(Exodus 20:24) Proč by Bůh lásky vůbec někdy nařídil nehumánní praxi zabíjení milionů zvířat, která Boha ukonejší?
článek aktualizován 22.5.2022
"Uděláš mi oltář z hlíny a budeš na něm obětovat své zápalyt8 a své pokojné oběti, svůj brav a svůj skot. Na každém místě, kde nechám připomínat své jméno, přijdu k tobě a požehnám ti." (Exodus 20:24)
t8 n.: zápalné oběti; Ex.24:5
Jedním z hlavních důvodů, že skutečný zármutek Kříže je minut či přehlížen, je kvůli ustanovení obětního systému ve Starém zákoně.
"(3) ... Desátého tohoto měsíce ať si každý vezme beránka na otcovský dům, beránka … (5) Budete mít beránka bez vady, ročního samce; vyberete ho z beránků nebo z kůzlat. (6) A bude ve vaší péči až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Potom ho celé shromáždění pospolitosti Izraele k večeru zabije. (7) Pak vezmou z krve a dají na obě veřeje a na nadpraží domů, v nichž ho budou jíst." (Exodus 12:3-7)
Tyto texty dávají dojem, že Bůh chce po lidech, aby zabíjeli zvířata jako oběti pro Něj a že když tohle dělají, tak že jim požehná. Vyžadoval však Bůh tyto oběti? Vyžaduje Jeho (Boha) spravedlnost, aby byl Jeho hněv ukonejšen jako hněv pohanských bohů ostatních národů?
Hle Beránek Boží!
Když Jan Křtitel představuje Mesiáše světu, tak Ho uvádí jako Beránka Božího:
"Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa." (Jan 1:29)
Je-li Ježíš tím Beránkem Božím, jenž byl obětován, pak logický závěr, který si mnoho lidí vyvodí je, že Bůh chtěl, aby Jeho Syn byl zabit, aby zaplatil za naše hříchy. V tomto paradigmatu lidstvo Syna Božího nevraždí, ale pouze dělá to, co chce Bůh.
"Hospodin si přál zdeptat ho nemocí: Když položí svou duši jako oběť za vinu, uvidí potomstvo, prodlouží své dny, a Hospodinovo přání se jeho prostřednictvím zdaří." (Izajáš 53:10)
Pokud se Hospodinu líbilo, aby zdeptal svého Syna na kříži v oběti, pak ten dojem, kteří mnozí získávají je, že Bůh touto obětí potřeboval uspokojit Svůj hněv proti našemu hříchu. Toto falešné uvažování nás učí, že spravedlnost Boha potřebovala být uspokojena a proto, aby bylo ukázáno, jak špatné jsou naše hříchy, tak Ježíš musel vzít naše místo ve smrti, aby uspokojil spravedlnost Otce. Nicméně, "to potěšení Hospodinovo" je potěšení, jež cítil Kristus "pro radost, která byla před ním (vámi a mnou), podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a (nyní) sedí po pravici Božího trůnu." (Židům 12:2).
Pavel nám říká, že jsme spaseni od hněvu Jeho životem, ne Jeho smrtí:
"Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu (odstranění ochranné přítomnosti Boha). Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni (od toho hněvu) jeho životem." (Římanům 5:9, 10; viz článek nazvaný Co je Boží hněv?)
