Psychodynamika toho, jak Saul se stal Pavlem

Originál článku z 19. prosince 2024, autor: MUDr. Tim Jennings,

Psychodynamika označuje souhrn motivačních sil, vědomých i nevědomých, které společně přispívají k rozhodování, postojům a jednání člověka. Bible je záznamem skutečných lidí, kteří mají skutečné životní zkušenosti, jež jsou zpracovávány ve skutečných srdcích a myslích, a proto nám slouží jako příklady toho, jak Bůh působí skrze události a okolnosti, aby lidem předložil příležitosti k zakoušení jeho uzdravení (1 Kor 10:6.10). Kniha však také odhaluje, jak naše vnitřní obavy, nejistoty, předsudky, domněnky a preference mohou odporovat Božímu Duchu a způsobit, že se k vlastní škodě snažíme vyhnout Boží uzdravující pravdě. Zkušenosti Saula z Tarsu až po události na cestě do Damašku jsou pro nás při úvahách o tomto procesu a o tom, jak Bůh pracuje na tom, aby nás získal ke spáse, docela poučné.

Je nám řečeno, že Saul byl

„obřezán osmého dne, z rodu Izraelova, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů, co do Zákona farizeus“ (Filipským 3:5, 6).

Saul byl vychován v legalistickém náboženství, v systému, který spásné pravdy dané Bohem zkomolil vnuceným zákonem a pravidly – totiž lží, že Boží zákon funguje jako lidský zákon, že spravedlnost se nalézá v dodržování zákona a že spravedlnost se nalézá ve vymáhání zákona prostřednictvím trestů. Bylo to náboženství, které bylo tvrdé, trestající a nespravedlivé, jak dokládá mnoho příkladů zaznamenaných v Písmu, které se týkaly diskriminace, vykořisťování, krutosti a chamtivosti, a to vše pod rouškou dodržování náboženských zákonů.

Pak přišel Ježíš a odhalil falešnost tohoto právního systému. Uvedl různé učební nástroje, symboly, obřady a rituály do správné perspektivy - zpět pod pravdu zákona, lásky a důvěry. Každé Ježíšovo podobenství učí realitě, Božím designovým zákonům zabudovaným do struktury vesmíru!

Ježíšův život vskutku ukázal, že Bůh je zdrojem života, uzdravení, odpuštění a milosti a že Bůh není zdrojem způsobené bolesti, utrpení a smrti. Ježíš při svém ukřižování za těch nejnespravedlivějších a nejzneužívanějších okolností zjevil, že Bůh nepoužije moc k tomu, aby zlým lidem uložil nějaký vnější trest, ale že všem bytostem ponechává svobodu, aby si samy zvolily cestu a sklidily to, co si ve svém životě zvolily.

Když získáme důvěru a rozhodneme se Mu odevzdat, sklidíme věčný život. Když Ho však odmítneme, odřízneme se od života a sklidíme zkázu – tedy trest za hřích (Galatským 6:8).

Saul slyšel zprávy o Kristově životě - a to se neshodovalo s jeho chápáním zákona a náboženství. Štěpán pak přednesl své kázání židovským vůdcům (Sk 7) a Bible říká,

Když to slyšeli, rozzuřili se tak, že na Štěpána začali skřípět zuby. On však, plný Ducha svatého, upřel pohled k nebi. Uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici a zvolal: „Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího po Boží pravici!“ Začali hlasitě křičet, zacpali si uši a svorně se na něj vrhli. Vyhnali ho ven z města, kde ho kamenovali. Svědkové si tehdy odložili pláště k nohám mladíka jménem Saul. Zatímco ho kamenovali, Štěpán se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Klesl na kolena a hlasitě zvolal: „Nepočítej jim tento hřích, Pane!“ Po těch slovech zesnul. Saul jeho smrt schvaloval. (Sk 7:54-8:1 B21, zvýraznění moje).

Ti, kteří nemají srdce milující pravdu, se při předložení pravdy rozzuří, rozčilují, chovají se nepřátelsky a urážlivě. Zakrývají si uši a dělají hluk, aby pravdu přehlušili, a snaží se zničit všechny, kdo jsou nositeli pravdy.

Saul slyšel Štěpánovo svědectví, znal Bibli a viděl důkazy, důkazy o charakteru a metodách vnuceného zákona, legalismu, pravidel a vynucování pravidel a protikladné důkazy o pravdě, lásce a svobodě. Stejně jako Ježíš i Štěpán předložil pravdu v lásce a dal svým pronásledovatelům svobodu. Modlil se za jejich záchranu, nebe se otevřelo a jeho tvář vyzařovala světlo jako anděl - viděl Ježíše!

