MaranathaMedia.cz

Jak soudíte, 1. kap

Vytvořeno Lis 15, 2022 Od Adrian Ebens v Boží charakter
Přeložil JS
68 Přečtení

1. Raději si dejte pozor

Radostné očekávání milionů dětí na celém světě o Štědrém večeru (noc z 24. na 25. prosince) se opravdu nedá odhadnout. Třpytivé vánoční stromky stojí na nárožích hrdě a velké nápisy "Santo[1], vítej" lákají tuto tajemnou postavu ze Severního pólu, aby je přišla obdarovat.

Všechny tyto nevinné děti procházejí podobnou zkušeností, jakou prošel apoštol Jan v knize Zjevení. Ta nevinná radost Vánoc v dětství je sladká v ústech, ale uvědomění si, že Santa je naprostý výmysl, je pro mnohé děti v žaludku hořké.

Vánoční zvyky prozrazují mnohé o lidstvu. Proč se rodiče snaží přesvědčit své děti o něčem, co je falešné? Proč zkrátka rodiče svým dětem lžou, když vědí, že jejich děti nakonec musí projít matoucím zklamáním, že to bylo zcela vymyšlené?

Vánoce v Austrálii jsou ještě zvláštnější. V Austrálii prosinec vychází do prostředka léta, takže představa sobů, sněhu a teple oblečeného velkého červeného Santy je opravdu velmi zvláštní. Na Štědrý den často dosahují teploty 35 stupňů Celsia i více, což by mělo rozpustit touhy i toho nejzanícenějšího Santova fanouška, ale ne! Legenda pokračuje se všemi svými anomáliemi, podivnostmi a samozřejmě šťastnými dárky a krásnými sladkými dobrotami ke konzumaci.

Santa ztělesňuje mnoho věcí z lidské psychologie, které si zaslouží zamyšlení. Kromě toho, že tento svátek představuje komerční a materiální tužbu prodejců a spotřebitelů, text velmi známé písně o Santovi vypovídá o lidském vnímání toho, jak je chápán život.

Santa Claus přijíždí do města
Raději si dávej pozor,
raději neplač,
raději netrucuj,
říkám ti, proč
Santa Claus přijíždí do města.
 
Seznam si píše,
dvakrát ho zkontroluje,
zjistí, kdo zlobí a kdo je hodný,
Santa Claus přijíždí do města.
 
Vidí tě, když jsi na kúru,
a také ví, když jsi vzhůru,
ví, jestli jsi byl zlobivý nebo hodný,
tak sekej dobrotu a buď hodný.

 

Tenhle dárce dárků má v ocase žihadlo. Ve skutečnosti si vede seznam všech věcí, které děláte. Zřejmě má dar všudypřítomnosti a vidí vás, když spíte i když jste vzhůru. Ten seznam kontroluje nejméně dvakrát, aby zjistil, zda jste zlobili, nebo byli hodní.

Od malička se učíme, že jsme pečlivě sledováni a že vše, co děláme, je zaprotokolováno na severním pólu. Celý ten kontext vyvolává strach, protože raději si dejte bacha! Jste sledováni a hrozí, že nedostanete pěkný dárek, pokud jste zlobili. V některých verzích dostanete nějaký špatný dárek, například uhlí nebo něco horšího.

Většině lidí se zdá být paradoxní podstata Santa Clause skrytá. Tento veselý stařík, který nosí dárky a hračky, ve skutečnosti řídí jakousi globální sledovací operaci a své dárky používá tak, aby dosáhl změny vašeho chování a udělal z vás lepšího člověka; lepšího občana státu.

Paradox Santa Clause může souviset s podobným paradoxem, který v křesťanství vypozoroval lord Kames, skotský právník, historik a filozof v 18‑tém století.   

