Kříž prozkoumaný a Kříž střetnutý, kap. 1

Výňatek z připravované brožury:

1. Otče odpusť jim

Do mysli mi probleskovaly obrazy, které vyvolávaly hluboký pocit lítosti. Rostoucí kartotéka vzpomínek na mé problémové interakce s lidmi kolem mě se pro mou duši stávala přítěží. Mé hledání pokoje bylo nyní opravdové. Když jsem přemýšlel o některých svých nedávných výlevech, cítil jsem k sobě pocit nenávisti a touhu býti jinou osobou, než jsem si v tu chvíli uvědomoval. To slovo, které mi v tu chvíli v mysli vykrystalizovalo, bylo odpuštění a jak jsem ho potřeboval.

Už jste někdy ve svém životě přišli do bodu, kdy si uvědomíte, že osoba, kterou jste vy sami, není někdo, koho máte rádi, a přesto po mnoha pokusech o změnu sebe sama přicházíte zpět na stejné místo se stejným obtíženým pocitem? Jak uniknete z toho znepokojujícího obrazu, který v sobě vidíte?

Tato zkušenost dává za pravdu těmto slovům z Bible.

… (10) Nikdo na světě není spravedlivý, ani jediný. (11) Nikdo není moudrý, nikdo Boha nehledá. (12) Všichni úplně zabloudili, jejich život ztratil smysl. Opuštěná je cesta dobra, nikdo po ní nekráčí. Římanům 3:10-12 (SNC)

Existuje mnoho lidí, kteří se snaží tomuto stavu uniknout tím, že přehlíží své vlastní charakterové vady a zaměřují se na chyby těch druhých. Jelikož každý z nás má charakterové vady, je snadné najít něco u jiné osoby, která by se obvinila za nějakou neutěšenou situaci, ve které bychom se my mohli ocitnout. Snaha o nalezení pokoje pro naši duši tímto způsobem nevyhnutelně poškodí vztahy, které máme s ostatními, a nakonec nám samotným způsobí ještě větší zármutek a osamělost.

Jedinou cestou k pokoji a svobodě je převzít odpovědnost za naše vlastní záležitosti a usilovat o odpuštění od našeho Tvůrce.

Matouš 5:2-4 Otevřel ústa a učil je: (3) „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. (4) Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“

Přesně v tomto stavu jsem se ocitl. Truchlil jsem nad svým sobectvím a bolestí, kterými jsem působil na ostatní lidi a to kvůli své potřebě mít pozornost.

Byl jsem vychován v křesťanském domově a učili mě o lásce k Bohu, jak se projevuje v Ježíši Kristu. Jako dítě jsem několikrát slyšel tato slova:

Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Matouš 11:28

Povzbuzovala mě myšlenka, že mohu přijít k Ježíši, abych našel odpočinek a úlevu od svého břemene. Začal jsem přemýšlet o životě Krista a zvláště o závěrečných scénách, které souvisejí s Jeho smrtí. Příběh kříže má obrovskou sílu pro zlomenou duši, která došla na konec své schopnosti zachránit se. Kříž změnil životy milionů lidí a dal jim pokoj a naději. Přesto Kříž obsahuje záhadu. Jak může nějaký příběh zrady, mučení a zabití jistého nevinného muže před 2000 lety přinést mír mé duši? Jak je to pro mě aktuální dnes?

Zpočátku se tento příběh zdá být proti intuitivní. Nedávalo by větší smysl vstoupit do nějakého prostoru klidu naplněného sladkou příjemnou aromatickou vůní a klidnou hudbou a být obklopen přírodními krásami aby se navodil takový klid? Jak v duši ožívá ten příběh o kříži, slyšíme zvuky křičících vojáků, hlasité šlehání biče přes Kristův hřbet, odporné žuchnutí velkého dřevěného kříže, který padá na zem, načež Spasitel pod jeho váhou omdlívá. Slyšíme posměch davu a jsme svědky pokřivených tváří, které se těší ze scén brutality.

Jaké je tajemství této záhady? Jak mi tento příběh může dát pokoj a mír? Jak může existovat vyrovnanost pocházející z masakru (zabití)?

Existuje silná touha odvrátit svůj pohled od scény, a přesto existuje tahle přitahující síla, která vás přiměje patřit na dohru tohoto dramatu. Jeho brutalita je nějak podivně známá a zároveň děsivá. Dorážíme na místo lebky – neboli Golgotu. Kristus pokorně leží na tomto mučivém nástroji; krev mu teče z tváře kvůli maketě trnové koruny, jíž mu dav přibil do hlavy. Muži, kteří s ním trpěli tento osud, zoufale vzdorovali a snažili se oddálit nevyhnutelné. Spasitelova záda jsou nerozpoznatelná od bičování, které skončilo o něco dříve. Ale co tento muž udělal, aby si zasloužil takovéto zacházení?

Krátké přečtení evangelijního příběhu odhaluje život plný soucitu, laskavosti a namalovaných těch nejkrásnějších obrazů Jeho nebeského Otce, jenž je plný lásky a laskavosti. Jak je možné, že by tento muž měl čelit tak barbarskému zacházení?

