Sobotářští Anabaptisté v 16. století, Německo

Autor: Kelly McDonald

Když nadejde konec října/začátek listopadu, mnoho lidí přemýšlí o (protestantské) reformaci. I když Luther zahájil revoluci, která ovlivnila běh dějin, začala ještě další revoluce, která zahrnovala sedmý den sobotu. Toto hnutí upoutalo Lutherovu pozornost a pozornost mnoha dalších lidí (přezkoumali jsme Lutherův pohled na Šabat ve vydáních The Sabbath Sentinel z listopadu-prosince 2020 a od ledna do února 2021). Je to fascinující stránka z historie šabatu, protože tito strážci šabatu neměli žádné známé spojení s žádnou již existující sobotářskou skupinou. Prostřednictvím řady událostí, včetně neúspěšného proroctví o Ježíšově návratu, malá skupina reformátorů poslechla a učila sedmý den sabatu.

Německo šestnáctého století bylo zemí, která je zralá pro změnu. Vynález knihtisku v předchozím století umožnil šíření myšlenek všeho druhu rychleji než kdykoli předtím. Náboženské a politické vzpoury přispěly k velmi nestabilní situaci.

V roce 1517 zahájil Martin Luther svými 95 tezemi reformaci církevních praktik, které považoval za nebiblické. To odstartovalo náboženskou revoluci, jež zpochybňovala a ohrožovala tradiční zřízení, kterým byla římskokatolická církev. O několik let později se ostražití občané Německa shromáždili na protest proti jejich zacházení ze strany feudálních pánů; chtěli více svobody. V roce 1524 se tyto protesty zvrhly v násilí a začala formální vzpoura, která se historicky nazývá „Selská válka“ (takto ji pojmenovala německá knížata; účastnili se jí i lidé, kteří nebyli rolníky).

Jedním horlivým obhájcem této vzpoury byl Thomas Muntzer. Prohlašoval, že Ježíš brzy přijde a že lidé potřebují svrhnout stávající vládce, aby Kristův návrat urychlili. Mezi muži, kteří ho slyšeli, byl Hans Hut; byl to evangelický luterán, který jako obchodník prodával knihy. Inspiroval se Muntzerovým poselstvím a zajistil vydání jedné z jeho knih. Hut bojoval v té sedlácké armádě.

Lidé v tomto povstání doufali, že se Martin Luther postaví na jejich stranu v jejich pátrání po politické svobodě. Své hnutí a Lutherovy reformy chápali jako doplňkové a přispívající ke stejnému celkovému cíli, kterým je svržení zkorumpované vládní mocenské struktury. Věci se však nevyvíjely tak, jak si přáli. Luther povzbuzoval německá knížata, aby povstání rozdrtili maximální silou, dokonce volal po tom, aby byli ti revolucionáři byli zabiti jako vzteklí psi. Během jednoho roku bojů v tomto povstání zemřelo nejméně 100 000 lidí.

Těsně před nebo možná během událostí selské války v letech 1524-1525 se v Německu objevilo samostatné hnutí nazvané anabaptismus. Mezi jejich základní přesvědčení patřilo odmítnutí křtu dětí ve prospěch křtu dospělých na základě osobní zkušenosti obrácení. Po Lutherově odmítnutí prostého povstání lidé hledali křesťanskou náboženskou etiku, která by podporovala náboženskou svobodu jednotlivce. Pro mnohé bylo odpovědí toto anabaptistické hnutí. Podporovali totiž místní vedení ve shromážděních a osobní vztah s Bohem.

Mezi prvními anabaptistickými duchovními v Německu a Rakousku byli Balthasar Hubmaier, Hans Denck a Hans Hut. Zdálo se, že nestabilita tohoto období vytvořila příležitosti a překážky, které před lety neexistovaly. Tito anabaptističtí vůdci často neměli dlouhou kariéru ve službě, protože byli obvykle umučeni. Navzdory krátkosti jejich doby služby měli obrovský dopad. Tiskařský lis umožnil, aby se jejich vliv rozšířil široko daleko.

Hubmaier začal kázat reformační doktrínu na počátku 1520, ale do určité míry se účastnil i té selské války. V roce 1525 byl pokřtěn a složil velmi vlivný traktát o důležitosti křesťanského křtu. Příští rok se přestěhoval do Mikulova (Nikolsburg) na Moravě, kde byla povolena náboženská tolerance. Měl úspěch a proměnil místní luteránskou kongregaci na skupinu anabaptistů. Patřily sem prominentní osobnosti jako feudální panovník této oblasti – hrabě Leonard z Lichtenštejna.

