Výňatek z knihy Výchova

Následuje výňatek z knihy Výchova od Ellen G. Whiteové, strana 41–44 podle anglického číslování (Vy 25-27 české číslování).

České znění převzato ze stránek: https://egwwritings.org, zdůraznění přidáno.

Ze způsobu výchovy vyvoleného národa je zřejmé, že úplný je pouze život soustředěný na Boha. Bůh naplňuje každou touhu, kterou do člověka vložil, a rozvíjí každou schopnost, kterou nám dal.

Bůh, tvůrce všeho krásného, má sám rád krásné věci a chce také uspokojit touhu svých dětí po kráse. Stará se rovněž o naplnění jejich sociálních potřeb a touhy po přátelském společenství, které pomáhá rozvíjet soucit a rozjasňuje i zpříjemňuje život.

Důležité místo ve výchově Izraele měly svátky a slavnosti. V běžném životě byla školou i církví vlastní rodina. Rodiče byli učiteli v náboženských i běžných záležitostech. Avšak třikrát do roka byli všichni zváni ke zvláštnímu společnému setkávání a bohoslužbě. Tato setkání se nejprve konávala ve městě Šílu, později v Jeruzalémě. Povinnost účastnit se těchto svátků měli jen otcové se svými syny, ale většinou si nikdo nechtěl nechat ujít příležitost prožít slavnosti společně. A tak, pokud to bylo možné, přicházely celé rodiny, které se pohostinně dělily s cizinci, levity a chudými.

Ať už bylo krásné jaro, bohaté léto či podzim přinášející úrodu, cesta do Jeruzaléma byla vždy potěšením pro ty, kteří tam putovali po vzoru svých praotců. Všichni, bělovlasí muži i malé děti, přicházeli s oběťmi vděčnosti, aby se setkávali s Bohem v jeho svatém příbytku. Cestou vyprávěli dětem dřívější zkušenosti, příběhy, které mají staří i mladí dodnes tak rádi. Zpívali písně o Božích přikázáních i melodie, které je kdysi potěšovaly při putování pouští. Díky požehnanému vlivu přírody a laskavého společenství se tak vzácné pravdy trvale ukládaly do pamětí mnoha dětí a mladých lidí.

Během svátku Pesachu v Jeruzalémě se Izraelci účastnili působivých obřadů. Když se večer sešli, mohli sledovat muže s opásanými bedry a holemi v rukou. V chvatu společně jedli beránka, nekvašené chleby a hořké byliny. V posvátném tichu znovu naslouchali příběhu o veřejích dveří pokropených krví, o andělu přinášejícímu smrt i o velkém pochodu ze země otroctví. To vše podněcovalo představivost a působilo na srdce.

Svátek stánků byl slavností vděčnosti za úrodu, během níž přinášeli dary ze sadů a polí. Celý týden, kdy tábořili ve stáncích z větví, sloužil ke vzájemnému setkávání, ale i ke slavnostním vzpomínkovým bohoslužbám, k projevům štědré pohostinnosti vůči Božím služebníkům v chrámě — levitům — i vůči dalším Božím dětem — chudým a cizincům. To vše probouzelo v mysli přítomných vděčnost vůči tomu, kdo korunoval celý rok svou dobrotou. Žalm 65,12.

Zbožní lidé v Izraeli takto prožívali každý rok celý měsíc. Bylo to období bez starostí a práce, které mělo sloužit v pravém slova smyslu k výchovným účelům.

Při rozdělování zaslíbené země chtěl Bůh Izraelce naučit (a jejich prostřednictvím i další generace) správným zásadám týkajícím se vlastnictví země. Kenaanskou zemi rozdělil mezi celý lid kromě levitů, kteří sloužili ve svatyni. I když každý mohl po určitou dobu svobodně nakládat se svým majetkem, nemohl se jej trvale vzdát, a připravit tak své děti o dědictví. Když se to ale stalo, mohl jej kdykoli vykoupit zpět. Každý sedmý rok byly navíc odpouštěny dluhy a každý padesátý rok (nazývaný jubilejním rokem) byly všechny pozemky navráceny původním majitelům. Toto opatření sloužilo k zabezpečení majetku každé rodiny, ale také jako ochrana proti extrémnímu bohatství či chudobě.

Tím, že rozdělil zemi mezi celý národ, poskytl Bůh Izraelcům, stejně jako kdysi obyvatelům Edenu, to nejvhodnější zaměstnání k všestrannému rozvoji — péči o rostliny a zvířata. Dalším výchovným opatřením bylo přerušení zemědělské práce každý sedmý rok. Pole ponechali ladem a vše, co na nich samo vyrostlo, připadlo chudým. Všichni tak získali příležitost věnovat se tomu, co kvůli každodenním starostem a práci často zanedbávali, důkladnějšímu studiu, společenství, bohoslužbě a dobročinnosti.

Život dnes by vypadal docela jinak, kdyby se lidé stále drželi zásad Božího zákona ohledně rozdělování majetku. Respektování těchto pravidel by zamezilo hroznému zlu, které se projevovalo ve všech dobách — aby bohatí utlačovali chudé a ti je za to nenáviděli. Ztížilo by to hromadění obrovského majetku a bránilo ponižování desetitisíců špatně placených dělníků, kteří vytvářejí ohromné bohatství majetných. Napomohlo by to mírovému řešení problémů, které naplňují tento svět anarchií a krveproléváním.

Jedna desetina všeho zisku, ať už šlo o výnosy ze sadu nebo polní úrody, ze stád nebo z duševní či fyzické práce, patřila výhradně Bohu. Druhý desátek zase sloužil jako pomoc chudým a pro další dobročinné účely. To vše mělo lidem stále připomínat skutečnost, že Bůh je vlastníkem všeho a že oni se mohou stát nástroji jeho požehnání. Byl to prostředek, který měl potlačovat sobectví a zároveň vychovávat k velkorysosti a ušlechtilosti charakteru.

Poznávání Boha, společenství s ním při studiu a práci, proměna charakteru k jeho podobě — to vše mělo být zdrojem, prostředkem i cílem výchovy a vzdělávání Izraele. Takovou výchovu poskytoval Bůh rodičům a jejich prostřednictvím i dětem.