Jak soudíte, 25. kap

minulý díl zde

25. Chronos a ukončení doby milosti

Ještě existuje jeden zásadní prvek principů soudu, který si lidstvo osvojilo, a ten se týká psychologie času.

V mytologii Santy Clause se objevuje časový prvek. Raději si dávejte pozor, protože Santa Claus přijíždí do města 25. prosince na konci roku. 

Jako děti jsme vychováváni k tomu, abychom dělali zkoušky s časovým limitem nebo termínem či lhůtou (angl. deadline). Proč je slovo dead (česky mrtvý), jako je v anglickém slově deadline, spojováno s konceptem časového limitu?

Jaký je psychologický rozdíl mezi tím, když dáte člověku k dispozici všechny nástroje a zdroje, které potřebuje k vytvoření něčeho, a tím, když totéž uděláte v termínu (s deadline)? Termíny (deadlin-y) jsou použitím síly k dosažení výsledku pro toho, kdo ovládá čas.

Když se termín (deadline) spojí s hrozbou trestu nebo smrti, je vyvíjený nátlak vlastně psychickým týráním.

Ve studii, která zkoumala vztah mezi časovým tlakem a kreativitou bylo zjištěno, že:

... časový tlak v mírné až vysoké míře, s jakou se obvykle setkáváme v současných organizacích, má přímý negativní vliv na kreativní kognitivní zpracování.[1]

Zdá se, že mnoha lidem není zřejmé, že vyhrožování lidem trestem, pokud se nebudou chovat v určitém časovém rámci, tak to má ve skutečnosti potenciál opačného účinku, než je zamýšlený výsledek.

Kolik rodičů už řeklo: "Budu počítat do tří, a jestli neuděláš, co po tobě chci, dostaneš pohlavek a/nebo tě pošlu do pokoje!"

Stanovení časových lhůt znamená neustálý dohled, soud a trest za jejich nedodržení. Používání času jako motivátoru chování vychází z pesimistického rámce, jenž očekává, že ten, kdo naslouchá, tak úkol nesplní, pokud nebude mít stanovený časový termín (deadline), a proto časový tlak vlastně vybízí toho posluchače ke vzpouře.

Jak to, že čas může být používán jako takový vymahač (vynucovač)? Odpověď je jednoduchá: všichni umíráme, a proto máme všichni omezenou zásobu času. Čas je pro lidstvo vzácnou komoditou, a proto jej lze využít jako motivační prostředek ke změně lidského chování.

U Boha je to úplně jinak.

Toto praví ten Vznešený a Vyvýšený, jenž žije ve věčnosti a má jméno Svatý: Žiji vysoko a ve svatosti, ale i s tím, kdo je sklíčený a pokorný, abych oživil ducha pokorných, abych oživil srdce sklíčených. Izajáš 57:15, B21

Náš Otec v nebi přebývá ve stavu věčnosti. Vzhledem k jeho věčné existenci není čas komoditou či zbožím, kterého si my vážíme tak, jak si ho vážíme. Vezměme si rámec nabídky a poptávky. Bůh má neomezenou zásobu času, proto čas na Boha nemá stejný vliv jako na nás. Jeho vztah k času je zcela jiný.

Tato jedna věc ať vám není skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. 2 Petrův 3:8, CSP

Pro Boha je každý den plný péče o celé Své stvoření. Za jediný den vykoná náš Otec práci, která by podle našeho počítání trvala tisíc let a ještě více. A naopak, díky Jeho zaměření na Své děti a nekonečné péči o nás všechny plyne Bohu čas jako 1000 let v jednom dni. Tento pocit známe, když jsme s těmi, které milujeme, a jsme hluboce zabraní do rozhovoru, tehdy ztrácíme pojem o čase. Po několika hodinách se podíváme na hodinky a jsme šokováni, že čas utekl jako voda. V těchto chvílích tedy můžeme okusit pocit věčnosti, ale přesto jsou naše myšlenky o čase jiné. Důvodem je jedna prostá skutečnost: všichni umíráme.

