(Izaiáš 9:6) Je tento verš podporou pro učení trojice?

Někdy se ve snaze dokázat trojici (učení) používá Izajáš 9:6 (nové překlady 5. verš). Tento verš však zmiňuje pouze jednoho člověka, Božího Syna.

„Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Izaiáš 9:5, B21).

Protože se tento Syn Boží nazývá „Otcem věčnosti“, někteří trinitáři tvrdí, že tohle podporuje nauku o trojici. Máme-li však věřit, že v té trojici Syn Boží je také Otcem, jak to tedy podporuje učení trojice? Je-li Ježíš tím Otcem, kdo je potom ten Syn, a je-li On jak Otec tak i Syn, jak pak může existovat nějaká trojice, protože trojice si dělá nárok na tři osoby?

Ten titul „otec věčnosti“ není Kristu dán proto, že On je Svým vlastním Otcem, ale spíše proto, že On je Otcem dětí, které mu Jeho Otec dal. Izajáš 8:18 se o tom zmiňuje, když Ježíš prostřednictvím Izajáše řekl:

„Hle - já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli jako divy a znamení od Hospodina zástupů, který přebývá na hoře Sion.“ (Izaiáš 8:18, B21).

Víme, že tento verš odkazuje na Krista, protože je na něj aplikován v Židům 2:13. Kristus je tedy Otec vykoupených, „původce a dokonavatel“ jejich víry (Židům 12:2, CSP).

Já jsem synem svého pozemského otce. Přesto jsem zároveň otcem svého syna. Kdyby za mnou někdo přišel a nazval mě otcem, nepředpokládal bych, že si myslí, že jsem svým vlastním otcem. Věděl bych, že o mně mluví jako o otci mého syna. Od Boha jistě nemůžeme očekávat o nic méně. Když Bůh inspiroval Izajáše, aby mluvil o Kristu jako o „otci“, nesnažil se naznačit, že Kristus je sám sobě Otcem. Navíc výraz Duch svatý není v Izajášovi 9:6 vůbec použit, takže tento verš znemožňuje důkaz, že Otec, Syn a Duch svatý jsou všichni jedna bytost. Bible jasně rozlišuje mezi Otcem a Jeho Synem a zobrazuje je jako dvě oddělené (separátní) bytosti. (Daniel 7:9, 13; Zjevení 5:1, 7; 1. Korintským 8:6; Zachariáš 6:12, 13; Přísloví 30:4 atd.).

Ježíš řekl:

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život“. (Jan 3:16)

Boží láska je tak hluboká a tak široká, že On poslal svého jediného narozeného Syna, aby za naše hříchy zemřel. Neposlal sebe, neposlal nějakého přítele, poslal svého jednorozeného (zplozeného) Syna. Když vidíme tuto lásku, láme nám to srdce a mění naše životy. Jakákoli odchylka od Bible ohledně Kristova synovství je odchylkou od naší schopnosti milovat Boha celým svým srdcem. Musíme být velmi opatrní, abychom nezapřeli Syna Božího, protože tím zapíráme i Otce.

„Kdo jiný je lhář než ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je ten antikrist, který zapírá Otce i Syna. Žádný, kdo zapírá Syna, nemá ani Otce. Kdo však vyznává Syna, ten má i Otce.“ (1 Jan 2:22, 23, B21).

Juda varoval před lidmi, kteří

„zapírají toho jediného Panovníka, našeho Pána Ježíše Krista“ (Juda 1:4).

Nedovolte, aby vám neobvyklé použití výrazu „Otec“ umožnilo zapřít, že Ježíš je Syn Boží.

Další slovo v tomto textu, které někteří používají k popření Kristova synovství, je „věčný“. Nikdo však nemusí kvůli tomuto slovu zacházet do extrému a popírat synovství Kristovo. Brown-Driver-Briggův hebrejský lexikon říká, že jeden z významů hebrejského slova דע (ad), které bylo přeloženo jako „věčný“, je „na věky (o budoucím času). Toto slovo najdeme v Bibli použité několikrát takto.

Šalomoun napsal:

„Jestliže král soudí nuzné podle pravdy, jeho trůn bude upevněn provždy. [דע]“ (Přísloví 29:14, CEP). Napsal také: „Pravdivé rty obstojí navěky [דע], kdežto lživý jazyk jen na okamžik.“ (Přísloví 12:19, CSP).

David napsal:

„Haleluja! Chvalte Hospodina, všichni na nebi, chvalte ho z výšin svých! Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy! Chvalte ho, slunce i měsíci, chvalte ho, všechny hvězdy zářící! Chvalte ho, nebesa nejvyšší, chvalte ho, vody v oblacích! Ať všichni chválí jméno Hospodin, jehož příkazem byli stvořeni! Na věčné věky [דע] je všechny umístil, jeho ustanovení se nezmění!“ (Žalm 148:3-6, B21).

Je jasné, že slovo věčný neznamená „bez začátku“, ale spíše „bez konce“.

Bible říká:

„Stanul, a měří zemi, pohlédl, a zatřásl pronárody; pukají odvěká [דע] horstva, pahorky pravěké se hroutí; cesta věčnosti patří jemu.“ (Abakuk 3:6).

Ty hory sice měly počátek, přesto se jim říká „odvěká horstva“. Věčný znamená „na věky (o budoucím času). Bůh nám slíbil „život věčný“. To neznamená, že jsme neměli začátek, ale že nebudeme mít konec. Ježíš Kristus je nazýván „věčným“, i když Jeho Otec

„dal [život] i Synu, aby měl život sám v sobě“ (Jan 5:26).

Život, který přijal od svého Otce, je život věčný. Položil za nás tento život na kříži (Jan 10:11), ale nyní je Ježíš „živý na věky věků“ (Zjevení 1:18). Kristus je nazýván „věčným“, což je přiměřené, protože potrvá navěky, a On se nazývá „Otcem“, protože On je otcem dětí, které mu dal Jeho nebeský Otec. Ježíš prohlásil:

„Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven.“ (Jan 6:37, B21).

Všimněte si také, že Izajáš 9:6 říká, že „jeho jméno bude nazváno... Mocný Bůh“. Někteří mohou tuto frázi používat ve smyslu, že Kristus je ten nejvyšší Bůh. To by byl dobrý argument, kdyby tento verš odkazoval na Krista jako na Všemohoucího Boha; používá se tu však výraz mocný Bůh. Čítáme o mocných lidech, ale nikdy ne o všemohoucích lidech. Je jistě přiměřřené hovořit o Synovi jako o mocném, protože On je plný moci. Ve skutečnosti Ježíš řekl:

„Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Matouš 28:18).

Je také vhodné Ho označovat jako Boha, neboť sám Všemohoucí Bůh v Židům 1:8, 9 označuje svého Syna jako Boha. Proto se výrazy věčný Otec a mocný Bůh mohou právem použít na Syna Božího a to bez nejmenšího náznaku, že Bůh je nějaká trojice.