On napsal, „Křesťanské náboženství, vyniká duchem mírnosti, snášenlivosti a bratrské lásky, a přesto v žádném jiném náboženství nezuřilo pronásledování tak zuřivě.“ Kames označil tento konflikt mezi křesťanskými zásadami a praxí za „ojedinělý fenomén v dějinách lidstva“.[2]

Kames samozřejmě nebyl první ani poslední, kdo si tohoto paradoxu všiml. Jak je možné, že Ježíšovo náboženství, které učí lásce, milosrdenství a soucitu se všemi, vyvolává u mnoha jeho údajných následovníků tak panovačné a násilnické chování?

Když se ponoříme hlouběji do křesťanských dějin, objevíme ve vyčnívající osobnosti - Augustinovi argumentaci, která ospravedlňuje princip použití síly.

Když byl Augustin (první křesťanský teolog, který vyvinul systematickou obhajobu pronásledování) kritiky vyzván, aby uvedl alespoň jeden případ, kdy Ježíš použil nátlak místo přesvědčování, vytáhl eso z rukávu. Byl to onen slavný příběh (Sk 9:1-18) o Pavlově cestě do Damašku. Při cestě za pronásledováním křesťanů Pavel (tehdy známý jako Saul) padl na zem, když uslyšel Ježíšův hlas a oslepilo ho jasné světlo. Podle Augustina toto Pavlovo obrácení jasně zahrnovalo nátlak, neboť Kristus "použil svou moc, aby Pavla srazil k zemi", a také ho "zasáhl fyzickou slepotou" (postižení, jež trvalo tři dny). Pavel tudíž přišel "k evangeliu pod nátlakem fyzického trestu", a tím byl onen toleranční argument, že Kristus nikdy nepoužil fyzickou sílu, definitivně vyvrácen - minimálně v myslích Augustina a mnoha pozdějších křesťanů, kteří jeho argumentaci opakovali.[3]

Augustinova interpretace tohoto příběhu je kuriózní ve světle Ježíšových slov, že my "neodporujeme zlému člověku", což znamená, že nám není dáno, abychom nutili druhé k dobru. [4]

Augustin z tohoto přesto vyvodil tzv. teorii "spravedlivé války" jako základu ochrany míru a potrestání bezbožnosti.[5] V zájmu zachování míru, práva a pořádku vyžadují občané každého národa, který funguje podle těchto zásad, dohled a trestání dojde-li k porušení společného dobra. „... existuje tu jakési spravedlivé pronásledování, které Kristova církev uvaluje na bezbožníky.“ (Augustin, Dopis Bonifácovi)[6]

Co bylo ovocem Augustinovy myšlenky spravedlivého pronásledování v historii? Z Augustinových myšlenek se vyvinula středověká církev se všemi svými inkvizicemi, křížovými výpravami a masakry milionů domnělých kacířů. Nebyla to láska ke Kristu, která tyto křesťany pudila, ale spíše hrozba soudu a smrti. Naše vládní systémy se změnily, ale jak moc se změnila naše fundamentální teologie a politika?

Historicky lidé v křesťanství z Bible vzali několik zmínek o hádu a šeolu (obvykle překládaných jako "hrob") a z nich vyvodili, aby si představili strašlivě znepokojivé scénáře mučení, které se budou dít Božím nepřátelům - což jsou naši nepřátelé - v jisté sféře či říši, pro níž jsme vymysleli termín „peklo“.

Změnilo se dnes něco? Ne, stále jsme poblázněni soudem a smrtí, i když pozadí našich představ se změnilo. Poznáme to podle toho, jak jsme náchylní představovat si pomstu na svých nepřátelích. Je to jedna z archetypálních dějových linií, která se v románech a filmech opakuje stále dokola a obvykle je zobrazována co nejbrutálněji a nejkrvavěji.

 Apoštol Pavel nám předkládá zcela vnitřní nutkání, proč bychom měli toužit následovat Krista, a nikoli to vnější nutkání, které prosazuje Augustin.