Smrt mění hodnotu času. Pro většinu lidí je čas nesmírně cenný, a proto je jednou z nejdůležitějších komodit, s nimiž obchodujeme. Proto máme výrazy jako „čas jsou peníze“ a „utrácení“ času.

Řekové si to uvědomovali, a proto měli boha Chronose, který zosobňoval čas. Řecká mytologie je komplikovaná a proměnlivá, ale Chronos byl v určitém okamžiku spojován s Kronem, který byl titánským vyjádřením ničivého působení času na lidi. V tomto smyslu čas ničí své děti. Kronos je zobrazován jako bůh pojídající své vlastní děti. Legenda o těchto dvou postavách se spojila v tzv. Otce času.[2] 

Zajímavé je také to, že byl považován za trojhlavého hada. Jednalo se o hlavy člověka, býka a lva.[3]

Chronos, známý také jako Aeon, byl stvořen sám sebou a od nikoho nedostal dědictví. Je zobrazován jako starý muž s plnovousem. Nosí kosu na znamení toho, že sklízí lidstvo a pustoší čas.

Ananke bylo v řecké mytologii jméno dalšího prapůvodního božstva, zosobnění nutnosti a osudu. Ona byla zobrazována s vřetenem v ruce a spolu se svým chotěm Chronosem (časem) byla přítomna při vzniku vesmíru. Ananke i Chronos měli postavu hada a byli propleteni a otáčeli se kolem prvotního vajíčka hmoty. [4]

Představa bytosti, která je postavou samo-původem otec, jenž má dlouhé vousy a žije věčně, to lidem usnadňuje překrýt tuto postavu s Bohem z Bible.

Pro všechny, kdo žijí pod nadvládou a strachem ze smrti, není těžké pochopit, jak si lidé mohou plést pravého Boha s mnoha aspekty Chronose. Pro ty však, kteří mají jistotu věčného života, ztrácí čas svou moc a strach ze smrti je poražen, čímž je odhalen pravý hadí původ boha Chronose.

Věčnost je úplně jiná existence (bytí) než čas. Čas spojený se strachem ze smrti v nás zanechává pocit podráždění vůči těm, kteří "plýtvají" naším časem nebo kteří nepracují efektivně. Věčnost je zkušenost naprostého klidu a pokoje. Je to pojem spojený se Sobotou neboli Šabatem. V knize Genesis si se zájmem všimneme, že na sedmý den prvního týdne není řečeno, že byl večer a bylo ráno, byl sedmý den. Tohle se uvádí pouze pro prvních šest dní. Se sobotou je tedy spojeno jakési bezčasí. Je to den, kdy jsme nejsilněji spojeni s naším Otcem v nebi, a kdy hlouběji zakoušíme Boží pokoj.[5]

Apoštol Pavel, velmi vzdělaný muž, pronesl řadu výroků, které pro jeho řecké čtenáře byly obrovskou výzvou.

Nestyď se tedy za svědectví našeho Pána ani za mne, jeho vězně, nýbrž spolu se mnou snášej útrapy pro evangelium podle moci Boží;  on nás zachránil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního předsevzetí a podle milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy^f [G5550] [G166] [před Chronosem, aeonious]. 2 Timoteovi 1:8-9; ^f  Ef.1:4;  Tit.1:2

Pavel mluví o Kristu jako o existujícím před Chronosem Aeonem. To je zcela odlišný pohled na svět, než jaký chápali Řekové. Ústředním slovem hebrejštiny pro věčnost je Olam; čas mimo mysl nebo mimo dohled; za horizontem. Toto slovo Olam se používá, když se mluví o Kristu, následujícím způsobem:

A ty, Betléme efratský, který jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, kdo bude vládnout nad Izraelem, ten, jehož původ je odedávna, ode dnů věčných.^t2 [Olam] Micheáš 5:2

 ^t2 n.: dávných;  Mi.7:14;  Am.9:11; srv.  Žd.7:3

Pro řeckou mysl je nemožné, aby někdo, kdo je věčný, měl nějaký původ nebo počátek. Pro hebrejskou mysl to není obtížné. Kristus má svůj původ na místě před časem. Je to místo, které je mimo chápání přirozené lidské mysli. To snadno umožňuje, aby v Kristu existovaly společně jeho původ a hebrejský pojem věčnosti.

