(2.Královská 2:23-25) Zabil Bůh děti následkem Elizeova prokletí?

Originál publikován 01.05.2022  Kevinem J. Mullinsem zde

Potom se odtud vydal vzhůru do Bet-elu. Když stoupal po cestě, vyšli z města nějací výrostci, posmívali se mu a pokřikovali na něj: "Táhni, plešoune! Táhni, plešoune!" On se otočil, podíval se na ně a zlořečil jim v Hospodinově jménu. Vtom z lesa vyběhly dvě medvědice a dvaačtyřicet z těch výrostků rozsápaly. Elíša se pak odebral na horu Karmel, odkud se vrátil do Samaří. (2. Královská 2:23-25)

Když uvažujeme o Bohu a jeho charakteru lásky, tak je pochopitelné, že tento incident některým lidem jistě nadzvedne obočí. Jak je možné, že Elíša (Elizeus) proklel tyto malé děti „ve jménu Páně“, což vedlo k tomu, že 42 z nich bylo roztrháno na kusy?

Bůh zabil malé děti?

Za prvé, vezměme v úvahu skutečnost, že tito „výrostci“ nebyly nutně mladší dvanácti let. Pochopitelně to může být pro některé sporný bod, ale pro jiné vyvstává otázka, zda bylo kruté, aby bylo 42 malých dětí zničeno jen proto, že se vysmívají Elíšově plešce. To obvinění samozřejmě zní, že Bůh je krutý krvežíznivý tyran bez ohledu na věk takzvané „oběti“ Božího pomstychtivého hněvu.

Hebrejská fráze přeložena jako „výrostci“ (BKR pacholata malá) zde v překladu Nové Bible Kralické je קָטָן (qatan) נַעַר ( naar ), která nese význam „malí chlapci, mladí muži, mládež“. V 1. Královské 3:7 (CSP) Šalomoun říká: "Nyní jsi, Hospodine, můj Bože, ustanovil svého otroka králem namísto mého otce Davida. Ale já jsem mladý chlapec (qatan naar), neumím vycházet a vcházet." Někteří lidé naznačují, že Šalomounovi bylo kolem dvaceti, zatímco jistá starověká kniha s názvem Apostolical Constitutions II (Ed. Lagarde 14, 17) naznačuje, že mohl být tak mladý jako dvanáct let: "Šalomoun byl králem Izraele, když mu bylo dvanáct let." Další místa v Písmu naznačují, že qatan naar odkazuje na „malé chlapce“ (1. Samuelova 20:35; 1. Královská 11:17). V knize  John Gills’ Exposition of the Bible John Gills říká:

"Slovo pro" děti "se používá u osob třiceti nebo čtyřiceti let, a přestože se říká, že tyto osoby jsou" malé/mladé ", byly již tak dobře vyrostlé, že mohly vyjít z města samy, aniž by byl třeba někdo, kdo by je vedl, nebo se o ně postaral, a také byly ve věku, který je schopen nejen brát v úvahu Eliášovu plešatost, ale věděly, že Elíša je prorokem, a byly schopny rozlišovat mezi dobrem a zlem, a byly schopny od zlovolného ducha v nich, posmívat se mu jako takovému, a vezmeme-li v úvahu Elijáše, o němž měly znalosti, a na něhož, vyučeni od svých modloslužebných rodičů, měly averzi."

A Adam Clarke píše:

„Ale byly to malé děti? Neboť v tom spočívá síla té námitky. Čili, já předpokládám, že ta námitka znamená děti ve věku od čtyř do sedmi nebo osmi let; neboť tak to slovo používáme: ale originál נערים קטנים, nearim ketannim [alternativní hláskování qatan naar], může znamenat  mladé muže, neboť slovo קטן katon znamená být mladý, v protikladu ke starému, a je tak přeloženo na různých místech v naší Bibli; a slovo נער naar znamená, nejen dítě, ale mladý muž, služebník, nebo dokonce voják, nebo člověk způsobilý jít do bitvy; a je tak přeložen v mnoha místech v naší běžné anglické verzi. Zmíním se jen o několika málo, protože jsou dostatečně rozhodné: Izák byl nazýván נער naar, když mu bylo dvacet osm let, Genesis 21:5-12; a Josef byl tak nazýván, když mu bylo třicet devět, Genesis 41:12. Přidejte k těmto ještě citaci z 1 Králové 20:14 : "Jak se to stane?" zeptal se Achab. "Tak praví Hospodin: Skrze mladíky בנערי (benaare) sloužící u krajských hejtmanů," odpověděl prorok. "Kdo zahájí útok?" zeptal se ještě. "Ty," zněla odpověď. To, že se jednalo o vojáky, pravděpodobně domobranu, nebo výběr z domobrany, která sloužila jako bodyguardi Achabovi, tato událost dostatečně prohlašuje; a osoby, které se Elíšovi posmívaly, se za své jednání dokonale zodpovídaly.“ (dílo Clarke's Commentary on the Whole Bible, slova v první závorce jsou má vlastní slova)

Takže používání slova „malé děti“ tedy nenaznačuje, že byly ve věku nezodpovědnosti. Pravděpodobně se jednalo o místní gang mladých teenagerů ve městě Bethel, který se stal místem zaměřeným na modlářství a nemorálnosti (1. Královská 22:51-53; 2. Královská 1:2). Albert Barnes také poznamenává: „Osoby, které byly skutečně potrestány, nebyly ani tak ty děti, jako spíše hříšní rodičové, jejichž děti to byly a kteří právě ztratili dar potomstva, kteréhož daru se právě ukázali být nehodnými.“

Další věc, na kterou se musíme krátce podívat, než půjdeme dál, je, jestli byli zabiti medvědy nebo jen rozsápáni (roztrháni). Existuje několik překladů, které používají slovo “roztrhat” místo zabít. Slovo „roztrhat“ znamená „útok zvířete způsobující vážné zranění“. Hebrejské slovo je בָּקַע (baqa ), které Strongova konkordance definuje jako: „rozštípnout, otevřít nebo prorazit.“ Takže je docela možné, že nebyli zabiti, ale vážně zraněni.

Ale ať už to byly malé děti, zabité nebo těžce zraněné, jak vysvětlíme Boží charakter při řešení této situace?

Co znamená „v Hospodinově jménu“

Proberme nyní Elizeovo prokletí (zlořečení) „ve jménu Hospodinově“. V minulosti došlo k četným válkám a vraždám „v Hospodinově jménu“, které Bůh nikdy neomluvil. Ježíš jednou řekl:

Vyobcují vás ze shromáždění. Ano, přichází doba, kdy každý, kdo vás bude zabíjet, si bude myslet, že tím slouží Bohu. Budou to dělat, protože nepoznali Otce ani mě. (Jan 16:2, 3; [Bible21])

Avšak v Elíšově (Elizeově) případě bylo jeho prokletí v mezích Boží spravedlnosti, „neboť lidským hněvem se Boží spravedlnost nevypůsobí“ (Jakub 1:20, CSP). V našem článku s názvem  Co je Boží hněv?  jsme se dozvěděli, že Boží hněv je daleko rozdílnější než způsob, jakým vykonává hněv člověk. Fráze „ve jménu Hospodinově“ nám říká, že Elizeovo prokletí bylo v souladu s „jménem“ (charakterem) Hospodina. Kniha Exodus nám říká, co "jméno Páně: je:

 „Hospodin sestoupil v oblaku, stál tam s ním a zavolal jméno Hospodin. Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti, zachovává milosrdenství tisícům, snímá vinu, přestoupení a hřích, jistě však nenechá viníka bez trestu, navštěvuje s trestem vinu otců na synech i na synech synů, na třetí i čtvrté generaci. Exodus 34:6, CSP.

