Rouhání proti duchu svatému?
ORIGINÁL článku z duben 2, 2020 od Paul Chung zde
Rouhání proti duchu svatému?
Matouš 12:31 „Proto vám pravím: Každý hřích i rouhánít17 budet18 lidem odpuštěno, ale rouhánít17 proti Duchut19 odpuštěno nebude.a “
t17 n.: zlé mluvení / urážky
t18 var.: [+ vám]
t19 var.: [+ lidem]
a 1J.5:16~
Lukáš 12:10 „A každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Tomua však, kdo by se rouhal Svatému Duchu, odpuštěno nebude.“
a Mt.12:31// "
Námitka trinitáře (trojičního): Pokud je Duch svatý a Duch Kristův totéž, jak tvrdí netrinitáři (tzn. ti netrojiční), jak to, že rouhání proti Duchu svatému není odpuštěno, ale rouhání proti Kristu odpuštěno bude? Jak může být proti jednomu odpuštěno, a proti druhému ne, když jde o tutéž osobu?
Především "říci slovo proti Synu člověka" není totéž jako "rouhat se proti Duchu svatému" a měli bychom správně chápat rozdíl mezi těmito dvěma pojmy.
Co znamená rouhat se proti Duchu svatému? Znamená to, že existují určité těžké hříchy, které jsou až příliš urážlivé, a proto to nemůže být odpuštěno?
Podívejme se, co říkají Inspirovaná svědectví o rouhání proti Duchu svatému:
"Na hřích proti Duchu svatému nemusí nikdo pohlížet jako na něco tajemného a nedefinovatelného. Hřích proti Duchu svatému je hřích vytrvalého odmítání odpovědět na výzvu k pokání." {RH 29. června 1897, odst. 9}
"Ať je hřích jakýkoli, činí-li duše pokání a věří, vina je smyta v Kristově krvi; ale ten, kdo odmítá působení (dílo) Ducha svatého, staví sama sebe tam, kde k němu pokání a víra nemohou přijít. Bůh na srdce působí právě skrze Ducha; když však lidé Ducha úmyslně (umíněně) odmítají a prohlašují, že pochází od satana, odřezávají kanál, kterým s nimi Bůh může komunikovat. Když je Duch definitivně odmítnut, Bůh už pro tu duši nemůže nic víc udělat… AG 215.2
„Hřích rouhání proti Duchu Svatému nespočívá v nějakém unáhleném slovu nebo činu, nýbrž je to neústupný, zarytý odpor k pravdě a důkazům.“ {E. G. Whiteová, Biblický komentář, 5. svazek, strana 1093} rok 1890 (pozn. překl. tento citát doplněn navíc, není součástí původního článku)
Poznámka: Rouhání proti Duchu svatému souvisí s "vytrvalým odmítáním odpovědět na výzvu k pokání" a s vytrvalým odmítáním působení Ducha svatého v jeho způsobu usvědčování člověka z jeho hříchu. Ať je hřích toho člověka jakkoli ohavný, činí-li pokání a vyzná-li se, je mu odpuštěno. Všichni se můžeme dovolávat zaslíbení:
"Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti. (1 Janův 1:9)
Pokud však ten člověk odmítá právě tu cestu, skrze kterou může dojít k pokání, pak v důsledku toho jakýkoliv hřích, kterého nelituje ani který nevyzná, tak nemůže být odpuštěn.