I když jsme ochráněni od toho hněvu životem Kristovým, jak to funguje, že jsme smířeni s Bohem skrze Jeho (Kristovu) smrt? Mám za to, že George Fifield (1859-1926) to vysvětluje nejlépe:
"Bůh nepotřebuje být smířen s člověkem, neboť jako ta matčina láska, láska Boží nás neustále následuje, i když jsme v sestupu směrem dolů, ona se nás snaží přivést zpět k Němu. Ale člověk musí být smířen s Bohem. Jakési smíření musí být nějakým způsobem učiněno. Ne snad, že musí být uspokojen Boží hněv, takže Bůh se s laskavostí (milostí, přízní) bude dívat po přestupníkovi, ale že tak musí být projevena Boží láska, navzdory existenci utrpení a hříchu, že lidé budou otáčet svá srdce k Němu, jako se květina otáčí směrem ke slunci... Slovo "smíření" (angl. atonement) znamená být-za-jedno (at-one-ment) s Bohem. Hřích přinesl mizérii a mizérie přinesla nepochopení Božího charakteru. Takže lidé dospěli k nenávisti Boha místo toho, aby Ho milovali; a nenávidíce Boha, toho jednoho Otce, lidé, také nenáviděli člověka, svého bratra. Takže namísto jedné rodiny a jednoho Otce lidé byli odděleni od Boha a mezi sebou, a odděluje je nenávist a sobectví. Musí existovat smíření... Tohle smíření není ukonejšení Božího hněvu, aby se člověk odvážil přijít k Bohu, ale aby tak odhalilo Jeho lásku, že k němu BUDOU přicházet." (George Fifield, Bůh je láska, str. 46,48)
Izajáš prorokoval, že člověk bude mylně předpokládat, že Kristus byl potrestán a zmučen Bohem kvůli našim hříchům, když to ve skutečnosti byl náš hřích, který Krista zabil:
"Opovržený a lidmi zavržený, t8 muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář -- všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen." (Izajáš 53:3, 4, CSP)
t8 n.: jehož se lidé odřekli
Během noci poslední večeře, před Kristovou smrtí, čteme,
"Sotva Jidáš přijal to sousto, vstoupil do něho satan. "Pospěš si!" řekl mu Ježíš, "udělej to co nejrychleji!"" (Jan 13:27, Kurzův překlad).
Celá ta zrada a komplot zabít Ježíš byl mistrovský plán Satana, ne Boha. Bůh nezabil Svého Syna, aby dosáhl odvetné spravedlnosti. Tzv. teorie smíření skrze potrestání náhradníka (angl. Penal substitution), vyučovaná dnes tolika lidmi, nemá místo ve věčném evangeliu.
„Teorie (smíření skrze) potrestání náhradníka učí, že Ježíš trpěl trest za hříchy lidstva. Potrestání náhradníka se odvozuje z myšlenky, že božské odpuštění musí uspokojit božskou spravedlnost, to znamená, že Bůh jednoduše není ochoten nebo schopen odpustit hřích, aniž by za něj nejprve požadoval zadostiučinění[JS1] .“ (Wikipedie)
Kristus ustanoven za prostředek smíření
V knize Římanům Pavel píše:
Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy. (Ř 3:25-26, CSP)
toho Bůh vystavil za slitovnici 205, skrze víru v jeho krev, k projevení své spravedlnosti vzhledem k prominutí předtím nastalých prohřešení v Boží blahovůli; za účelem projevení své spravedlnosti v době nynější, tak, aby on byl spravedlivý a ospravedlňující toho, kdo je z víry v Ježíše. (Ř 3:25-26, MPCZ)
Řecké slovo použité pro usmíření je zde ἱλαστήριον [hilastérion], což ve skutečnosti znamená „slitovnice“. Ano, odkazuje to na víko Archy smlouvy. Toto slovo je použito pouze ještě jednou v řeckém Novém zákoně, kde pisatel listu Židům hovoří o víku slitovnice schrány:
