Jak soudíte, 23. kap

předchozí díl zde

23. Očištění svatyně a Den smíření

Na začátku židovského kalendáře je svátek Pesach (Pascha) a nekvašených chlebů. Je to počátek procesu smíření. Zaměřuje se na oběť a odpuštění hříchů. Jejím středem je nádvoří a obětní oltář.

Nejsvětějším dnem v roce je pro Židy Jom Kipur, česky Den smíření. Události tohoto dne usnadňují dokončení tohoto procesu smíření. Jom Kipur připadá na sedmý měsíc a jeho ústředním dílem je svatyně svatých.  Lidé jsou vyzváni, aby se postili a pokořovali své duše před Bohem a modlili se, aby se vše u Boha napravilo, neboť je to den soudu.

Klíčový rituál spojený s tímto dnem zahrnuje dva kozly:

Obleče si svatou lněnou suknici a na jeho těle budou lněné spodky. Přepásá se lněnou šerpou a omotá si lněný turban. To jsou svatá roucha. Umyje si tělo vodou a pak se obleče. Od pospolitosti synů Izraele vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k zápalné oběti. Áron přivede svého býčka k oběti za hřích a vykoná obřad smíření za sebe a za svůj dům. Pak vezme dva kozly a postaví je před Hospodina ke vchodu do stanu setkávání. Áron o ty dva kozly hodí losy, jeden los pro Hospodina a druhý pro Azázela. Áron přivede kozla, na kterého vyšel los pro Hospodina, a obětuje ho jako oběť za hřích. Kozel, na kterého vyšel los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal obřad smíření a poslal ho Azázelovi do pustiny. Leviticus 16:4-10 

Ve 14. kapitole jsme naznačili, že svatyně nepředstavuje plně Boží charakter, ale spíše proces, v němž je člověk smířen s Bohem. Oběti a dary si Bůh nepřeje (Ž 40:6). To znamená, že tato událost odráží naše lidské vnímání soudu.

Jeden kozel se nazývá Hospodinův kozel a druhý je kozel odchodu/zmizení (hebr. Azázel). Proč se používají kozlové a ne beránci?

Fascinující je, že zde to slovo kozel lze použít třemi různými způsoby:

1. chlupatý (přídavné jméno)
2. samec, jelen, kozel (podstatné jméno mužského rodu)

2a) jako obětní zvíře

2b) satyr, může se vztahovat na kozla posedlého démonem, jako byla prasata z Gadary (Matouš 8:30-32).

Ti dva kozlové se vybírají losem. Každý z kozlů může být kozel pro Hospodina nebo kozel odchodu (pro Azázele). Toto je první místo v Bibli, kde je zmíněno losování. Adam Clarke uvádí postup, jak to losování probíhalo.

Židé nás informují, že se jednalo o dva losy vyrobené buď ze dřeva, kamene, nebo z jakéhokoli kovu. Na jednom bylo napsáno לשם Lašem, pro Jméno, tj, יהוה Jehova, které Židé nenapíší ani nevysloví: na druhém bylo napsáno לעזאזל Laazazel, pro Azázele; pak oba losy vložili do nádoby, jež se nazývala קלפי kalpej, přičemž kozlové stáli tváří k západu. Pak přišel kněz a kozlové stáli před ním, jeden po pravici a druhý po levici; kalpejem se pak zatřáslo, kněz do něj vložil obě ruce a v každé z nich vytáhl los: ten los, jenž měl v pravé ruce, položil na kozla, který byl po jeho pravici, a los, jenž měl v levé ruce, položil na kozla, který byl po jeho levici; a podle toho, co bylo na losech napsáno, se určil kozel odchodu/zmizení (h. Azázele) a kozel k oběti. Viz Mišna, v traktátu. Joma. Komentář k Leviticusu 16:8

Bůh obvykle sděloval svou vůli pomocí předmětů urim a thumim. Byly to dva kameny, které měl velekněz na ramenou. Bůh sděloval svou vůli tak, že se jeden kámen rozsvítil, nebo že se druhý kámen zakryl. V Den smíření se však místo Urim a Tumim používá losování, metoda mnohem skromnější a zdánlivě svévolná. Lze argumentovat, že Hospodin vybírá to, který kozel je který, avšak působí to dojmem naprosté náhody.

