Jak soudíte, 10. kap

minulý díl zde

10. Ani já tě neodsuzuji

Zde je nejjednodušší rada, která vám umožní projít soudem bez obav.

Shromáždili se k němu farizeové a někteří z učitelů Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. A uviděli některé z jeho učedníků, že jedí chleby nečistýma, to jest neomytýma rukama. Matouš 7:1-2

Předtím jsem tento verš četl skrze své chápání Santy. „Raději si dávejte bacha, protože Bůh si dělá seznam všech vašich skutků a přijde vám to oplatit“. Skrze optiku odsuzování, kterou jsem zdědil po Adamovi, jsem tento verš vnímal tak, že Bůh bude soudit a odsoudí ty, kteří soudí a odsuzují. Už jen při psaní těchto slov mě nechává v úžasu, že jsem nedokázal vidět nekonzistentnost tohoto typu myšlení.

Jak je tedy možné, že Bůh se zúčastní jakéhosi soudu, aniž by někoho odsoudil? Podívejme se na následující příběh:

Ježíš však odešel na Olivovou horu.  A časně ráno přišel opět do chrámu a všechen lid přicházel k němu; posadil se a začal je vyučovat. Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řekli mu: „Učiteli, tato žena byla přistižena při činu cizoložství. V Zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Jan 8:1-5

Někteří židovští představitelé přivedli k Ježíši jistou chudou ženu, aby soudil její případ. Jejich slova naznačovala, že ji již soudili a odsoudili za cizoložství. To, že ji přistihli přímo při činu, naznačuje, že tito muži měli s tímto činem a s tím, kdy k němu došlo, něco společného. Přesto se dopustila cizoložství a podle zákona to bylo špatné a z Mojžíšových spisů se zdá být jasné, že si zaslouží smrt.

Těmi slovy ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se však sklonil dolů a psal prstem po zemi. Když se ho nepřestávali ptát, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať na ni první hodí kámen.“ Jan 8:6-7

Tito vychytralí muži se snažili Ježíše chytit do pasti mezi Mojžíšovými a císařovými zákony. V každém případě jim Ježíš neřekne ani slovo. Klidně mohl odhalit jejich ďábelské spiknutí, odkrýt všechny jejich vlastní zlé skutky a odsoudit je k smrti za to, co udělali... ale Ježíš neříká nic. Místo toho píše po zemi. Muži na Ježíše naléhali, aby jim odpověděl, a on jim nakonec řekl, že ten, kdo je bez hříchu, tak může první hodit po té ženě kamenem.

Jakožto Boží Syn, plný božství svého Otce, On uměl číst tajemství života těchto lidí. Svou schopnost tohoto ukázal na jiném místě.

Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí řekl: „Dobře jsi řekla: ‚Nemám muže.‘ Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Jan 4:16-18

Ježíš ji neodsoudil za to, že už měla pět manželů a se šestým žila mimo manželství. Pouze jí dal najevo, že ví o její životní historii. Podobným způsobem psal Ježíš na zemi; prozradil, že zná životní historii těchto mužů, ale opět je neodsoudil ani nezatratil. Stejně jako se Ježíš zeptal ženy, kde je její manžel, protože věděl, že není v manželském svazku, tak také věděl, že tito muži, kteří přivedli tuto ženu k soudu, nejsou bez hříchu. Nabízel jim možnost činit pokání, a přesto je odmítl odsoudit.

A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, přemohlo je svědomí a jeden po druhém se začali vytrácet - od starších až po ty poslední. Nakonec tam zůstal jen Ježíš a ta žena stojící uprostřed. Jan 8:8-9 (NBK)

To, co Ježíš psal do písku, tak to přineslo těmto mužům usvědčení. Nebyla to slova obvinění nebo odsouzení, ale upozornění na věci z minulosti, aby je uzdravily. Ježíš odhalil, že zná jejich věk podle toho, že odešli v pořadí podle věku. Tito muži byli přivedeni k soudu svou touhou soudit Ježíše i ženu. Je to připomínka toho, co se stalo na začátku v zahradě Eden. Eva dala své srdce Luciferovi a přijala jeho sémě, když přijala jeho lež, čímž se dopustila duchovního cizoložství. Adam prostřednictvím ženy soudil a odsoudil Božího Syna, aby ospravedlnil své vlastní chyby. Je to právě skrze své vlastní odsouzení, že na sebe Adam přivolal soud. Příběh v 8. kapitole Janova evangelia je alegorií toho, co se stalo na počátku.

Tihle muži, kteří ženu přivedli, určili čas soudu, protože s ní přišli k Ježíši a pohodili mu ji k nohám. Ježíš tyto muže nepředvolal, aby je odsoudil. To oni přišli k němu, aby odsoudili Jeho i ženu.