Nad ní byli cherubové Slávy, zastiňující slitovnici [hilastérion].t5 O těchto věcech teď není třeba jednotlivě mluvit. (Žd 9:5)
t5 ř. ‚prostředek / místo usmíření‘, název víka schrány; Ex.25:17p
Jinými slovy, Pavel říkal: „Kristus je ustanoven, aby byl slitovnicí.“ To naznačuje, že hilastérion je místem, kde se uděluje milosrdenství. Nuže, slovo hilastérion je odvozeno od slova ἱλάσκομαι (hilaskomai), které znamená „buď milosrdný, usmiř se“. Jediné dva verše, které používají hilaskomai, jsou:
"Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, projev milostt5 (hilaskomai) mně hříšnému.‘
t5 n.: dej mi dojít smíření; Žd.2:17; (srv. s. se stejným základem: smírčí oběť - 1J.2:2); Da.9:19
(Lukáš 18:13, CSP)
"A tedy musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření (hilaskomai) hříchů lidu." (Žd 2:17, CSP)
Pavel se nám tedy nesnaží říci, že Bůh potřeboval být uchlácholen, ale místo toho, že Bůh ustanovil Ježíše jako cestu a prostředek obnovy (usmíření/smíření) prostřednictvím ustanovených důkazů o Božím pravém charakteru zjeveném v Kristu. Tím, že nám Kristus zjevuje pravý Boží charakter, se skrze Krista smiřujeme s Bohem. Ne proto, že by Kristus uchlácholil Boží hněv, ale že nyní konečně věříme a důvěřujeme, že „Bůh láska jest“ a tedy že Bůh nás nikdy neodsuzoval ani nepotřeboval být v žádné podobě či formě upokojen/uchlácholen.
Věřím, že E. J. Waggoner (1855-1916) nám dává správný pohled na to, proč se Kristus stal „prostředkem smíření“[1]:
"Prostředek smíření." - Prostředek smíření je oběť. To tvrzení potom jednoduše zní, že Kristus je ustanoven jako oběť za odpuštění našich hříchů. ‚ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.‘ Židům 9:26, B21. Samozřejmě ta myšlenka prostředku smíření nebo nějaké oběti předpokládá to, že existuje hněv, který je třeba usmířit. Všimněte si však zvláště toho, že jsme to my, kdo tu oběť potřebuje, a nikoli Bůh. Bůh tu oběť poskytuje. Ta myšlenka, že Boží hněv musí být usmířen, abychom mohli mít odpuštění, nenachází žádné zdůvodnění v Bibli. Je vrcholem absurdity tvrdit, že Bůh je tak rozzlobený na lidi, že jim neodpustí, pokud mu není poskytnuto něco k ukojení Jeho hněvu, a že proto On sám nabízí dar Sobě, skrze který je usmířen… Křesťanská myšlenka smíření je to, co je uvedeno výše. Ta pohanská myšlenka, kterou až příliš často zastávají lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, je, že lidé musí přinést oběť, aby ukonejšili hněv svého boha. Veškeré uctívání pohanů je zkrátka jakýsi úplatek jejich bohům, aby jim ti bohové byli přízniví. Pokud si pohané mysleli, že se na ně jejich bohové velmi hněvají, přinesli větší oběť, a tak byly v extrémních případech přinášeny lidské oběti [Micheáš 6:6-8]. Mysleli si, stejně jako dnes uctívači Šivy v Indii, že jejich bůh byl potěšen pohledem na krev.“ (E. J. Waggoner, The Signs of the Times, sv. 22, 23. ledna 1896)
Modlím se, abyste viděli, jak je špatné věřit, že Bůh někdy zadrží odpuštění, dokud něco nebo někdo nezaplatí uspokojivou platbu. Jan říká, že „my milujeme, neboť on první miloval nás“ (1 Jan 4:19). Bůh je ten, kdo učinil všechny iniciativy ke smíření.
Co je ta “shovívavost Boha”?
