Proč Bůh říká: „Já usmrcuji i obživuji“ (Dt 32:39)?
Vytvořeno Čvn 15, 2021 Od Kevin J. Mullins v Boží charakter
"Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky. (Deuteronomium 32:39, [CEP2001])
Jedním ze způsobů, jak se křesťané pokouší vyřešit násilí, které ve Starém zákoně pochází zdánlivě od Boha, je skrze pochopení tzv. Staré a Nové smlouvy. Mnoho křesťanů učí tomu, že ta Stará smlouva se týká pouze Starého testamentu (zákona) neboli onoho období před tím, než Kristus na tuto Zemi přišel a zemřel na kříži. Byla to éra Zákona, kdy buď musíte „poslouchat a žít“ nebo neposlouchat a zemřít. Existuje také jistý dojem, že ti lidé ve Starém zákoně byli ve své mentalitě opravdu primitivní a při řešení krizových situací dokázali porozumět jen jazyku násilí.
Naproti tomuto je Nový zákon vnímán jako doba milosti. Boží láska se nyní zjevuje v Kristu a dar Ducha svatého, který v té době přišel, umožňuje lidem zažít evangelium. Ti lidé ve Starém zákoně mohli jen snít o budoucí realitě evangelia mimo jejich dosah. Tohle někteří čtenáři Písma vnímají jako, že Bůh se snaží dělat věci jedním způsobem, když najednou vidí, že to selhalo, a tak poté zkusí láskyplnější přístup. Jiní zase tu situaci představují tak, že dokud nepřijde Mesiáš, Bůh za daných okolností jednoduše dělal to nejlepší, co mohl. Tohle jen vyvolává otázku, proč to trvalo tak dlouho, než Kristus přišel na svět? Někteří argumentují, že by to bývalo bylo lepší poslat Ho dříve, aby ten láskyplný přístup zavedl dříve.
Tento přístup ke Staré a Nové smlouvě představuje dva protikladné principy plánu spasení. Ta Stará smlouva se zaměřuje na vynucení Zákona, zatímco ta Nová smlouva se zaměřuje na milosrdenství. Vsazení těchto dvou principů do různých období světových dějin potom zajišťuje, že ony smlouvy jsou chápány jako ve vzájemném protikladu. Zatímco když jsou tyto dva principy společně umístěny do jakési sekvence v osobní zkušenosti člověka, ony odhalují nádherně božský proces obnovy.
Vezměme si například situaci člověka, který má kost, jež roste abnormálně. Při návštěvě lékaře je pacient informován, že lékař tu kost musí zlomit a znovu ji nastavit, aby rostla správným způsobem. Co kdyby lékař provedl pouze první část procesu zdravení? Co kdyby ten lékař pouze zlomil kost a pak ji nechal? Ten doktor by byl považován za strašně nekompetentního lékaře. Uvažujte o další osobě, která navštíví zubaře kvůli rostoucímu pocitu bolesti v ústech. Zubař zjistí vážný případ zubního kazu. Se souhlasem pacienta začne zub vrtat a připravovat jej na obnovení. Pacient někdy může v tomto procesu pociťovat značné bolesti. Co kdyby však zubař vykonal pouze tu první část práce? Pokud pouze vyvrtá kaz a nechá pacienta jít domů, nechráněný zub bude i nadále způsobovat bolest. Zubař bude tedy považován za nedbalého, protože provedl pouze první polovinu opravného procesu.
Podívejme se, co je napsáno v Písmu. Pečlivě si všimněte použití slova „a“ je-li formátováno podtržením. To označuje obě akce, ta akce před i ta akce po se provádí společně v pořadí, nikoli jedna nebo druhá samostatně:
" Prohlédněte - já, jen já jsem jediný a není Boha kromě mne. Já dávám smrt a život daruji, já mohu zranit i uzdravit - z mé ruky vás nikdo nevyrve! (Dt. 32:39, B21)
"Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud. Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje a též povyšuje.“ (1. Samuelova 2:6—7, CEP)
"čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat“ (Kazatel 3:3–5, B21)
" On nás také učinil způsobilými k tomu, abychom byli služebníky Nové smlouvy, ne litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, ale [nebo, a] Duch obživuje. “ (2. Kor 3:6, CSP)
V každém z těchto případů Bůh nezabíjí pár lidi tady, zatímco tam uzdravuje a obnovuje pár jiných lidí. Místo toho Bible odhaluje dvoustupňový proces prováděný u toho stejného jedince. Nejprve je stanovena diagnóza rozsahu problému a odhalení jaká je jeho bolestivost. Zadruhé je poskytnuta náprava a obnova. Takto ony smlouvy fungují v životě každého člověka. Verš ve 2. Korintským 3:6 spojuje proces zabíjení literou s procesem Ducha, který dává život, pomocí řeckého slova de [G1161], které lze přeložit jako „a, i“. Všimněte si těchto alternativních překladů:
"Ten nás také uzpůsobil, abychom byli služebníky zákona nového, zákona nikoli litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, Duch však oživuje. [Col NZ 1947]
"Který nás také učinil dostatečnými k tomu, abychom byli služebníky nové smlouvy, nikoli litery, ale ducha; neboť litera vskutku zabíjí a duch vskutku oživuje.“ (Youngův doslovný překlad)
"který nás také uzpůsobil (k tomu), abychom byli služebníky zákona Nového, nikoli litery, nýbrž ducha; neboť litera zabíjí, duch pak oživuje.“ [Sýkora NZ 1922]
Strongova konkordance vysvětluje, že řecké slovo „de“ je primární částice, která může být „protichůdná nebo pokračující“. Případ těchto dvou smluv je jak protichůdný, tak kontinuální. Působení první smlouvy je pro druhou smlouvu nepříznivé, protože odhaluje a rozbíjí, zatímco ta druhá smlouva obnovuje a zbudovává. Ona je pokračující tím, že ta druhá smlouva pokračuje nebo navazuje na tu první smlouvu.
