Jak soudíte, 8. kap

minulá část zde

8. Soudit Otce

Řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil majetek. Po nemnoha dnech mladší syn všechno sebral, odešel do daleké krajiny a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. Lukáš 15:11-13

To, co se stalo otci v podobenství o marnotratném synovi, je zkušeností mnoha rodičů. Díky interakcím se svými vrstevníky začínají děti vidět své rodiče jinou optikou. Oni si touhu zachránit své děti před mnoha nebezpečími vykládají jako despotické omezování a kontrolu. Je pravda, že mnozí rodiče své děti nadměrně kontrolují, ale v příběhu, který vyprávěl Ježíš, tomu tak nebylo.

To, že syn požádá o dědictví předem a chce odejít z otcovy přítomnosti, tak to odhaluje synovo odsouzení otce. Žádost o dědictví v podstatě říká: "Nemohu čekat, až zemřeš, dej mi to, co mi patří, hned."

V tom příběhu se otec synovi nemstí ani ho neodsuzuje. Říká se tam, že otec jim, svým dvěma synům, rozdělil své živobytí. V řečtině je to slovo bios, což znamená život. Otcovo srdce bylo zlomeno smutnou skutečností, že ho mladší syn chtěl opustit. Otec své děti velmi miloval a strašně ho to bolelo, když věděl, že jeho syn chce odejít z domova, zvláště když věděl, že jeho syn je ještě nezralý a sám by se hodně trápil. Otec, za cenu velkých ztrát pro sebe, dává synovi to, po čem touží.

Syn za tento dar nijak nepoděkuje, a tak si neváží toho, co dostal. Peníze proto volně utrácí, protože si neváží jejich ceny. Otcovo srdce bylo zdrcené, že tento dar synovi dal, a přesto si ho syn vůbec nevážil.

Po nějaké době však syn promarní dědictví, které mu bylo svěřeno, a začne nést následky svých špatných rozhodnutí. Když už bylo opravdu zle, začal přemýšlet o domově.

Tu přišel k sobě a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já zde hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘ Lukáš 15:17-19

Zde získáváme vhled do myšlení toho syna. Nemyslí si, že by se k otci mohl chovat jako syn, ale že se k němu musí chovat jako služebník nebo otrok. Když syn žil doma a pracoval pro otce, posuzoval (soudil) svého otce jako otrokáře. Měl pocit, že se ho otec snaží ovládat a omezovat jeho svobodu, a proto chtěl odejít.

Když se syn vrátí domů, projeví své smýšlení vůči otci. V jeho mysli není myšlenka na odpuštění. Představuje si pouze trest za svůj hřích. Je to on, kdo vynáší rozsudek, a tentokrát je namířen proti němu samému. Smiřuje se s tím, že bez otce nemůže žít, ale domnívá se, že nyní musí být potrestán podle svých špatných skutků. I když se jeho okolnosti změnily, jeho pohled na otce zůstává stejný jako dříve. Stále vidí ve svých očích otce jako otrokáře.

I vstal a přišel ke svému otci. Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho. Lukáš 15:20 

Synův úsudek (soud) o otci byl zcela falešný. Otec svého syna každý den vyhlížel a modlil se za něj. Toužil po jeho návratu. Neodsuzoval svého syna za to, co udělal. Klidně mu odpustil, protože své milované dítě hluboce miloval.

Dokážete si představit toho starého muže, jak běží ke svému synovi a po tváři mu stékají slzy radosti? Objímá a líbá svého milovaného syna. Není v tom žádný hněv, žádné souzení ani odsuzování, je v tom jen láska. Jak se syn s tímto otcovým jednáním vyrovnává?

 Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘ Lukáš 15:21

Pokud syn sám sobě dovolí plně se usadit v otcově náruči a přijmout jeho odpuštění, zhroutí se a rozpláče se jako otec a začne si uvědomovat, jak velkou bolest mu způsobil. Jeho pýcha mu zatím nedovoluje přijmout otcovo jednání. Místo toho pronese řeč, kterou si předem nacvičil. Touží vstoupit do vztahu pána a služebníka. Touží ukonejšit svého otce tím, že odpracuje velký dluh, který nadělal, a že bude žít jako otrok. V této chvíli nepřijímá otcovu odpouštějící lásku.

