Uniknout nebezpečí doby soužení a ohni pro bezbožné
Vytvořeno Čvc 15, 2021 Od Adrian Ebens v Boží charakter
originál článku zde
V předchozím článku Sobota v době soužení aneb poučení z Exodu 5 jsme si všimli souvislosti mezi výrokem Ellen Whiteové v Raných spisech strana 33 a 34 a Exodus 5. Zaznamenali jsme souvislost spojenou s mečem, hladem a morovou nákazou, které dopadají na ty, kteří odmítají odpovědnost smlouvy.
Ex 5: 3 Tedy řekli: Setkal se s námi Bůh Hebrejů. Dovol, ať jdeme třídenní cestou do pustiny a obětujeme Hospodinu, svému Bohu, aby nás nezasáhl morem nebo mečem.
Na počátku doby soužení budeme naplněni Duchem svatým tak, že vyjdeme a sobotu budeme zvěstovat ještě plněji. To rozzuří církve i adventisty podle jména, protože nebudou moci vyvrátit pravdu o sobotě. V té době všichni vyvolení Boží jasně uvidí, že jsme měli pravdu a vyjdou a vytrpí s námi pronásledování. Viděla jsem [34] násilí, hlad, morovou nákazu a veliký chaos na zemi. EW 33,34
Lv 26:25 Přivedu na vás meč pomsty, který pomstí smlouvu. Shromáždíte-li se do svých měst, pošlu do vašeho středu mor a budete vydáni do ruky nepřítele.
V té situaci egyptské doby se Mojžíš a Áron pokusili o reformu Soboty (Šabatu), a poté Mojžíš s Áronem vyšli k faraónovi, aby zachovali sobotu plněji a uspořádali slavnost čili svátek Hospodinu. Pokud by to neučinili, vedlo by to k porušení ochrany a od zhoubce by pak na ně dopadl meč a mor.
Zákon Boží včetně soboty je jakýmsi plotem ochrany pro Boží lid.
V podobenství hospodář představuje Boha, vinice židovský národ a ohrazení (zdi, plot) Boží zákon, který národ chránil. Strážní věž byla symbolem chrámu. Majitel vinice udělal pro dobrou úrodu vše, co bylo třeba. Řekl: „Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal?“ Izajáš 5:4. DA 596 {TV 376.5}
Iz 58: 12-13 Ti, kteří z tebe vyjdou, vybudují odvěké trosky, upevníš základy, které trvaly z generace na generaci. A nazvou tě tím, kdo zazdívá trhliny a obnovuje stezky k obydlím. (13) Jestliže odvrátíš svou nohu od pošlapávání soboty, od konání svých zálib v můj svatý den, a nazveš sobotu rozkošnou a svatý den Hospodinův ctihodným a budeš ho ctít tak, že nebudeš konat své cesty, nebudeš hledat své záliby a mluvit planá slova:
Když Mojžíš spojil příchod meče a moru s odmítnutím zachovávání svátku, on odhalil, že tyto jsou jakýmsi spojením mezi Boží ochranou a jeho ustanoveními ve svátcích. Duch Boží proudící k Božímu lidu skrze Sobotu se zvětšuje a rozšiřuje do svátků Hosspodinových, které také obsahují ducha sobotního odpočinku.
Lev 23:24 Promluv k synům Izraele: Sedmého měsíce, prvního dne toho měsíce budete mít odpočinutí t6, památku troubení, svaté shromáždění. t6 h. šabbatón; Lv.16:31
Lv 23: 27-28,32 Desátého dne toho sedmého měsíce bude den smíření. Budete mít svaté shromáždění; budete pokořovat své duše a přinesete Hospodinu ohnivé oběti. (28) Právě tohoto dne nebudete dělat žádnou práci, neboť je to den smíření, aby za vás byl vykonán obřad smíření před Hospodinem, vaším Bohem… Je to pro vás nejsvětější sobota; budete pokořovat své duše. Večer devátého dne toho měsíce, od večera až do večera budete zachovávat svoji sobotu.t10
t10 h.: odpočinete o své sobotě / svým odpočinkem ( 2Pa.36:21)
Lv 23:39 [Hejčl] Tedy od patnáctého dne sedmého měsíce, když budete míti všecku úrodu své země sklizenu, budete světiti svátky Hospodinovy sedm dní; dne prvého a dne osmého bude sobota, to jest klid.