Tento koncept je nádherně odhalen v životě Abrahama a Sáry. Jejich nedostatek víry se pomalu odhaloval. Pavel odkrývá, že Abrahamovo spojení k oběma těm ženám, Sáře a Hagar, zobrazuje pravdu o tom, jak tyto dvě smlouvy fungují:
"Je psáno, že Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého ze svobodné. Ten z otrokyně se ale narodil jen podle těla, kdežto ten ze svobodné skrze zaslíbení. Je to jinotaj; ty ženy jsou dvě smlouvy. Jedna je z hory Sinaj a tak jako Hagar rodí své děti do otroctví. Tato Hagar představuje horu Sinaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť je se svými dětmi v otroctví. Nebeský Jeruzalém je ale svobodný a ten je naší matkou.“ (Galatským 4:22–26, B21)
Abraham byl ženatý s oběma ženami. Nejprve porodila dítě Hagar, ale to způsobilo Abrahamovi tolik bolesti, až byl nucen poslat Hagar a svého syna pryč. Bolest tohoto procesu ukázala Abrahamovi utrpení, které způsobil jeho nedostatek víry. Potom se Abraham mohl plně dostat do zkušenosti Nové smlouvy. Byl to dvoustupňový proces s určitým překrýváním mezi těmito dvěma smlouvami, protože existovalo jisté období, kdy ve stejném domě žili oba synové. Skrze zkoušku vydání svého syna Izáka v oběť byl Abraham konečně schopen přejít do Nové smlouvy. Jeho víra v Pána nezakolísala. Tohle zdokonalení jeho víry v něm přineslo obnovu, jíž si Bůh přál od počátku. Aby Pán mohl vykonat toto dílo obnovy, musel umožnit jistému časovému procesu odhalit Abrahamovu nemoc nedostatku víry, aby ho uzdravil. Hospodin dovolil, aby se odehrály události, které zabily Abrahamův starý způsob myšlení a vzkřísil ho do jistoty spravedlnosti z víry.
Lékaři používají rentgen jako nástroj k tomu, aby nám ukázali problémy, které existují na místech, která viditelně nespatříme pouhým okem. Boží zákon funguje jako ten nástroj, jakési zrcadlo k odhalení rozsahu naší nemoci hříchu. Toto zrcadlo je nástroj, který nás vede ke Kristu, pokud ovšem tu diagnózu akceptujeme.
"Takže se Zákon stal naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry." (Galatským 3:24, CSP)
Hřích je problém, který začíná v tělesné mysli. Aby se tento problém vyřešil, musí nám náš nebeský Otec odhalit naše falešné myšlení. Toto dílo se děje prostřednictvím Zákona.
"Do toho vstoupil Zákon, aby se provinění rozhojnilo. A kde se rozhojnil hřích, tam se nadmíru rozhojnila milost“ (Římanům 5:20)
Problém, který jako lidé máme, spočívá v tom, že když nám Pán začne odhalovat naši hříšnost, naše přirozená mysl ten problém zatlačí nazpět na Boha. Sára prohlásila, že Hospodin jí zabránil mít dítě. Naznačila, že to byla Jeho chyba, proč věci nefungovaly. Když se Hospodin ptal Adama, zdali jedl ovoce z onoho stromu, Adam přetlačil vinu zpět na Boha.
"I řekl: Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst? Člověk odpověděl: Žena, kterou jsi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a já jsem jedl.“ (Genesis 3:11--12)
Tento problém – že chyby, které máme projektujeme na Boha - to má drastický dopad na to, jak čteme a interpretujeme Bibli. Bible nás varuje před naším tělesným stavem a odhaluje myšlenky a záměry našich srdcí, že jsme sobečtí, záludní, ničiví a vražední.
