Vydání zákona

Zdroj: https://www.seekbibletruth.org/wp/2017/02/13/the-giving-of-the-law/#more-326

Následující text je převzat z rukopisu Ellen G. Whiteové č. 126, vydaného v roce 1901.

Adam byl povinen prokazovat Bohu dokonalou poslušnost, a to nejen ve svém vlastním zájmu, ale také v zájmu svých potomků. Bůh mu slíbil, že pokud obstojí ve zkoušce pokušení a zachová věrnost Stvořiteli během velkého zkoušky, které bude podroben, jeho poslušnost mu zajistí Boží přijetí a přízeň. Poté bude navždy ustaven ve svatosti a štěstí a tato požehnání se rozšíří na všechny jeho potomky.

Adam však tu zkoušku neunesl. A protože se vzbouřil proti Božímu zákonu, všichni jeho potomci se stali hříšníky.

Boží zákon byl kdysi zapsán do srdcí mužů a žen. Ale jejich opečovávané hříchy tento zápis zastínily a téměř vymazaly. Otisky hříchu postupně smazaly otisky zákona.

Pán učinil zázračné dílo, když vysvobodil Izraelity z Egypta. Zjevil se jim jako živý Bůh, Zákonodárce.

Svatostánek byl Božím příbytkem na zemi. Byl rozdělen na dvě části. První část Svatyně byla od svatyně svatých oddělena oponou. Ve svatostánku se po pádu člověka setkával Bůh s člověkem. Zde byl často slyšet Boží hlas.

Nad svatostánkem stál oblak, který vedl Izrael. Sláva oblaku vycházela z Ježíše Krista, který uprostřed slávy mluvil s Mojžíšem, jako On s ním kdysi mluvil z hořícího keře. Jas Boží přítomnosti byl zahalen temnotou oblaku, který učinil svým příbytkem, aby lid dokázal snášet pohled na oblak, jako by viděl toho, který je neviditelný. Tohle byl Boží plán, jak se přiblížit člověku.

„Hospodin řekl Mojžíšovi: Jdi k lidu a posvěcuj je dnes i zítra. Ať si vyperou oděvy“ [Ex 19:10]. Bylo jim přikázáno, aby si vyprali ošacení. Posvěcení Bohu nepřipouští žádnou nečistotu nebo nepořádku na těle nebo na oděvu. O těch, kteří jsou zapojeni do služby Bohu, je psáno: „Mojžíš řekl Áronovi: To je to, co promluvil Hospodin: Prostřednictvím těch, kteří se ke mně přibližují, dosvědčím svou svatost a oslavím před vším lidem.“ [Lv. 10:3]. [Exodus 19:11-13, citováno.]

Hospodin dal Izraelitům zvláštní pokyny ohledně příprav, které měli učinit pro tuto příležitost, kdy Bůh měl mluvit k lidu. Aby naplnil lid úctou a vedl je k uvědomění si posvátnosti prohlášení, která jim měl dát, výslovně jim přikázal, aby dbali na sebe a nepřekračovali onu bariéru kolem hory.

Jestliže hora, na které se zjevila sláva a majestát Hospodinův a z vrcholu, z něhož se zjevila sláva Hospodinova, byla tak posvátnou horou, že ten, kdo se jí jen dotkl, byl potrestán smrtí, jak posvátný musel být zákon, který se Izraelité chystali vyslechnout z hory Sinaj! Jak s ním někdo může zacházet lhostejně? Má být pošlapán, opovrhován a vysmíván?

V souvislosti s náboženskými obřady a naší bohoslužbou bychom měli vzít v úvahu pokyny, které Bůh dal Izraelitům. Všichni, kdo vstupují do Jeho přítomnosti, by měli věnovat zvláštní pozornost svému tělu a oděvu. Nebe je čisté a svaté místo. Bůh je čistý a svatý. Všichni, kdo vstupují do Jeho přítomnosti, by měli dbát na Jeho pokyny a mít tělo i oděv v čistém stavu, a tak projevovat úctu sobě i Jemu. Svaté musí být také srdce. Ti, kdo tak činí, nezneuctí Jeho svaté jméno tím, že Ho uctívají se znečištěným srdcem a neupraveným oděvem. Bůh tyto věci vidí. On si všímá přípravy srdce, myšlenek a čistoty vzhledu těch, kdo Ho uctívají.