Sobota (šabat) přináší Božímu lidu dodatečné požehnání v Duchu, jak je uvedeno v brožuře Fontána Soboty. Množství těchto požehnání je naznačeno v knize Numeri, kapitoly 28 a 29, jak je uvedeno v brožuře Živý chléb z nebe. Na počátku doby soužení je Boží lid naplněn Duchem svatým, který k nim přichází o sobotách a ve svátcích se ještě rozšiřuje. Tohle je ten důvod, proč jsou naplněni Duchem svatým, jelikož hlásají Sobotu plněji. V době soužení se Boží lid naučí počítat po sedmičkách, aby obdržel časy osvěžení od přítomnosti Pána. Skutky 3:19-20.
Existuje další souvislost mezi událostmi v Exodu 5 a začátkem doby soužení. Ten úryvek z Raných spisů je převzat z jistého dopisu napsaného Ellen Whiteovou k Josephovi Batesovi a byl publikován v brožuře Slovo malému stádci. V tomto dokumentu jsou zahrnuty další dodatečné reference.
A na počátku doby soužení jsme byli naplněni Duchem Svatým tak, že jsme šli [Ozeáš 6:2, 3.] a sobotu hlásali plněji. Tohle rozzuřilo církev i adventisty podle jména (nominální), protože nemohli vyvrátit pravdu o Sobotě/Šabatu. A v této době, ti Bohem vyvolení, všichni jasně viděli, že máme pravdu, a oni vyšli a vytrpěli s námi pronásledování. A viděla jsem násilí (meč), hlad, morovou nákazu a veliký chaos na zemi. [Ezechiel 7:10–19. 2 EZDRÁŠOVA 15:5-27] Bezbožní si mysleli, že to my jsme na ně uvrhli soudy. Povstali a radili se, že zbaví Zemi nás, protože si mysleli, že poté bude zlo odloženo. [2 EZDRÁŠOVA 16:68-74. ] {WLF 18,4}
Zde je část odkazu z 2. Ezdrášovy 5, která uvádí konkrétní podrobnosti o událostech, jež se budou odehrávat na konci světa.
2 Ezdrášova 15:5-12 (v cz odpovídá 4. Ezdrášova dle CEP) (5) Hle, praví Hospodin, „já přivodím na svět zlé věci, meč, hlad a smrt a zkázu, (6) protože bezpráví poskvrnilo celou zemi a škodlivá díla jejích obyvatel dosáhla vrcholu. (7) Proto praví Hospodin: (8) „Nebudu již mlčet k jejich bezbožnostem a k tomu, jak neuctivě jednají, ani jim nebudu trpět to, co svévolně konají. Hle, nevinná a spravedlivá krev ke mně volá a duše spravedlivých volají neustále. (9) Jistě je stihne má pomsta, praví Hospodin, „a z jejich rukou požádám všechnu nevinnou krev. (10) Můj lid je veden na porážku jako stádo, nestrpím již, aby přebýval v egyptské zemi, (11) ale vyvedu ho mocnou rukou a vyvýšeným ramenem a Egypt postihnu ranou jako dříve a zničím celou jeho zemi. (12) Egypt bude truchlit a do základů bude stíhán ranou, trestem, který naň Bůh uvede.
2 Ezdrášova 5:11 (v cz 4. Ezdr.) naznačuje, že Bůh vyvede svůj lid z tohoto světa jako tehdy, když vyváděl Izrael z egyptské země. Tohle potvrzuje paralelu mezi Exodem 5 a počátkem doby soužení.
Až Boží lid bude hlásat plnost Soboty/šabatu ve všech Božích setkáváních/ustanoveních, rozzuří se církve i adventisté podle jména. Je to proto, že Sobota přináší světlo, zdraví a sílu těm, kteří věří v to, co Pán zaslíbil.
V duchu jsem viděla, jak celá nebesa hledí a pozorují ty, kteří uznávají požadavky k čtvrtému přikázání a zachování soboty. Andělé pozorovali jejich zájem o úctu v [705] tomto Božím příkazu. Ti, kteří ve svých srdcích posvěcovali Pána Boha rozhodnou zbožnou myslí, a ti, kteří usilovali využít tyto svaté hodiny zachováváním podle svých nejlepších schopností, nazývajíc sobotu rozkoší, těm andělé obzvláště žehnali světlem, zdravím a dostali zvláštní sílu. Avšak na druhé straně se andělé odvraceli od těch, kteří nedovedli ocenit svatost Božího posvěceného dne. Odnímají od nich světlo a sílu. Viděla jsem je zamračené, zoufalé a často smutné. Pociťovali nedostatek Božího Ducha. 2T 704 705
Jako je Kristus jasem Otcovy slávy, tak svátky zvelebují/zesilují Ducha nalezeného v Sobotě. Opakuji, to se jasně projevuje v mouce a oleji propojeném se šabatem, novměsícem (novoluním) a svátky v knize Numeri, kapitoly 28 a 29. K Božímu lidu přichází stále více světla prostřednictvím slavného šabatu a šabatního jasu ve svátcích. Proto Mojžíš a Áron usilovali o svolení k pořádání svátku či slavnosti. V Egyptě se pokusili o reformu šabatu/soboty, aby Izraeli přinesli více světla.
