Úcta k Bohem ustanoveným vůdcům, navzdory jejich pochybením

originál článku zde

Nedávno jsem při čtení narazila na několik příkladů mužů ve vedoucích pozicích (Bohem ustanovených nebo povolaných) ve starověkém Izraeli, kteří zhřešili, nebo odpadli, ale lidé je měli stále respektovat a poslouchat, tedy pokud by to nezpůsobilo přestoupení Božího zákona.

Poprvé, Davidova úcta k Saulovi – pomazanému králi. Podruhé, když měl příležitost zabít spícího krále, odmítl – nechtěl se dotknout Bohem pomazaného.

“Nezabíjej ho! Vždyť kdo může vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného a zůstat bez trestu? … Jakože živ je Hospodin, jistě jej postihne Hospodin nebo přijde jeho den a zemře nebo vyjde do boje a bude smeten. Ať je to ode mě vzdáleno kvůli Hospodinu, abych vztáhl ruku na Hospodinova pomazaného.“ (1 Sam. 26,8-11, PP 668.3)

A toto je výsledek takového respektu, (ačkoliv účinek v Saulově případu, žel nepřetrval).

Následný případ Davidovy úcty, k životu jeho panovníka, zanechal ještě hlubší dojem v Saulově mysli a přinesl mu více pokorného uznání jeho chyby. Byl překvapen a ochromen takovou ukázkou vlídnosti. Při loučení s Davidem Saul zvolal: Požehnaný jsi, můj synu Davide. Dokážeš veliké věci a jistě uspěješ. (1 Sam 26,25, B21, PP 671.2)

Za druhé, když byl David králem, prožil strašlivý morální úpadek s Batšebou, a také když nechal Uriáše zabít v bitvě:

Dosavadní obraz Davida jako krále byl takový, jakému se kdy vyrovnalo jen pár monarchů. Je o něm psáno, že:“…vykonával právo a spravedlnost nad celým svým lidem.“ (2. Sam. 8,12). Jeho bezúhonnost si získala důvěru a věrnost národa. Když se však vzdálil od Boha a poddal se zlému, stal se na čas satanovým prostředníkem;  přesto stále zastával postavení a autoritu, kterou mu dal Bůh, a proto požadoval poslušnost, která by ohrozila duši toho, kdo by se jí měl podvolit. A Joáb, jehož věrnost byla dána spíše králi než Bohu, přestoupil Boží zákon, protože to král přikázal. (PP 719.2)

Davidovi byla jeho moc dána Bohem, ale uplatňována měla být pouze v souladu s božským zákonem. Když rozkázal to, co bylo v protikladu Božímu zákonu, stalo se uposlechnutí hříchem. „Ty, (mocnosti) které jsou, jsou zřízeny od Boha“ (Řím 13,1, ČSP), my je však nemáme poslouchat, jsou-li v rozporu s Božím zákonem. Apoštol Pavel, jenž píše Korintským, stanovuje princip, kterým bychom se měli řídit. Říká: „Napodobujte mě, jako i já napodobuji Krista.“ (1 Kor 11,1, ČSP, PP 719.3)

Do třetice, Elijáš měl respekt vůči Achabovi (přestože byl velice špatným králem) – stále jej uznával jako krále Izraele.

Stíny noci se stahovaly okolo hory Karmel, když se Achab připravoval na sestup. “Za chvíli se zatměla nebesa oblaky a větrem a nastal velký déšť. Achab nasedl a jel do Jizreelu.” (1. Král 18,45, ČSP). Když jel ke královskému městu tmou a do očí šlehajícím deštěm, Achab neviděl na cestu před sebou. Eliáš, který jako prorok Boží, ten den, ponížil Achaba před jeho poddanými a vyhubil jeho modlářské kněze, nepřestal uznávat Achaba za krále Izraele a nyní, aby mu prokázal čest, běžel posílen mocí Boží před královským vozem a vedl krále až do bran města. (PK 158.1)

Tento krásný čin, který posel Boží prokázal bezbožnému králi, je poučením pro všechny, kdo si myslí, že jsou služebníky Božími, a přitom považují sami sebe za nadřazené. Jsou takoví, kteří se cítí být povzneseni nad konáním povinností, jež se jim zdají, že jsou služebné podstaty. Takoví se musí mnoho učit z Eliášova příkladu. Na jeho slovo byly nebeské poklady tři roky pro zemi uzavřeny; byl poctěn Bohem, když na jeho modlitbu na hoře Karmel vyšlehl oheň z nebe a strávil oběť; jeho ruka vykonala rozsudek Boží, když dal zahladit modlářské proroky; jeho prosba o déšť byla vyslyšena. A přesto, po všech těchto příkladných vítězstvích, jimiž se Bohu zalíbilo poctít jeho veřejné působení, ochotně se ujal  služebné práce. (PK 158.2)

Z těchto příkladů se můžeme naučit našemu postavení vůči jmenovanému vedení – ať už jde o civilní autority nebo církevní vedení – být uctivý, pokorný, poslušný – tedy pokud by nás to nepřimělo porušit Boží zákon nebo zapřít Jeho pravdu. Pokud se vedení mýlí, Bůh bude pracovat na jeho nápravě, ale my Bohu můžeme pomoci v této práci svými postoji a jistě i svými modlitbami, aby věci napravil a vedl církev správným směrem. Nejsme v pozici proroka – jako byl Eliáš nebo Ellen Whiteová, ale můžeme být pokorní, jemní a milující; a přinášející úctu Božímu jménu, a přitom neoblomně stát za Jeho pravdou.

Bůh má na zemi církev, která je Jeho vyvoleným lidem, který dodržuje Jeho přikázání. On vede, ne zbloudilé odnože, ne jednu sem a jednu tam, ale lid. (Mar 129.2)

Není třeba pochybovat, mít strach, že se dílo nepodaří. Bůh je hlavou díla a On vše uvede do pořádku. Pokud je třeba upravit situace v čele díla, Bůh o to bude dbát, a bude pracovat na nápravě každého pochybení. Věřme, že Bůh ponese vznešenou loď, která bezpečně dopraví Boží lid do přístavu. (Mar 129.3)

Když jsem před mnoha lety cestovala z Portlandu ve státě Maine do Bostonu, přišla na nás bouře a velké vlny nás hnaly sem a tam. Lustry popadaly a kufry se kutálely ze strany na stranu jako míče. Cestující byli vyděšení a mnozí křičeli a čekali v očekávání smrti. (Mar 129.4)

Po chvíli vstoupil na palubu lodivod. Když usedal za kormidlo, poblíž něj stál kapitán a vyjadřoval obavy ze směru, kterým byla loď nasměrována. "Převezmeš kormidlo?" zeptal se lodivod. Kapitán na to nebyl připraven, protože věděl, že mu chybí zkušenosti. Pak se někteří cestující zneklidnili a řekli, že se obávají, že je lodivod dovede na skály. "Chcete snad vy, převzít kormidlo?" zeptal se lodivod; oni však věděli, že jej nedokážou ovládat. (Mar 129.5)

Když si myslíte, že je dílo v nebezpečí, modlete se: „Pane, postav se ke kormidlu. Přenes nás přes ten zmatek. Doveď nás bezpečně do přístavu. "Nemáme důvod věřit, že nás Pán povede vítězně? (Mar 129,6}

Se svou omezenou myslí nemůžete pochopit působení všech Božích prozřetelností. Ať se Bůh postará o Své vlastní dílo. (Mar 129,7)