Desatero přikázání bylo vyhlášeno na hoře Sinaj. S úžasnou velkolepostí Král králů, nekonečný Bůh, vyhlásil svůj zákon a přikázal jej dodržovat. Příkazy „Budeš“ a „Nebudeš“ jsou jasné a souhlasné. Ten, kdo dal život a zachovává život, má právo přikazovat a ovládat ty, kteří jsou na něm závislí v každém svém dechu.

První slova, která Bůh vyslovil, byla: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh.“ Tímto prohlášením uplatnil svou autoritu, aby předložil své nároky před lid. Osvobodil je z otroctví a oni mu dlužili svoji službu.

První přikázání je požadavkem s odkazem na to, jak má člověk uctívat.

Druhé přikázání zakazuje člověku uctívat pravého Boha prostřednictvím jakéhokoli stvoření nebo obrazu. Zakazuje vytváření jakýchkoli obrazů, které by člověk mohl pokusit se přirovnat ke Stvořiteli. Zakazuje vytváření obrazů jakéhokoli stvoření, které by představovaly Boha nebo byly jakýmkoli způsobem spojeny s uctíváním Boha. [Izaiáš 40:18-28, citováno.]

Hospodin zdůrazňuje svou svrchovanost. Ale satan dobře ví, že uctívání živého Boha povznáší, zušlechťuje a vyvyšuje národ. Nepřítel ví, že modloslužba nepozvedá, ale ponižuje lidské myšlení tím, že spojuje uctívání s něčím nízkým a morálně zkaženým. Neustále pracuje na tom, aby odvrátil mysl od jediného pravého a živého Boha. Vede lidi k tomu, aby vzdávali čest a slávu předmětům, které vytvořily lidské ruce, nebo bezduchým stvořením, která stvořil Bůh. Egypťané a jiné pohanské národy měly mnoho podivných bohů – stvoření své vlastní fantazie.

Židé po svém dlouhém zajetí nechtěli vytvářet žádné obrazy. Obraz na římské vlajce nebo praporu nazývali ohavností, zvláště když byly tyto symboly umístěny na viditelném místě, aby je měli ctít. Takovou úctu považovali za porušení druhého přikázání. Když byla římská vlajka vztyčena na svatém místě v chrámu, považovali ji za ohavnost.

Používání obrazů římskokatolickou církví je protikřesťanské. Ti, kdo je uctívají, porušují přikázání. Uctívání obrazů je v rozporu s Božími pozitivními přikázáními. Druhé přikázání je zcela v rozporu s takovými praktikami. Ale papežové s přikázáními manipulovali. Ve všech pobožnostních knihách, které byly dány lidu, je druhé přikázání vynecháno. Třetí přikázání nazývají druhým, čtvrté třetím a desáté rozdělili na dvě. Místo aby přizpůsobili své praktiky Božím přikázáním, změnili přikázání Boha tak, aby ladila s jejich praktikami. Aby vyhovovala jejich uctívání, ubírali z Božího slova a přidávali k němu.

Svým zacházením s Božím slovem se papežové povýšili nad Boha nebeského. To je důvod, proč je v proroctví papežská moc označena jako „člověk hříchu“. Satan je původcem hříchu. Mocí, kterou satan působí, aby změnil kterékoli z Božích naučení přikázání, je člověk hříchu. Pod zvláštním vedením satana papežská moc vykonala právě toto dílo. Ačkoli ti, kteří stojí v čele papežství, tvrdí, že mají velkou lásku k Bohu, Hospodin je považuje za své nepřátele. Oni proměnili Boží pravdu v lež. Manipulace s Božími přikázáními a nahrazování je lidskými tradicemi je dílem satana a oddělí náboženský svět od Boha, neboť On prohlašuje: „Já, Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který trestá vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.“ Bůh toto slovo splní. „Co člověk zaseje, to také sklidí“ (Gal 6:7). Faraon zasel tvrdohlavost a sklidil tvrdohlavost. On sám zasel toto semeno do půdy. Bůh nemusel zasahovat do jeho růstu žádnou novou silou, stejně jako nemusí zasahovat do růstu zrnka obilí. Stačí jen nechat semeno klíčit a vyrůst, aby přineslo ovoce podle svého druhu. Sklizeň odhalí, jaký druh semene bylo zaseto.