Vždyť láska Kristova nás pudí, protože jsme usoudili toto: Jeden zemřel za všechny, všichni tedy zemřeli. (Colův př.) 2 Korintským 5:14

Učení o Kristu nás učí, že úžasná Boží láska agapé zjevená v Kristu se stává základem vnitřního nutkání milovat všechny kolem sebe. Tato zkušenost není přirozeně pěstována, jak vysvětluje Pavel v knize Galatským o dítěti, které je omezováno vychovateli.

Říkám však: Pokud je dědic nezletilý, v ničem se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby předem určené otcem. Galatským 4:1-2 (CSP)

Neobrácená duše se cítí být otrokem, který je ovládán pravidly, jež mu vnucují poručníci, dokud nedosáhne dospělosti. Změna, která nastane, spočívá v tom, že do člověka vstoupí Duch Kristův, aby mu zjevil, jaký Otec skutečně je.

Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství. A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá: ‚Abba, Otče.‘ Takže už nejsi otrok, ale syn. A když syn, tedy i dědic skrze Boha. Galatským 4:4-7 (CSP)

Bez Kristova Ducha, který přichází do srdce a volá "Abba, Otče", zůstává ona duše ve stavu, kdy se cítí jako otrok, kterému vládnou druzí. Nejistý, neobrácený člověk cítí potřebu ovládat druhé, a tak dochází k tomu, že ho druzí ovládají, neboť taková je společnost, která vzniká z lidí s tímto smýšlením. Neobrácené srdce nevědomky směřuje k totalitní formě vlády, i když proti ní protestuje. Bez vnitřního puzení Kristovou láskou se bezduché Boží království nevyhnutelně stává ovládaným vládci a vůdci, kteří na člověka musí ukládat tresty, aby nahradili nedostatek vnitřního puzení inspirovaného láskou.

Proto tolik komentátorů, kteří varují před nadcházejícím novým světovým totalitním řádem a brojí proti němu, tak ve skutečnosti napomáhají vzniku takových vlád. Posedlost neustálým mluvením o něm a přípravami zvyšuje nejistotu a paranoiu a adaptuje lidi na takový přechod vlády.

Svět, ve kterém žijeme, je výsledkem rozhodnutí, která lidstvo učinilo v reakci na něžnou a obětavou Kristovu lásku. Před dvěma tisíci lety jsme jako lidstvo letmo zahlédli představu o Bohu, který mohl zcela proměnit naše vnímání spravedlnosti a naše základní přesvědčivé životní motivace. Kostky byly vrženy ve čtvrtém století po Kristu, kdy křesťanství nabylo jakési podoby univerzální imperiální (císařské) církve spojené se státem. Tento systém chce mít stále větší moc usměrňovat myšlení a přesvědčení svých poddaných bez ohledu na to, jaké formě vlády se přizpůsobí, protože to je to, co s mocí člověk chce dělat, aby se cítil bezpečně. Výsledkem je, že díky rostoucímu pokroku v oblasti technologií, vzdělávání a sociálního inženýrství nyní žijeme v prostředí s nejvyšším dohledem (ostrahou), jaký kdy tento svět poznal.

Od Augustina přes Akvinského až po Santu přicházejícího do města, ta potřeba seznamů a strachu z trestu, aby se v naší společnosti vládlo, je všeobecně zakořeněná. V této knize nabízíme jiný pohled, ale nejprve musíme vystopovat vývoj vnímání Božího soudu. Pokud by se nucení lidí, aby se násilím stali křesťany, zakořenilo v našich myslích jako něco, co Bůh chce, jak by to ovlivnilo naše vnímání Božího soudu a jak by to zabarvilo naše čtení Písma?

další díl zde


[1] V českých zemích by ekvivalentem této osoby mohl být tzv. „Ježíšek“

[2]                  https://www.libertarianism.org/publications/essays/excursions/notes-persecution-toleration-history-christianity

[3]                  Tamtéž

[4]                  http://maranathamedia.com/book/view/resist-not-evil

[5]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Just_war_theory

[6]                  https://egregores.blogspot.com/2010/10/augustine-in-defense-of-torturing.html