"Farizeové se prohřešili proti Duchu svatému tím, že odmítli světlo, které na ně svítilo, a odmítli zkoumat důkazy, zda ta poselství přicházejí z nebe. Kristus, Vykupitel světa, byl na světě. "Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo vůbec nic, co je. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. A to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila..... Na světě byl, svět skrze něj vznikl, a svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali. "Přišel k nim hlas Jeho ducha: "Toto je Boží Syn, věřte v Něho." Oni však odvrátili tvář od tohoto světla, odmítli poslechnout a raději se rozhodli pěstovat svou nevíru. A tak se to světlo – které, kdyby přijali, tak by pro ně bylo vůní života k životu - stalo odmítnutou vůní smrti k smrti - smrti pro duchovnost. {RH 27. července 1897}
"Satan způsobil, že se Židé vzbouřili proti Bohu tím, že odmítli přijmout jeho Syna a potřísnili si ruce Jeho nejdražší krví. Bez ohledu na to, jak mocné důkazy byly uvedeny, že Ježíš je Boží Syn, Vykupitel světa, oni ho zavraždili a nechtěli přijmout žádné důkazy v Jeho prospěch… Podobně jako když Duch svatý skrze Štěpána uvedl mocné důkazy o tom, že Ježíš je Syn Boží, ZACPALI SI UŠI, ABY NEMOHLI BÝT PŘESVĚDČENI. " {EW 208.3}
Ellen G. Whiteová popisuje hříchy farizeů jako "odmítnutí zkoumat důkazy, zda ta poselství pocházejí z nebe", konkrétně jejich odmítnutí uznat Ježíše za Božího Syna, a tohle založilo podstatu, že oni proti Duchu svatému zhřešili. Po tři a půl roku Ježíš prokazoval všechny důkazy o tom, že je skutečně Synem Božím, a "hlas jeho [Kristova] Ducha k nim přicházel a říkal: "Toto je Syn Boží, věřte v něho" (to byla prosba Kristova Ducha, alias Ducha svatého, která usvědčovala jejich srdce, ale oni odmítli slyšet Jeho poselství, což nakonec zpečetilo jejich osud.
V den Letnic, když lidé uslyšeli od učedníků pravdu, "byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?" (Skutky 2:37)
Skutky apoštolů 2:38, 41 "Petr jim řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého..."Ti, kteří radostně přijali jeho slovo, byli pokřtěni a toho dne bylo přidáno asi tři tisíce duší."
Ale pokud jde o židovské náboženské vůdce, ti poté co se od učedníků dozvěděli pravdu, "byli říznuti do srdce". (Sk 5:33, KJV), ale místo aby činili pokání, "radili se o to, kterak by je vyhladili".
"Budeme se setkávat s falešnými názory. Nikdy, nikdy si nemůžeme dovolit důvěřovat lidské velkoleposti, jak to někteří dělali, totiž vzhlížet k člověku tak, jako andělé v nebi vzhlíželi ke vzpurnému Luciferovi, a tudíž tím NAKONEC ZTRATIT ONEN POCIT PŘÍTOMNOSTI KRISTA A BOHA. " {Lt280-1904}.
Vytrvalé odmítání židovských vůdců reagovat na přesvědčivé prosby Ducha svatého je nešťastným příkladem toho, že Ducha svatého zarmucují nebo se mu rouhají.
Mluvit proti Kristu
Podívejme se na inspirovaný komentář o mluvení proti Kristu:
"Kristus nebojoval proti lidem z masa a kostí, ale proti knížectvím a mocnostem, proti duchovní zkaženosti na vysokých místech. Svým posluchačům říká, že každý hřích a rouhání mohou být odpuštěny, pokud jsou spáchány v nevědomosti. Ve své velké slepotě mohou říkat slova urážky a posměchu proti Synu člověka, a přesto zůstanou v mezích milosrdenství. Když však na jeho poslíčcích spočinula Boží moc a Duch, ocitli se na svaté půdě. Ignorování Božího Ducha, obviňování z toho, že je to duch ďáblův, tak to je postavilo do pozice, kdy Bůh neměl moc dosáhnout k jejich duším. Žádná moc v kterémkoli z Božích ustanovení, jež mají napravit bloudící, je nemůže zasáhnout... {5BC 1092.7}
Mluvit proti Kristu, obviňovat dílo Kristovo ze satanského působení a přisuzovat projevy Ducha fanatismu není samo o sobě zatracujícím hříchem, ale ten duch, který vede lidi k těmto tvrzením, tak je staví do pozice tvrdohlavého odporu, kdy nemohou vidět duchovní světlo... {5BC 1092.8}
Myslí si, že následují zdravý rozum, ale následují jiného vůdce. Sami se vydali všanc moci, kterou ve své zaslepenosti zcela ignorují. Odporovali tomu jedinému Duchu, který by je mohl vést, osvítit a zachránit. Jdou ve stopě cesty viny, za kterou nemůže být odpuštění ani v tomto životě, ani v životě budoucím. Ne proto, že by jakákoli míra viny vyčerpala Boží milosrdenství, ale protože pýcha a vytrvalá tvrdohlavost je vede k tomu, že se Duchu Božímu vzpírají, že zaujímají místo, kde je žádný projev Ducha nemůže přesvědčit o jejich omylu. Nechtějí se vzdát své tvrdohlavé vůle. {5BC 1092.9}
Zde vidíme, že "mluvit proti Kristu" není totéž jako rouhat se Duchu svatému. Je nám řečeno, že "mluvit proti Kristu samo o sobě ... není samo o sobě zatracujícím hříchem". Pokud však lidé "kvůli pýše a vytrvalé tvrdohlavosti" nadále vzdorují a odmítají působení Ducha svatého, může to vést k rouhání se Duchu svatému.