Jahve sestoupil v mraku a stanul u něho. A tehdy prohlásil, že je sám Jahve. Prošel tam mimo něj a zvolal: „Jsem Jahve, Jahve, slitovný bůh, milostivý a pomalý v hněvu, milostí oplývající a věrný. Dávám tisícům milost, odpouštím vinu, zločin i hřích. Nikdo však nebude čist sám sebou a budu stíhat i vinu otců na synech, ba i na synech synů do třetího a čtvrtého rodu!“ Exodus 34:6, (Vladimír Šrámek)

Když někdo zavolá (vzývá) jméno Páně, není to jen proto, aby věděl, jak správně vyslovit Jeho jméno. Boží „jméno“ má být chápáno jako Jeho „charakter“.

Boží jméno je:

• PÁN/Hospodin [Jehova], PÁN/Hospodin [Jehova] Bůh
• soucitný
• Milostivý
• Pomalý k hněvu (NBK věčně trpělivý, BKR věčně trpělivý, B21 nesmírně trpělivý, Hejčl shovívavý)
• Hojný v milosrdenství a věrnosti
• zachovává milosrdenství tisícům
• snímá vinu, přestoupení a hřích
• v žádném případě neočistí (viz Šrámkův překlad). Slova „viníka“ dodávají překladatelé (viz překlad CSP). Bůh nikoho neočistí. Místo toho, On …
• Navštěvuje (pozoruje/dohlíží) s trestem vinu otců na synech i na synech synů, na třetí i čtvrté generaci. To znamená, že On dovolí těm, kteří nečiní pokání, aby sklidili to, co dříve sami zaseli. Dohlíží a povoluje, aby se události odehrávaly (viz nabalovací efekt sněhové koule) po celou třetí a čtvrtou generaci.

Neexistuje nic „ve jménu Hospodinově“, co by vypovídalo o tom, že Bůh pomocí blesků zasahuje ty, kdo se mu vysmívají, že uřezává hlavy těm, kteří Ho popuzují, ani že zaživa spaluje ty, s nimiž Mu již došla trpělivost. Tyto povahové rysy jednoduše NEJSOU „ve jménu (charakteru) Hospodina“.

Jak do toho zapadá Elíšova kletba? Náš zkoumaný text říká, že výrostci “se posmívali” Elizeovi. Hebrejské slovo pro "posmívali" je קָלַס (qalas). Zajímavé je, že když Elíša ty výrostky „proklel“, používá se hebrejské slovo קָלַל (qalal), které je ve stejné slovní rodině jako qalas. Takže, ať už tu Elíša dělal cokoliv, on k nim odzrcadlil to vysmívání výrostků. Elizeus nejednal v odplatě nebo nespravedlnosti a nesnižoval se na bezbožnou úroveň těchto děcek. Přísloví 24:29 říká: „Neříkej: Jak učinil mně, tak učiním jemu, odplatím každému podle jeho skutků.“ Na místo tohoto je toto prokletí známé jako odražené prokletí, jak je vidět z Božího popisu k Abrahamovi, když Bůh řekl:

A učiním tě velkým národem, požehnám tě a tvé jméno učiním velkým, a buď požehnáním!. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země. (Genesis 12:2, 3;CSP)

Je zřejmé, že Bůh nejde proti své vlastní povaze (charakteru). Ta kletba či prokletí, která přichází od druhých, se jednoduše odráží na jejich vlastní hlavy.

"Pak jsem se modlil, ‘Vyslyš nás, náš Bože, protože jsme zesměšňováni. Nechť jejich posměch padne na jejich vlastní hlavy, a oni sami se stanou zajatci v cizí zemi!’” (Nehemiáš 4:4; Překlad New Living Translation)

„To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne.“ (Žalm 7:16; CEP)

V této předmětné pasáži se píše, že je Elizeus proklel „ve jménu Hospodinově“. Ať už Elíša dělal cokoliv, dělal to v naprostém souladu s Božím spravedlivým jménem, které je vždy „soucitné a milostivé, pomalé k hněvu, hojné v milosrdenství a věrnosti“. Hospodin je neočistil od jejich nekajícné nepravosti, ale dovolil, aby výsledky toho, co sami zaseli, odpovídaly jejich vlastním zlým rozhodnutím. Více se dozvíte za chvíli.