Již dříve jsme četli, že tohle všechno bylo dosaženo skrze „shovívavost[2] Boží“ (Ř 3:25, NBK; jiné překlady v. 26). Řecké slovo pro „shovívavost“ je ἀνοχή (anoché), které je definováno jako „napětí nebo zpoždění (trestu), trpělivost. Toto je třeba číst v tom smyslu, že Bůh nám dává dostatek času, abychom učinili rozhodnutí. Jinými slovy, Boží milosrdenství zadržuje zbytečný (bezpředmětný) soud. Tedy ne, že Bůh uvnitř Sebe samého hodlá uvolnit nějakou destruktivní sílu, ale že Bůh zadržuje destruktivní sílu Satana a jeho andělů, dokud se všichni nerozhodneme. Božím „trestem“ a „soudem“ je dovolit nám (nechat nás) přirozeně sklízet to, co jsme sami zaseli. Ve Zjevení 7 čteme:
" Potom pak viděl jsem čtyři anděly, stojící na čtyřech úhlech země, držící čtyři větry zemské, aby nevál vítr na zemi, ani na moře, ani na žádný strom. A viděl jsem jiného anděla, vystupujícího od východu slunce, majícího pečet Boha živého. Kterýž zvolal hlasem velikým na ty čtyři anděly, jimž dáno, aby škodili zemi a moři, Řka: Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokudž neznamenáme služebníků Boha svého na čelích jejich." (Zjevení 7:1–3, BKR)
Tohle neříká, že Zemi ublíží sami ti čtyři andělé, ale jsou to „ty čtyři větry“ sváru, které jí budou ubližovat. Poté, co každý člověk učiní své konečné rozhodnutí na základě „usmíření“ (milosrdenství) Krista tím, že dal světu všechny důkazy o pravém charakteru Boha, tak ti andělé pustí a dovolí „ničivým větrům“, aby šly svou cestou. Jediní, kdo budou v tuto chvíli v bezpečí, jsou ti, kteří obdrželi Boží pečeť na své čelo (své myšlení). Ve 14. kapitole Zjevení nám Jan říká, co je tato „pečeť“ na čele:
"A uviděl jsem, hle, Beránek (Ježíš) stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno Jeho i jméno Jeho Otce." (Zjevení 14:1; CSP)
Mít na čele napsané „jméno“ Krista a Jeho Otce představuje pravé pochopení Jejich charakteru; neboť Kristus řekl: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14:9). Všechno, co Kristus udělal na zemi, mělo odhalit pravý charakter Jeho Otce.
O něco později večer po Jidášově zradě se Ježíš modlil ke svému Otci:
„Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal.“ (Jan 17:4).
Ježíš dokončil dílo, které mu dal Otec, aby vykonal, tu noc PŘED Svou smrtí. Tímto dílem bylo oslavit Otcův pravý charakter, což činil po celý svůj život, a který nás zachraňuje před hněvem (neboli odstraněním Boží ochranné přítomnosti). Opravdového smíření je dosaženo, když díky Kristově předvedení vidíme důkaz, že máme něžného milujícího Otce, který nás miluje „věčnou láskou“ jednoduše proto, že jsme Jeho děti (Jeremiáš 31:3). Kristus nám ukázal, že Bůh je něžný a milující, a nikoli nějaký surový Otec, jenž potřebuje vidět krev, když se mu my znelíbíme. Pamatujte, že je to člověk, kdo musí být smířen s Bohem, ne naopak. Boží láska, přijetí a odpuštění se vůči nám nikdy nezměnily. Je to naše láska a přijetí, co se změnilo, nedůvěra v Boží věčné odpuštění a laskavost.
Po Ježíšově modlitbě se Jidáš vrací s kněžími a římskými vojáky, aby Krista zatkli. V této době Ježíš říká: „Když jsem byl den co den s vámi v chrámě, nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina a vláda temnoty“ (Lukáš 22:53). Takže ještě jednou, celý proces zabití Božího Syna byl dílem Satana, když ovlivnil člověka „vládou temnoty“.
Opravdu Bůh chtěl nebo požadoval zvířecí oběti, aby Ho ukonejšily?