Tento princip svalování viny národa na člověka nebo zvíře byl běžný v pohanských kulturách. Dokonale odpovídá tomu, jak přirozený člověk řeší vinu. Adam Clarke při komentování 3. Mojžíšovy 16:10 nabízí tuto zajímavou historii

Většina starověkých národů měla zástupné oběti, na které se pomocí určitých obřadů a ceremonií přenášely viny celé komunity, stejně jako Židé používali kozla odchodu (resp. obětního beránka). Bílý býk, kterého Egypťané obětovali svému bohu Apisovi, byl tohoto druhu; oběti, kterou obětovali, uřízli hlavu a poté, co ji zahrnuli prokletími/kletbami, "aby, kdyby nad nimi nebo nad egyptskou zemí viselo nějaké zlo, bylo na tu hlavu vylito", ji buď prodali Řekům, nebo ji vhodili do Nilu - viz Herodes. Euterp., s. 104, edit. Gale.

Petronius Arbiter říká, že mezi starými obyvateli Marseille bylo zvykem, že kdykoli je postihl nějaký mor, vzali jednoho z chudších občanů, který se jim nabídl, a poté, co ho celý rok živili nejčistší a nejlepší stravou, ozdobili ho bylinou sporýšem a oblékli do posvátného roucha: Pak ho vedli po městě a zahrnovali ho kletbami; a když se domodlili, aby na něj dopadlo všechno zlo, jemuž bylo město vystaveno, shodili ho z vrcholu skály - Satirikon, in fine. Suidas pod slovem περιψημα poznamenává, že bylo zvykem každoročně zasvětit člověka smrti pro bezpečnost lidu těmito slovy: Περιψἡμα ημων γενου, „Buď naším očišťovatelem“; a po těchto slovech ho hodit do moře jako oběť Neptunovi.

Pravděpodobně stejný princip byl uplatněn i na Jonáše, když řekl mužům kolem sebe, aby ho vyhodili z lodi jako oběť, čímž by s sebou vzal veškerou vinu a ukončil bouři.

Izraelité přišli z Egypta, a tudíž znali egyptské zvyky pro usmiřování. Tyto principy jsou vneseny do izraelského systému uctívání, aby se lid naučil, že Bůh se vypořádá s problémem hříchu a odstraní tu vinu z národa. Na stejný princip se odvolával Kaifáš, velekněz v Kristově době, když navrhoval, aby národ zabil jednoho člověka, aby zachránil ostatní.

ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ Jan 11:50

Pilát ve snaze zachránit Ježíšův život nabízí davu, aby rozhodl, zda má být obětován Ježíš, nebo Barabáš.

Jest však vaším zvykem o svátcích Pascha, abych vám propustil jednoho vězně; chcete-li tedy, propustím vám toho židovského krále.“ I vzkřikli zas: „Tohohle ne, nýbrž Barabáše.“ Ten Barabáš byl lupič. Jan 18:39-40 (Žilka)

Je výmluvné, že ta náhodnost toho, kdo žije a kdo umírá, se v případě dvou kozlů odehrává při ukřižování Krista. Vrtkavý dav, poháněný rozmary emocí, si vybere Barabáše, aby žil, a Krista, aby zemřel.

Příběh Jom Kippuru je snahou Boha promluvit k lidstvu, že On usmířil nás se Sebou samým, ale způsob, jakým nám to sděluje, je prostřednictvím našeho způsobu myšlení. Boží myšlenky nejsou naše myšlenky, a proto, aby nás Bůh oslovil, musí k nám mluvit způsobem, kterému rozumíme. [1]

Příběh Jom Kippur nás skutečně vrací na začátek, protože věci mohou skončit jen tam, kde začaly, což znamená, že teprve až se vyřeší problémy, které vyvolaly onen spor, tehdy mohou být věci smířeny či urovnány.

