Past perfekcionismu aneb strach z dělání chyb

Originál článku z 8.5.2025 zde, autor MUDr. Tim Jennings

Během své lékařské kariéry potkávám mnoho dobrosrdečných pacientů, totiž lidí, kteří vášnivě, dokonce zoufale chtějí dělat to, co je správné; a skutečnost je taková, že oni jsou tak odhodlaní dělat to, co je správné, že se dostávají do jakéhosi začarovaného kruhu obav, přemýšlení, strachu z chyb, strachu z toho, že udělají něco špatného, a jsou paralyzováni nerozhodností. Mnoho z těchto drahocenných duší nakonec skončí zdrceno břemenem nejistoty, pochybností a strachem z toho, že udělají něco špatného, něco nesprávného.

Jejich emocionální strach často vede k myšlenkám, jež posilují jejich obavy, že udělají „chybu“, jako například: „Co když existuje lepší způsob, o kterém nevím? Nejsem žádný odborník, je toho tolik, čemu nerozumím, tolik informací, o kterých nevím, tak jak mohu vědět, co je správná volba nebo nejlepší způsob, jak to udělat?“ Anebo dokonce: „I když vím, jak to udělat správně, jsem tak nedokonalý, tak slabý, tak nešikovný, že i když se budu snažit ze všech sil, pravděpodobně to pokazím. Co když se mi to stane? Co když udělám chybu a udělám to špatně? Ach jo, mohl bych to ještě zhoršit. To nechci. Nechci zklamat Boha, své děti, svého manžela. Chci být dokonalý, stejně jako je dokonalý můj nebeský Otec.“ Takové myšlenky jen rozdmýchávají pocity strachu a pochybností, jež zase posilují negativní myšlenky – a dochází ke vzniku destruktivní smyčka.

Tito upřímní lidé prostě chtějí dělat věci správně a nechtějí selhat. Tato dobrá touha být správný, konat dobro, nekonat zlo, nebýt nedbalý se nějakým způsobem pokroutí a místo motivace a podněcování rozvoje, pokroku a zralosti se stává negativním cyklem neodčinění, duševního utrpení, strachu a ztráty excelování a kompetentního fungování.

Primárním problémem je nezdravá motivace, která je umocněna a posilována lžemi, kognitivními zkresleními a nepravdami. Nezdravý motivační elán, energie, postoj nebo „duch“ vycházejí ze strachu – strachu ze selhání, strachu z provinění, strachu z chyb. A pod těmito strachy se skrývá strach z odmítnutí, opuštění, odsouzení, viny a hanby.

Tyto strachy vedou lidi k přesvědčení, že „dostatečně dobrý“ je závislé na tom, jak dobře plní své úkoly, a ne na tom, kým jsou v Ježíši. Jejich pocit vlastní hodnoty, milovanosti a dobroty pochází z plnění úkolů – ze samých jedniček, z prvního místa, z nejlepšího výkonu, z „dokonalého“ účesu a make-upu, z „dokonalého“ pořádku v domě atd. – a ne z pravdy o tom, kým jsou jako Boží děti. Místo toho, aby žili jako lidské bytosti, žijí jako lidské činnosti. Neuvědomují si, že jejich hodnota a cena pocházejí z toho, kdo jsou, a ne z toho, co dělají. Zaměňují motiv s výkonem. Ignorují kvalitu charakteru a soustředí se na přesnost výkonu.

A budování pocitu vlastní hodnoty na základě výkonu namísto na základě křesťanského charakteru založeného na lásce a důvěře v Ježíše vede k další lži, která posiluje negativní smyčku perfekcionismu: spojování (vnímání dvou prvků jako jednoho a téhož) chyb a hříchu; lež, že dělat chyby je totéž jako volit zlo. Perfekcionista bude za chybu pociťovat stejnou vnitřní vinu, hanbu, strach, sebenenávist, odsouzení a kritické sebemrskačství jako neperfekcionista, když se rozhodne pro zlo.

Vezměme si například člověka, který udělá matematickou chybu při vyplňování šekové knížky, což bude mít za následek přečerpání účtu. Je to stejný čin, proces, metodu a motiv, stejný projev charakteru jako u člověka, který ví, že na účtu nemá peníze, a úmyslně vypisuje falešné šeky? I když jsou šeky v obou situacích neplatné a na první pohled se mohou jevit jako totožné, ve skutečnosti stejné nejsou. První případ je nevinná chyba, při které nebylo spácháno žádné zlo; druhý případ je volba zla.

Chyby nejsou zlo!

Perfekcionista však nerozlišuje mezi upřímnými, nevinnými chybami a volbou zla. V jeho mysli je dělání chyb zlé či špatné a jelikož zlo je špatné, tak obojí je zlé. Proto pociťuje strašnou vinu, hanbu a nedostatečnost z toho, že dělá chyby, a nakonec žije ve strachu z toho, že udělá chybu, protože nechce být špatný, nechce se cítit vinen, nechce být odmítnut, nechce být odsouzen.