Takto Otec všechno přivádí k soudu; On nám dovoluje (umožňuje) nést důsledky našich vlastních rozhodnutí. Chceme-li soudit, okolnosti života nastanou tak, že budeme soudit sami sebe přesně stejným způsobem a se stejnou intenzitou, s jakou jsme soudili druhé.

Tito muži byli usvědčeni svým vlastním svědomím a sami nad sebou vynesli soud či rozsudek tím, že odešli od Ježíše. Nepožádali Krista o milost, protože žádnou neprojevili ani Jemu, ani ženě. Stejně jako soudili hříchy druhých, tak soudili i své vlastní hříchy a odešli od světla světa bez odpuštění.

Ježíš je nesoudil ani neodsuzoval. Tím, že vstoupili do přítomnosti Toho, který je svým Duchem provázel po celý život, se setkali tváří v tvář se svým životním záznamem. Když tento záznam spatřili ve světle Kristovy přítomnosti, odsoudili sami sebe a odešli z Jeho přítomnosti, aby zapomněli na to, co jim bylo připomenuto, a místo toho se rozhodli znovu se ponořit do temnoty.

Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nebyly prozkoumány. Jan 3:20 (Žilka)

Zatímco se tohle všechno odehrává, ta chudá bezmocná žena slyší slova, že ti, kdo jsou bez hříchu, ať po ní hodí kamenem. Ona byla v pokušení myslet si, že Ježíšova slova jsou rozsudkem smrti. Když si vzpomněla na všechny věci, které udělala, zdálo se, že nyní její život skončí.

Ježíš se zvedl, a když neviděl nikoho než tu ženu, zeptal se jí: "Kde jsou tvoji žalobci, ženo? Nikdo tě neodsoudil?" "Nikdo, Pane," odpověděla. "Ani já tě neodsuzuji," řekl jí Ježíš. "Jdi a už nehřeš." Jan 8:10-11 (NBK)

Tím, že se Ježíš ženy zeptal, kde jsou její žalobci, chtěl po ní, aby sama (po)soudila situaci. Vykřičí svůj hněv na muže, kteří ji chytili do pasti a použili ji jako prostředek k polapení Ježíše? Tím, že by odsoudila lidi kolem sebe, tak by odsoudila i sebe jako odsouzenou a bez naděje.

Když se rozhlédla kolem sebe a neviděla tam nikoho z vedoucích církve, a pak se podívala do Ježíšovy tváře, získala odvahu. Víra naplnila její duši, když pohlédla do krásné tváře svého Spasitele. Ten se jí zeptal: "Není tu nikdo, kdo by tě odsoudil?" Ta otázka míří k srdci; nyní musí sama (po)soudit svůj případ. Před očima se jí míhají výjevy z minulosti, temnota jejího života se ji snaží znovu strhnout do zármutku, ale láska v té tváři a něha Kristova úsměvu v ní vyvolávají soud nad sebou samou. "Nikdo, Pane." 

Tak jako ona sama soudila svůj případ, tak jí byl dán soud i od Ježíše. On řekl: "Ani já tě neodsuzuji. " Odrazil jí zpětně právě ten soud, který ona vynesla ohledně svého případu. Takto nás Bůh přivádí k soudu. Takto se budeme zodpovídat z každého slova, které jsme pronesli.

Důvodem, proč se musíme dostavit před Kristovu soudnou stolici, je to, že Adam a jeho synové rozhodli, že takový soud musí být, když soudili a odsuzovali charakter Boha v rozporu s tím, jaký skutečně je. Kristus neodmítá účast na tomto soudu, ale On působí tak, že každý člověk rozhodne o svém případu sám.

Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon, ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích. Dosvědčuje to i jejich svědomí: jejich vlastní myšlenky je někdy obviňují a jindy obhajují. Takto bude podle mého evangelia v onen den Bůh soudit lidská tajemství skrze Ježíše Krista. Římanům 2:14-16 (NBK)

Tohle je nesmírně dobrá zpráva, pokud věříme dvěma bodům.

1. Věříte, že Bůh vás miluje a odpouští vám.
2. Věříte, že Ježíš na zemi odkrývá celé zjevení Otcova charakteru.

Pokud se na texty o soudu v Bibli nedíváte skrze Ježíšův život, pak bude při čtení Písma jas Otcovy slávy zahalen závojem temnoty.

Z tohoto příběhu vyvstává otázka, jak Ježíš znal hříchy těch mužů, kteří přišli na soud? Nenaznačuje to snad, že si vede nějaký seznam? Nemluví snad Bible o knihách na soudu a o tom, že musíme skládat účty z každého slova, které řekneme? Neznamená to tedy, že Bůh vše zaznamenal, aby to mohl použít při soudu?

pokračování zde