Pro řeckou mysl je čas velkým samo-existujícím bohem. Není možné si představit nějaký rámec mimo čas. Křesťané, kteří se snaží představit Krista jako skutečného Boha, nevědomky vzdávají hold Chronovi, když požadují, aby Kristus žil ve věčném čase a neměl žádný původ. To znamená učinit z času a věčnosti jeden koncept či pojem.

Snaha o sloučení hebrejského konceptu věčnosti s řeckým pojmem chronosu eliminuje možnost, že by Kristus byl pravým Božím Synem narozeným ve věčnosti. Chronos v podstatě přeskakuje z konečné řecké domény času do trůnního sálu věčnosti a vraždí Jehovova Syna. Chronos říká, že Bůh nemůže mít božského Syna, protože božství podle Chronose znamená být nezplozený a nemít otce.

Mnozí křesťané nemohou přijmout, že Kristus má původ v nějakém čase ve věčnosti, protože to z něj dělá v řeckém způsobu myšlení méně než Chronose/Aeona. Proto, aby byl Kristus roven nejvyššímu Bohu, nemůže mít vůbec žádný původ, čímž se ruší skutečnost jeho dědictví od Otce. Jak jsme již uvedli, řecké myšlení vnímá čas a Věčnost jako totéž, jen v jejich nekonečném množství. To však není věčnost, to je stav nebo atribut věčnosti (angl. Sempiternity).

Hebrejský koncept je rozdílný.

Kristus existuje před časem neboli Chronosem, jak vysvětlil Pavel. Přichází z říše věčnosti do času, ale žije stále ve zkušenosti věčnosti, protože se nebojí smrti, ani nemá omezenou zásobu času.

O tomto principu nám opět vypráví Pavel, když říká:

na základě naděje věčného života, jejž před věčnými časy^t3  [G4253] zaslíbil Bůh, který nemůže lhát [zaslíbil před Aeonem(ios), Chronosem] Titovi 1:2. 

^t3 ř.: časy věků;  2Tm.1:9

Důvodem, proč je naše životní zkušenost v podstatě zaměřena na čas, je strach ze smrti. Jsme standardně otroky Chronose, protože si nedokážeme představit, jak by svět fungoval bez smrti. Skrze Krista však můžeme prožívat věčnost právě teď, pokud máme jistotu věčného života; ne si ho jen přát nebo v něj marně doufat, ale s jistotou vědět, že ho máme v Ježíši Kristu.

Rozdíl mezi časem a věčností by se dal přirovnat ke krásné hudbě zpívané při hře na kytaru. Hudba má rytmus, ale ten není zdůrazněn. Důraz je kladen na slova a časování hudby jednoduše udržuje hudební prvky, hlas a doprovod, pohromadě. Kdyby se k jemné kytarové hudbě přidala velká bicí souprava, která by zdůraznila rytmus hudby tak, že by bicí hudbě dominovaly, zcela by to změnilo zážitek. Poselství v hudbě je ponořeno do přehnaně zdůrazněného rytmu hudby. Uvedení smrti do světa bylo jako do naší životní zkušenosti přidat energický rytmus. Čas buší v našich životech, protože jeho nedostatek nás žene kupředu, abychom před smrtí dosáhli toho, čeho můžeme. Když víme, že máme věčný život, rytmus se vrací ke své jemné, klidné úloze udržovat věci v pořádku; vrací se poklidnost a rozšiřuje se hloubání.  