"Dobrořečte a nezlořečte"

Když diskutujeme o tématu zlořečení aneb prokletí, tak Ježíš, Pavel a Jakub přidávají do naší otázky nějaké nepřímé souvislosti:

Ježíš Kristus

„Vám, kteří slyšíte, však říkám: Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají.“ (Lukáš 6:27, 28) B21

Zde Ježíš ukazuje, že žehnání těm, kteří vás proklínají (nebo zesměšňují), je ta spravedlivá/správná věc. Ve skutečnosti, ve verši 35 Kristus říká, že tohle je přesně způsob, jak Bůh jedná:

Lk 6:35 Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým.

Pavel

Dobrořečte těm, kdo vás pronásledují - nezlořečte, ale dobrořečte. (Římanům 12:14, B21)

Tady Pavel říká, že nemáme ostatním zlořečit (proklínat je). Jak je to v souladu s Elizeovým prokletím „ve jménu Hospodinově“?

Jakub:

Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Bratři moji, to by se nemělo dít. Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?“ (Jakub 3:10, 11)

Jakub říká, že žehnání i zlořečení by nikdy nemělo vycházet ze stejných úst. Opět, jak můžeme harmonizovat tyto věci? Konec konců, neproklel snad Ježíš fíkovník?

Ježíš prokleje fíkovník

„a uzřev na cestě jeden fíkovník, přišel k němu a nenašel na něm nic než jen listí. A praví mu: Nechť z tebe již nikdy není pražádného ovoce. A ten fíkovník okamžitě uschl. A učedníci, vidouce to, se podivili a říkali: Jak ten fíkovník okamžitě uschl!“ (Matouš 21:19, 20) MPCZ

 Příklad fíkovníku je velmi důležitý jako symbol soudu. Ježíš mohl přikázat svým učedníkům, aby sekerou a mečem pokáceli fíkovník. Mohl mu ulámat všechny větve a spálit ho v ohni. Mohl otevřít zemi a nechat ji, ať fíkovník spolkne. Ale on k němu prostě promluvil a ta voda uvnitř stromu byla odejmuta, což způsobilo, že strom uvadnul. Voda je symbolem Ducha:

V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: "Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo." (A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; ) …” (Jan 7:37-39, B21)

Voda byla odňata ze stromu a ukázala nám, jak je Boží Duch odnímán od hříšníka. V tomto příkladu máme ukázku Božího soudu v Jeho Synu. Toto podobenství vám ukazuje, jak Bůh ničí; Bůh odnímá svého Ducha, jenž byl hříšníkem trvale odmítán a dovoluje hříšníkovi, aby sám sebe zahubil.

Ten neúrodný strom, který se předváděl svým okázalým listím před Kristem, byl symbolem na izraelský národ, když odmítli Jeho Ducha.

„Proč tedy tento lid zůstává odvrácený? Proč se Jeruzalém stále odvrací? Drží se lži, vrátit se nechtějí… Nadobro je sklidím, praví Hospodin; nezbude ani hrozen na vinici, na stromech ani fík, jen zvadlé listí. Čímkoli jsem je obdařil, to ztratí.“ (Jeremiáš 8:5, 13; B21)

„Když jsem nalezl Izrael, byli jako hrozny v pustině. Když jsem vaše otce uviděl, byli jak na fíkovníku první ovoce. Potom však odešli za Baal-peorem a zasvětili se té obludě. Stali se stejně ohavnými jako ten jejich miláček!“ (Ozeáš 9:10)

Poté, co Ježíš promluvil tato slova o živé vodě a Svém Duchu, došlo mezi lidmi k velkému rozdělení:

„Když někteří ze zástupu uslyšeli tato slova, říkali: ‚To je skutečně ten Prorok.‘ Druzí říkali: ‚To je Mesiáš‘, a jiní říkali: ‚Což Mesiáš přijde z Galileje? Neříká Písmo, že Mesiáš přijde z potomstva Davidova a z Betléma, kde žil David?‘ Tak vznikl v zástupu kvůli němu rozkol. Někteří z nich ho chtěli zajmout, ale nikdo na něho nevztáhl ruce.“ (Jan 7:40-44)

Tím, že Spasitel proklel fíkovník, tak chtěl objasnit svým učedníkům příčinu a jistotu zkázy Izraele. Pozorně si všimněte Ježíšových slov: „Nechť z tebe již nikdy není pražádného ovoce“. Slovíčko „nechť“ znamená „svolit/dopustit“. Samotný Ježíš neuškrtil ten život ve stromu z násilného hněvu, On jen stromu dovolil, aby zemřel sám od sebe odnětím Ježíšovy trvalé životodárné přítomnosti. To mělo ukázat Izraeli jejich budoucnost, pokud budou i nadále odmítat Kristova životodárného Ducha.

V knize Jeremiáše čteme:

Jeruzaléme, nech se napomenout, jinak se od tebe odloučím, jinak tě obrátím v zpustošený kraj, v zemi neobyvatelnou.“ (Jeremiáš 6:8, CEP)

Když se Boží duše (nebo Duch) oddálí od Jeruzaléma, jediným výsledkem je „zpustošený“ kraj; „země neobyvatelná“.

Protože odmítali Ježíše, když byl tady na Zemi, Izrael nenesl plody spravedlnosti. Ježíš je varoval před blížící se zkázou:

„Ježíš jim řekl: „Copak jste nikdy nečetli v Písmech: ‚Kámen, který stavitelé po prozkoumání zavrhli, se stal hlavou úhlu. Od Pána se to stalo a je to podivuhodné v našich očích‘? Proto vám pravím, že vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který přináší jeho úrodu.“. (Matouš 21:42, 43)

„Já jsem ušlechtilá réva a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí díky slovu, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, pokud nezůstane ve kmeni, tak ani vy, pokud nezůstanete ve mně. Já jsem vinná réva a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; beze mě nedokážete nic. Jestliže někdo nezůstane ve mně, bude odhozen pryč jako ratolest a uschne. Pak budou posbírány, hozeny na oheň a shoří. Jestliže zůstanete ve mně a má slova zůstanou ve vás, proste, o cokoli chcete, a stane se vám to.“ (Jan 15:1-7, B21)

Ježíš pak opakuje proroctví v Jeremiášovi, které jsme četli dříve, a říká:

„Jeruzaléme, Jeruzaléme, ty město, které vraždíš proroky a kamenuješ muže, kterým Bůh vložil do úst své poselství pro tento lid! Kolikrát jsem chtěl tvé děti shromáždit pod svou ochranu, jako kvočna shromažďuje svá kuřátka pod křídla. Ale nechtěli jste. Podívejte se: proto zůstane váš dům opuštěný.“ (Matouš 23:37, 38; Kurzův překlad)

Propojení mezi izraelským národem a zlořečením těm výrostkům

Proč stále dokola mluvím o národu Izraele? V našem textu jsme četli, že Elizeus cestoval do „Bethelu (Bét-elu)“ (2. Královská 2:23). Bethel (dnes známý jako Beitin) je malá vesnice v Izraeli, která leží 12 římských mil severně od Jeruzaléma. Jak již bylo zmíněno dříve, ačkoli „Bét-el“ znamená „Boží dům“, stalo se místem soustředěným na modlářství a nemorálnosti. V Bethelu král Jeroboám změnil dny a měsíce pro posvátné Slavnosti na dny a měsíce „které si sám vymyslel“ a postavil oltáře pro uctívání telat (1. Královská 12:32, 33).  

