(Exodus 20:24) Proč by Bůh lásky vůbec někdy nařídil nehumánní praxi zabíjení milionů zvířat, která Boha ukonejší?
článek aktualizován 22.5.2022
"Uděláš mi oltář z hlíny a budeš na něm obětovat své zápalyt8 a své pokojné oběti, svůj brav a svůj skot. Na každém místě, kde nechám připomínat své jméno, přijdu k tobě a požehnám ti." (Exodus 20:24)
t8 n.: zápalné oběti; Ex.24:5
Jedním z hlavních důvodů, že skutečný zármutek Kříže je minut či přehlížen, je kvůli ustanovení obětního systému ve Starém zákoně.
"(3) ... Desátého tohoto měsíce ať si každý vezme beránka na otcovský dům, beránka … (5) Budete mít beránka bez vady, ročního samce; vyberete ho z beránků nebo z kůzlat. (6) A bude ve vaší péči až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Potom ho celé shromáždění pospolitosti Izraele k večeru zabije. (7) Pak vezmou z krve a dají na obě veřeje a na nadpraží domů, v nichž ho budou jíst." (Exodus 12:3-7)
Tyto texty dávají dojem, že Bůh chce po lidech, aby zabíjeli zvířata jako oběti pro Něj a že když tohle dělají, tak že jim požehná. Vyžadoval však Bůh tyto oběti? Vyžaduje Jeho (Boha) spravedlnost, aby byl Jeho hněv ukonejšen jako hněv pohanských bohů ostatních národů?
Hle Beránek Boží!
Když Jan Křtitel představuje Mesiáše světu, tak Ho uvádí jako Beránka Božího:
"Druhého dne Jan uviděl Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa." (Jan 1:29)
Je-li Ježíš tím Beránkem Božím, jenž byl obětován, pak logický závěr, který si mnoho lidí vyvodí je, že Bůh chtěl, aby Jeho Syn byl zabit, aby zaplatil za naše hříchy. V tomto paradigmatu lidstvo Syna Božího nevraždí, ale pouze dělá to, co chce Bůh.
"Hospodin si přál zdeptat ho nemocí: Když položí svou duši jako oběť za vinu, uvidí potomstvo, prodlouží své dny, a Hospodinovo přání se jeho prostřednictvím zdaří." (Izajáš 53:10)
Pokud se Hospodinu líbilo, aby zdeptal svého Syna na kříži v oběti, pak ten dojem, kteří mnozí získávají je, že Bůh touto obětí potřeboval uspokojit Svůj hněv proti našemu hříchu. Toto falešné uvažování nás učí, že spravedlnost Boha potřebovala být uspokojena a proto, aby bylo ukázáno, jak špatné jsou naše hříchy, tak Ježíš musel vzít naše místo ve smrti, aby uspokojil spravedlnost Otce. Nicméně, "to potěšení Hospodinovo" je potěšení, jež cítil Kristus "pro radost, která byla před ním (vámi a mnou), podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a (nyní) sedí po pravici Božího trůnu." (Židům 12:2).
Pavel nám říká, že jsme spaseni od hněvu Jeho životem, ne Jeho smrtí:
"Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu (odstranění ochranné přítomnosti Boha). Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni (od toho hněvu) jeho životem." (Římanům 5:9, 10; viz článek nazvaný Co je Boží hněv?)