A přímo tam stál Saul.

Tyto skutečné události nemohl ignorovat. Způsobily mu to, čemu v psychiatrii říkáme kognitivní disonance – totiž události, fakta, důkazy, výsledky, to, čeho byl svědkem, neodpovídalo jeho předsudkům, předpokladům, přesvědčením, očekáváním a světonázoru. Duch pravdy působil na Saula, aby mu přinesl pravdu, a on byl usvědčen. Jeho duch nebyl klidný. Bojoval s pocitem viny. Věděl, že něco není v pořádku - ale nedokázal si vysvětlit, proč není v klidu. Proč? Protože se řídil zákonem, dodržoval pravidla, dělal to, co chápal jako spravedlivé/správné/legální.

Protože to však nebylo správné, pociťoval přesvědčení, že něco není v pořádku. A co udělal? Pokusil se napravit svůj pocit viny, že se mýlí vůči Bohu, tím, že udělal to, co mu říkala jeho právní teologie - snažil se pro věc pracovat usilovněji. Místo aby hledal pravdu, místo aby zápasil se svou vinou a úzkostí s Bohem, investoval Saul ještě více do zákonické náboženské činnosti. Usiloval o větší vnější moc, aby mohl používat vnucené právo a vnější donucovací prostředky k pronásledování a trestání „bludařů/kacířů“. Jinými slovy, Saul byl usvědčen kvůli pravdě, kterou slyšel a viděl, ale místo aby činil pokání, snažil se vyřešit svou vinu popřením pravdy a přijetím „zákona“, přičemž použil „legální“ akce "vymáhání práva", aby zničil další zdroje téže pravdy, která ho rozrušovala.

Tu samou dynamiku vidíme v celé historii lidstva. Ježíš řekl,

Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho. Kdož věří v něho, nebude odsouzen, ale kdož nevěří, jižť jest odsouzen; nebo neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Totoť pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho. Ale kdož činí pravdu, jde k světlu, aby zjeveni byli skutkové jeho, že v Bohu učiněni jsou. (Jan 3:16-21 BKR, zvýraznění moje).

Bůh poslal Ježíše jako světlo, pravdu, ne aby odsoudil, ale aby zachránil, aby byl lékem na hřích. Všichni jsme se narodili v hříchu, jsme počati v nepravosti (Žalm 51:50), umíráme na smrtelný stav hříchu, který si nikdo z nás nevybral (Koloským 2:13). Bůh nás nepotřebuje odsoudit, protože náš stav je terminální/smrtelný. Bůh potřebuje uzdravit a zachránit, a proto poslal svého Syna!

Je to pravda, jež ničí lži a získává nás pro důvěru, posiluje nás, abychom otevřeli svá srdce a přijali od Ježíše jeho vítězství, nového ducha lásky a důvěry (Galatským 2:20; Židům 8:10). Pokud však lidé toto světlo odmítají, tak odmítají pravdu, odmítají uzdravující Boží přítomnost a dávají přednost temnotě, zkrátka dávají přednost nemoci před lékem, stojí již odsouzeni, protože jejich přirozený stav je „mrtvý ve vině a hříchu“ (Ef 2:1), terminální, a odmítají jediný lék.

Když zasvítí světlo pravdy, přináší usvědčení; rozněcuje naše nedostatky, vinu a stud, dokud se nepoddáme Ježíši a znovu se nenarodíme. Pak jsou všechny naše viny a hanba odstraněny a my máme pokoj s Bohem, protože jsme nyní skrze Krista účastníky božské přirozenosti (2 Petrův 1:4).

Když se však světlo pravdy dostane do dalších srdcí a myslí, někteří před pravdou utíkají, popírají ji a snaží se přirozený stav strachu, nejistoty, viny a studu nějakým způsobem zmírnit vlastním jednáním - popírají, že je něco špatně, užívají látky, které jim mění mysl, aby otupili svou vinu a stud; stýkáním se s jinými lidmi, kteří také odmítají pravdu a kteří jim budou tvrdit, že jsou vlastně spravedliví; nebo, jako Saul, prostřednictvím různých náboženských aktivit vykonávaných s horlivostí a usilovnou prací, aby se cítili lépe a dali si „důkaz“, že jednají správně, a proto mají pravdu.