Elizeuse ten chlapecký gang obtěžoval a řekl mu, aby Bethel opustil. Elíša, naplněný Božím Duchem, „odtud odešel na horu Karmel“ (verš 25, viz 2 Kr 2 CEP). Tak se naplnila Elizeova kletba, resp. Elíša jednoduše odešel a (tím) Božího Ducha od nich odejmul. 

Poté co Adam zhřešil v zahradě Eden, Bůh říká: „budiž prokleta půda pro tebe! Namáhavou prací budeš se živiti z ní po všechny dny života svého. Trní a bodláky bude ti ploditi a budeš jísti byliny polní.“ (Genesis 3:17,18; Sicher). Překlad CSP to říká přesněji: „budiž kvůli tobě prokleta země“ Tím, že Bůh řekl: „bude ti vydávat trní a bodláčí“, tak Bůh ze vzteku neproklel zemi, On jen zopakoval prokletí způsobené Adamovým hříchem. Totéž platí pro Ježíše, když pravil: „Nechť z tebe již nikdy není pražádného ovoce.“ Kristus jednoduše opakoval kletbu způsobenou samotným izraelským národem. Podívejte se, co Bůh říká v knize Ozeáš:

" (Já Bůh) Potkám se s nimi jako nedvěd [medvěd] osiřelý, a roztrhám [rozervu] všecko srdce jejich, a sežeru je tam jako lev, jako zvěř divoká roztrhující je. Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ješto ve Mně všecka pomoc tvá.“ (Ozeáš 13:8, 9; BKR)

 Bůh řekl, že se střetne s Izraelem „jako medvěd“ a „roztrhá je“. To je stejné hebrejské slovo nalezené v našem textu v otázce – baqa. Verš 9 nám říká, jak to chtěl Bůh udělat: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli!“ Bůh se prostě chystal „dovolit“ (nechat) Izraeli, aby Jej odmítl jako svého pravého Krále a stáhnul Svého Ducha (Svou ochrannou přítomnost). To bude mít za následek SEBEZNIČENÍ Izraele. Ve skutečnosti Septuaginta (tj. řecký překlad Starého zákona) odhaluje pravdu, že to nebyl Bůh, kdo sestoupil, aby Izrael zničil, ale že On dovolí „Asyřanům“, aby je zničili jako nějaká „medvědice“:

„Já (Bůh) se s nimi setkám způsobem Asyřanů, jako rozrušená medvědice, a roztrhnu ránu jejich srdce, a lvíčata z mlází je tam pohltí; divoká zvířata na poli je roztrhají na kousky.“

Tak jako dvě „medvědice“ roztrhaly ty výrostky (2. Královská 2:24), Asyřané roztrhali Izrael „jako rozrušená medvědice“. Opět, nechť je zdůrazněno, že veškerá tato destrukce je vykonávána tak, jak to Bůh DOVOLUJE. On NENÍ tou příčinou. Elizeova kletba výrostků (dětí) byla opakováním kletby, kterou na sebe oni uvrhli.

Ezdráš nám říká, že Bůh poslal Své posly a proroky ke svému lidu několikrát, ne aby je odsoudil, ale „protože měl soucit se svým lidem“, ale lidé si z nich „tropili žerty“ a „posmívali se jeho prorokům“:

„Hospodin, Bůh jejich otců, jim posílal slovo prostřednictvím svých poslů, stále znovu posílal, protože měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Oni si však z Božích poslů tropili žerty, pohrdali jeho slovy, posmívali se jeho prorokům, dokud nevystoupila Hospodinova zloba proti jeho lidu, takže nebylo uzdravení. Přivedl na ně chaldejského krále a ten zabil jeho mládence mečem v domě jeho svatyně. Neměl soucit s mládencem, pannou, starcem ani sešlým věkem, Bůh vydal všechny do jeho ruky.“ (2 Par 36:15-17)

Všimněte si ještě jednou, jak je popsán „Hospodinův hněv“. Boží hněv byl vykonán tak, že vydal Svůj lid do rukou chaldejského krále, který „zabil jeho mládence mečem v domě jeho svatyně. Neměl soucit s mládencem, pannou, starcem ani sešlým věkem“. Odmítli Boží milující soucit, takže byli ponecháni králi chaldejců, který „neměl žádný soucit“.