V zahradě Eden Adam přenesl svou vinu na další dva:

Člověk odpověděl: Žena, kterou jsi (Ty) dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a já jsem jedl. Genesis 3:12

Kristus byl Beránek zabitý od založení světa, a proto ho představuje kozel pro Hospodina. Eva musela nést odpovědnost za to, že svého muže zavedla ke hříchu. Stala se proto Adamovým obětním beránkem. Byla to pro ni zkušenost pouště, jíž nakonec o necelých 1000 let později podlehla.

Na konci pozemských dějin budou náboženští vůdci církví tlačit na svět, aby uctíval podle jejich diktátu. Aby všichni mohli nakupovat a prodávat, musí přijmout znamení šelmy. Jak jsme se již podívali ve 20. kapitole, pro ty, kdo odmítnou uctívat vynucený program nedělních bohoslužeb, bude vydán jistý dekret smrti. Svět začne zažívat těžké pohromy v důsledku zákonodárství proti Božímu zákonu, jenž nám přikazuje zachovávat 7-mý den – sobotu svatý.

Boží lid bude obviňován z katastrof, které přijdou na zemi. Někteří z nich budou usmrceni jako oběť v marné naději, že otřesy přírody a lidstva ustanou. Až se Kristus zjeví, aby vysvobodil své děti, bezbožní si uvědomí, že byli oklamáni. Svůj hněv se pak budou snažit svalit na náboženské vůdce, kteří je podvedli. Budou hledat smíření skrze smrt těchto náboženských mužů.

V konečném důsledku je to Satan, kdo svedl svět do podvodu, a poté, co budou svatí vzati do nebe a bezbožní zničeni na základě důsledků svých vlastních rozhodnutí, Satan zůstane ponechán na zemi po dobu 1000 let.

Uviděl jsem, jak z nebe sestupuje anděl, který měl klíč od bezedné propasti a ve své ruce veliký řetěz. Zmocnil se draka, toho dávného hada, jenž jest Ďábel a Satan, na tisíc let jej spoutal Zjevení 20,1-2.

Řetězy, kterými jsou satan a jeho andělé spoutáni, jsou řetězy jejich okolností.

Ano, jestliže Bůh neušetřil zhřešivších andělů, nýbrž je uvrhl do nejhlubší propasti temna a odevzdal řetězům chmur, by byli střeženi k soudu 2 Petrova 2:4 (MPCZ).

Satan v dějinách lidstva nikoho nešetřil. Soudil, odsuzoval a obviňoval celé lidstvo. Po tisíc let, jak soudil, tak musí sedět v odmlčení této rozbité země a čelit vlastnímu odsouzení. Bible ji nazývá bezednou jámou nebo propastí. Hloubka zoufalství, kterou Satan prožívá, je bezedná. Bude ve vězení svého vlastního neodpuštění. Ježíš na to naráží v jednom podobenství.

Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: "Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!' Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!' Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!' On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!' řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!' Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru." Matouš 18:21-35 (B21)

Muž, který byl svému pánovi vděčný za zrušení dluhu, se obrátil a odsoudil někoho, kdo jemu samému dlužil malou částku. Pointa příběhu spočívá v tom, že ti, kdo neodpustí, budou čelit trýznivému vězení sebeodsuzování a hořkosti. Bůh je netrýzní, ale nechává je čelit důsledkům jejich vlastních rozhodnutí. Tomuto trýznění mají strach čelit padlí andělé.