Když přišlo silné a přesvědčivé Boží světlo, aby zjevilo velkého JÁ JSEM, faraón byl donucen ustoupit. Ale jakmile tlak pominul, jeho nevěra se vrátila a působila proti velkému světlu, které Bůh dal. Když odmítl důkaz prvního zázraku, zasel semeno nevěry, které ponecháno svému přirozenému běhu přineslo úrodu podle svého druhu. Poté už krále nepřesvědčilo žádné Boží dílo. Monarcha zatvrdil své srdce a pokračoval v nevěře, až byli v celé rozlehlé říši Egyptské zabiti prvorození, pýcha každé rodiny. Poté se se svou armádou spěchal za Izraelem. Chtěl přivést zpět lid, který byl osvobozen mocí Všemohoucího. Ale bojoval proti síle větší než jakákoli lidská síla a se svým vojskem zahynul ve vodách Rudého moře.

Ti, kdo pohrdají Božím zákonem, páchají stejný hřích jako faraón. Zatvrzují svá srdce. Boží hlas je odmítán kvůli lidským teoriím, satanským návrhům a klamům. Svatý Duch je odmítán a odstrkován. Nepravosti otců jsou navštěvovány na dětech. Semena, která zaseli svým pravidlem a příkladem, se rozmnožují v jejich dětech.

Duch Boží drží zlo pod kontrolou svědomí. Když se člověk povýší nad vliv Ducha, sklidí úrodu nepravosti. Nad takovým člověkem má Duch stále menší vliv, aby ho zadržel od zasévání semen neposlušnosti. Varování mají nad ním stále menší moc. Takový člověk postupně ztrácí strach z Boha. Zasévá na tělo a sklidí morální zkázu. Sklizeň semen, která sám zasel, dozrává. Pohrdá Božími svatými přikázáními. Jeho srdce z masa se stává srdcem z kamene. Odpor k pravdě ho utvrzuje v nepravosti. Protože lidé zaseli semena zla, v předpotopním světě převládala bezzákonnost, zločin a násilí.

Všichni by měli být rozumně inteligentní, pokud jde o prostředky, kterými je duše zničena. Není to kvůli nějakému Božímu rozhodnutí proti člověku. Bůh člověka duchovně neoslepuje. Bůh dává dostatek světla a důkazů, aby člověk mohl rozlišit pravdu od lži. Ale nenutí člověka, aby přijal pravdu. Nechává mu svobodu volby mezi dobrem a zlem. Pokud člověk odmítá důkazy, které jsou dostatečné k tomu, aby nasměroval jeho úsudek správným směrem, a jednou se rozhodne pro zlo, podruhé to udělá ještě ochotněji. Potřetí se ještě horlivěji odvrátí od Boha a rozhodne se stát na straně satana. A v tomto kurzu bude pokračovat, dokud se neupevní ve zlu a neuvěří lži, kterou si vypěstoval jako pravdu. Jeho odpor přinesl své ovoce. Svým příkladem vede ostatní, aby následovali stejnou cestu odporu proti Bohu.

Ti, kdo porušují Boží zákon, učí své děti, aby tento zákon nerespektovaly a bouřily se proti Zákonodárci. Staví své děti do řad nepřítele, kde jsou odříznuty od požehnání Boží smlouvy a podrobeny Jeho soudům. Pokud rodiče zemřou jako porušovatelé Božího zákona, jejich děti budou mít sklon dělat to, co oni. Příkazy a příkladem bezbožných rodičů jsou děti vychovávány ke zlu. Když se jejich míra neposlušnosti a přestoupení naplní, Bůh s nimi zúčtuje. Za své modlářství jsou zodpovědní jak rodiče, tak děti. Bůh snáší dlouho zvrácený odpor, ale nepravost jistě potrestá.

Bůh se prohlašuje za „milostivého k tisícům těch, kteří mě milují a zachovávají má přikázání“.