Saul tedy zápasil se svým svědomím. Namísto pokání a znovuzrození hledal řešení, kterému ho naučila jeho falešná teologie legalismu a vynucování pravidel; snažil se konat dobré skutky a trestat ty, o nichž se domníval, že jsou bludaři/kacíři, aby vymýtil zlo a sám se cítil lépe. A právě v tomto stavu vnitřního zmatku, kdy byl na tažení proti Bohu, se s ním na cestě do Damašku setkal Ježíš s intervencí, která se dokonale hodila k tomu, aby prolomila popírání, objasnila, co ho mátlo, a přinesla důkazy a pravdu, které Saul potřeboval, aby se jeho mysl osvobodila od lží jeho výchovy. Byl zasažen projevem moci a síly a oslepen. Saul byl konfrontován s pravdou, že bojoval proti Ježíši a že Ježíš je Mesiáš. Saulův předchozí názor, že každý ukřižovaný je pod Božím prokletím, byl tímto důkazem vyvrácen. Saulův předchozí názor, že Ježíš je slabý a bezmocný, byl tímto důkazem vyvrácen. Pravda zjevená Ježíšem konfrontovala jeho předsudky a falešné předpoklady, že Mesiáš bude vládnout mocí, aby potrestal své nepřátele - a protože Ježíš takovou moc nepoužil, Pavel se falešně domníval, že Ježíš musí být slaboch, a tedy falešný Mesiáš.

Saul si nyní uvědomil, že Ježíš má moc, což vyvolalo mnoho dalších otázek - proč Ježíš nepoužil moc, aby zneužívání zastavil? Proč Ježíš nepoužil moc, aby potlačil vzpouru? Proč Ježíš nepoužil moc k potrestání zla? Ale Ježíš, místo aby Saulovi sdělil odpovědi, tak nechal Saula několik dní slepého, aby zmenšil rozptýlení a dal Saulovi čas na skutečné přemýšlení (odřízl ho od sociálních sítí), a poslal ho za jiným člověkem, aby s ním probral, co se stalo.

Proč Ježíš po mocném projevu moci, poté, co Saul padl na zem a uznal, že Ježíš je Pán, neřekl něco jako: „Poslouchejte mě! Uctívejte mě! Udělejte, co vám přikazuji!“? Protože Ježíš chce naši lásku, důvěru, věrnost, oddanost a přátelství. A ničeho z toho nelze dosáhnout použitím moci, síly, zastrašování, násilí a rozkazů. Jediný způsob, jak dosáhnout lásky, důvěry a přátelství, je získat lidi pravdou, láskou a svobodou!

Ježíš tedy Saulovi podal důkaz, že je skutečně Bohem a Mesiášem, čemuž Saul nevěřil. Projev moci prolomil Saulovy falešné domněnky, že Ježíš je falešný Mesiáš, který nedokáže zastavit zneužívání, které se mu děje, a vyžadoval od něj, aby znovu přemýšlel, proč by to Ježíš dopustil. Čeho tím Ježíš dosáhl? A aby se Saul nechal plně přesvědčit, potřeboval čas, klid, čas na přemýšlení, čas na kladení otázek, čas na ověření důkazů a atmosféru bez zastrašování, aby mohl dojít k vlastnímu závěru - proto ho Ježíš poslal za Ananiášem.

A Saul z Tarsu se stává apoštolem Pavlem, proměněným člověkem, který už nepraktikuje metody vnuceného zákona a jeho prosazování, ale píše, že

„každý nechť je plně přesvědčen o tom, jak sám smýšlí" (Římanům 14:5).

Náš Bůh je příliš úžasný na to, aby se dal popsat - nekonečný Stvořitel, který má nejvyšší moc, ale je stejně milostivý, bytost absolutní lásky, a láska existuje a působí pouze v atmosféře svobody. To znamená, že Boží zákony jsou zákony designu – neboli protokoly života, a jen díky tomu, že jsme s nimi v souladu, zažíváme zdraví a pohodu.

Hřích porušuje Boží zákony a hříšníkovi přímo škodí. Skrze Ježíše na sebe Bůh vzal břemeno vymýtit z lidstva hřích, vady, infekci strachu a sobectví a navrátit nás zpět k lásce a důvěře. Vyzývám vás, abyste postupovali jako Pavel - věnovali čas přemýšlení, zvažování, zkoumání důkazů a abyste se ve své mysli plně přesvědčili, že náš Bůh je hoden naší důvěry, a navždy odmítli lež, že Boží zákon funguje jako nějaký lidský zákon, aby navždy odmítli onu lež smíření skrze potrestání náhradníka (angl. Penal substitution), která nakazila tolik myslí, a místo toho žili svůj život v souladu s Božím designovým zákonem lásky, pravdy a svobody - milovali Boha celým svým srdcem, myslí, duší a silou a svého bližního jako sebe sama.