Když uviděl Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: "Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha? Prosím tě, netrýzni mě!" Ježíš totiž tomu nečistému duchu přikázal, aby z toho člověka vyšel. (Předtím ho ten démon často popadal, takže ho museli spoutávat řetězy a držet ho v okovech, ale on ta pouta trhal a býval démonem hnán do pouště.) "Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Ježíš. "Legie," odpověděl. Vstoupilo totiž do něj množství démonů. Ti ho teď prosili, aby je nevyháněl do bezedné propasti. Na blízkém kopci se právě páslo veliké stádo prasat, a tak ho démoni prosili, aby jim dovolil vejít do nich. Jakmile jim to dovolil, vyšli z toho člověka a vešli do prasat. Stádo se pak vrhlo ze srázu do jezera a utonulo. Lukáš 8:28-33, B21

V tomto příběhu vidíme propojení konceptů trýznění a propasti. Padlí andělé se snaží obvinit Božího Syna z trýzně, které budou čelit, ale svůj strach z odsouzení promítají do Krista, protože odsoudili všechny kolem sebe. Prasata, která se topí, působí jako symbol samotných andělů, kteří odmítli drahocennou perlu. Tito andělé zašlapali Božího Syna a pohrdli jeho dobrotou vůči němu.

Nedávejte svaté věci psům a neházejte své perly prasatům; jinak je zašlapou, otočí se a roztrhají vás. Matouš 7:6, B21

Zachvácení prasat v moři odráží duševní trýzeň zlých andělů, kteří budou ovládnuti svými vlastními řetězy neodpuštění. Tito andělé mají své motto.

Nikdy neodpouštíme a nikdy nezapomínáme.

Tato slova se vracejí, aby padlé anděly pronásledovala. Na vše, co udělali, nemohou zapomenout, a protože neodpouštějí, nemají schopnost věřit, že jim bude odpuštěno. Proto zůstávají ve vězení po dobu 1000 let, dokud nebudou muset čelit plné Boží slávě, kdy je přemůže vlastní přesvědčení o jejich hříších a oni se utopí jako prasata v moři.

budou tě stahovat do propasti, takže smrtí probodených umřeš v srdci moří. Ezechiel 28:8 (MPCZ)

Až tento svět (Země) skončí, bude zcela zpustošený. Bible popisuje dobu, kdy na zemi nebude žádný člověk a všechno bude zničeno.

Viděl jsem a hle - nikde ani člověk a všichni ptáci zmizeli. Viděl jsem - a hle, sad se stal pouští, všechna města padla před Hospodinem, když vzplanul jeho hněv! Tak praví Hospodin: "Z celé země zbudou sutiny, i když ji zcela nezničím. Jeremiáš 4:25-27

Satan zůstává na zemi bez lidí, které by mohl pokoušet, a padlí andělé nemají co na práci. Jsou zahnáni do moře zoufalství a dusí se hořkostí, odsouzením a trýzní. Vzhledem k tomu, že celé lidstvo je buď mrtvé, nebo v nebi, zůstávají tito jediní, kdo nese následky hříchu na zemi. Atmosféra násilných, nezřízených a nechutných lidských dějin nyní spočívá na Satanovi a jeho andělech.

Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Genesis 4:11, B21

Satan je nyní zcela proklet od země, která otevírala svá ústa, aby přijala všechnu krev, jíž Satan a jeho andělé inspirovali lidské bytosti k prolití.

Při obřadu v Den smíření pokládá velekněz obě ruce na živého kozla a vyznává se, nebo, jak uvádí hebrejština, přehodí hříchy na kozla.

Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla a bude nad ním vyznávat všechny viny synů Izraele, všechna jejich provinění a hříchy; tak je vloží na kozlovu hlavu. Potom ho nechá člověkem k tomu připraveným vyhnat na poušť. Leviticus 16:21, B21

Co tohle znamená? Dělá Kristus to, co Mu Adam udělal na počátku? Obviňuje Ježíš ze všeho satana?

Ježíš nám řekl, že On sám nesoudí ani neodsuzuje. Přesto si pamatujeme, co se stane na Kristově soudném stolci.

