Historie adventistického skepticismu vůči očkování v kontextu

zdroj: emailový zpravodaj služebnosti „Belt of Truth Ministries“.

Dobrý den, přátelé,

Jsem nadšený, že dnes mohu ve zpravodaji dát prostor hostujícímu spisovateli, skutečnému učenci, Dr. Timothy Perenichovi (vyslovované jako „pér-nik“), který se bude zabývat otázkou historie vakcinační diskuse uvnitř Adventismu.

 V adventistické církvi se vynořil častý příběh (narativ): Ellen Whiteová si nechala dát vakcínu a my víme, že její motiv tohle učinit, byl altruistický, a proto i vy - jako nesobecký křesťan - byste se měl zamyslet pro dobro ostatních, nad přijmutím této vakcíny.

Adventisté sedmého dne považují spisy Ellen G. Whiteové s největší vážností, jako od té, která od Boha získala vidění a inspiraci ohledně praktického křesťanského života.

Věříme, že to jsou právě její prorocká vyjádření a psaná slova, jež se kvalifikují jako autoritativní rady pro Boží lid. Nevěříme, že její osobní životní rozhodnutí jsou součástí hlavní části jejího inspirovaného díla.

Ať už EGW tu vakcínu proti neštovicím dostala nebo ne, to opravdu není relevantní. Debata o tom, co ona udělala nebo neudělala, kdo co řekl a co si ona mohla myslet, by mohla být úplně odložena.

Ale vzhledem k tomu, že osobní chování sestry Whiteové bylo lidem předneseno jako podpora pro obdržení COVID vakcíny, je mým přáním, aby lidé slyšeli i druhou stranu věci.

Jak jsme si jisti jejími osobními pocity ohledně vakcín?

To, co historik Dr. Timothy Perenich odhaluje níže, překvapí většinu čtenářů.

Není to nic nového ani kontroverzního, s čím se svěřuje, ale zpochybňuje to onu častou historku (příběh) v adventistické komunitě. (A mimochodem, o historii vakcín se můžete dozvědět více v knize Dr. Tima, kterou služebnost „11th Hour Dispatch“ zpřístupňuje nákupem prostřednictvím svého webového obchodu, nebo pro ty, kteří si to nemohou dovolit, jako dárek zdarma od nás a to platí pro ty, kteří knihu mohou obdržet vnitrostátní přepravou v USA)

Adventističtí lékaři se stali jedním z nejsilnějších zastánců vakcinačního zřízení pro COVID-19. Ale jak uvidíte v článku níže, Pán dal svému lidu přirozené metody prevence a léčby nemocí a spisy Ellen G. Whiteové neobsahují žádné komentáře ať již pro nebo proti vakcínám. To samo o sobě by nám mělo dát čas na pauzu, abychom přemýšleli, studovali a modlili se, dříve než vůbec doporučíme vakcíny, zejména tuto současnou vakcínu.

Ještě jedna věc, než dám slovo Dr. Perenichovi (získal magisterský titul v Církevních dějinách, je doktorem chiropraxe, bývalý student práv) ... a to je, ověřte si ve své spamové složce jestli tam neskončil další e-mail, který jsme dnes ráno odeslali z „11th Hour Dispatch“ a případně označte odesílatele scott@11thhourhealth.com jako bezpečného odesílatele, abyste dostávali novinky. Uvidíte skvělou diskusi o vakcíně (neboli „debatu“ - ten termín se mně osobně moc nelíbí) mezi Dr. Perenichem a jistým adventistickým lékařským vědcem. To si nebudete chtít nechat ujít!