Ve své porobě zapomínali Izraelité do značné míry zákon Boží a nedodržovali jeho předpisy. Sobotu (šabat) všeobecně zanedbávali, neboť její zachovávání jim znemožňovaly vysoké úkoly, jež jim ukládali jejich robotní dozorci. Mojžíš však ukázal svému lidu, že poslušnost Boha je prvním předpokladem jejich osvobození. A jejich utlačovatelé si brzy povšimli snah o opětné zavedení dodržování soboty/šabatu. PP 258 {PP 185.6}
Faraon obvinil Mojžíše a Árona ze snahy přimět lidi šabatovat neboli odpočívat od jejich prací. Exodus 5:5 (Hejčlův př.). Je důležité, že Mojžíšova žádost zachovat slavnost pro Hospodina může být zahrnuta do faraónova obvinění za pokus přinést Sobotu/šabat.
Mojžíš a Áron žádají:
Exodus 5:1 [MPCZ] A potom Mojžíš a Árón vešli a řekli k faraonovi: Takto řekl Hospodin, Bůh Isráélův: Propusť můj lid, ať mi v pustině mohou uspořádat slavnost 158.
[158] „Uspořádat slavnost“ je v hebrejštině jediné slovo, jako „slavit“ v Ex.12:14.
Faraon reaguje:
Exodus 5:5 [Hejčl] Potom farao pravil: Lidu (toho) jest v zemi velmi mnoho; vidíte, že (ta) chátra vzrostla; čím více (vzroste), popřejete-li jim odpočinku od prací.
Ta problematika svátků a soboty se řídí stejným vzorcem jako spor ohledně vztahu Syna k Otci. Satan byl ochoten uznat pozici Otce, protože řekl: „Budu se rovnat Nejvyššímu.“ Přesto se snažil zatemnit postavení Božího Syna a popřít jeho zvláštní vztah k Otci. Dědičnost Syna znamená, že v Kristu přebývá veškerá plnost Božství. Stejným způsobem se Satan snaží popřít zvláštní vztah, který mají svátky/slavnosti k sobotě. Jméno Šabat/Sobota je ve svátcích, jak jsme již dříve naznačili ve 3. Mojžíšově 23. Satan se přesto snaží tento vztah zapřít a popřít, že ty svátky zaznamenané v Písmu mají nějaký význam. Jako Duch Otcův zcela přebývá ve svém Synovi ve zvětšeném míře, tak Duch Kristův v Sobotě odpočívá na svátcích ve zvětšeném měřítku. Boží lid, jenž přistupuje k těmto svátkům ve víře, obdrží větší světlo, zdraví a sílu, což rozzuří církev i nominální adventisty, stejně jako byl rozzuřený faraon, když se Izrael odvážil položit mu otázku ohledně svátků. Jako se faraon rozhodl držet lidi v otroctví, tak se mnoho církevních vedoucích snaží udržet lidi zotročené v iluzi, že svátky jsou přibity na kříž.
Ano, pošetilé panny mají trochu oleje, protože dodržovaly sobotu, ale když nenásledovaly světlo pravdy po úzké stezce, tak to světlo, které mají, se změnilo v temnotu a mnozí se pod tlakem nedělního zákona vzdají soboty. Proč tomu tak je? Protože nerozpoznali moc Ducha, která přichází při těchto zvláštních schůzkách/ustanoveních, ale spíše tak činí z povinností Desatera přikázání, oni se unavují vyhlížením (čekáním) na ženicha a dochází jim olej. Jak ztrácí světlo, které měli, začínají přestupovat přikázání a strhávat onen ochranný plot (zeď) a porušovat Hospodinův zákon, jenž je přepisem Jeho charakteru. Výsledkem je:
A viděla jsem násilí (meč), hlad, morovou nákazu a veliký chaos na zemi. [Ezechiel 7:10–19. 2 EZDRÁŠOVA 15:5-27] Bezbožní si mysleli, že to my jsme na ně uvrhli soudy. Povstali a radili se, že zbaví Zemi nás, protože si mysleli, že poté bude zlo odloženo. [2 EZDRÁŠOVA 16:68-74.] {WLF 18,4}
Boží Duch v životech Božího lidu způsobí, že oni povstanou, jako to udělal Kain proti svému bratrovi Ábelovi, který si udržoval přísně oddanou mysl a byl věrný všem Božím ustanovením anařízením. Další reference zmíněná ve Slově malému stádci je 2 Ezdrášova 16:68-74 (69-75)
Pozn. překl. Dále je pro 2. Ezdrášovu[1] použit český překlad textu latinského znění klementinského vydání Vulgáty (1592), některé přídavky z překladu staroslověnského