Hubmaier nějakou dobu vedl shromáždění čítající až 12 000 lidí. Jedním z jeho pomocníků byl Oswald Glaidt, který byl dříve františkánským mnichem a luteránem. Složil díla na pomoc Hubmaierově věci, včetně čtrnáctibodového traktátu vysvětlujícího anabaptistickou víru a jistou píseň napsanou v roce 1526 nebo 1527 pod názvem „Deset přikázání“. V té písni můžeme vidět důležitost, kterou němečtí anabaptisté přikládali Desateru. V té době Glaidt stále přemýšlel o sobotě/šabatu pouze jako na něco, co je třeba duchovně dodržovat. Ale jeho názor na šabat se brzy změní.

Hans Denck byl také pokřtěn Hubmaierem a vedl anabaptistický sbor 1100 lidí v Augšpurku (1526). Učil, že Lutherův pohled na ospravedlnění je příliš povadlý a že člověku umožňuje žít, jak se mu zachce. Chtěl, aby se lidé zaměřili na život, jaký žil Ježíš. Hans Hut byl mezi těmi, které Denck pokřtil.

Po Hutově křtu se odchýlil od některých dřívějších názorů, jako byly ty od Muntzera o selské válce. Místo toho začal učit, že Bůh bude muset vyvolat revoluci a změnu svou vlastní mocí a autoritou. Výsledkem čehož bylo, že Hutovo učení mělo eschatologický tón, který odrážel Muntzera bez militantnosti. Učenci diskutují o tom, zda selhání nebo selská válka nebo jeho křest způsobily, že měl na toto téma jiný pohled.

Hut odcestoval do Mikulova a tam došlo ke střetu názorů s Hubmaierem. Ti dva měli několik rozdílů, včetně používání meče světskými autoritami a Hutových prorockých názorů. Hubmaier se pokusil nechat Huta zatknout, ale Hut z oblasti uprchl a odcestoval do Rakouska. Glaidt Huta následoval a oba spolupracovali na šíření poselství. Hut kázal evangelium a Glaidt jeho úsilí následoval křtem a vyučováním nově obrácených. Mezi jejich nové následovníky patřil muž jménem Andreas Fischer.

Hut učil tomu, že Bůh si shromažďuje vyvolené Tělo věřících. Až se Kristus veřejně vrátí, tato vyvolená skupina bude bojovat v duchovní armádě Boží, aby porazila své nepřátele (na základě Zj 17:14 a Zj 19:11-18). Navíc své následovníky učil, že pro věc musí trpět, aniž by zvedli zbraně na obranu. Myslel si, že k těmto událostem dojde velmi brzy, a předpověděl, že se Kristus vrátí na den Letnic roku 1528.

Během této doby Oswald napsal píseň s názvem „Probuď se ó lide v tyto poslední dny“. Naštěstí toto psaní přežilo staletí. Těžké eschatologické zaměření poskytuje vzácný vhled do eschatologického učení Huta a Glaidta.

Píseň podporovala myšlenku, že návrat Ježíše je bezprostřední. Spatřovali sami sebe, jako by žili v posledních dnech prorokovaných v knize Daniel; dali dohromady směs proroctví z této knihy (hlavně z kapitol 8, 9 a 11). Na křest ve vodě a přijímání Večeře Páně pohlíželi jako na obnovu obětí Pravého chrámu popsaných v Danielovi. Mučednictví jejich lidu mělo za následek zastavení těchto chrámových obětí. Pohlíželi na papeže jako na člověka bezzákonnosti z 2. Tesalonickým, kapitola 2, a za původce světskosti a falešné nauky v křesťanském světě.

Od roku 1527 vydal rakouský král Ferdinand I. nařízení proti anabaptistům, které bránily jejich evangelizačnímu úsilí. Nájemní lovci a další byli králem pověřeni, aby anabaptisty pronásledovali a zatýkali nebo je zabíjeli bez výstrahy. Stětí hlavy bylo jejich oblíbenou formou poprav proti těmto křesťanům (Liechty, Andreas Fischer a Sabbatarian Anabaptists, str. 36-38).

Hut byl zatčen a zemřel ve vězení v roce 1527. Kázal jen asi rok, ale měl obrovský dopad na anabaptisty, zejména v Rakousku. Ježíš se v roce 1528 nezjevil, jak předpovídal. Navzdory tomuto neúspěchu mnoho z jeho následovníků pokračovalo v hnutí anabaptistů tak či onak. Oswald Glaidt byl jedním z jejich vůdců.

A co tedy šabat?

Oswald Glaidt byl prvním z těchto anabaptistických služebníků, kteří učili doslovné zachovávání sedmého dne soboty. O tom, jak a kdy šabat/sobotu pochopil, se stále vedou spory. Teorie, kterou zastávali současní autoři jako Luther a Erasmus, byla ta, že je Židé přesvědčili, aby zachovávali sobotu. Moderní věda však definitivně dokázala, že tohle není pravda. V moderní době se na toto téma vyvinuly dvě velmi věrohodné myšlenky. První pochází od Daniela Liechtyho v jeho díle Andreas Fischer and the Sabbatarian Anabaptists. V něm si vypůjčil materiál z díla Wernera Packulla.