"Oběti a dary sis neoblíbil, ale uši jsi mi otevřel: Nechtěl jsi oběti za hřích ani zápaly!" (Žalm 40:6[7])
Bible jasně uvádí, že Bůh nechce (zvířecí) oběti. V ní se také jasně uvádí, že nevyžadoval oběť zápalnou ani oběť za hřích. Dále, v Jeremiáši 7:22-23 čteme:
"protože já jsem vašim otcům v den, kdy jsem je vyvedl z egyptské země, ohledně zápalné oběti a obětního hodu nic neřekl ani nepřikázal. Toto jsem jim však přikázal: Poslouchejte mě a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem. Choďte jenom po té cestě, kterou vám přikáži, aby se vám vedlo dobře.“
Jak může Bůh říkat, že nedal dětem Izraele příkaz ohledně zápalné oběti a obětního hodu, když se jeví jako zřejmé, že (Bůh) jim přikázal, aby přinesli Pesachovou oběť a ustanovil obětní systém? Je tedy Bible v rozporu sama se sebou? Podívejme se na další příklad, který nalézáme v příběhu o králi Saulovi:
"Zítra touto dobou k tobě pošlu muže z kraje Benjamín a ty ho pomažeš za vůdce nad mým lidem Izraelem. On vysvobodí můj lid z ruky Filištínů. Shlédl jsem totiž na svůj lid, neboť ke mně dolehl jejich nářek." Jakmile Samuel spatřil Saula, Hospodin promluvil: "Hle, to je ten muž, o němž jsem ti řekl, že bude spravovat můj lid." (1 Samuelova 9:16-17, B21)
V tomto příběhu, Bůh přikazuje svému proroku Samuelovi, aby pomazal Saula, který má být králem nad izraelským lidem. V bezprostředním kontextu se zdá, že Bůh je ten, kdo vydává příkazy k těmto věcem. Ten širší kontext je, že Izrael chtěl krále a Bůh jim na jejich žádost jednoho dal.
"Když ale řekli: "Dej nám krále, ať nás vede," Samuelovi se to nelíbilo. Modlil se proto k Hospodinu a Hospodin Samuelovi řekl: "Poslechni hlas lidu ve všem, co ti říkají. Nepohrdli přece tebou, ale mnou, abych nebyl jejich králem. Přesně jako se chovali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes - když mě opouštěli a sloužili cizím bohům - tak se zachovali i k tobě." (1 Samuelova 8:6-8, B21)
Bible potvrzuje, že Bůh nechtěl dát Izraeli krále, ale dovolil jim, aby jednoho měli:
"Izraeli, zničil ses! Kdo ti pomůže? Kde je tvůj král, tvůj zachránce? Kde je ve všech tvých městech? Kde jsou tví vládci, o nichž jsi pověděl: "Dej mi krále a velmože!" Rozhněván jsem ti krále dal a rozzuřen ho odnímám!" (Ozeáš 13:9-11, B21)
Co to znamená, že Bůh dal Izraeli krále ve Svém hněvu? Hněv Boží je (po)nechat (dovolit) člověka, aby měl špatné věci, po kterých člověk touží (opět odkazuji na již dříve zmíněný článek Co je Boží hněv?). Bible na několika místech ukazuje Boha, jak přikazuje věci člověku, po kterých člověk touží. Poté, co Adam zhřešil, tak obvinil Božího Syna z odpovědnosti za činy, o kterých věřil, že Adama vystavily trestu smrti a on se tak obával, že Bůh je na něm vykoná.
