Jak soudíte, 3. kap

předchozí část

3. Spravedlnost a soud

Studentům historie se zdá, že souboj mezi božským právem králů a panováním (vládnutí) práva, které spravuje volený parlament, představuje dvě odlišná pojetí vlády. Možná to byla více než náhoda, že ve dvou filmech zachycujících životy Julia Caesara a Olivera Cromwella najdeme stejného herce: Richarda Harrise.[1] Oliver Cromwell vedl parlament Anglie, aby popravil jejího krále Karla I. za zradu proti lidu. Julius Caesar se postavil proti Římské republice, aby založil počátky Římské říše. Základem jeho převzetí moci byla loajalita jeho vojáků a vojenská vítězství.

Bez ohledu na to, zda v zemi vládne monarchie, nebo demokracie, všichni se shodují na jedné věci: totiž na použití síly, aby se udělila moc či síla přijatým zákonům.

Vláda práva či zákona je v Oxford English Dictionary definována jako: "autorita a vliv práva ve společnosti, zejména pokud je vnímáno jako omezení chování jednotlivců a institucí; (tedy) princip, podle kterého jsou všichni členové společnosti (včetně členů vlády) považováni za stejně podléhající veřejně zveřejněným právním kodexům a procesům. " V knihovně amerického kongresu, v budově zvané Thomas Jefferson, se nachází obrovská kamenná mozaika jednoduše nazvaná „Právo“ (Zákon). Tento mozaikový obrázek zobrazuje ženu (zákon) v jedné ruce s palmovou ratolestí, aby udělovala odměny, a v druhé ruce s mečem, aby ukládala tresty těm, kdo porušují zákon.

Teorie Božího práva, jež vládne, která společnost ovládalo ve středověku, se promítla do jejich pohledu na panovníka monarchu jakožto zástupce Boha.

Biskup Jacques-Bénigne Bossuet (1627-1704), jeden z hlavních francouzských teoretiků božského práva, tvrdil, že králova osoba a autorita jsou posvátné, že jeho moc je po vzoru otcovské moci absolutní a pochází od Boha a že se řídí rozumem (tj. zvyklostmi a precedenty).[2]

Právě v tomto kontextu překladatelé Bible ve středověku formulovali své chápání spravedlnosti.

Spravedlnost a soud jsou základem trůnu tvého, milosrdenství a pravda předcházejí tvář tvou. Žalm 89:14 (BKR)

Oblak a mrákota jest vůkol něho, spravedlnost a soud základ trůnu jeho. Oheň předchází jej, a zapaluje vůkol nepřátely jeho. Zasvěcujíť se po okršlku světa blýskání jeho; to viduc země, děsí se. Hory jako vosk rozplývají se před oblíčejem Hospodina, před oblíčejem Panovníka vší země. Žalm 97:2-5 (BKR)

Je to princip síly (násilí), jenž se zdá být základem Božího majestátu.

Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky. Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím. Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely. Deuteronomium 32:40-42 (BKR)

Téměř všeobecně se věří, že svrchovanost Boha - a tedy i všichni vůdcové společenství, kteří vládnou mezi lidmi - zakládají spravedlnost na moci vládnout mečem (tj. použití síly k donucení). Spravedlnost spočívá v posuzování činů buď jako dobrých nebo špatných a následně v odměňování těch dobrých a trestání těch špatných.

Právě hrozba trestu smrti tedy paradoxně zachovává život.  Pokud tuto myšlenku rozšíříme, můžeme se v křesťanském myšlení dočíst například toto:

Boží požadavek pro věčný život, založený na Jeho spravedlivém charakteru, se nikdy nezměnil. Stejně jako soudce nemění rychlostní limit, když dostaneme pokutu za překročení rychlosti, tak Bůh nemění svůj standard spravedlnosti jenom proto, že my ho odmítáme dodržovat. Adamův hřích spíše k dluhu dokonalé poslušnosti přidal trest fyzické a duchovní smrti za neposlušnost. Bez výjimky, odpuštění hříchů a věčný život jsou bez dokonalé satisfakce Boží spravedlnosti nemožné. Bůh by nebyl Bohem, kdyby se kvůli záchraně jediné duše zpronevěřil své spravedlnosti.[3]

Jádrem křesťanské teologie je tato představa, že smrt, kterou Bůh uloží (uštědří) na přestupníky svého zákona, je Boží spravedlnost. Tato myšlenka vychází z toho, že Boží trůn je založen na hrozbě smrti. Jeho trůn je zřejmě také založen na soudu a odsouzení těch, kdo jeho zákon přestupují.

V Žalmu 89 však čteme, že milosrdenství předchází Boží tvář. Jak tedy do tohoto pojetí spravedlnosti, která vyžaduje smrt provinilce, zařadit milosrdenství? Zamysleme se nad základním významem anglického slova mercy.

Milosrdenství (středověká angličtina, z anglo-francouzského merci, ze středověkého latinského merced-, merces, z latinského, "cena zaplacená, mzda", z merc-, merxi "zboží") je vlídnost, odpuštění a laskavost v různých etických, náboženských, sociálních a právních souvislostech.[4]

Milosrdenství je uplatněno skrze zaplacenou cenu nebo mzdu. V této definici se tedy milosrdenství lze dovolávat, pokud je splněn dluh spravedlnosti. Spravedlnost musí být uspokojena, aby byla zachována její čest a integrita. Pokud tedy byla zaplacena tato mzda (výplata) za dluh, bez ohledu na to, kdo ji zaplatil, potom si spravedlnost zachovává svou integritu a tehdy může být uděleno milosrdenství. Tím se zavádí křesťanská teorie o smíření nazvaná "trestní/penální substituce" (tj. trest absolvuje náhradník).