I když jsme ochráněni od toho hněvu životem Kristovým, jak to funguje, že jsme smířeni s Bohem skrze Jeho (Kristovu) smrt? Mám za to, že George Fifield (1859-1926) to vysvětluje nejlépe:
"Bůh nepotřebuje být smířen s člověkem, neboť jako ta matčina láska, láska Boží nás neustále následuje, i když jsme v sestupu směrem dolů, ona se nás snaží přivést zpět k Němu. Ale člověk musí být smířen s Bohem. Jakési smíření musí být nějakým způsobem učiněno. Ne snad, že musí být uspokojen Boží hněv, takže Bůh se s laskavostí (milostí, přízní) bude dívat po přestupníkovi, ale že tak musí být projevena Boží láska, navzdory existenci utrpení a hříchu, že lidé budou otáčet svá srdce k Němu, jako se květina otáčí směrem ke slunci... Slovo "smíření" (angl. atonement) znamená být-za-jedno (at-one-ment) s Bohem. Hřích přinesl mizérii a mizérie přinesla nepochopení Božího charakteru. Takže lidé dospěli k nenávisti Boha místo toho, aby Ho milovali; a nenávidíce Boha, toho jednoho Otce, lidé, také nenáviděli člověka, svého bratra. Takže namísto jedné rodiny a jednoho Otce lidé byli odděleni od Boha a mezi sebou, a odděluje je nenávist a sobectví. Musí existovat smíření... Tohle smíření není ukonejšení Božího hněvu, aby se člověk odvážil přijít k Bohu, ale aby tak odhalilo Jeho lásku, že k němu BUDOU přicházet." (George Fifield, Bůh je láska, str. 46,48)
Izajáš prorokoval, že člověk bude mylně předpokládat, že Kristus byl potrestán a zmučen Bohem kvůli našim hříchům, když to ve skutečnosti byl náš hřích, který Krista zabil:
"Opovržený a lidmi zavržený, t8 muž bolestí, který znal nemoci; jako někdo, před nímž člověk skryje tvář -- všemi opovržený, takže jsme si ho nevážili. Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen." (Izajáš 53:3, 4, CSP)
t8 n.: jehož se lidé odřekli
Během noci poslední večeře, před Kristovou smrtí, čteme,
"Sotva Jidáš přijal to sousto, vstoupil do něho satan. "Pospěš si!" řekl mu Ježíš, "udělej to co nejrychleji!"" (Jan 13:27, Kurzův překlad).
Celá ta zrada a komplot zabít Ježíš byl mistrovský plán Satana, ne Boha. Bůh nezabil Svého Syna, aby dosáhl odvetné spravedlnosti. Tzv. teorie smíření skrze potrestání náhradníka (angl. Penal substitution), vyučovaná dnes tolika lidmi, nemá místo ve věčném evangeliu.
„Teorie (smíření skrze) potrestání náhradníka učí, že Ježíš trpěl trest za hříchy lidstva. Potrestání náhradníka se odvozuje z myšlenky, že božské odpuštění musí uspokojit božskou spravedlnost, to znamená, že Bůh jednoduše není ochoten nebo schopen odpustit hřích, aniž by za něj nejprve požadoval zadostiučinění[JS1] .“ (Wikipedie)
Kristus ustanoven za prostředek smíření
V knize Římanům Pavel píše:
Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy. (Ř 3:25-26, CSP)
toho Bůh vystavil za slitovnici 205, skrze víru v jeho krev, k projevení své spravedlnosti vzhledem k prominutí předtím nastalých prohřešení v Boží blahovůli; za účelem projevení své spravedlnosti v době nynější, tak, aby on byl spravedlivý a ospravedlňující toho, kdo je z víry v Ježíše. (Ř 3:25-26, MPCZ)
Řecké slovo použité pro usmíření je zde ἱλαστήριον [hilastérion], což ve skutečnosti znamená „slitovnice“. Ano, odkazuje to na víko Archy smlouvy. Toto slovo je použito pouze ještě jednou v řeckém Novém zákoně, kde pisatel listu Židům hovoří o víku slitovnice schrány:
Nad ní byli cherubové Slávy, zastiňující slitovnici [hilastérion].t5 O těchto věcech teď není třeba jednotlivě mluvit. (Žd 9:5)
t5 ř. ‚prostředek / místo usmíření‘, název víka schrány; Ex.25:17p
Jinými slovy, Pavel říkal: „Kristus je ustanoven, aby byl slitovnicí.“ To naznačuje, že hilastérion je místem, kde se uděluje milosrdenství. Nuže, slovo hilastérion je odvozeno od slova ἱλάσκομαι (hilaskomai), které znamená „buď milosrdný, usmiř se“. Jediné dva verše, které používají hilaskomai, jsou:
"Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, projev milostt5 (hilaskomai) mně hříšnému.‘
t5 n.: dej mi dojít smíření; Žd.2:17; (srv. s. se stejným základem: smírčí oběť - 1J.2:2); Da.9:19
(Lukáš 18:13, CSP)
"A tedy musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření (hilaskomai) hříchů lidu." (Žd 2:17, CSP)
Pavel se nám tedy nesnaží říci, že Bůh potřeboval být uchlácholen, ale místo toho, že Bůh ustanovil Ježíše jako cestu a prostředek obnovy (usmíření/smíření) prostřednictvím ustanovených důkazů o Božím pravém charakteru zjeveném v Kristu. Tím, že nám Kristus zjevuje pravý Boží charakter, se skrze Krista smiřujeme s Bohem. Ne proto, že by Kristus uchlácholil Boží hněv, ale že nyní konečně věříme a důvěřujeme, že „Bůh láska jest“ a tedy že Bůh nás nikdy neodsuzoval ani nepotřeboval být v žádné podobě či formě upokojen/uchlácholen.
Věřím, že E. J. Waggoner (1855-1916) nám dává správný pohled na to, proč se Kristus stal „prostředkem smíření“[1]:
"Prostředek smíření." - Prostředek smíření je oběť. To tvrzení potom jednoduše zní, že Kristus je ustanoven jako oběť za odpuštění našich hříchů. ‚ale ukázal se teď na konci věků, aby svou obětí jednou provždy smazal hřích.‘ Židům 9:26, B21. Samozřejmě ta myšlenka prostředku smíření nebo nějaké oběti předpokládá to, že existuje hněv, který je třeba usmířit. Všimněte si však zvláště toho, že jsme to my, kdo tu oběť potřebuje, a nikoli Bůh. Bůh tu oběť poskytuje. Ta myšlenka, že Boží hněv musí být usmířen, abychom mohli mít odpuštění, nenachází žádné zdůvodnění v Bibli. Je vrcholem absurdity tvrdit, že Bůh je tak rozzlobený na lidi, že jim neodpustí, pokud mu není poskytnuto něco k ukojení Jeho hněvu, a že proto On sám nabízí dar Sobě, skrze který je usmířen… Křesťanská myšlenka smíření je to, co je uvedeno výše. Ta pohanská myšlenka, kterou až příliš často zastávají lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, je, že lidé musí přinést oběť, aby ukonejšili hněv svého boha. Veškeré uctívání pohanů je zkrátka jakýsi úplatek jejich bohům, aby jim ti bohové byli přízniví. Pokud si pohané mysleli, že se na ně jejich bohové velmi hněvají, přinesli větší oběť, a tak byly v extrémních případech přinášeny lidské oběti [Micheáš 6:6-8]. Mysleli si, stejně jako dnes uctívači Šivy v Indii, že jejich bůh byl potěšen pohledem na krev.“ (E. J. Waggoner, The Signs of the Times, sv. 22, 23. ledna 1896)
Modlím se, abyste viděli, jak je špatné věřit, že Bůh někdy zadrží odpuštění, dokud něco nebo někdo nezaplatí uspokojivou platbu. Jan říká, že „my milujeme, neboť on první miloval nás“ (1 Jan 4:19). Bůh je ten, kdo učinil všechny iniciativy ke smíření.
Co je ta “shovívavost Boha”?