S pozdravem,

Scott Ritsema

Služebnost „Belt of Truth Ministries“

Historie adventistického skepticismu vůči očkování v kontextu

Autor: Timothy R. Perenich, DC

[Tento článek byl převzat z několika klíčových kapitol knihy Očkování: Biblické zjevení, Ellen G. Whiteová, Historie, Věda, od autorů Dr. Perenicha a Michael J. Farrise. Viz služebnost Dr. Perenicha, www.RestoringTheRightHand.com]

Dnes je komunita adventistů prostřednictvím svých publikací a hierarchie rozhodně pro-vakcinační. Co většinu lidí překvapuje, je to, že v počátcích církve tomu tak nebylo. Zhruba do roku 1915 přední publikace hovořily o rozmanitosti názorů na očkování proti neštovicím - to byla hlavní vakcína, která v té době existovala, a která vyvolala největší kontroverzi. Názory se pohybovaly od podpory vakcín až po úplnou skepsi vůči nim. Mezi nimi byli ti, kteří cítili, že vakcíny sice mohou ochránit, ale že jsou druhořadé než je poselství o zdravém životním stylu a že jejich podávání je nebiblické, protože způsobují otravu krve. Jiní zase tu teorii o očkování přijali, ale silně pociťovali, že povinná opatření k vynucování vakcín jsou proti svobodě svědomí. Nicméně všichni - ať už byli pro vakcíny nebo proti nim - podporovali svobodu volby jednotlivce.

Po roce 1915 se nicméně v publikacích adventistů sedmého dne objevil jeden hlas, který podporuje, hromadné očkování a dokonce i povinné imunizační postupy.

Jak se to stalo, je mimo čas a prostor daný tomuto článku. Je však důležité si uvědomit, že ke změně této politiky nedošlo vlivem Ducha proroctví ani popřením soudnosti (důvodu, rozumu), faktů nebo logiky vakcinačního skepticismu. Bezvýhradná důvěra ve zdravotní poselství není to, co nás přivedlo na místo, kde jsme se plně ztotožnili s očkovacími postupy alopatické medicíny.

Abychom poněkud porozuměli postojům adventistů k očkování, je důležité zdůraznit kontext, ve kterém se tyto postoje vyvinuly.

Před vzestupem zdravotního poselství adventistů sedmého dne přijala Velká Británie v roce 1853 povinné zákony, které pokutovaly rodiče za to, že své děti odmítli očkovat během prvních tří měsíců života. [i] Do roku 1867 byl ten zákon posílen tak, aby zahrnoval povinné očkování pro děti do čtrnácti let věku. Nedodržení znamenalo pokuty a uvěznění. [ii]

Úryvky z tehdejších zpráv dávají jen pachuť kontroverze. V roce 1882 se objevilo jisté smuteční oznámení pro 9-ti měsíčního chlapečka a 5-letou dívku, jejichž smrt byla způsobena podezřením na otravu očkováním. [iii] V roce 1885 nás novinové zpravodajství informuje, že v kanadském Montrealu vypukly nepokoje, kde „zuřivý dav zaútočil na veřejné budovy včetně policejní stanice“ a vyjádřil tak „averzi vůči povinnému očkování“. Tyto akce způsobily, že byla povolána armáda, aby došlo k zastavení nepokojů. [iv] V průběhu téhož roku byl „městský vakcinátor v Montrealu“ žalován o „10 000 $ za náhradu škody způsobení smrti dvěma dětem znečistěnou vakcínou.“ [v]

Povinné očkování obdrželo další „monokl“ v roce 1901 z Camdenu ve státě New Jersey skrze zprávu o osmi „tetanusových“ úmrtích „kvůli očkování“. [vi] To způsobilo rozruch a vedlo k tomu, že občané „se otevřeně vzpírali školským úřadům“, které se pokoušely očkovat „všechny školní děti“.

V roce 1897 zdravotní rada v Atlantě uvažovala o zákazu zaměstnávání afroameričanů bez očkování, aby přiměla černochy postižené chudobou k dodržování předpisů. [vii] Zdá se, že mnoho přemýšlejících černochů nedůvěřovalo vládě ani organizovanému lékařství.

