Jak soudíte, 2. kap

předchozí díl zde

Soudný den

Zřetelně si vzpomínám na jednu událost, když jsem mluvil k jisté skupině křesťanů na severozápadě USA. Seděli ohromeni, jak jsem jim vyprávěl o Boží lásce a Božím věčném milosrdenství způsobem, o kterém dosud neuvažovali. Po mé prezentaci se mě jedna mladá dáma zeptala: "Když odstraníš hrozbu trestu, co potom přiměje hříšníka k pokání? Copak není potřeba pohrůžky trestem, abys hříšníkovi pomohl pochopit, že je ztracen?"

Pociťoval jsem uvnitř sebe smutek, jak jsem naslouchal vtíravým slovům Augustinovým, která opakovala tato krásná a upřímná mladá bytost. Přesto tohle je obraz, který křesťanství vykresluje už více než 1500 let. Jeden z nejschopnějších kazatelů 20‑tého století, Billy Graham, jej vyložil tak, jak jej pochopil.

Bible prohlašuje, že Bůh je Bohem soudu, hněvu a zloby. Ježíš opakovaně varoval před soudem: Matouš 12:36 (B21):

„Říkám vám ale, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den.“

„Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující, totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Matouš 13:41-42 (B21).

Apoštolové v celém Novém zákoně učili, že přijde soud. Apoštol Pavel řekl:

„Určil totiž den, v němž bude spravedlivě soudit svět skrze muže, kterého k tomu ustanovil“ Skutky 17:31 (B21).

Autor knihy Židům napsal:

„Lidem je určeno jednou zemřít, ale potom je čeká soud.“ Židům 9:27 (B21).

„Jednou však musí složit účty Tomu, který je připraven soudit živé i mrtvé.“ říká Petr v 1. listu Petrově 4:5.

Apoštol Jan to vyjádřil takto:

„Králové země a velmoži, boháči, vojevůdci i mocní, každý otrok i každý svobodný se ukryli do jeskyní a do horských skal. Tehdy říkali horám a skalám: "Padněte na nás a skryjte nás před Tím, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka! Přišel ten veliký den jeho hněvu, a kdo obstojí?“ (Zjevení 6:15-17)

Stovky veršů poukazují na dobu soudu pro každého člověka, který kdy žil - nikdo mu neunikne. Kdybychom z Bible odstranili všechny zmínky o soudu, zbyla by nám jen malá část Bible.

Bůh nabízí lidem Svou lásku, milosrdenství a odpuštění. Z kříže Bůh celému světu řekl: "Miluji tě." Když je však tato láska vědomě odmítnuta, jedinou alternativou je soud.[1]

Při čtení biblických pasáží, které pastor Graham cituje, se zdá být nevyhnutelné, že Boží hněv dopadne na ty zlobivé, a že podobně jako ten veselý červený mužíček na severním pólu, tak i Bůh nebes si vede podrobný záznam o vaší činnosti, jenž použije proti všem, kdo se dopustili něčeho špatného. Pokud nepřijmete dar Jeho Syna, Bůh použije násilí, aby ukončil váš život kvůli vaší neposlušné zlotřilosti.

Je nepředstavitelné, že bychom se vydali do sféry (říše), kde k udržení práva a pořádku ve společnosti není zapotřebí síly. To se zdá být opodstatněné (rozumné), jak vysvětluje kaz. Graham:

Takovýto typ boha by však vytvořil groteskní (absurdní) svět. Byl by to svět chaotický, nezodpovědný a sebezničující. V takovém světě by nebylo možné žít s jistotou. Aby život měl smysl, musí být založen na zákonu a zákonodárci.[2] 

Jak můžete nařídit společnost, která je bez hrozby trestů za nedodržení něčeho? Nevyhrožoval snad Bůh Adamovi a Evě, že pakliže pojí ze stromu poznání dobra a zla, tak zemřou? Mojžíšovy knihy jsou plné pokynů, jaké tresty mají být použity pro zločince v izraelském národě. Zdá se naprosto logické, že hrozba trestu se vztahuje na ty, kdo neposlechnou.

Jaký trest podle křesťanství obvykle čeká ty, kdo nedodržují pravidla? Katolický katechismus uvádí:

Ježíš často mluví o "Gehenně", o "neuhasitelném ohni" určeném pro ty, kdo až do konce svého života odmítají uvěřit a být obráceni, kde může být ztracena jak duše tak i tělo. Ježíš slavnostně prohlašuje, že " pošle své anděly a ti vyberou… totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece" a že vyřkne rozsudek: „‚Jděte ode mě, vy proklatí, do věčného ohně“. Učení Církve potvrzuje existenci pekla a jeho věčnosti. Duše těch, kdo zemřou ve stavu smrtelného hříchu, ihned po smrti sestupují do pekla, kde trpí pekelnými tresty, "věčným ohněm". Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha, v němž jedině může člověk mít život a štěstí, pro něž byl stvořen a po nichž touží.[3]

Věčné utrpení v pekelných plamenech je nejzazším použitím vnějšího nátlaku, aby se lidé podřídili Božímu zákonu a řádu. Hrozba takového mučení a trestu ze své podstaty vyžaduje dohled (ostrahu), zkoumání a posouzení či soud, zda je člověk hoden věčného života s Bohem v nebi, nebo věčného zatracení v pekle.

Většina lidí zná frázi "opice vidí, opice dělá". Naše představy o tom, jaký je Bůh, se odrážejí ve způsobu našeho života. Kopírujeme způsob života Boha, kterého si představujeme. Dokonce i těm, které představa božstva, jež by věčně mučilo hříšníky, rozzuřila, nezbývá než nahradit božskou sféru lidskou. Dějiny lidstva, poskvrněné tyranskými názory o božstvu, se chovají podle stejných vzorců despotismu, jak dokazují události jako Francouzská revoluce, Stalinovy čistky, Maova kulturní revoluce, Pol Potova vražedná pole a další.