Ze soucitu ke Svému lidu, Bůh poslal Elíšu do Bét-elu, ale oni to odmítli. Z úcty k jejich svobodné vůli, pak byl soucit odsunut, a oni byli vydáni medvědicím, které neměli žádného soucitu.

Poslal ty medvědy Bůh?

V úryvku výše ve 2. Letopisů se říká: "(Bůh) Přivedl na ně chaldejského krále." Toto je opět definováno Bohem, který je dává do královy ruky. Bůh je celou dobu chránil před chaldejci, kteří je chtěli zničit. Když Izrael odmítl Jeho ochranu, Bůh je s pláčem vydal těm, kdož je zahubili.

Podobnou příhodu nacházíme, když se Izraelité začali obávat, že je Bůh vyvedl na poušť, aby je zabil:

„Aby se vyhnuli edomské zemi, táhli od hory Hór směrem k Rudému moři. Lid ale na cestě ztratil trpělivost a začal Bohu a Mojžíšovi vyčítat: "Proč jste nás odvedli z Egypta? Abychom zemřeli na poušti? Není tu chléb, není tu voda a ten mizerný pokrm se nám už hnusí!" Hospodin tedy na lid poslal jedovaté hady. Na jejich uštknutí mnoho lidí v Izraeli zemřelo.“ (Numeri 21:4-6, B21)

V důsledku jejich reptání nám Mojžíš říká, že „HOSPODIN tedy na lid poslal jedovaté hady“. Ale opravdu Bůh nashromáždil doupě jedovatých hadů, aby je zabil? V Deuteronomiu 8 Mojžíš říká lidu:

„Měj se však na pozoru, abys nezapomněl na Hospodina … To on tě provedl velikou a hroznou pouští plnou jedovatých hadů a štírů, tím suchopárem bez vody…“ (Deuteronomium 8:11, 15)

Ti jedovatí hadi již v zemi byli a Bůh před nimi Svůj lid ochraňoval tak dlouho, až Jeho ochrana už nebyla vítána. Boží ochranu odmítáme, když odmítáme Jeho soucitná varování a odcházíme mimo (resp. strháváme) Jeho ochrannou zeď (BKR plot):

Kdo kope jámu, spadne do ní, toho, kdo strhává zeď, uštkne had. (Kazatel 10:8, CEP)

Stejně tak byl ten místní bét-elský gang chráněn Bohem před medvědicemi v lese, dokud mladíci dobrovolně neodmítli Boží soucitná varování, a tak vyšli z dosahu Jeho ochranného plotu (zdi). Toto prolomení plotu mělo za následek přirozený důsledek útoku medvědů na ně; neboť jsme viděli, že kletby jsou přirozenými důsledky toho, že se člověk rozhodl vzdálit od Boha, a tudíž přijít o Jeho ochranu.

Všimněte si, jak Adam Clarke popisuje jeden možný scénář, proč ti medvědi napadli mladé muže:

„Není však možné, že by těchto čtyřicet dva mladíků bylo bandou nešťastných mládenců, kteří byli zaměstnáni v lese a hubili mláďata těch samých medvědů, kteří je nyní pronásledovali a roztrhali na kusy [nebo je vážně zranili] za újmu, kterou napáchali? … Zmínka o medvědicích dává určité zabarvení výše uvedeným domněnkám; a pravděpodobně v době, kdy tito mladíci uráželi proroka, medvědice mohli vysledovat stopy vrahů svých mláďat, a tak na ně přišly během jejich urážek, Boží prozřetelnost seřazuje tyto události tak, aby se tento přirozený účinek jevil jako Božská příčina.“ ( Clarke 's Commentary on the Whole Bible , slova v závorkách jsou moje)

Ať už k tomu došlo jakkoli, víme, že Bůh není podněcovatelem násilí a destrukce. V celém Písmu se mluví o tom, že Bůh zatvrzuje srdce (Exodus 7:3), posílá zlé duchy (1 Samuelova 16:14), zničí životy (Genesis 6:7; 1 Korintským 3:17) a vydá je napospas bludu (2 Tesalonickým 2:11). To vše jsou idiomatické hebrejské výrazy, kde se říká, že Bůh „dělá“ to, co On jednoduše „dovolí“, aby se událo.  