Tento prvek času hraje zásadní roli při chápání procesu soudu v Písmu. V 15. kapitole jsme se zabývali prorockým rámcem, který nám říká, kdy soud začne. Danielovi bylo řečeno, že bude trvat 2300 let, než bude svatyně očištěna, a principy prožívané během Jom Kipur najdou konečné naplnění od roku 1844 dále.

Od této chvíle Bůh při soudu zkoumá knihy záznamů, aby zjistil, kdo žije a kdo zemře. Jak jsme však zjistili v 19. kapitole, kontext soudu spočívá v tom, že Bůh brání svůj lid před obviněními, která proti němu vznáší satan. Většina lidí se na tuto událost dívá zcela jinou optikou. Soud je vnímán jako zkušenost typu "raději se měj na pozoru".

Tím se soud mění ve zkušenost "máš určitý čas na to, aby ses choval správně, a pokud to neuděláš, budeš zahuben". Tento přístup k soudu má u hříšníka opačný účinek, než jaký je zamýšlen. Strach, který takto vzniká, ve skutečnosti znemožňuje vítězství nad hříchem, protože v lásce není strach (1 Janův 4:18).

Celé učení o soudu, který se odehraje v určité době před druhým příchodem, ve skutečnosti zvyšuje naši časovou motivaci a odhaluje naše modlářství vůči Chronosovi. Krom toho většina křesťanů odmítá myšlenku soudu před druhým příchodem, takže se pak vyhýbají procesu, kdy zákon vstupuje do jejich křesťanského chování, aby způsobil rozhojnění jejich hříchu (Ř 5:20). Tím, že mylně přibíjejí zákon na kříž, tak odstraňují prostředek, který Bůh používá k tomu, aby poukázal na náš hřích, abychom jej mohli přivést ke Kristu.

Předadventní soud je zásadní pro odhalení našeho odsuzovačného uctívání založeného na čase. Tento soud je jakýmsi zrcadlem do našich zvrácených duší. Ale tam, kde se rozhojňuje tento hřích, tak se mnohem více rozhojňuje úžasná Boží milost!

Bible nám skutečně říká, že výsledkem soudu je konec Chronosu.

a přísahal při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebe i to, co je v něm, zemi i to, co je v ní, a moře i to, co je v něm, že čas^t5 již více nebude, Zjevení 10:6 (CSP) 

^t5 ř. chronos

Vyšetřovací soud je duchovní vakcína, která v nás odráží virus soudu založeného na čase a odsouzení. Ve světle pravdy o Kristu, který nesoudí, tato vakcína úžasně funguje, aby nás osvobodila od soudu založeného na čase. Proto se v procesu soudu Boží lid přestává zabývat Chronosem. Nyní začínají žít v prožitku věčnosti, neboť se již nebojí smrti.

Jako dítě jsem se bál této pasáže z Bible.

Potom mi řekl: "Nezapečeťuj slova proroctví této knihy, neboť ten čas je blízko. Kdo škodí, ať škodí dál, a kdo je špinavý, ať se dál špiní. Spravedlivý ať dál koná spravedlnost a svatý ať se dál posvěcuje." Zjevení 22:10-11

Bylo mi říkáno, že přijde čas, kdy Bůh do písku udělá čáru; čas, kdy Bůh řekne dost a kdo nebude připraven, bude odsouzen k záhubě. Je pravda, že přijde čas, kdy Bůh řekne, ať ti, kdo jsou špinaví, zůstanou špinaví, ale není to proto, že by Bohu došel čas a pak se rozhodl odsoudit ty, kdo ho neposlechli.