Žil jsem v kulturním prostředí prosyceném myšlenkami dohledu, zkoumání a soudu (posuzování), a tak jsem se naučil žít život v tajnosti. Abych odvrátil vševidoucí oči rodičů, učitelů a autorit obecně, instinktivně jsem věci skrýval. Strach z trestu prostřednictvím sledování (dohledu) se promítl do hledání způsobů, jak se vyhnout tomu, být pozorován.  

Strach z odhalení se dnes odehrává prostřednictvím digitálního úniku dat, který odhaluje naše vnitřní tajemství. Nikdo není v bezpečí, kdo se odváží překročit digitální propast. V hackerských útocích a odhalování informací z online seznamek a eskortních služeb, které odhalují nevěrná tajemství milionů lidí, je zvláštní ironie.[4] 

Mnozí z nás si uvědomují, že v našich telefonech běží aplikace pro převod řeči na text a ony zachycují klíčové fráze, které se náhle objeví ve webové reklamě nebo v obsahu YouTube, jenž souvisí s tím, o čem jsme diskutovali v soukromí. Naše společnost je postavena na shromažďování co největšího množství informací, které slouží buď k marketingu a prodeji věcí, k posuzování kvality občanů či zaměstnanců, nebo k našemu potrestání za trestné činy, které pácháme nebo můžeme spáchat v budoucnu.

V tomto kontextu je snadné číst Bibli v tomto duchu. Vezměme si například Daniela 7.

Přihlížel jsem, jak byly potom rozloženy trůny a usedl Věkovitý. Roucho měl jako sníh bílé a vlasy jeho hlavy čisté jak vlna, jeho trůn -- plamen ohně, jeho kola -- oheň hořící. Proudí a od něho vychází ohnivá řeka. Tisíců na tisíc mu slouží  a myriády myriád stojí před ním. Soud zasedl a byly otevřeny knihy. Daniel 7:9-10 (CSP)

Zdejší obraz nám zprostředkovává scénu z obří soudní síně, kde se kontrolují všechna shromážděná data ze sledování a kde každou osobu čeká příslušná odměna nebo spíše trest. To je ta závažná stránka příběhu Santy. Už nemáme co do činění s jednoduchými normami, podle nichž soudíme děti; máme co do činění s všemohoucím Bohem, jehož normy jsou nekonečně vysoké. Daniel 7 nám nepředstavuje vizi Boha, který jezdí na sobím spřežení ze severního pólu, ale spíše Boha na majestátním trůnu, z něhož tryská oheň, doprovázený nebeskou družinou připravenou uštědřit smrt těm, kdo páchají zlo.

Možná bychom se pro útěchu mohli obrátit k Ježíši, ale pak si přečteme Jeho slova a zachvějeme se:

„Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ Matouš 12:36-37 (CSP)

„Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“ . Matouš 7:13-14 (CSP)

Právě když mladý Martin Luther sloužil svou první bohoslužbu, byl v tomto duchu ohromen myšlenkou na Boží majestát.

Pomyslel jsem si: "Jakým jazykem mám oslovit takový majestát, když vidím, že i v přítomnosti pozemského knížete se všichni lidé musí chvět? Kdo jsem, že bych měl pozvednout oči nebo zvednout ruce k božskému Majestátu? Andělé ho obklopují. Na jeho pokyn se zachvěje země. A já, nebohý trpaslík, mám říkat "chci tohle, žádám o tamto"? Vždyť jsem prach a popel a jsem pln hříchů a mluvím k živému, věčnému a pravému Bohu."[5]

Právě tento druh strachu vede k trýznění. V Lutherově myšlenkovém postupu vidíme vyjádřený přirozený závěr.

Nemohl jsem uvěřit, že cokoli jsem si myslel, dělal nebo se modlil, uspokojuje Boha.  Nemiloval jsem, ba nenáviděl jsem spravedlivého Boha, který trestá hříšníky.

Jistě, a s intenzivním reptáním (možná i rouháním) jsem se na Boha rozhněval a řekl jsem: "Jako by opravdu nestačilo, že ubozí hříšníci, kteří jsou věčně ztraceni prvotním hříchem a jsou znovu drceni každou pohromou skrze Desatero, Bůh sám v evangeliu přidává bolest k bolesti tím, že nám vyhrožuje svou spravedlností a hněvem!"[6]

Není tohle onen nevyhnutelný důsledek monitorování člověka, kontroly, zda nedělá špatné věci a hrozby trestu za selhání? Nenaznačuje celý proces, že takové božstvo očekává selhání, a tudíž by mohlo vlastně proces selhání usnadnit (umožnit, ulehčit)?

Křesťanství to zdůvodňuje tím, že Boží spravedlnost vyžaduje trest a Bůh v reakci na něj nabízí svého Syna jako smírnou (smírčí) oběť. Aby uspokojil hněv uraženého Boha, jehož zákon byl porušen, nabízí Bůh Svého vlastního Syna, aby zaplatil náš trest smrti. To je prezentováno jako milosrdenství. Smrt, kterou jsme si zasloužili, je zaplacena Božím Synem.

Nabízí se otázka - čí to tedy byl nápad, že spravedlnost vyžaduje smrt přestupníka neboli provinilce? 

další díl zde

[1]                  https://decisionmagazine.com/justice-of-god/

[2]                  Tamtéž

[3]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Christian_views_on_Hell

[4]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Ashley_Madison_data_breach

[5]                    Roland Bainton, Here I Stand (NAL, 1978)

[6]                  Lutherovy spisy, sv. 34, s. 336-338.