Jahve se dal poznat, vynesl rozsudek,  spoutal bezbožníka v díle jeho rukou. Žalm 9:16 (17), JB

…To, co jsi dělal, se stane tobě, tvé činy se ti vrátí na hlavu. Abdijáš 1:15, B21

Nepleťte se, Boha nikdo neošálí. Člověk sklidí to, co zasel.  Galatským 6:7, B21

Satana stihne trest, který sám vymyslel. Stejně jako Haman, který vyrobil šibenici, na níž pověsil Mordechaje (Ester 7:10), tak i satana čeká trest, který si sám vyžádal pro druhé.

Podobně jako muži, kteří přivedli ženu přistiženou při cizoložství, aby ji odsoudili, a Ježíš místo toho psal do písku a připomněl jim jejich vlastní skutky, tak i Kristus viděl celý Satanův život. Všechno, co satan udělal, je napsáno na Krista. Každý hřích, který lidé spáchali, je vyryt na Ježíši. "Áron vloží... bude nad ním [kozlem] vyznávat všechny viny synů Izraele...". Je zde použito slovo vyznat, které neznamená vyřknout odsouzení. Součástí významu tohoto slova vyznat je.

(s nataženýma rukama); intenzivně naříkat či lamentovat (lámat rukama):

Podobně jako v příběhu o Kainovi, Kristus nevyřkl nad Kainem zkázu, když vyprávěl nebo vyznával, jaké činy Kain spáchal a jaké budou následky jeho činů. Vyřkl je v slzách a zármutku nad tím, co Kaina postihne.

Teď budeš zlořečenější než země, která otevřela ústa, aby vpila krev tvého bratra, kterou jsi prolil! Když budeš obdělávat zem, už ti nedá svoji sílu. Budeš na zemi tulákem a štvancem." Genesis 4:11-12

Stejně jako Kain bude i Satan po dobu 1000 let tulákem a štvancem na zemi, akorát bude žít v atmosféře těch 6000 let hříchu. Kristus to nad Satanem vyznává, stejně jako nad Kainem vyznává, co se mu stane kvůli jeho špatnosti.

Z lidského hlediska to chápeme jako přesunutí viny na původní zdroj problému, čímž zbytek národa zbavíme viny. Boží spravedlnost však tento typ přenesení dluhu nevyžaduje; tento postup vyžaduje satanova spravedlnost, kde hřích nelze odstranit/vyléčit/odpustit. Pro Boha je to, co se děje, jakýmsi procesem rozloučení. Je to okamžik reality, kdy se satan musí postavit čelem ke skutkům, které spáchal. Kristus tohle nedělá v duchu odsuzování a přehazování viny. Jeho myšlenky nejsou našimi myšlenkami. Kristus a Otec spaseným zdarma odpustili všechny jejich hříchy. Oni nevyžadují oběti, aby byl odpuštěn hřích.

Díky symbolice, jak lidé chápou smíření (vykoupení) a odstranění viny, tak jsou lidé spokojeni s tím, že nám Bůh říká, že problém hříchu bude vyřešen.

Mnozí věří, že oním obětním beránkem je Kristus, protože se nad ním vyznávají všechny hříchy lidu. Připomínáme, že kozlové jsou vybíráni losem, každý z obou kozlů mohl tuto funkci splnit. Samotné hebrejské slovo pro kozla obsahuje význam ďábel a stejně tak slovo Azázel, jméno obětního beránka[2] . Celý obřad se zabývá satanovým systémem spravedlnosti a potvrzuje nám, že hřích bude z vesmíru definitivně odstraněn.

Bůh nepožadoval, aby všechny naše hříchy byly umístěny či uvaleny na Krista, aby se problém hříchu vyřešil. Tohle jsme požadovali my jako lidstvo, protože to na začátku požadoval Adam. Je to pro nás jediný způsob, jak chápeme, že vina může být odstraněna.