"mluvit slovo proti Synu člověka" (Lk 12:10) se tedy může odkazovat na hříchy spáchané z nevědomosti nebo omylu, nebo skutek zapření či vzpoury, případně vyslovení něčeho špatného proti Kristu nebo o Kristu, třeba ve slabé chvilce. Pokud je však dotyčný ochoten činit pokání, bude mu odpuštěno.
Vezměme si Petrovo zapření Ježíše těsně předtím, než kohout třikrát zakokrhal (Lukáš 22:54-62). Petr "promluvil slovo proti Synu člověka", a přesto víme, že Petrovi bylo odpuštěno, protože později "Petr vyšel a hořce plakal", protože byl usvědčen ze svého špatného jednání; on Ducha svatého nezarmoutil, nebo jinak řečeno, nerouhal se proti Duchu svatému. Kdyby se však Petr i nadále bránil a odmítal prosby Ducha svatého, vedlo by ho to k rouhání se Duchu svatému.
Chybný předpoklad, kterým se argumentuje
Vraťme se k původní námitce trinitářů... Pokud je říkání "slov proti Synovi" skutečně totéž jako rouhání proti Duchu svatému, pak by trinitáři měli zvážit, z jak chybného předpokladu vycházejí.
Pokud existují skutečně tři osoby/bytosti, za předpokladu, že každý člen je chápán jako zcela samostatný jedinec/osoba (jak tvrdí trinitáři), potom podle tohoto verše – Lukáš 12:10 (a ještě více ve světle nesprávných závěrů trinitářů o tom, co znamená), jak je možné, že mi Otec a Syn odpustí, když se proti nim rouhám, ale Duch svatý nikoliv? Proč oni dva jsou více milující a odpouštějící než Duch svatý?
CASD dnes učí, že existují tři rovnocenné (spolu-rovné) božské osoby/bytosti, které tvoří Trojjediného Boha. Oni většinou používají slovo "osoba", ale v mnoha případech zamlžují význam slov "osoby" a "bytosti".
Navíc každý z členů této Trojice má mít jednotnou mysl, charakter a účel.
Je-li tohle však pravda, jak je možné, že dvě božské bytosti, Otec a Syn, mohou odpustit rouhání proti nim, ale ta třetí božská bytost, Duch svatý, nikoliv?
Máme tu tedy jeden závažný protipříklad, který ukazuje, že tyto (domněle) tři božské bytosti nejsou ve všem zajedno, alespoň pokud jde o rouhání proti nim jednotlivě. Řekl bych, že pro mě je to vážný problém a nepříjemná výchozí pozice pro argumentaci.
Pokud jsou vaše výchozí premisy (předpoklady) chybné, je velmi pravděpodobné, že jakékoli závěry nebo argumenty, které na základě chybných premis učiníte, budou také chybné.
Někteří trinitáři se navíc domnívají, že když netrinitáři odmítají učení o Trojici, ztotožňují odmítání trojice s odmítáním Ducha svatého, a proto obviňují netrinitáře z rouhání se Duchu svatému.
V podstatě se argumentuje tím, že pokud nevěříte v Ducha svatého tak, JAK je definován církevní definicí, pak se rouháte Duchu svatému... Nesouhlasím s tímto předpokladem a nevěřím, že pro tento argument můžete najít biblické podklady.
Závěr
Podívejme se znovu na výše uvedenou pasáž:
Lukáš 12:10 "A každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Tomu však, kdo by se rouhal Svatému Duchu, odpuštěno nebude."