2 Ezd 16:68-74 [v cz 69-75] (69) Rozvášní se zajisté proti vám početné davy, některé z vás uchvátí a zabité předloží modlám k jídlu. (70) A kdo se jim přizpůsobí, budou jim na posměch, k zhanobení a potupě. (71) Na všech místech, zde i v okolních městech, bude četné pozdvižení proti těm, kteří se bojí Hospodina. (72) Budou si počínat jako šílení, nikoho nebudou šetřit ve snaze oloupit a zbídačit každého, kdo se dosud bojí Hospodina; (73) vyplení a oloupí jejich majetky a vyženou je z domů. (74) „Tehdy se osvědčí ryzost mých vyvolených, budou jako zlato, které se zkouší v ohni. (75) Slyšte, moji milovaní, praví Hospodin: „Hle, dny útisku jsou zde a já vás z nich vysvobodím
Ježíšova rada Laodičanům je obdržena v pronásledování Božího lidu za jeho věrnost přikázáním, ustanovením a nařízením. Požehnaná zpráva je, že Bůh nás vysvobodí. Jak dále Ellen Whiteová naznačuje:
V době soužení jsme všichni utekli z měst i vesnic, [Ezechiel 7:15, 16. Lukáš 17:30-36. VIZ CAMPBELLŮV PŘEKLAD.] byli jsme však pronásledováni bezbožnými, kteří násilně vtrhli s mečem do domů svatých. Pozdvihli meč, aby nás zabili, avšak meč se zlomil a bezmocně spadl dolů jako stéblo slámy. Pak jsme volali dnem i nocí o vysvobození a naše volání přišlo před Boha. WLF 19.
Toto je čas Jákobova soužení. Boží lid prosí Boha o vysvobození z tužby bezbožných – totiž zabít je.
V tomto bodě si musíme položit otázku, proč jsou v tomto dopise malému stádu zahrnuty odkazy na 2. Ezdrášovy? 2. Ezdrášova je součástí apokryfů neboli skrytých knih. Několik let po napsání tohoto dopisu měla Ellen Whiteová vizi, kde uvedla:
Potom jsem spatřila Boží Slovo čisté a nefalšované, a že musíme odpovědět na způsob, jakým jsme obdrželi pravdu hlásanou z tohoto Slova. Viděla jsem, že to bylo kladivo, které rozbilo drsné srdce na kousky, a oheň, který pohltil strusku a cín, aby to srdce mohlo být čisté a svaté. Viděla jsem, že apokryfy jsou skrytou knihou a že moudří v těchto posledních dnech by jí měli rozumět. Viděl jsem, že Bible je knihou normy, jež nás bude soudit poslední den. 15MR 66. {Ms4-1850 (28. ledna 1850) odst. 13}
V odkazu na 2 Ezdrášovu učinil Joseph Bates následující komentář:
Druhá kniha Ezdrášova obsahuje velmi důležité pravdy pro ty, kteří dodržují Boží zákon a přikázání; žádným dalším lidem pravděpodobně neprospějí, 12:37,38. Zde v periodiku Zapečeťující poselství (Sealing Message) jsem se zdržoval citování, ne proto, že bych nevěřil; ale protože stále existuje tolik předsudků, protože apokryfy nejsou kanonické písmo. Ve Starém i Novém zákoně je hojné svědectví, které uspokojí vše, co poctivé mysli vyžadují ohledně zapečeťujícího poselství, což je přítomná pravda. Chtěl bych však citovat několik pasáží, které ukazují zapečetění, zákon a přikázání, dobu soužení atd. viz 9:10,11, 30-33,36,37. K tomuhle všemu můžou být námitky, že se jedná věci pod Mojžíšovskou dispenzací (obdobím). Nechť to urovná 2:38-47. Pečlivě si všimněte 1. zapečetění; 2. zákon; a 3. konečné vykoupení. Porovnejte to se Zjevením 14:1. Ještě další důkazy jsou 13:31–38. Srovnejte 38. verš se Zj 17:14 a 19:15,16. Také přikázání v 15:24,25. 16:74-76.
Doba soužení, 15:5,6, 11-27,57,58,62. 16:5,8, 14-24,31,37,40, 67-78. Přečtěte si uklidňující zaslíbení [67] pro dobu soužení, 2:27. Tohle všechno je teď přímo před námi; pečlivě prozkoumejme toto proroctví. Joseph Bates, Zapečetění, stránka 66,67
Několik průkopníků cituje od 2. Esdrase při podpoře svých pozic, což naznačuje, že měli důvěru v tuto knihu jako součást skryté knihy, které moudrí pochopí. V této knize si s velkým zájmem povšimneme, co se stane s ničemníky, když se snaží zničit Boží lid, a přesně o tom, jak jsou ničitelé ničeni.