Zdroj/Kanál v Elíšovi a Ježíšovi

Když se díváme do Písma, vidíme jakousi paralelu ve službě Elizeově a službě Ježíšově. Stejně jako Eliáš přišel před Elíšou, tak Jan Křtitel přišel před Ježíšem. V Novém zákoně je Jan Křtitel přirovnáván k proroku Eliášovi:

„Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana. A chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši k slyšení, ať naslouchá.“ (Matouš 11:13-15)

Tedy ne snad že by Jan byl reinkarnovaný Eliáš, ale že „sám (Jan) půjde před ním (Ježíšem) v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, a neposlušné k smýšlení spravedlivých a přichystal Pánu připravený lid“ (Lukáš 1:17). Jelikož se Jan přirovnává k Eliášovi, pak se Ježíš musí přirovnávat Elizeovi (Elíšovi), který přišel po Eliášovi. Eliáš učinil pár zázraků, zatímco Elizeus dělal mnoho zázraků. Neexistuje žádný záznam o tom, že by Jan vykonal nějaké zázraky, ale víme, že Ježíš jich vykonal mnoho. Je to jakýsi dokonalý božský vzorec.

Vidíme, že Ježíšovo vyčištění chrámu je paralelní k Elizeově zlořečení těch mladých výrostků. Proto Ježíšův skutek vyčištění chrámu je zvětšením (rozšířením) Elizeova prokletí těch chlapců.[1] Ten fyzický Boží chrám představoval to, že každá stvořená bytost, od anděla po člověka, má být duchovním chrámem (příbytkem) pro Boha (Skutky 17:24; 1 Korintským 3:16; 2 Korintským 6:16). Chrám v Jeruzalémě za doby Kristovy naplněný kraválem bezbožného provozu, představoval chrám lidského srdce, poskvrněný hříchem. Když ten chrám Ježíš očistil, oznamoval tím Své poslání očistit srdce od poskvrnění hříchem, od pozemských tužeb a sobeckých žádostí a zvyků, které kazí duši.

V té paralele ti mladí chlapci, kteří se posmívali Elizeovi, představují chrám, který je poskvrněn. Pomocí zobrazení vyčištění chrámu Ježíš prokázal autoritu (moc), která zůstala s lidmi po zbytek jeho života. Stejně tak Elíša získal význam autority po onom medvědím rozsápání. V myslích padlého člověka se královská moc projevuje silou a násilím, a tak je psáno: „Čistému se (Ty Bůh) jevíš čistě a se zvráceným jednáš (Ty Bůh) převráceně“ (Žalm 18:26 [27]). Jinými slovy, Bůh dovoluje vychytralým lidem, aby Ho vnímali jako vychytralého, aby se s nimi setkal na půdě, na které se nacházejí. Kdyby nebylo této události, Elizeovo vykupitelské a léčebné dílo by bylo zastaveno. Nicméně, po tomto tragickém incidentu Elíša neměl žádné další problémy ve svém poslání. Padesáte let procházel městem Bét-el, a žádný se mu neposmíval, ani nezlehčoval důstojnost jeho jako proroka Božího. Jaká je to tragédie, že (z hlediska padlého člověka) tohle bylo nutné k získání respektu a autority! V jistém smyslu to byla autorita získaná pomocí strachu a ne z lásky, ale taková je cena za setkání s padlým člověkem tam, kde se nachází.

[1] Podrobné vysvětlení Ježíšova očištění chrámu viz článek s názvem: Neprojevil Ježíš násilí a hněv, když vyhnal směnárníky z chrámu?