Ti, kdo poslouchají tato pravidla, zasévají semeno pro bohatou a slavnou sklizeň, neboť Boží milosrdenství se projevuje jejich dětem a dětem jejich dětí až do třetího a čtvrtého pokolení. Tento princip má dnes stejnou platnost jako v době, kdy Bůh promluvil slova z hory Sinaj. Hospodin miluje a ctí poslušnost stejně jako v době, kdy dal svůj zákon.

Veškeré falešné uctívání je duchovní cizoložství. Druhé přikázání, které zakazuje falešné uctívání, je také příkazem uctívat Boha a sloužit pouze Jemu. Hospodin je žárlivý Bůh. Nenechá se sebou zahrávat. Promluvil o způsobu, jakým má být uctíván. Nenávidí modlářství, protože jeho vliv je morálně zkažený. Modlářství znehodnocuje mysl a vede k smyslnosti a všem druhům hříchu.

Vytvoření obrazu Boha Ho zneuctívá. Nikdo by neměl využívat sílu své představivosti k uctívání toho, co v mysli snižuje Boha a spojuje Ho s běžnými věcmi. Ti, kdo uctívají Boha, musí Ho uctívat v duchu a v pravdě. Musí projevovat živou víru. Jejich uctívání pak nebude ovládáno představivostí, ale skutečnou vírou.

Ať lidé uctívají a slouží Pánu Bohu a pouze Jemu. Ať se nezvedá sobecká pýcha a není uctívána jako bůh. Ať se peníze nestávají bohem. Pokud smyslnost není pod kontrolou vyšších sil mysli, bude bytost ovládat nízká vášeň. Cokoli, co se stane předmětem nepřiměřených myšlenek a obdivu a pohltí mysl, je bohem zvoleným před Pánem. Bůh je zpytatel srdcí. Rozlišuje mezi skutečnou službou srdcem a modlářstvím.

„Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo“. Ti, kdo jsou uvedeni do smluvního vztahu s Bohem, se zavazují mluvit o Něm s nejvyšší úctou a pietou. Mnozí se o Bohu zmiňují a vyslovují Jeho jméno ve svých náboženských rozhovorech stejně, jako by mluvili o koni nebo jakémkoli jiném obyčejném stvoření. To zneuctívá Boha. Rodiče by měli své děti v tomto ohledu vychovávat příkladem a poučováním, aby svou neuctivostí nezarmoutili Božího Ducha ve svých srdcích a v srdcích svých dětí.

Duchovní mohou nedbalým používáním Božího jména ve svých rozhovorech učit neúctě. Tím, že mísí Jeho svaté jméno s běžnými záležitostmi, ukazují, že nejsou duchovně založení, protože mísí posvátné s běžným. Nežijí v souladu se svým svatým povoláním. Přestože se prohlašují za uctívače Boha, jednají v rozporu s Jeho zákonem.

Klení a všechna slova vyslovená ve formě přísahy zneuctívají Boha. Pán vidí, Pán slyší a nepřehlédne provinilce. Bůh nebude posmíván. Ti, kdo berou jméno Páně nadarmo, poznají, jak strašné je upadnout do rukou živého Boha.

První čtyři přikázání v zvláštním smyslu odhalují povinnost člověka vůči svému Stvořiteli. Tyto čtyři přikázání byla napsána na první kamenné desce. Člověk má Boha, který je původcem jeho bytí – Boha, kterého musí milovat a poslouchat srdcem, myslí, duší a silou.

Posledních šest přikázání, napsaných na druhé kamenné desce, poukazuje na povinnost člověka vůči svým bližním. Kdo je věrný svému Bohu, miluje ho a poslouchá ho, bude věrný i svému bližnímu. Ti, kdo dodržují první čtyři přikázání, budou dodržovat i posledních šest.

Poté, co Hospodin vydal deset přikázání, tak je podrobněji rozvedl a stanovil principy, které by měly být dodržovány v praktickém životě. Tyto specifikace (požadavky) se nazývají ustanovení nebo nařízení[1], protože soudci měli podle nich vynášet rozsudky. Bůh je Izraelitům neřekl slyšitelným hlasem, ale dal je Mojžíšovi, který je tlumočil lidu. Již dříve totiž v několika případech nastaly obtížné situace, ve kterých se Mojžíš cítil neschopný rozhodnout. Prosil Pána, aby rozhodl za něj. Pán nyní dal obecná nařízení, která měly řídit rozhodnutí v těchto konkrétních případech.