Trestní substituce (někdy, zejména ve starších spisech, nazývaná forenzní teorie) je v křesťanské teologii jakási teorie o smíření, která tvrdí, že Kristus byl svým vlastním obětavým rozhodnutím potrestán (penalizován) namísto hříšníků (substituce/náhrada), čímž splnil požadavky spravedlnosti, aby Bůh mohl spravedlivě odpustit hřích.[5]

Význam slova milosrdenství vyjadřuje myšlenku zaplacení mzdy nebo dluhu. V protestantské tradici za nás může být tento dluh splacen pouze skrze Kristovu smrt. V římské tradici si může člověk připočítávat zásluhy prostřednictvím dobrých skutků, které napomáhají spáse jeho duše. [6]

Souhrnně lze říci, že lidské vnímání spravedlnosti, a to jak z Písma, tak i obecně, vychází ze zásady, že k prosazení zásad zákona je třeba přísného trestu nebo dokonce smrti.

Tento systém proto vyžaduje dohled, soud, odsouzení a smrt. Tyto věci jsou neodmyslitelnou součástí takovéhoto pojetí spravedlnosti. Otázka, kterou je třeba si položit, zní: Může tento systém spravedlnosti vytvořit nějakou svobodnou společnost bez strachu? Je-li Bůh ve své podstatě architektem smrti a konečným vládcem, který smrt způsobuje, není pak Bůh sám ve své podstatě zosobněním smrti? Jestliže Bůh monitoruje každý náš čin a porovnává ho se svým božským standardem, aby zjistil, zda mu vyhovujeme, jak může vůbec existovat místo, kde jsou jeho poddaní svobodní od strachu ze smrti? V tomto rámci je Bůh navždy spojován se soudem, odsouzením a smrtí.

Právě do této oblasti bych vám rád předložil tři biblické pasáže jako odrazový můstek ke zbytku této knihy.

Vždyť Otec ani nikoho nesoudí, ale všechen soud svěřil Synu – Jan 5:22. 

Vy soudíte podle těla; já [Ježíš] nesoudím nikoho - Jan 8:15 

Láska je trpělivá, dobrotivá je láska, nezávidí, láska se neholedbá, nenadýmá se, nejedná nevhodně, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, nepřipočítává zlo[7].  1. Korintským 13:4-5 (SKR)

Tyto tři pasáže přímo zpochybňují představy o spravedlnosti a soudu založených na hrozbě smrti. Ježíš nám říká, že ani jeho Otec, ani On sám nikoho nesoudí, neodsuzuje, nevyšetřuje ani netrestá.[8] Velká kapitola Bible o lásce nám říká, že láska si nevede nějaký soupis provinění. Bůh je láska a tato dokonalá Boží láska zahání nebo odstraňuje veškerý strach (1 Jan 4:8, 18). Na rozdíl od Santa Clause, jenž má seznam těch, kdo jsou dobří a špatní, tak Bůh si "nevede žádné záznamy špatností". Pokud si však Bůh nevede žádný seznam či soupis, potom je celý ten soubor principů, na jejichž základě lidstvo vnímá a chápe spravedlnost a soud, nesprávný. Jak nám řekl Ježíš, "vy soudíte podle těla". Bible nám říká:

Ničema ať svou cestu opustí a hříšný člověk své smýšlení. Ať se vrátí k Hospodinu - slituje se nad ním; k našemu Bohu, který štědře odpouští. Mé smýšlení není vaším smýšlením a vaše cesty nejsou mými cestami, praví Hospodin. Jako je vysoko nebe nad zemí, tak jsou mé cesty nad vašimi cestami, tak je mé smýšlení nad vaším smýšlením. Izajáš 55:7-9 (B21)

Jsme si tedy jisti, že Boží spravedlnost chápeme správně? Jak můžeme vysvětlit tyto biblické texty a dát je do souladu s mnoha jinými, které zdánlivě říkají opak? Jak může láska nezachovávat záznamy o špatnostech, když námi uvažovaný systém spravedlnosti takový proces vyžaduje? Tyto myšlenky si protiřečí a naším úkolem je v modlitbě tento rozpor vyřešit, aby nám mohla být zjevena pravá Boží spravedlnost a milosrdenství.

[1]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Cromwell_(film) , https://en.wikipedia.org/wiki/Julius_Caesar_(miniseries)

[2]                  https://www.britannica.com/topic/divine-right-of-kings

[3]                  https://bible.org/article/god-s-perfect-and-unchanging-justice-ground-gospel

[4]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Mercy

[5]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Penal_substitution

[6]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Merit_(křesťanství)

[7] V anglickém překladu NIV je doslova: „nevede si žádné záznamy špatností/křivd“

[8]                  To řecké slovo pro soudit je zde Krino, což v tomto případě znamená rozhodnout, soudit, odsoudit, potrestat.

pokračování zde