2 Ezdrášova 13:3-11 (3) A tu jsem viděl, jak onen vítr vyvedl z hlubin moře jakoby člověka, viděl jsem, jak onen člověk mohutní a přichází s nesčetnými zástupy nebe. Kam obrátil svou tvář, když se rozhlížel, zatřáslo se všechno, co bylo pod ním. (4) A pokaždé, když vyšel hlas z jeho úst, vzplanuli všichni, kteří ten hlas slyšeli, jako ztichne země, když ji zasáhne oheň. (5) Viděl jsem potom, jak se nespočetné množství lidí shromáždilo ze čtyř světových stran, aby přemohli toho člověka, který vystupoval z moře. (6) Viděl jsem dále, jak si navršil velikou horu a vznesl se na ni. (7) Já pak jsem se snažil uvidět krajinu nebo místo, odkud byla ona hora vydolována, ale nemohl jsem. (8) Potom jsem viděl, jak se všichni shromáždili proti němu, aby jej přemohli; velice se báli, přesto však se odvážili začít boj. (9) A hle, když viděl útočit blížící se množství, nepozdvihl svou ruku, ve které nedržel kopí ani jiný válečný nástroj, ale - jak jsem viděl – (10) toliko vypustil z úst jakoby ohnivý vítr; ze rtů mu vyšlehl plamenný dech a jazykem vypouštěl jiskry a bouři, až se to všechno dohromady smíchalo, tento ohnivý vítr a plamenný dech i množství bouře. (11) To vše spadlo najednou na to množství lidí připravené k boji a všechny spálilo, a v tu chvíli nezbylo z onoho nespočetného množství nic než jenom prach a zápach kouře; když jsem to uviděl, pojala mne hrůza.
O něco později v této kapitole je uvedeno další vysvětlení:
2 Ezdrášova 13:27-38 (27) Co se týče dechu z jeho úst, naplněném ohněm a bouří, že (28) v mžiku zničil množství, které ho přišlo přemoci, aniž držel kopí nebo jinou zbraň, poslyš tento výklad: (29) Hle, blíží se dny, kdy začne Nejvyšší vysvobozovat ty, kdo jsou na zemi. (30) Tehdy strachem budou zmírat ti, kdo obývají zemi. (31) Jedni se budou stavět proti druhým, město proti městu, místo proti místu a národ proti národu, království proti království. (32) Až se tyto věci stanou, nastanou znamení, jež jsem ti ve vidění předem ukázal. Tehdy se zjeví můj Syn, kterého jsi viděl jako muže vystupujícího z moře. (33) A tehdy, až všechny pronárody uslyší jeho hlas, každý ve své zemi zanechá války, kterou vede s druhým. (34) A shromáždí se na jedno místo nesčíslné množství, jako bylo těch, kteří chtěli přijít ho přemoci. (35) On pak bude stát na vrcholu hory Sijón (36) a Sijón se objeví a ukáže se všem připravený a vybudovaný, jako jsi viděl horu, jež byla navršena bez pomoci rukou. (37) Můj Syn pak potrestá pronárody, které proti němu vytáhly, za jejich bezbožnosti. Ty je zachvátí jako bouře. Pro své zlé smýšlení budou samy vydány trýzni (38) podobné plameni. Bez námahy je zničí svým Zákonem, který se podobá ohni.