Bůh skrze svého Syna ukázal, jak se může uzavřít doba milosti pro národ jako příklad pro poslední dobu. Když židovští vůdci Krista odmítli a zcela mu odmítli otevřít svá srdce, Ježíš vzlykal v slzách nad Jeruzalémem. Nakonec Ježíš vykřikl a řekl: „Hle, váš dům vám teď zůstane pustý.“ (Mt 23:38). Tu dobu neuzavírá Bůh; uzavírá ji člověk a Bůh je nucen ji přijmout, protože respektuje naši volbu.

Bible nám říká, že Boží milosrdenství je věčné (Ž 100:5; 107:1; 136:1; Ezd 3:11; Jer 33:11). Bůh je vždy připraven ho poskytnout. Člověk však může Boží milosrdenství ukončit tím, že ho odmítne přijmout. V závěrečných událostech pozemských dějin se světu dostane poselství o nekonečné Boží lásce, která se vyznačuje nenásilím v kontextu Bible. Celý svět uvidí tento charakter projevený v Božím lidu a bude ozářen jeho slávou.

Potom jsem spatřil jiného anděla, jak sestupuje z nebe: měl velikou moc a země byla ozářena jeho slávou. Zjevení 18:1 

Každý se buď připojí k Božímu lidu, nebo ho odmítne a bude se ho snažit zničit. Celý svět se tak rozhodne a doba milosti se pro lidstvo uzavře.

Dnes se mnozí snaží předpovídat budoucnost pomocí časových grafů či tabulek a proroctví s časovými úseky, kdy Bůh ukončí dobu milosti pro člověka. Všechny tyto věci jsou poctou Chronosovi a odrážejí mýtus o Santovi, takže si raději dejte pozor!

Časový tlak, který je na lidi vyvíjen pod hrozbou smrti, nevytvoří lidi, kteří by byli zapečetěni Božím charakterem. Lidé musí vstoupit do zkušenosti věčnosti a dovolit Chronosovi, aby přestal vládnout jejich životu.

Takto láska mezi námi došla naplnění, takže smíme mít smělou důvěru v soudný den - vždyť jsme na tomto světě takoví, jako je on. V lásce není žádný strach. Láska, jež došla naplnění, zahání strach pryč, neboť strach přináší muka. Kdo se však bojí, nedošel v lásce k naplnění. 1 Jan 4:17-18

Vzdejme se modlářství Chronosovi; svrhněme z trůnu bohy, kteří požadují, aby božství bylo přisuzováno pouze bytostem, které projdou testem Chronose-Aeona. Jehova a jeho Syn nejsou Chronosovi dlužni, aby nám dokazovali své božství. Opakujeme:

aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky Aeon(ios), Chronos, a ve svůj čas. Titovi 1:2 (CEP)

Máme-li dokázat božství Božího Syna, učiňme tak na základě dokonalého charakteru lásky, který Kristus projevil jako člověk. To je to, co nám Bůh dal ke studiu, ne to, co je olam - čas mimo mysl nebo mimo dohled; za obzorem.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1:14 (CEP)

Chtěl snad Kristus, aby jeho učedníci studovali Jeho věčnou přirozenost, když s nimi byl tři a půl roku? Ne, Ježíš chtěl, aby studovali jeho slavný charakter agape lásky, která zjevuje, že Bůh je láska a život, nikoli chronos a smrt. On není měřitelný časem; něčím, co stvořil. Zaměřme se na charakter Boha a vztah, který On udržuje se svým Synem, a vynechejme tyto neznámé aspekty věčnosti, dokud nám je náš Otec nezjeví.

[1]                  https://www.hbs.edu/faculty/Publication%20Files/02-073_03f1ecea-789d-4ce1-b594-e74aa4057e22.pdf

[2]                  https://en.wikipedia.org/wiki/Chronos

[3]                  https://www.greekmythology.com/Other_Gods/Primordial/Chronos/
chronos.html

[4]                  https://www.greekmythology.com/Other_Gods/Primordial/Ananke/
ananke.html

[5]                  Více o tomto tématu najdete v knize Pramen požehnání na FatherofLove.info.