Lidské vnímání odpuštění je takové, že když někdo poruší zákon dobra vůči vám a správně nezachází s vámi nebo s těmi, které milujete, tak tu existuje silná touha po spravedlnosti, jež se projevuje nějakým trestem vůči přestupníkovi. Ten ublížený se mění ve svém postoji vůči přestupníkovi. Odpuštění v tomto kontextu je pustit z hlavy pocity hněvu a hořkosti vůči onomu přestupníkovi. Záznam o jeho špatnosti je umístěn do pozadí, ale není zapomenut, a to pro případ, že by ta osoba mohla v budoucnu opět učinit přestoupení. Život se vrací do normálu a na špatné jednání se zapomíná, pokud ten člověk znovu nepřestoupí. Záznam hříchu není zcela zapomenut proto, aby nás chránil před možnými budoucími porušeními.

Boží odpuštění je však úplně jiné. Když my přestupujeme zákon, Bůh se ve své lásce k nám nemění. Když nám Bůh odpustí a my tomu věříme, jsme to my, kdo se změnil. V odpouštějícím Božím slově je život. Když odpouští Bůh, víra v toto odpuštění přináší do duše nový život, aby hříšník znovu nepadnul.

Pochopení skutečného odpuštění je životně důležité pro pochopení toho, jak můžeme zvítězit nad hříchem. Je také důležité porozumět Božímu soudu, protože čteme.

Láska je trpělivá, dobrotivá, láska nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. (5) Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nerozčiluje se, nepočítá zlo. 1 Kor 13:4-5 (CSP)

Láska si proti sobě nevede žádný soupis učiněných křivd. Odložme svůj soupis špatností, které na nás udělali ostatní, a odpusťme jim, jako Bůh odpustil nám.