V roce 1901 byli v Charlestonu v Jižní Karolíně zadrženi černoši a byli proti své vůli násilně očkováni. Studenti medicíny, kteří byli pověřeni zdravotnickou radou, měli naočkovat co nejvíce černochů za prémiovou odměnu šesti centů za očkování. Nadšení z té prémie, studenti údajně černochy zadrželi a naočkovali, zatímco ty, kteří odmítli, tak poslali do vězení. Několik z těchto agresivních studentů se vrhlo na jednu černošku a roztrhlo část jejích šatů, aby pro tento úkon mohli získat přístup k její paži. [viii] Ačkoli by se dnes takové akce nestaly, ta horlivost, jež je přiměla ke konání, zůstává.

Není těžké si představit, že svědomití věřící v Krista by takové vynucování povinného očkování považovali za alarmující a skeptické.

Například J. N. Loughborough byl tak rozrušený, když viděl vynucené injekce pro chudobou postižené cestující na lodi, že své zkušenosti popsal v dopise do jedné proti–očkovací publikace, kde uvedl:

 "Odvrátil jsem se od té scény bezhlavého chorobničení, abych mezi cestující na palubě rozšiřoval více vaší proti-vakcinační literatury, a rozhodl jsem se udělat vše pro to, že odhalím tento zlomyslný klam." [ix]

John Harvey Kellogg, který obecně věřil v tu teorii na pozadí očkování, reagoval na protivakcinační traktát, který napsal pan E. Summers, když uvedl:

  "Pan. Summers je velmi silně proti očkování, zejména proti povinnému očkování. Souhlasíme s ním, že stát nemá právo nutit lidi, aby do sebe dávali jedy.“ [X]

Ačkoli se mnozí shodovali na tom, že vynucovaná imunizace je špatná, byl to jen jeden nechutný aspekt očkování v 19. století. V některých případech se vakcíny proti neštovicím nejen ukázaly jako neúčinné, ale také škodlivé.

Například očkování proti neštovicím bylo známým bacilonosičem nemocí, jako je syfilis, tuberkulóza a tetanus. Lékařská zpráva vydaná v roce 1867 zaznamenala přenos syfilisu spolu s dalšími nemocemi skrze očkování mezi vojáky Konfederace v americké občanské válce. [xi] A.T. Still, zakladatel Osteopatie, který sloužil v tomto konfliktu, poznamenal:

"Často se mě ptali, jaké jsou moje názory na očkování." Od té doby, co jsem byl svědkem jeho vražedného [sic] díla, vůbec nejsem pro jeho užití ani k němu nemám žádnou víru. Očkování pozabíjelo naše armády v šedesátých letech [60. léta 19. století během americké občanské války] a doposud moří naše staré vojáky, nemluvě o jeho novějších obětech, jejichž počet se vyšplhá na desítky až desítky tisíc. Domnívám se, že místo přijímání zákonů o povinném očkování by se zákon zakazující tuto praxi a stanovující vysoké pokuty za porušení zákona ukázal jako prospěšný experiment. Vyjměte padesát centů ze „špinavé“ praxe a ona spontánně vymře se všemi lékaři, kteří mají průměrné znalosti o škodách, které způsobili.“ [xii]

V Itálii v průběhu roku 1893 očkování proti neštovicím způsobilo jedno z největších ohnisek syfilisu od roku 1494. [xiii] Je smutné, že v roce 1871 měl užší výbor britského parlamentu přesvědčivé důkazy o tom, že praxe očkování z paže na paži ve skutečnosti šíří syfilis, přesto namísto nápravy tohoto postupu se pokračovalo beze změny po celá desetiletí. [xiv] Možná usoudili, že rizika neočkování jsou příliš vysoká, než kdyby se vakcinace zastavila.