Ve 2. Ezdrášově je odhalen způsob, jakým jsou bezbožní zahubeni skrze jas příchodu Krista. Pokračujeme v té paralele Slovo malému stádci od Ellen Whiteové:
Když Bůh oznamoval den a hodinu Ježíšova příchodu, [Ezechiel 12:25. Marek 13:32.] a uzavíral věčnou smlouvu se svým lidem, [Ezechiel 20:37. Židům 12:22–25.] vyřkl vždy jednu větu, pak se odmlčel a zatím se Jeho slova rozléhala po celé zemi! [Jeremiáš 25:30, 31.] Izrael Boží stál se zraky upřenými vzhůru a naslouchal slovům, jež vycházela ze rtů Jehovy a zněla zemí jako dunění hromů! Zavládla jakási děsivá velebnost. Na konci každé věty svatí zvolali: "Sláva! Haleluja!" Jejich obličeje byly ozářeny Boží slávou, podobně jako tvář Mojžíšova, když sestoupil z hory Sinaj. Bezbožní se pro tu slávu nemohli na ně dívat. [Píseň Šalomounova 5:1–5.] A když bylo vyřčeno věčné požehnání nad těmi, kteří oslavovali Boha zachováváním Jeho svaté soboty, zaznělo mocné provolávání vítězství nad šelmou a jejím obrazem. Potom začalo léto milosti (rok jubilejní viz Lv 25), kdy má země odpočívat. {WLF 19}
Bezbožní se nemůžou dívat na spravedlivé. Duch Boží dopadá na ty bezbožné s hlubokým usvědčením o jejich hříšném stavu. To jsou pro bezbožné muka a jejich vina se na ně přilepí a spaluje jejich duši. Oni pláčou a skřípou zuby. Náš Pán Ježíš proti nim nepozvedne meč. On dodržuje přikázání svého Otce, které říká: „Nezabiješ.“ Kristus jednoduše zjeví krásný charakter (povahu) svého Otce ve velké slávě a to způsobí, že si bezbožní uvědomí svou nepravost a nevděčnost. Ježíš a Otec se všemožně snažili, aby je připravili na to, aby viděli zjevení Ježíše a milovali Jeho zjevení, ale oni to odmítli a nyní je pro ně Jeho zjevení utrpením a zármutkem. Ježíš je nepřijde zničit, protože se zničili sami, jako to udělali Židé při zničení Jeruzaléma.
Židé sami byli strůjci svého údělu. Sami si naplnili pohár pomsty. V úplné pohromě, která je jako národ postihla, a ve všech bídách, které pak následovaly, když byli rozptýleni, sklízeli jen to, co sami zaseli. Prorok praví: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli,“ protože „jsi padl příčinou nepravosti své“ (Oz 13:9; 14:1). Jejich utrpení se často vykládá jako trest, který je postihl na základě přímého Božího rozhodnutí. Velký podvodník se tak snaží utajit svou vlastní činnost. Tvrdošíjným odmítáním Boží lásky a milosti Židé způsobili, že byla od nich odňata Boží ochrana a satan jim mohl vládnout podle své vůle. Strašné krutosti, které se projevily při zkáze Jeruzaléma, ukazují, jaká je satanova pomstychtivá moc nad těmi, kteří se poddali jeho nadvládě.
Neuvědomujeme si, kolik vděčíme Kristu za pokoj a ochranu, kterou užíváme. Je to Boží ochraňující moc, která brání, aby se lidstvo nedostalo plně pod nadvládu satana. Neposlušní a nevděční mají všechny důvody k tomu, aby byli vděční Bohu za milosrdenství a shovívavost, s níž drží pod kontrolou krutou a zlomyslnou moc toho zlého. Když však lidé překročí meze Boží trpělivosti, je tato brzdící moc odňata. Bůh se nechová k hříšníku jako vykonavatel rozsudku vyneseného za přestoupení. Ale ponechává lidi, kteří odmítají jeho milost, aby sklidili to, co sami zaseli. Každý paprsek světla, který jsme odmítli, každé varování, kterým jsme pohrdli nebo které jsme nebrali vážně, každé hovění vášni, každé přestoupení Božího zákona je zasetým semenem, které přinese jistou žeň. Jestliže je tvrdošíjně odporováno Duchu svatému, Bůh jej nakonec hříšníku odejme, a pak už neexistuje moc, která by bránila zlým pohnutkám lidského srdce, není ochrany před zlobou a nepřátelstvím satana. Zkáza Jeruzaléma je strašným varováním pro všechny, kdo si pohrávají s nabídkou Boží milosti a odmítají prosby božské milosti. Nikdy nebylo dáno přesvědčivější svědectví, jak Bůh nenávidí hřích, a svědectví jistého trestu, který stihne viníky.