Až uplyne těch tisíc let, satan bude propuštěn ze žaláře. Vyjde svádět národy ve čtyřech koutech země, Goga a Magoga, aby je shromáždil k boji - takové množství, jako je písku v moři. Zaplnili celý obzor, obklíčili ležení svatých i to milované město, ale z nebe sestoupil oheň a pohltil je. Zjevení 20:7-9, B21

Na konci tohoto tisíce let budou bezbožní opět vzkříšeni k životu. Satan okamžitě obnoví své podvodné dílo na bezbožné lidstvo. Tím je osvobozen od svých okovů sklíčenosti, neboť má konečně něco, co bude rozptylovat jeho pozornost.  Satan se nezměnil. Nedokázal odpustit, takže nemůže uvěřit, že by mu mohlo být odpuštěno. Satan přesvědčuje bezbožné, aby se pokusili dobýt město. Jsou odhodláni vyvraždit obyvatele nebeského města, které sestoupilo z nebe na zem.

Bezbožní se snaží zmocnit Božího města, ale sláva Božího charakteru zjevená v jeho Synu je přemůže vinou. Hrůza z toho, že se ocitnou v přítomnosti Božího Syna v jeho plném božství, způsobí, že se jim jejich vražedný soud vrátí. Čím větší nenávist chovali ke Kristu a věřícím, tím větší vinu pociťují při pohledu na slávu Boha a jeho Syna. V konečném zoufalství se obracejí jeden proti druhému a ničí sami sebe, stejně jako jsou drceni vlastním rozsudkem smrti, jenž vynesli nad spravedlivými, a tak se topí jako prasata v moři.

Na všech svých horách povolám proti Gogovi meč, praví Panovník Hospodin, a všichni jeho muži obrátí meč proti sobě navzájem. Ezechiel 38:21

V onen den mezi ně Hospodin pošle hrozný zmatek; jeden druhého chytí za ruce a obrátí ruce proti sobě navzájem.  Zachariáš 14:13

Veškerá obuv válečná i roucha krví zbrocená budou určena k spálení, budou pohlcena plameny. Izajáš 9:4 (5) 

hle - přivedu na tebe cizáky, ty nejukrutnější pohany. Vytasí meče proti tvé skvělé moudrosti, tu tvoji nádheru ti znesvětí. Nakonec tě srazí do jámy, zahyneš hroznou smrtí uprostřed moří. Ezechiel 28:7-8

Jako faraon a jeho vojsko, které se utopilo v moři, když chtěli zabít Boží lid, a jako vepři, kteří utonuli v moři, tak i satan a bezbožní dojdou svého konce.

Když se díváme na ty dva kozly, viďme v tomto náš vlastní lidský systém obviňování druhých za naše hříchy. Čiňme pokání, pokořme se před Bohem a naučme se ústřední myšlenku oněch dvou kozlů - lidé musí obviňovat někoho jiného a uvalit svou vinu na druhého. Prostřednictvím této symboliky dvou kozlů nám Pán v zrcadle odráží jádro naší bezbožnosti a vrací nás zpět k Adamovi do zahrady a k tomu hříchu přehození viny a hledání obětního beránka, jenž by za naše hříchy zaplatil.

Kéž pokoříme své duše před Bohem a přestaneme ze svých problémů obviňovat druhé. Kolik manželů a manželek denně přenáší svou vinu na manžela či manželku, aby si usmířili svůj hřích? Kolik z nich si hodí kostkou, aby určili, kdo bude obviňován za jejich pocit viny? Den smíření nás vyzývá, abychom za své utrpení přestali přenášet odpovědnost na druhé lidi. Kéž přestaneme soudit druhé a jednoduše se svěříme do láskyplné náruče našeho Otce, který bude činit vše pro naše dobro.

Znovu se nad námi slituješ, naše provinění pošlapeš, všechny naše hříchy smeteš hluboko do moře! Projevíš svou věrnost Jákobovi, své milosrdenství Abrahamovi, jak jsi přísahal našim otcům tehdy za starodávných dnů. Micheáš 7:19-20

[1]                  Viz 16. kapitola knihy Agape, která je k dispozici na adrese fatheroflove.info.

[2]                  Heslo  Židovské encyklopedie z roku 1906: http://jewishencyclopedia.com/articles/2203-azazel

pokračování zde