To je Satanova past postavená na strachu a lžích, která má za cíl uvěznit dobré lidi v cyklech duševního utrpení a úzkosti a zabránit jim nejen v prožívání osobního pokoje, radosti, prosperity a pokroku, ale také narušit jejich užitečnost v Božím díle, aby byli paralyzováni v bludném kruhu perfekcionismu namísto upřímné, loajální a milující služby pro Boží království. Proč? Protože jediný způsob, jak můžeme růst, dělat pokroky a rozvíjet se, je zapojit se do činností, které ještě neznáme nebo které jsme ještě nezvládli.

Jediný způsob, jak se naučit matematiku, je řešit příklady. Ale učení matematiky bude mít za následek, že budeme dělat chyby, budeme se snažit ze všech sil, ale budeme dělat chyby, jako například sčítat, když bychom měli odečítat, a pak se z těchto chyb poučit. Nebo když se chceme naučit hrát na klavír, musíme se tomu věnovat a cvičit, ale to bude mít za následek, že budeme hrát falešně. Učení se čemukoli novému, ať už se jedná o fyzickou činnost (psaní, psaní na klávesnici, golf) nebo duševní činnost (zapamatování si veršů z Bible), je procesem plným upřímných a nevinných chyb. Zdravý člověk se snaží chyby identifikovat a opravit, což v průběhu času vede ke zvýšení dovedností a snížení počtu chyb. Nepřísný člověk si to uvědomuje a dává si povolení dělat upřímné chyby, poučit se z nich a zlepšovat se, rozvíjet se a zrát. Nepřikladatel pak žije bohatší život, ve kterém se nebojí zkoušet nové věci.

Perfekcionista však žije ve strachu z chyb, omezuje se, bojí se zkoušet nové věci a tím se plně nevyužívá, což brání jeho růstu, rozvoji a zralosti.

Voltaire je autorem výroku: „Dokonalost je nepřítelem dobra.“ Bůh je dobrý, ale žel mnoho lidí, kteří chtějí konat dobro pro Boha, upadlo do pasti hledání dokonalosti a nejenže jsou omezeni ve své schopnosti konat dobro, ale ve skutečnosti prožívají v sobě trápení srdce a mysli, protože roste jejich strach, pochybnosti a nejistota. A to není dobré.

Jaké je řešení?

ŘEŠENÍ PRO PERFEKCIONISMUS

Problém trýznivého perfekcionisty má kořeny ve strachu a lži (kognitivních zkresleních) a řešením je pravda a láska!

Perfekcionista ve svém jádru, ačkoli tvrdí, že věří v Boha a má víru v Ježíše, vlastně shledává, že ve skutečnosti Bohu nedůvěřuje svým srdcem, životem, rodinou, majetkem a budoucností. Nevěří Bohu, že vše dopadne dobře, a proto neustále přemýšlí o svých rozhodnutích a výkonech, protože chce, aby věci dopadly určitým způsobem, ať už jde o samotný úkol, nebo o to, jak je přijímán, vnímán, akceptován a oceňován. Ale zatímco vědomým zdůvodněním snahy o dokonalost je být tím nejlepším člověkem v Božím díle, jakým mohou být, oslavovat Boha, být dobří, být lidmi, kteří naplňují Boží lásku a pravdu, ve skutečnosti není motivem láska a důvěra, ale spíše strach, který se soustředí na sebe sama, na vlastní selhání, na vlastní špatnost.

Ti spravedliví, ti řádní, přátelé Boží jsou však ti, kteří se rozhodli v rámci sebeovládání dělat to, co považují za svou povinnost v daném čase a místě, a důvěřují Bohu, jak se věci vyvinou. Věří, že pokud je Bůh povolá k nějakému úkolu, poskytne jim schopnost tento úkol splnit tak, jak to chce.

Ježíš řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘ (2. Kor 12:9 CSP). Cokoli nás Bůh povolá, dá nám schopnost to vykonat tak, jak by to chtěl. Bůh bere v úvahu slabost našeho lidství a ví, že někdy úkol nesplníme dokonale, ale s dokonalou láskou pro slávu Jeho království – a přesně na to Bůh spoléhá!