Realita naší přirozenosti nám byla slavně dána do kontrastu s životem Ježíše. Láska a milosrdenství, které On projevoval svým nepřátelům, a Jeho trpělivá pečující služba zcela odsuzuje naše sobectví. Lidské srdce však namísto pokání tyto tělesné atributy promítá zpět na Boha, aby si ospravedlnilo svou vlastní hříšnost. Jakub vysvětluje, že tělesný člověk čte Boží slovo a vidí svou vlastní přirozenou tvář:
"Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne tím, kdo je činí, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svou přirozenou tvář." (Jakub 1:23, CSP)
Pán se chová jako nějaký lékař nebo zubař v tom, jak se nám snaží ukázat rozsah problému. Ač mu to způsobuje úzkost, On opakovaně přihlíží, jak člověk prochází pohyby spásy Staré smlouvy skrze své vlastní člověčí cesty a prosí nás, abychom uznali, že s tímto problémem se můžeme vyrovnat pouze tím, že dovolíme v našich srdcích působit Kristu.
Žel od pádu lidstva jsou naše srdce od přirozenosti podvodná a vražedná. Když tělesný člověk čte Bibli, on tyto zlé vlastnosti promítá na Boha. Když je čtenářem Bůh vnímán jako násilník a tyran, tohle poslouží k úplnému odhalení a rozrůstání semen, která již v srdci čtenáře existovala. Jak vysvětluje Pavel:
" Co na to řekneme? Že Zákon je hřích? V žádném případě! Avšak nebýt Zákona, nebyl bych hřích poznal. Například o dychtivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: "Nedychti!" Hřích se chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, a vzbudil ve mně všemožnou dychtivost. Bez Zákona je ovšem hřích mrtvý. Sám jsem kdysi žil bez Zákona, ale jakmile přišlo přikázání, hřích ožil a já jsem zemřel. Přikázání, které mělo být k životu, je mi tedy nakonec ke smrti. Hřích se totiž chopil příležitosti, kterou mu to přikázání skýtalo, oklamal mě a jeho pomocí mě zabil. Zákon je ovšem svatý, přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Přineslo mi tedy to dobré smrt? V žádném případě! Hřích se však projevil jako hřích: tím, co bylo dobré, mi způsobil smrt. Díky přikázání se tedy ukázalo, jak je hřích nevýslovně hrozný.“ (Římanům 7:7-13)
Lidé používají příběhy Starého zákona, které zdánlivě říkají, že Bůh ničí a zabíjí lidi, aby si potvrdili svoji vlastní vražednou povahu (přirozenost). Bible je pečlivě napsána, aby lidem umožnila plně odhalit, co mají v srdci. Život Ježíše na Zemi nám ukazuje, jaký přesně je Bůh. Ježíš nikoho nikdy nezabil, ale místo toho, aby se lidé podívali do tohoto dokonalého zrcadla Boží lásky, oni se rozhodli číst Starý zákon jako posluchači slova a oni pouze spatřují svou vlastní tvář v tom, co si myslí, že je tváří Boha.
Pokus oddělit tento dvoustupňový proces představuje Boha ve Starém zákoně jako pouhé lámání kostí a vrtání zubů bez jakéhokoli léčebného opatření. Díky tomu Bůh vypadá drsně a krutě. Ještě horší však je, že evangelium, které dnes lidé vyučují, je často jednoduše: věřte v Ježíše a nedělejte si starosti o své zdeformované kosti a shnilé zuby. Toto evangelium povede k tomu, že Ježíš jen vyplní vaše zuby plombou, aniž by vyčistil zubní kaz. Toto oddělení dvou kroků v životě člověka způsobí, že Bůh ve Starém zákoně vypadá drsně a v Novém zákoně něžně a přístupný kompromisům. Největší katastrofa toho, že jsme správně nepochopili tento dvoustupňový proces, je to - že když Bůh dovolí, aby se věci rozvinuly, totiž aby odhalil hřích u těch, které se Hospodin snaží zachránit – že tyto projevy hříchu jsou připisovány Bohu jako Jeho touhy.
Když Zákon vstoupí do našich srdcí a myslí, způsobí to, že hřích se v lidech rozhojní a stane se viditelnějším. Lidstvo je poté vyzváno, aby se obrátilo ke Kristu a dostalo léčebný prostředek.
"Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří." (Římanům 10:4, B21)
"Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. (Kdo zemřel, je přece zbaven hříchu.) Když jsme s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít. Víme, že Kristus vstal z mrtvých a už nikdy nezemře - smrt nad ním už nemá moc. Svou smrtí jednou provždy zemřel hříchu, ale teď žije a jeho život patří Bohu. Stejně tak se i vy považujte za MRTVÉ hříchu a ŽIVÉ Bohu v Kristu Ježíši.“ (Římanům 6:6—11, B21)