se nemusíme ničeho bát. Spravedliví zcela ztrácejí strach z toho, co si představovali jako Boží odsouzení, a drží se skutečnosti, že nepotřebují přímluvu u rozhněvaného Boha, který je za jejich hříchy zabije. U bezbožných je přemohou jejich vlastní falešné představy a přestanou Krista prosit o milost, protože už nevěří, že jim ji nabízí. V takovém případě nastane nářek a skřípění zubů. Vstupte v této otázce do světla pravdy a radujte se z dobré zprávy, že na konci zkušební doby (doby milosti) nebude žádný přímluvce za hřích.
pokračování zde