Z tohoto důvodu nacházíme Russella Tralla v adventistické publikaci Zdravotní reformátor (The Health Reformer), který se svobodně podělil o svůj názor na očkování v roce 1868:

"V tom článku neobchodujeme." Ani neočkujeme děti, ani neposkytujeme virus ostatním, aby tak mohli učinit. Jsme stejně proti virům a očkovacím látkám, stejně jako jsme proti drogám (léčivům) a lékům. Pokud lidé musí být lepší, ať to mají přirozenou (přírodní) cestou.“ [xv]

Když se James White stal redaktorem periodika The Health Reformer (Zdravotního reformátora), dovolil šířit následující názory:

 "Jak každý inteligentní lékař ví, že neštovice pocházejí z nahromaděné špíny, zejména zvířecích výkalů, nebylo by pro lidstvo lepší a úctyhodnější od „ochránců veřejného zdraví“, naučit lidi hygienickým zvykům a doporučovat hygienické předpisy, než velebit Jennera, citovat statistiky a pokračovat v té hanebné činnosti infikování lidí [očkování] nejvíce odporným a zhoubným virem, jaký kdy byl na Zemi znám? “ [xvi]

V tomto bodě se někteří, kteří věří, že Ellen Whiteová podpořila očkování jako prostředek k dosažení stádní (kolektivní) imunity, budou divit, jestli do té kontroverze nevstoupila a nevarovala autory a redaktory, aby v našich publikacích nevyslovovali takové „extrémní názory“.

Činívala ten krok, aby v extrémních názorech, ovládla situaci. Skutečností je, že napsala dopis redaktorům The Health Reformer a varovala je před jejich názory.

Předmětem dopisu však nebylo očkování, ale vyhýbání se extrémům v reformě stravování. [xvii]

Toto je bod, který si nesmíte nechat ujít. Ellen Whiteová věděla o tom, co se píše v těchto publikacích; byla vedena k tomu, aby využila svého prorockého vlivu k nasměrování zdravotní reformy tím, že v případě potřeby zasáhla; ale nikdy nebyla vedena k odsouzení silných proti-očkovacích názorů, které byly zveřejňovány.

Je třeba jasně prohlásit, že i když nám Duch proroctví dal z nebe seslanou filozofii a metodologii ohledně přírodních technik, které máme používat k prevenci a léčbě nemocí, z pera inspirace neexistuje nic, co zjevně řeší téma vakcinace.

Při absenci jakýchkoli inspirovaných rad o očkování se tedy někteří lidé pokusí odvodit prorockou autoritu z osobních praktik Ellen G. Whiteové.

To, co víme o osobním názoru Ellen Whiteové na očkování, pochází v zásadě ze tří primárních zdrojových dopisů. Máme dva od jejího dlouholetého sekretáře D. E. Robinsona a jeden od jejího syna W. C. Whitea. Ten list, který je běžně citován jako důkaz pro-vakcinačního postoje paní Whiteové, napsal D. E. Robinson v roce 1931. [xviii]

Pouze v jednom z těchto tří - Robinsonově dopise z roku 1931 - čteme, že sestra Whiteová dostala vakcínu proti neštovicím a povzbudila ostatní, aby učinili taktéž. Podle zprávy Robinsona z roku 1931 došlo v blízkém sousedství Ellen Whiteové k jednorázovému výskytu neštovic a „ona sama byla naočkována a naléhala na své pomocníky, kteří s ní byli asociováni, aby byli očkováni.“ [xix] Navíc nám Robinson říká, že ona „si uvědomila skutečnost, že bylo prokázáno, že očkování člověka ochrání proti neštovicím - nebo jejich účinky výrazně zeslabí - pokud s nimi člověk přijde do styku.“ Podle Robinsona navíc chápala riziko vystavení riziku ostatních, pokud by se člověk nedal očkovat. [xx]

Robinson kromě svého svědectví o stanovisku sestry Whiteové vypráví příběh o svém strýci, který vakcínu odmítl a později na neštovice zemřel, a před smrtí si přál, aby dostal injekci s vakcínou. Robinson očividně věřil v imunizaci proti neštovicím a cítil, že je jeho povinností jí propagovat. Robinson si byl nepochybně vědom skepticismu vůči očkování v církvi a je možné, že se snažil ovlivnit názor na tuto záležitost.