Pán chtěl chránit zájmy služebníků. Přikázal Izraelitům, aby byli milosrdní a měli na paměti, že oni sami byli služebníky (otroky). Byli poučeni, aby dbali na práva svých služebníků. V žádném případě je nesměli týrat. V jednání s nimi neměli být přísní, jako byli egyptští otrokáři k nim. Měli se k svým služebníkům chovat laskavě a soucitně. Bůh chtěl, aby se vcítili do situace služebníků a zacházeli s nimi tak, jak by si přáli, aby s nimi za stejných okolností zacházeli ostatní.

Někteří byli kvůli chudobě prodáni do otroctví svými rodiči. Jiní byli prodáni do otroctví za zločiny, za které byli odsouzeni soudci. Hospodin stanovil, že ani tito však nesměli být drženi v otroctví (službě) déle než sedm let. Po uplynutí této doby byl každý služebník propuštěn na svobodu, nebo pokud si to přál, mohl zůstat u svého pána. Tak Bůh chránil zájmy pokorných a utlačovaných. Tak přikázal ušlechtilého ducha velkorysosti a povzbuzoval všechny, aby pěstovali lásku k svobodě, protože Hospodin je osvobodil. Kdokoli odmítl svobodu, když na ni měl právo, byl označen. To pro něj nebylo znamením cti, ale znamením hanby. Tak Bůh spíše povzbuzoval k pěstování vysokého a ušlechtilého ducha, než ducha otroctví a nevolnictví.

Bůh chce, aby křesťané respektovali svobodu, kterou jim tak úžasným způsobem dal. V Kristu je svěřené vlastnictví každého člověka. Člověk by neměl být majetkem jiného člověka. Bůh vykoupil lidstvo. Myšlení jednoho člověka, moc jednoho člověka by neměla vládnout a ovládat svědomí jiného. V Božích očích bohatství a postavení nepovyšují jednoho člověka nad druhého. Lidé jsou svobodní ve volbě služby Bohu, v lásce k Pánu a v dodržování všech Jeho přikázání.

Jak pečlivě Bůh chrání práva lidí! Úmyslné vraždě uložil trest. „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka“ (Genesis 9:6). Kdyby byl jeden vrah ponechán bez trestu, svým zlým vlivem a krutým násilím by podmanil ostatní. To by vedlo k podobnému stavu, jaký panoval před potopou. Bůh musí vrahy potrestat. On dává život a On život vezme, pokud se ten život stane terorem a hrozbou. Milosrdenství prokázané úmyslnému vrahovi je krutostí vůči jeho bližním. Pokud si úmyslný vrah myslí, že najde ochranu útěkem k Božímu oltáři, může zjistit, že bude z toho oltáře vyhnán a zabit. Ale pokud člověk vezme někomu život neúmyslně, Bůh prohlašuje, že mu poskytne útočiště, kam může uprchnout.

„Kdo by zlořečil svému otci nebo matce, musí zemřít“ (Exodus 21:17). Tak Bůh vyjádřil svůj názor na vzpurné děti. Ustanovil za trestný čin, když děti nadávaly nebo bili své rodiče. A potrestá rodiče, pokud své děti nevychovávají a nekontrolují. Kolik dětí je ztraceno pro veškerou ctnost! Kolik jich je vydáno na milost a nemilost neřesti a nepravosti! Kolik jich týrá své vlastní rodiče!

Byl to sám Ježíš Kristus, kdo dal Izraeli zvláštní pokyny. Svědčí tyto pokyny o bezbožném zřízení? Je tento zákoník nižšího řádu než zákony dané v této době? Pán chrání zájmy svého lidu. Dává zvláštní pokyny týkající se chudých. Jak spravedlivé jsou jeho cesty! Jak vznešené jsou všechny jeho požadavky.

Hospodin dal mnoho dalších ustanoveních a nařízení, které měly být striktně dodržovány. Jsou zaznamenány v 21., 22. a 23. kapitole knihy Exodus.

Hospodin také stanovil podmínky, za kterých jeho lid, Izraelité, obdrží zaslíbené požehnání: [Exodus 23:20-33, citováno].