"Člověk odpověděl: „To žena, kterou jsi mi dal za družku, mi dala z toho stromu a já jsem jedl!" (Genesis 3:12, JB)
Aby bylo možné uniknout smrti, tak Adam přehodil tu vinu na Syna Božího a na svou vlastní ženu (Evu). Byl ochoten, aby na jeho místě zemřela ona. Když Bůh řekl: "Zajisté zemřete" Adam si myslel, že Boží spravedlnost požadovala smrt. Neuvědomil si, že je to hřích, co přirozeně přináší smrt (Římanům 6:23; Jakub 1:14, 15), nikoli Bůh. Adam si také odůvodnil, že vina by mohla být přehozena a že někdo jiný by mohl zaplatit ten dluh, o němž věřil, že požadoval Bůh. Proto to byl Adam se svým špatným smýšlením, kdo představil koncept „trest ponese náhradník“. Kvůli tomu, aby Adam viděl, co je v jeho srdci, tak Bůh dal příkaz k obětnímu systému, přičemž věděl, že každý narozený z Adama zdědí náklonnost podřízení se tomuto pokroucenému způsobu uvažování . Stejně jako míti pozemského krále – tak ten obětní systém je odrazem toho, co si myslí člověk, ne to, co si myslí Bůh. Obětní systém je zkrátka jakýmsi zrcadlem do mysli člověka. Teprve v tomto kontextu můžete zesouladit texty Bible o obětech.
"Samuel řekl: Má Hospodin zalíbení v zápalech a obětech jako v poslouchání Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než oběť, dávat pozor je víc než tuk beranů." (1 Samuelova 15:22, CSP)
Bůh prostě chce, abychom Mu důvěřovali a poslouchali ho tím, že se svěříme do Jeho milosti. On si nepřál dát lidem obětování (zvířátek), ale musel vydat příkaz k tomu, co bylo v srdci člověka, aby to člověku ukázalo lidskou hříšnost. Proto jim Bůh přikázal věci, které byly v jejich srdcích, aby tyto způsobily rozhojnění hříchu (Římanům 5:20). Jejich srdce byla plná obětování a darů. Není tohle to, co tehdá dělali kolem zlatého telete? Takže Bůh jim dal přikázání, aby jim ukázal rozměr jejich tělesné mysli.
"A tak jsem jim dal nedobrá nařízení a řády, skrze něž nebudou mít život." (Ezechiel 20:25, CEP)
Jak jen to může být, že Bůh svému lidu dává věci, skrze které nemohou žít? On jim dává věci, které chtějí oni. Vydal je jejich vlastním ustanovením, která nebyla dobrá. Jak daleko by mohla lidská mysl odcestovat v tom, že zkreslí pravý účel toho, proč Bůh ustanovil zvířecí oběti? Kam až člověk zajde v přemýšlení, že tyto oběti sloužily k ukonejšení rozhněvaného Boha? Když byl zasvěcen chrám "Král Šalomoun obětoval jako oběti dvacet dva tisíc býků a sto dvacet tisíc ovcí. (2 Par 7:4-5).
Kde požadoval Bůh všechny tyto věci? Bible říká, že Bůh si nepřeje oběti a dary. Lidé byli dokonce ochotni obětovat své vlastní děti, aby potěšili Boha, kterého si představovali. Co říká Písmo?
"Má Hospodin zalíbení v tisíci beranech, v nesčíslných řekách oleje? Mám dát svého prvorozeného za svůj přestupek, vlastního potomka za hřích duše své? Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe žádá Hospodin: Abys jednal spravedlivě, miloval milosrdenství a kráčel se svým Bohem v pokoře." (Micheáš 6:7-8)
Bez prolití krve není žádného odpuštění?
Bůh chtěl, aby mu lidé důvěřovali a dostali jeho milost, k podřízení se. Nechtěl obětiny, aby byl ukonejšen. Text, který přijde na mysl v reakci na toto je následující:
"Podle Zákona se téměř všechno očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění. (Židům 9:22, B21)
Proč Zákon učí tomu, že bez vylití krve neexistuje žádné odpuštění vin, pardon nebo svoboda? Je to proto, že Zákon je zrcadlem, které ukazuje, co se nachází v lidském srdci.