Hans Hut měl zjevně shodu se sedmi soudy nalezenými ve Zjevení. V něm použil Šabat v alegorickém smyslu. Jeden z jeho prvních učedníků byl dotázán na sedm soudů a svědčil, že „[Jako] Kristus pracoval šest dní a [pak] oslavil ten sedmý, tak bylo Boží Slovo pronásledováno šestkrát a nyní již posedmé, [ale] prostřednictvím anabaptistů bude přivedeno k odpočinku poté, co tito zažijí stejné [pronásledování]“ (tamtéž, strana 62). Liechty tvrdil, že z tohoto alegorického zaměření na sobotu odvodil Oswald potřebu doslovně dodržovat sedmý den.

Druhý názor pochází od Martina Rothkegela, jehož přístup a materiál toto téma výrazně ovlivnily. Diskutoval o jednom z problémů, které rozdělovaly anabaptisty, a to o problému zvaném „Meč“. Měl by křesťan zastávat pozice ve vládě, a pokud ano, do jaké míry by měl používat násilí jako součást svých soudů proti porušovatelům zákona?

V roce 1527 napsal Hubmaier dílo nazvané O meči. Zastával myšlenku, že by křesťané mohli zastávat sekulární vládní pozice a používat násilí k potrestání zločinců. Také věřil, že Bůh dal mandát k použití meče v těchto situacích. Hans Hut měl na toto téma opačný názor. Tvrdil totiž, že křesťané by nikdy neměli sloužit ve vládě, a obhajoval neodporování proti násilí.

Rothkegel představuje důkaz, který dosud nebyl prozkoumán na toto téma. V roce 1530 Glaidt složil knihu, kde obhajoval meč. Vysvětlil, že všichni křesťané musí dodržovat Desatero přikázání v doslovném smyslu. To zahrnovalo i sobotu - šabat. Tohle byl odklon od jeho předchozího názoru v roce 1527. Glaidt dále řekl, že povinností křesťanských vládců bylo usmrtit lidi, kteří porušili jedno z přikázání vyžadujících tento trest. Jak již bylo zmíněno dříve, Glaidt strávil čas pod Hubmaierovým vedením. I když se Glaidt připojil ke skupině Hanse Huta, zdá se, že se držel Hubmaierova pohledu na problematiku „Meč“.

Uvažuji, že oba autoři mají platnou pointu a je pravděpodobné, že jak eschatologické zaměření Hanse Huta na sedmičky v Bibli, včetně Šabatu, tak Hubmaierův pohled na meč přispěly ke Glaidtově závěru. Jak zdůraznil Liechty, Hubmaier byl protižidovský a myslel si, že neděle je šabat (tamtéž, str. 61). Hubmaier se soustředil na doslovné dodržování Desatera, kromě soboty (šabatu). Hans Hut používal šabat v alegorickém smyslu. Glaidt svým způsobem spojil tyto dva ideály do nového způsobu uvažování o tématu. Jak uvidíme v dalším článku na toto téma, Glaidt použil eschatologické argumenty v jiných dílech (což ukazuje pokračující vliv Hanse Huta).

Při vedení evangelizačních kampaní s Hansem Hutem se Oswald setkal s mužem jménem Andreas Fischer. V příštím vydání Sabbath Sentinelu prozkoumáme životy těchto Sobotářů a jejich práci pro Pána.

Bibliografie

Encyclopedia of the Reformation (1996, hardcopy): Anabaptists, Hans Denck, Balthasar Hubmaier, Thomas Muntzer, Oswald Glaidt, Sabbatarians.

Global Anabaptist Mennonite Encyclopedia Online (GAMEO

– accessed through gameo.org): Anabaptism, Hans Denck,

Balthasar Hubmaier, Oswald Glaidt, Martin Luther, Thomas Muntzer, Peasant’s War (1524-1525), Sabbatarian Anabaptists.

Hasel, Gerhard F. “Sabbatarian Anabaptists of the Sixteenth Century: Part I.” Andrews University Seminary Studies (AUSS) 5.2 (1967): 101-121.

Hasel, Gerhard F. “Sabbatarian Anabaptists of the Sixteenth Century: Part 2.” Andrews University Seminary Studies (AUSS) 6.1 (1968): 19-28.

Liechty, Daniel. Andreas Fischer and the Sabbatarian Anabaptists. Herald Press; Scottdale, PA. 1988.

Liechty, Daniel. Sabbatarianism in the Sixteenth Century. Andrews University Press, Berrien Springs, Michigan. 1993. pp 1-41.

Rothkegel, Martin. “Anabaptist Sabbatarianism in SixteenthCentury Moravia.” Mennonite Quarterly Review, vol. 87, no.

4, 2013: 519-573.

originál článku zde: https://biblesabbath.org/wordpress/wp-content/uploads/2021/11/Nov-2021-print.pdf