Spasitelovo proroctví o tom, že Jeruzalém postihne trest, se splní ještě podruhé, strašná zkáza Jeruzaléma je pouze náznakem oné závěrečné zkázy. V údělu vyvoleného města můžeme vidět úděl celého světa, který odmítá Boží milost a pošlapává Boží zákon. Temné jsou záznamy o lidské bídě, kterou země zažila za dlouhá staletí zločinu. Při přemítání o tom se srdce svírá a mysl omdlévá. Strašné byly následky odmítání Boží moci. Avšak ještě temnější budou výjevy, které se odehrají v budoucnosti. Minulé události - dlouhý sled bouří, sporů a převratů, „všickni bojovníci předěšeni, a roucha ve krvi zbrocena,“ (Iz 9:5) - jsou ničím v porovnání s hrůzami doby, kdy bude zlým lidem ochraňující Boží Duch zcela odňat a nebude již déle bránit projevům lidských vášní a satanova hněvu! Tehdy celý svět uvidí - jako dosud nikdy - výsledky satanovy vlády. {GC 35, 36}
V knize 2. Ezdrášova je jasně odhalena pravda, že Bůh nestojí vůči hříšníkovi jako kat. Bůh nespaluje živé bezbožné fyzickým plamenem. Jeho Duch vychází v ohnivém zákoně. Slovo Boží je oheň v duši a hoří s takovou intenzitou, že té duši způsobuje nesmírnou trýzeň. Jer 5:14. Není to proto, že by si Bůh přál, aby jim to způsobil, ale proto, že oni odmítají přijít do světla. Když je nějaký člověk mnoho let ve tmě a pak je vystaven jasnému světlu, je to pro jeho oči utrpením či trýzní. Tudíž je to tak, až Kristus zjeví svůj charakter světu v celé své jasnosti. Pro ty, kdo Ho milují, to bude radost, kterou nelze popsat, ale pro ty, kdo ho nenáviděli, to bude trýzeň, jíž nelze popsat. Nyní sledujme zkušenost bezbožných, až bude Kristus zjeven při Svém příchodu:
V jeho přítomnosti jsou „všechny tváře zsinalé“. Na ty, kdo odmítli Boží milost, padne hrůza věčného zoufalství. „Každý muž rukama svýma drží se za bedra svá jako rodička, a obrácené všechněch oblíčeje v zsinalost.“ (Jr 30:6; Na 2:11) Spravedliví budou s chvěním volat: „Kdo obstojí?“ Andělé přestanou zpívat a nastane chvíle posvátného ticha. Pak zazní hlas Pána Ježíše: „Má milost vám stačí.“ Tváře spravedlivých se rozjasní a jejich srdce naplní radost. Andělé se budou ještě více přibližovat k zemi a začnou znovu zpívat.
Král králů bude sestupovat na oblaku, zahalen v plameny ohně. Nebe se svine jako svitek, země se bude před ním třást, všechny hory a ostrovy se budou pohybovat. „Béřeť se Bůh náš, a nebude mlčeti; oheň před ním vše zžírati bude, a vůkol něho vichřice náramná. Zavolal nebes s hůry i země, aby soudil lid svůj.“ (Ž 50:3.4).
„A králové země, i knížata, i bohatí, a úředníci, a mocní, i každý služebník, i všeliký svobodný, skryli se v jeskyních a v skalí hor, a řekli horám a skalí: Padněte na nás a skrejte nás před tváří toho, jenž sedí na trůnu, a před hněvem Beránka. Nebť jest přišel den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?“ (Zj 6,15-17)
Utichne posměch, lživá ústa zmlknou. Ustane řinčení zbraní a bitevní vřava, zmizí „roucha ve krvi zbrocena“ (Iz 9:5). Není slyšet nic jiného než modlitby, pláč a naříkání. Z úst těch, kteří se krátce předtím posmívali, zní volání: „Nebť jest přišel den veliký hněvu jeho. I kdo bude moci ostáti?“ Bezbožníci prosí, aby je skály a hory pohřbily, aby se nemuseli setkat s Bohem, kterým pohrdali a kterého odmítali.
Znají ten hlas, který proniká sluchem mrtvých. Jak často je laskavě a naléhavě volal k pokání. Jak často ho slyšeli v úpěnlivých prosbách přítele, bratra, Vykupitele. Pro ty, kdo odmítli Boží milost, je to hlas odsouzení, i když je tak dlouho žádal: „Odvraťtež se, odvraťte od cest svých zlých. I proč mříti máte, ó dome Izraelský?“ (Ez 33:11) Jak by si přáli, aby tento hlas nikdy dříve neslyšeli! Pán Ježíš jako ztělesněná moudrost říká: „Poněvadž jsem volala, a odpírali jste; vztahovala jsem ruku svou, a nebyl, kdo by pozoroval, anobrž strhli jste se všeliké rady mé, a trestání mého jste neoblíbili.“ (Př 1:24.25) Jeho hlas v nich vyvolává vzpomínky, které by rádi vymazali, výstrahy, kterými pohrdli, pozvání, jež odmítli, příležitosti, které nevyužili. [643]
Budou mezi nimi lidé, kteří se posmívali Ježíši Kristu v jeho ponížení. S neodolatelnou mocí k nim znovu promluví slova, která trpící Spasitel pronesl, když ho velekněz podrobil přísaze: „Od toho času uzříte Syna člověka sedícího na pravici moci Boží a přicházejícího na oblacích nebeských.“ (Mt 26:64) Nyní ho vidí v jeho slávě a uvidí ho sedět po Boží pravici.