Vezměme si například ženu, která pomazala Ježíšovy nohy alabastrovým olejem. Byla motivována svou dokonalou, nesobeckou láskou k Ježíši. Tato láska pocházela z Ducha Svatého, který přebýval v jejím srdci, obnovil ji a stvořil ji znovu, aby žila v souladu s Božími metodami a principy pravdy a lásky. V této lásce byla motivována pomazat Ježíšovy nohy nejdražším olejem, jaký mohla sehnat. Přesto se nesnažila upoutat pozornost na sebe. Chtěla pouze uctít Ježíše, a proto se vloudila na hostinu a pokusila se tajně pomazat Jeho nohy a pak tiše vyklouznout ven. Nezohlednila však sílu vůně, která se šířila vzduchem, přitahovala pozornost všech přítomných a vedla k veřejné kritice. Udělala chybu – a byla veřejně odhalena sobeckými lidmi v davu. Ale nezhřešila; v jejím srdci nebylo nic zlého, nebyla v ní žádná vzpoura. Ve skutečnosti byl její čin motivován láskou a důvěrou v Ježíše, což jej činilo „dokonalým“ – dokonalým v motivu, úmyslu i duchu. Neudělala to proto, že myslela na sebe, ale proto, že myslela na Ježíše. Neudělala to ze strachu, ale z lásky. Z lidského pohledu však udělala chybu, protože neměla v úmyslu upoutat na sebe pozornost. Bůh však předem věděl, že k tomuto činu ji vedl Duch Svatý. A díky její ochotě následovat vedení Ducha Svatého, navzdory její „chybě“, že na sebe upoutala nežádoucí pozornost, její činy umožnily Ježíši oslovit sobectví v srdci farizeje Šimona i kritizujících učedníků a stát se příběhem, který se vypráví po staletí. Jinými slovy, její „chyba“ nebyla hříchem, nebyla zlem a byla užitečná v Božím plánu pro rozvoj Jeho království lásky.

A to odhaluje pravdu o tom, o čem je biblická dokonalost skutečně; nejde o dokonalé plnění úkolů, ale spíše o srdce, které dokonale miluje a důvěřuje Bohu – jinými slovy, srdce, které miluje Boha více než se bojí o sebe. Jak řekl Ježíš

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Budeš milovat svého bližního‘ a nenávidět svého nepřítele. Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5:43–48 CSP, zdůraznění moje).

Ježíš popsal, co to znamená být dokonalý: milovat všechny, důsledně a spolehlivě, stejně jako slunce a déšť zacházejí se všemi lidmi naprosto stejně. Je však zřejmé, že to je možné pouze tehdy, když nejprve obnovíme vztah lásky a důvěry s Bohem. Když poznáme Boha a důvěřujeme mu, navzdory naší minulosti zažíváme změnu srdce ze strachu k lásce a důvěře a v tomto novém životě, s novou motivací lásky a důvěry, již nejsme paralyzováni strachem. Místo toho se snažíme ze všech sil milovat druhé a oslavovat Boha a už se nebojíme, že při plnění úkolů uděláme chyby, ale důvěřujeme Bohu, že i když naše slabé lidské já neprovede konkrétní úkol technicky bezchybně, ale udělá to s milujícím srdcem, Bůh to požehná a výsledek bude dobrý – stejně jako u ženy, která pomazala Ježíšovi nohy!

Přesto ti, kdo žijí uvězněni v cyklu strachu, sebestřednosti a osobního výkonu, budou náchylní k tomu, že své jednání (kdyby byli tou ženou) budou považovat za selhání: „Jak jsem mohl být tak hloupý? Co jsem si to myslel? Samozřejmě, že mast se rozlila po celé místnosti; samozřejmě, že si toho všichni všimli; samozřejmě, že si lidé mysleli, že se jen snažím vypadat dobře, a jak jsem ublížila Ježíši, sobě, se svou minulostí, jak jsem si mohla myslet, že když se Ježíše dotknu, povzbudím ho. Pravděpodobně jsem některé lidi přiměla myslet si, že Ježíš mě využil. Jsem taková nula.“

Musíme přestat hledět na sebe, přestat žít pod vlivem a poháněni energií strachu (duchem) a obrátit své oči k Ježíši; musíme se Mu odevzdat a zakusit Jeho lásku. A v tomto vztahu lásky a důvěry se musíme rozhodnout jednat z lásky a uplatňovat pravdu, o které víme, že je naší povinností, a pak důvěřovat Bohu, jak to dopadne. Musíme přestat hledět pouze na plnění úkolů a dívat se do srdce. Jak říká Bible: „Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ (1. Samuelova 16:7 CSP). Hříšní lidé soudí sebe i ostatní podle toho, jak dobře plní úkoly, ale Bůh soudí podle čistoty srdce, motivu jednání, nikoli podle přesnosti úkolu.

Pokud jste bojovali s perfekcionismem, žili ve strachu z chyb, pak se zastavte a přijměte pravdu, že chyby nejsou zlé a že dělat chyby je přirozený proces růstu a vývoje, když se snažíme plnit své životní povinnosti a učit se. Zavázat se, že nikdy nebudete volit zlo, ale dovolíte si dělat upřímné chyby. A každý den odevzdávejte svůj život Ježíši, pozvěte Ducha Svatého, aby vás posiloval a motivoval Duchem lásky, a pak se rozhodněte jednat v lásce a svěřte svou budoucnost a výsledky Bohu.