"Na základě skutků Zákona před ním nebude ospravedlněn nikdo; Zákon totiž přináší jen poznání hříchu." (Římanům 3:20, B21)
Není to skrze skutky přinášení obětí zákona, že jsou lidé ospravedlněni - "krev býků a kozlů přece nemůže hříchy nikdy odstranit" (Židům 10:4) - ale je to skrze prohlédnutí, že přinášení obětí je to, co je v naší přirozenosti (povaze) a poté můžeme činit pokání z tohoto hříchu. Zákon přináší to semeno do otevřeného prostoru, aby bylo možné se vyznat. Není to Bůh, který požaduje, že "bez prolití krve" nemůže být žádné odpuštění, ale spíše je to člověk, který tomuhle věří, a který nedokáže uvěřit, že Bůh mu odpustí, i když člověk nepřinese obětinu.
Vzpomeňte si, tu noc předtím, než Ježíš zemřel, tak se modlil k Otci těmito slovy:
"Jáť jsem oslavil tebe na zemi; dílo jsem vykonal, kteréž jsi mi dal, abych činil." (Jan 17:4, BKR).
Jestliže Kristus vykonal to dílo, jež mu Jeho Otec dal vykonat a to v onu noc, tedy ještě dříve než zemřel, potom Bůh nepotřeboval, aby Jeho Syn umíral, On nám jen mohl ukázat Svůj milující milostivý charakter. To člověk potřeboval, aby Kristus umřel, protože pro nás v našem přirozeném tělesném stavu (pokřiveném myšlení) nemůže existovat odpuštění bez trestu. Pro nás – pro lidstvo, abychom přijmuli odpuštění od Boha, tak tahle lidská rasa musela vidět Ježíše zemřít. To proto jsme to byli MY, kdo takovou oběť vyžadoval.
„Oni ale křičeli: "Ukřižuj, ukřižuj ho!" Promluvil k nim tedy potřetí: "Ale co udělal zlého? Nezjistil jsem u něj nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho!" Oni však naléhali a s velikým křikem se dožadovali, aby byl ukřižován. Jejich hlasy stále sílily, až se Pilát rozhodl jejich žádosti vyhovět.“ (Lk 23:21-24)
Boží odpuštění je věčné (přečtěte si Žalm 118). Bůh nám od prvního dne odpustil, ale to hřích zatemnil Boží milosrdnou tvář (výraz), což způsobilo, že lidstvo uvěřilo, že se Bůh obrátil proti člověku (Izajáš 59:2). Hřích nás podvádí a způsobuje, že my věříme, že Bůh potřebuje vidět krev, aby byla ukonejšena a aby byla uspokojena Jeho spravedlnost. Z jejich nesobecké lásky k nám dal Bůh Otec svého jednorozeného Syna napospas NAŠEMU chybnému myšlení, abychom věřili, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a že nám Bůh konečně odpustil (Jan 3:16, 17). Těsně před tím, než Ježíš zemřel, zvolal: „Je dokonáno! (Jan 19:30). Dokončil práci na uspokojení NAŠEHO soudního systému ovlivněného Satanem a mocí temnoty.
„Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul…“ (1 J 3:1, B21)
Pro zkrácený traktát toho, co jste právě přečetli, si přečtěte Zápalné oběti a obětní hod jsi nevyžadoval
Pro více informací viz kapitola 6 knihy Otec lásky (pouze anglicky), nebo kniha Kříž prozkoumaný a kříž střetnutý
[1] smírnou obětí CEP, COL; oběť smíření B21, NBK; smírčí prostředek ZP
[2] Blahovůle MPCZ, shovívání BKR,
Ve [JS1]skutečnosti Evangelium závisí na doktríně smíření skrze potrestaného zástupce – totiž na pravdě, že Kristus zemřel na kříži jako bezhříšný náhradník, vzal na sebe vinu a trest za náš hřích, aby nám mohla být dána jeho spravedlnost. Tato doktrína samozřejmě nepopírá, že existují další aspekty smíření – jako jsou Kristovo vítězství nad mocnostmi smrti a pekla, jeho projev obětavé lásky a mnohé další – ale potrestaný náhradník je základem všech ostatních působivostí kříže.