Otec však řekl svým otrokům: ‚Přineste rychle to nejlepší roucho a oblečte ho, a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. Přiveďte tučné tele, zabijte je, jezme a radujme se, protože tento můj syn byl mrtvý, a zase ožil, ztratil se, a byl nalezen.‘ A začali se radovat. Lukáš 15:22-24

Otec nadále vylévá na syna svou lásku a náklonnost, zatímco syn se k otci chová tak, jak by se choval sám k sobě, kdyby byl na otcově místě. Jeho vlastní soudní systém se nyní snáší na něj samotného a ještě není schopen přijmout odpouštějící lásku svého otce.

Zde příběh mladšího syna končí. Vidíme ho sedět u otcova stolu oděného do krásného roucha, kde se koná velká oslava. Konečné rozhodnutí syna je ponecháno na vás, čtenářích. Přijmete otcovo láskyplné jednání vůči vám, nebo ve svém srdci tajně zůstanete otrokem? Náš nebeský Otec vás nikdy neodsoudil. Dal vám svůj život, abyste s ním mohl naložit, jak se vám zlíbí. Nikdy vás za to neodsoudil. Považujete Ho za pána otroků? Cítíte Jeho vřelé objetí, když se k Němu vracíte a uznáváte, že bez Něho nemůžete žít? Přijmete své synovství nebo dceřinství k Vašemu Otci?

Snažím se říci, že dokud je dědic nedospělý, ničím se neliší od otroka. Je sice pánem všeho, ale až do času určeného otcem zůstává pod poručníky a správci. Dokud jsme byli nedospělí, byli jsme i my takto zotročeni principy tohoto světa. Když se však čas naplnil, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství. A protože jste synové, Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!" A tak už díky Bohu nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také dědic. Galatským 4:1-7 (B21)

Zdá se, že ten starší syn má stejné problémy se soudem či úsudkem stejně jako mladší syn. Všimněte si, že stejný systém spravedlnosti je i ve starším synovi, akorát se projevuje jiným způsobem a to kvůli odlišnému postavení, jež měl ve vztahu k otci.

Starší syn byl zatím na poli. Když se blížil domů, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. Ten mu řekl: ‚Přišel tvůj bratr. Tvůj otec porazil tučné tele, že ho má zpátky živého a zdravého.' Ale on se rozhněval a ani nechtěl jít dovnitř. Když za ním vyšel jeho otec a prosil ho, odpověděl mu: ‚Podívej se, kolik let ti sloužím! Nikdy jsem nezanedbal jediný tvůj příkaz, ale tys mi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s děvkami, porazil jsi pro něj vykrmené tele!' ‚Synku,' řekl otec, ‚ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé. Ale oslavovat a radovat se bylo namístě, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen.'" (Lukáš 15:25-32, B21)

Starší syn také soudil otce jako přísného a nespravedlivého. Sloužil otci jako otrok, a ne jako syn. Jakmile však otec plýtval láskou k mladšímu synovi, starší syn otce soudil jako marnotratného a nerozumného. Ten starší syn představuje velkou část křesťanské církve, která slouží Bohu jako otrok v naději, že za své úsilí získá odměnu. Oni opovrhují těmi, kdo odcházejí do světa a ničí si život nevěstkami a hříšnostmi. Oni nacházejí útěchu v posuzování těch, kteří jsou ve světě; oni staví svůj dobrý život do protikladu k těm, kdo žijí venku, a oni je v lásce nepřijmou a neodpustí jim jejich světský život. Kdo byl ztracenější: ten mladší nebo ten starší syn? Mladší syn věděl, že je ztracený, ale starší syn ne.

V obou případech synové soudili (posuzovali) otce jako otrokáře. V obou případech synové neviděli místo pro milosrdenství. Otec apeloval na oba syny, aby přijali jeho lásku a byli v ní spokojeni. Oba synové potřebovali skutečné zjevení Otcova charakteru, aby zvrátili své postoje soudu a odsouzení, které obdrželi od Adama.

pokračování zde