Tato zaslíbení jsou dána pod podmínkou poslušnosti. Bůh požehná a poctí ty, kteří ho ctí. Živý Bůh se zavazuje sliby těm, kterým ukládá povinnosti vůči sobě. Jeho lid ho musí přijmout za svého vládce. Musí poslouchat zákony jeho vlády. Nejen že musí upustit od uctívání všech ostatních bohů, ale musí je zcela svrhnout, a tak dát najevo svou velkou nenávist k modlářství.

Poté, co Bůh dal Mojžíšovi různé zákony a nařízení, přikázal mu, aby sestoupil k lidu a seznámil je s těmito zákony. Mojžíš dostal pokyn, aby je lidu přečetl. Na hoře je zapsal přesně tak, jak je vyslovil Syn Boží. „Když pak Mojžíš přišel a přednesl lidu všechna Hospodinova slova a všechny zákony, všechen lid odpověděl jedním hlasem: "Budeme dělat vše, co Hospodin řekl!“ (Ex 24:3). Nyní byla podle Božích pokynů učiněna příprava k ratifikaci smlouvy. [Exodus 24:4-8, citováno.]

Zde lid přijal podmínky smlouvy. Uzavřeli s Bohem slavnostní smlouvu, která symbolizovala smlouvu uzavřenou mezi Bohem a každým věřícím v Ježíše Krista. Podmínky byly jasně předloženy před lid. Nebylo ponecháno na nich, aby je špatně pochopili. Když byli požádáni, aby se rozhodli, zda souhlasí se všemi danými podmínkami, jednomyslně souhlasili, že budou plnit všechny povinnosti. Již dříve souhlasili, že budou poslouchat Boží přikázání. Nyní byly podrobně popsány principy zákona, aby věděli, co všechno zahrnuje smlouva o poslušnosti zákona, a oni přijali konkrétně definované podrobnosti zákona.

Kdyby Izraelité poslouchali Boží požadavky, byli by praktickými křesťany. Byli by šťastní, protože by se řídili Božími cestami a nenásledovali sklony svého přirozeného srdce. Mojžíš jim nedovolil, aby si špatně vyložili slova Hospodina nebo nesprávně uplatnili Jeho požadavky. Napsal všechna slova Hospodinova do knihy, aby se k nim mohli později vrátit. Na hoře je zapsal tak, jak mu je diktoval sám Kristus.

Izraelité statečně vyslovili slova slibující poslušnost Pánu poté, co vyslechli čtení Jeho smlouvy před shromážděným lidem. Řekli: „Všechno, co Hospodin řekl, budeme dělat a budeme poslušní.“ Potom byl lid oddělen a zasvěcen Bohu. Pánu byla obětována oběť. Část krve oběti byla pokropena na oltář. To znamenalo, že lid se zasvětil – tělem, myslí i duší – Bohu. Část krve byla pokropena na lid. To znamenalo, že skrze pokropenou krev Kristovu je Bůh milostivě přijal za svůj zvláštní poklad. Tak Izraelité uzavřeli s Bohem slavnou smlouvu.

Jako zástupce padlého lidstva prošel Kristus stejnou cestou, na které Adam klopýtl a upadl. Svým životem v dokonalé poslušnosti Božímu zákonu vykoupil Kristus člověka z trestu za Adamův hanebný pád. Člověk porušil Boží zákon. Pouze pro ty, kteří se vrátí k věrnosti Bohu, pouze pro ty, kteří budou poslouchat zákon, který porušili, bude Kristova krev platná. Kristus se nikdy nestane účastníkem hříchu. Nesouce trest zákona, Ježíš dává hříšníkovi další šanci, druhou zkoušku. Otevírá cestu, kterou se hříšník může vrátit do Boží přízně. Kristus nese trest za minulé přestoupení člověka a tím, že mu uděluje svou spravedlnost, umožňuje člověku zachovávat Boží svatý zákon.

[1] České překlady mají každý svoji terminologii (CSP ustanovení a nařízení; B21 pravidla a zákony; CEP nařízení a řády; MPCZ ustanovení a předpisy; JB zákony a zvyky; Sicher ustanovení a práva; BKR ustanovení a soudy)