Lidé, kteří se vysmívali jeho tvrzení, že je Boží Syn, nyní úplně oněmí. Bude tu stát nadutý Herodes, který se posmíval královskému titulu Ježíše Krista a přikázal posmívajícím se vojákům, aby ho korunovali za krále. Budou tu stát vojáci, kteří ho bezbožnýma rukama oblékli do rudého pláště, vložili mu na hlavu trnovou korunu, do ruky mu dali třtinu jako žezlo a s rouháním se mu klaněli. Muži, kteří týrali Pána života a plivali po něm, se nyní budou odvracet od jeho pronikavého pohledu a budou se snažit utéct z jeho přítomnosti. Lidé, kteří zabíjeli hřeby do jeho rukou a nohou, voják, který probodl jeho bok, budou nyní hledět na jeho jizvy s hrůzou a výčitkami.
Se strašnou přesností si budou kněží a představitelé lidu vzpomínat na to, co se odehrálo na Golgotě. S hrůzou a děsem si vzpomenou, jak se ďábelsky radovali, potřásali hlavami a volali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Jestliže jest král Židovský, nechať nyní sstoupí s kříže, a uvěříme jemu. Doufalť v Boha, nechať ho nyní vysvobodí, chce-liť mu.“ (Mt 27:42.43)
Živě si vzpomenou na Spasitelovo podobenství o nájemcích vinice, kteří odmítli odevzdat svému pánu výnos vinice, zbili jeho sluhy a zabili jeho syna. Vzpomenou si také, že sami nad sebou vynesli rozsudek. Pán vinice „zlé bez milosti zahubí“. V hříchu a trestu oněch nevěrných mužů poznávají kněží a představitelé lidu své vlastní jednání a své vlastní spravedlivé odsouzení. Nyní bude z jejich úst znít volání smrtelné úzkosti. Hlasitěji než křik „Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!“, který se nesl ulicemi Jeruzaléma, bude se nyní ozývat zoufalý nářek: „Je to Boží Syn! Je to pravý Mesiáš!“ Budou se pokoušet utéct z přítomnosti Krále králů. Marně se však budou pokoušet ukrýt v dutinách země, které vytvořily zuřící živly.
V životě všech lidí, kteří odmítají pravdu, přicházejí chvíle, kdy se probouzí jejich svědomí, kdy se jim v paměti vybaví trapné vzpomínky na pokrytectví a v srdci cítí chvilkovou lítost. Co je to ale v porovnání s výčitkami, které pocítí v den, kdy „přijde jako hrozné zpuštění to, čehož se bojíte“, kdy „bída vaše jako bouře nastane“ (Př 1:27). Ti, kdo chtěli zničit Ježíše Krista a věrný Boží lid, uvidí nyní slávu, která jej zahaluje. V hrůze budou poslouchat jásot vykoupených, kteří budou radostně volat: „Aj, Bůh náš tento jest, očekávaliť jsme na něj, a vysvobodil nás.“ (Iz 25:9). {GC 641-644.}
Volání našeho Pána Ježíše jde k Božímu lidu. Vejděte do bezpečí Soboty/šabatu plněji. Odpovězte na výzvu k pamatování na Mojžíšův zákon se všemi ustanoveními a nařízeními. Mal 3:22 (4:4). Přijměte ten olej Ducha navíc, který přichází skrze zvětšení soboty ve svátcích neboli slavnostech, a přijměte světlo, zdraví a sílu čelit šelmě a jejímu obrazu a být chráněni před mečem, hladem a morové nákazy. Čiňte pokání z oněch lží, že náš Otec přímo a osobně usmrcuje ty, kdo se mu staví do cesty a vizte pravdu, že Boží oheň, který zničí bezbožné, je Jeho Slovo a Kristův meč je to, co vychází z Jeho úst, jež mluví Slovo pravdy. Tato výzva je naléhavá žádost, abychom vešli do archy bezpečí ustanovní a nařízení našeho Otce, a abychom zacelili ten průlom učiněný v zákoně, jenž porušil všechny schůzky/setkávání/ustanovení našeho Otce, aby nám dal svého Ducha. Nezatvrzujte vaše srdce vůči světlu, ale obraťte se a buďte požehnáni a vězte, že náš Otec nás miluje a dal za nás svého jednorozeného Syna a nechce, aby někdo zahynul.
Duch a nevěsta říkají: Přijď. Zjevení 22:17
[1] Čtvrtá kniha Ezdrášova, uváděná tak podle číslování ve Vulgátě, je typickým apokalyptickým pseudepigrafním spisem, který nebyl zařazen ani do hebrejského ani do řeckého kanónu. Přece se jako přídavek nachází ve Vulgátě a nalézáme jej též v řadě starých překladů bible (včetně Bible kralické, kde je uveden jako 2. kniha Ezdrášova; pravoslavné bible jej označují jako 3. kniha Ezdrášova) dle druhého svazku Knih tajemství a moudrosti, vydal VYŠEHRAD PRAHA,1998