Již dříve jsme četli, že tohle všechno bylo dosaženo skrze „shovívavost[2] Boží“ (Ř 3:25, NBK; jiné překlady v. 26). Řecké slovo pro „shovívavost“ je ἀνοχή (anoché), které je definováno jako „napětí nebo zpoždění (trestu), trpělivost. Toto je třeba číst v tom smyslu, že Bůh nám dává dostatek času, abychom učinili rozhodnutí. Jinými slovy, Boží milosrdenství zadržuje zbytečný (bezpředmětný) soud. Tedy ne, že Bůh uvnitř Sebe samého hodlá uvolnit nějakou destruktivní sílu, ale že Bůh zadržuje destruktivní sílu Satana a jeho andělů, dokud se všichni nerozhodneme. Božím „trestem“ a „soudem“ je dovolit nám (nechat nás) přirozeně sklízet to, co jsme sami zaseli. Ve Zjevení 7 čteme:
" Potom pak viděl jsem čtyři anděly, stojící na čtyřech úhlech země, držící čtyři větry zemské, aby nevál vítr na zemi, ani na moře, ani na žádný strom. A viděl jsem jiného anděla, vystupujícího od východu slunce, majícího pečet Boha živého. Kterýž zvolal hlasem velikým na ty čtyři anděly, jimž dáno, aby škodili zemi a moři, Řka: Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokudž neznamenáme služebníků Boha svého na čelích jejich." (Zjevení 7:1–3, BKR)
Tohle neříká, že Zemi ublíží sami ti čtyři andělé, ale jsou to „ty čtyři větry“ sváru, které jí budou ubližovat. Poté, co každý člověk učiní své konečné rozhodnutí na základě „usmíření“ (milosrdenství) Krista tím, že dal světu všechny důkazy o pravém charakteru Boha, tak ti andělé pustí a dovolí „ničivým větrům“, aby šly svou cestou. Jediní, kdo budou v tuto chvíli v bezpečí, jsou ti, kteří obdrželi Boží pečeť na své čelo (své myšlení). Ve 14. kapitole Zjevení nám Jan říká, co je tato „pečeť“ na čele:
"A uviděl jsem, hle, Beránek (Ježíš) stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na svých čelech napsáno jméno Jeho i jméno Jeho Otce." (Zjevení 14:1; CSP)
Mít na čele napsané „jméno“ Krista a Jeho Otce představuje pravé pochopení Jejich charakteru; neboť Kristus řekl: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14:9). Všechno, co Kristus udělal na zemi, mělo odhalit pravý charakter Jeho Otce.
O něco později večer po Jidášově zradě se Ježíš modlil ke svému Otci:
„Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal.“ (Jan 17:4).
Ježíš dokončil dílo, které mu dal Otec, aby vykonal, tu noc PŘED Svou smrtí. Tímto dílem bylo oslavit Otcův pravý charakter, což činil po celý svůj život, a který nás zachraňuje před hněvem (neboli odstraněním Boží ochranné přítomnosti). Opravdového smíření je dosaženo, když díky Kristově předvedení vidíme důkaz, že máme něžného milujícího Otce, který nás miluje „věčnou láskou“ jednoduše proto, že jsme Jeho děti (Jeremiáš 31:3). Kristus nám ukázal, že Bůh je něžný a milující, a nikoli nějaký surový Otec, jenž potřebuje vidět krev, když se mu my znelíbíme. Pamatujte, že je to člověk, kdo musí být smířen s Bohem, ne naopak. Boží láska, přijetí a odpuštění se vůči nám nikdy nezměnily. Je to naše láska a přijetí, co se změnilo, nedůvěra v Boží věčné odpuštění a laskavost.
Po Ježíšově modlitbě se Jidáš vrací s kněžími a římskými vojáky, aby Krista zatkli. V této době Ježíš říká: „Když jsem byl den co den s vámi v chrámě, nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina a vláda temnoty“ (Lukáš 22:53). Takže ještě jednou, celý proces zabití Božího Syna byl dílem Satana, když ovlivnil člověka „vládou temnoty“.
Opravdu Bůh chtěl nebo požadoval zvířecí oběti, aby Ho ukonejšily?