Hlasité zvonění kovu o kov upoutává naši pozornost, jak hřeby projíždějí těma něžnýma rukama, které tolik žehnaly. Ty vzácné nohy, které se procházely po prašných cestách Izraele, byly nyní probodnuty a připevněny k dřevěnému kříži. Kříž je poté zvednut a prudce zaražen na místo, aby na to mohl narazit celý svět, protože tato událost, která byla zapsána v Písmu, bude od této chvíle vyprávěna a předčítána miliony lidí.

Když jsem přemýšlel o této události Kříže při hledání úlevy od mé viny, moje srdce soucítilo s tímto nevinným člověkem, který je také Božím Synem. Moje mysl šla ve stopách Jeho kroků z Getsemane na Golgotu. Přemýšlel jsem nad slovy římského místodržitele Piláta:

Hle, člověk!  Jan 19:5

Sledoval jsem Krista, jak se potácel a padal v zahradě a v silné agónii potil kapky krve. Pozoroval jsem, jak Jeho učedníci prchli a nechali ho vydat na milost a nemilost davu. S údivem jsem přemýšlel, jak si ten zástup mohl vybrat Barabáše a chtít ukřižovat Božího Syna. Proč to dělají? Jaké zlo udělal, že si to zaslouží? Sledoval jsem, jak byl vysmíván, bit a zneužíván:

Matouš 27:28 Svlékli ho a oblékli mu šarlatový plášť, (29) upletli věnec z trní a vložili jej na jeho hlavu a do pravé ruky mu dali rákosovou hůl. Padali před ním na kolena a posmívali se mu: „Buď zdráv, králi Židů!“ (30) A když ho poplivali, vzali tu hůl a začali ho bít po hlavě. (31) Když se mu naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli mu jeho šaty. A odvedli ho, aby ho ukřižovali.

Pokušení obvinit ty bezcitné herce v tomto dramatu bylo silné, ale pak jsem pomyslel na své bezcitné zacházení s ostatními a uvědomil jsem si, že jsem vinen stejně jako oni. Na mysl mi přišla Kristova slova:

Matouš 25:40 …Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.

Copak jsem se nesmál a neposmíval ostatním lidem? Nesledoval jsem filmy zobrazující brutalitu a neradoval jsem se, když ti, které jsem chápal jako zlosyny, že potkali svůj zánik? Copak nevypadla slova prokletí z mých rtů vůči těm, o kterých jsem si myslel, že mi ublížili? Jak jsem četl dál, můj pocit odsouzení se zvýšil. Když jsem přemýšlel nad těmi dvěma muži umírajícími po Ježíšově boku, ztotožnil jsem se se slovy muže, který prohlásil:

Lukáš 23:41 A my spravedlivě, neboť dostáváme, co si zasluhujeme za své skutky, ale tento nic zlého neudělal.

Když jsem spatřil Krista na kříži, to odsouzení, jež jsem hromadil na ostatní lidi, kteří mi dříve bránili a obtěžovali, se nyní vrátilo domů v síle. Cítil jsem dopad slov:

Matouš 7:2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.

Ve věčném okamžiku jsem byl zhypnotizován svým pohledem na Kříž. Ačkoli jsem byl od této události doslova 2000 let, cítil jsem se jako svědek onoho dramatu. Můj svět se zpomalil a hluk a rozruch kolem Kříže utichly, jak jsem se díval na Božího Syna a tu nádhernou tvář studoval. Poté z Jeho rtů vyšla slova.

"Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."  Lukáš 23:34

Když významnost těchto slov pronikla do mé duše, uvnitř se vznítila jiskra naděje. Doufané a tak dlouho žádané odpuštění se přede mnou výmluvně ukázalo. Když klečím před svým Tvůrcem se slzami tekoucími po tvářích, dívám se do tváře lásky a mé srdce se roztavilo. V té tváři nebyla ani jedna žilka (pramínek, proužek) odsouzení. Měl jsem silný pocit ze skutečnosti, že můj hříšný život byl součástí důvodu, proč Kristus trpěl na kříži, a přesto od Něj nebylo žádné odsouzení - pouze láska a odpuštění.

Ježíš mě nevinil z utrpení, které jsem Mu způsobil. Upřímně mi odpustil. Otázkou však bylo a je, přijmu to? Uvěřím, že mi je odpuštěno? V mém případě jsem to vzal oběma rukama a prohlásil to za své dědictví věčného života. Řekl jsem Ježíši, že mě mrzí, co jsem udělal, a požádal jsem Ho, aby byl Pánem mého života. Okamžitě na mě přišel pokoj, tak uzdravující, tak uklidňující, tak osvobozující. Břemeno viny, které mě drtilo, zmizelo a já jsem pocítil v duši radost, kterou nelze popsat, ale kterou zažijí pouze ti, kteří se k tomu přimknou.

Z vděčnosti mi vytryskly slzy z očí jako fontána živé vody. Odpočinek, který jsem hledal, byl nakonec můj. Ta vděčnost, kterou jsem cítil, byla obrovská a šťastně jsem se podřídil panství mého Spasitele.

Takové bylo a je moje požehnané a krásné setkání s křížem. Vyvolává to mnoho otázek. Jak může něco tak krásného vzniknout z něčeho tak hrozného? Jak je tato událost, která se odehrála před 2000 lety, na omak jako dnes? Jaké klíčové prvky to způsobily a proč by vám mělo záležet na této otázce Kříže a na vašem osobním setkání s ním? Prozkoumejme ten Kříž a uvidíme.

Pokračování zde...