Znovu se zamyslete nad tím argumentem, jenž vychází z chybného předpokladu. Máme věřit, že "Syn člověka" je milosrdnější než Duch svatý? Máme věřit, že zatímco některé hříchy spáchané proti Duchu svatému se neodpouštějí, ale že stejný hřích může být odpuštěn, pokud je spáchán proti Kristu? Bůh chraň!
Inspirace nám říká,
"KRISTUS JE PŘÍTOMEN SKRZE SVÉHO SVATÉHO DUCHA. PRÁVĚ TENTO DUCH PŘINÁŠÍ DO SRDCÍ USVĚDČENÍ." {Ev 275.1}
Inspirace nám říká jinde:
"I KDYŽ JEŽÍŠ SLOUŽÍ VE SVATYNI V NEBI, ON SVÝM DUCHEM STÁLE SLOUŽÍ CÍRKVI NA ZEMI. Přesto, že ho sice lidské oko nevnímá, PLNÍ ZASLÍBENÍ, JEŽ DAL PŘI LOUČENÍ: "Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku." A tak se jeho zaslíbení plní. Matouš 28:20. Tím, že vybavuje své služebníky svou mocí, JEHO ENERGIZUJÍCÍ PŘÍTOMNOST JE STÁLE S JEHO CÍRKVÍ. {DA 166.2}
" KRISTŮV DUCH SVATÝ, KTERÝ PRACUJE NA SRDCI, NA OSTATNÍ PŘINESE (POSKYTNE) V ŽIVOTĚ KONVERTUJÍCÍ VLIV. ..." {RH 7. května 1908, odst. 1} {AG 325.2} {OFC 252.2}
Zachytili jste to? Existuje dílo, které Kristus koná v tělesné podobě nahoře v nebeské svatyni, a přesto tentýž Ježíš působí prostřednictvím svého Ducha jako služebník církve tady dole na zemi a přináší lidem usvědčení do srdcí.
Jak již bylo řečeno, rouhání Duchu svatému je "vytrvalé odmítání odpovědět na výzvu k pokání"; Kristovým dílem je tedy prostřednictvím svého Ducha svatého oslovit lidské duše, aby si uvědomily svůj hříšný stav a potřebu Spasitele... ale člověk jistě Ducha svatého zarmoutí nebo se mu rouhá, když i nadále vytrvale odmítá usvědčení nebo odmítá pokorně zkoumat světlo, které je mu předkládáno, jelikož už neexistuje žádný způsob, jak by ho Bůh mohl oslovit, a tak člověk už neodpovídá na výzvu k pokání.
Je nám však řečeno, že "mluvit proti Kristu není samo o sobě zatracujícím hříchem". Je to omyl, skutek zapření nebo vzpoury, případně vyslovení něčeho špatného proti Kristu nebo ohledně Krista, možná ve chvíli slabosti, ale pokud člověk činí pokání a vyznává své hříchy, je mu odpuštěno. Pokud však ten člověk vytrvale vzdoruje a odmítá prosby Ducha svatého, vystavuje se riziku, že se bude Duchu svatému rouhat.
Podstatné je, že se zde zabýváme dvěma druhy hříchů a tím, jak se s nimi různě zachází, NE že existují dva zcela odlišní bohové, kteří reagují na stejný hřích dvěma různými způsoby. Ježíš je ochoten odpustit, ale Duch svatý ochoten není? To není pravda.
Pokud jsou důkazy předloženy poctivému tazateli a ten je v modlitbě zkoumá a řídí se podle svého svědomí, které je doloženo inspirovaným svědectvím, i když to může být v rozporu s církevním dogmatem, řekl bych, že ten je věrný usvědčení od Ducha svatého, a proto se Duchu svatému nerouhá. Naopak, pokud člověk není ochoten zkoumat jasné důkazy; pokud vytrvale odmítá uznat pravdu jen proto, že je v rozporu s tím, co učí církev (nebo kvůli pýše, strachu ze ztráty vlivu/příjmu atd.), jako tomu bylo v případě farizeů Ježíšovy doby, pak jsou viníky oni, nikoli lidé, kteří se poctivě řídí svým svědomím.