Co víme jistě a co je téměř vždy vynecháno z oné „rovnice“ v diskusích o Ellen Whiteové a vakcíně proti neštovicím, je to, že Robinson napsal dřívější dopis již v roce 1915 na stejné téma, to ještě Ellen Whiteová byla naživu - ale v té době se nezmínil o tom, že by Ellen Whiteová přijala vakcínu.

Ano, šestnáct let před Robinsonovým zeširoka citovaným dopisem propagujícím očkování, on napsal dopis, v němž odpověděl na stejnou otázku ohledně názoru Ellen Whiteové na očkování. V tomto dřívějším listu však byl velmi opatrný, aby své pro-vakcinační stanovisko nepřiřadil k jejímu stanovisku. [xxi]

Tento dopis z roku 1915 je fascinující, protože uvádí, že se sestry Whiteové přímo zeptal na její názor na vakcíny, protože v té době ona ještě byla naživu a on v Elmshavenu pracoval.

Všimněte si, co Robinson píše v roce 1915:

"Jednoho dne jsem se jí o té záležitosti zmínil, ale nebyl jsem schopen získat nic určitého." Spisy sestry Whiteové obsahují obecné zásady, které by nás měly vést při veškerém našem díle. Pokud však jde o detaily, je nutné, abychom si je prostudovali a dospěli k vlastním závěrům. Kvůli našim konečným omezením se na některé z těchto věcí ne vždy díváme stejně.“ [xxii]

Hned první řádek je výmluvný. Kde byl příběh o tom, že se dala očkovat a řekla ostatním, aby tak učinili? Kde je to přesvědčení v to, že ona uznala důležitost očkování pro ochranu ostatních před infekcí? Celá ta historka sestry Whiteové a její propagace očkování proti neštovicím zcela chybí. Kromě toho je Robinsonův tón mnohem naříkavější, protože on chápe, že na tuto otázku se členové církve „ne vždy dívají podobně“.

Robinson si nicméně zachovává své pro-vakcinační postavení tím, že vypráví příběh svého strýce a pozitivní zkušenosti ostatních s vakcínou. Dokonce připouští, že s tím měl těžké období jako mládežník, ale teď cítí, že metody výroby vakcíny se zlepšily. [xxiii] Přesto na konci svého dopisu - poté co činí apel na výhody očkování – píše:

 "Samozřejmě pochopíš, že toto je jen moje osobní prohlášení, za které sestra Whiteová není v žádném případě zodpovědná." [xxiv]

Tohle má svůj důvod. Ellen Whiteová byla stále naživu a on s ní mluvil tváří v tvář. Ona ho neinformovala o příběhu o vypuknutí neštovic, který on poté vypráví o 16 let později. A ani na otázku týkající se tématu, ona nepodpořila očkování.

Odkud tedy přišel tento příběh o jejím naočkování se?

Krátká odpověď je, že to přišlo od W. C. Whitea, ale jeho dopis zní jinak než Robinsonův popis.

To lze jasně vidět v dopise z roku 1924, který napsal W. C. White. V tomto dopise starší White vysvětluje, že jeho matka považovala očkování za „zapeklitou otázku“. [xxv]

Tohle rozhodně kontrastuje s Robinsonovým zobrazením Ellen Whiteové jako profesionální vakcinační zastánkyně.

W. C. White také líčí, jak jeho matka považovala očkování za „nebezpečné“, protože on byl jako dítě „naprosto zdravý, dokud nebyl naočkován“ a jeho zdraví bylo poté „hodně narušeno“. [xxvi]

Stejně jako Robinson, tak i W. C. White vypráví příběh o vypuknutí neštovic v sousedství sestry Whiteové a jejího personálu. Ale v jeho verzi tohoto příběhu jsou některé další podrobnosti, jež Robinson vynechal.

Nejprve jí lékaři museli vysvětlit, že vakcíny jsou bezpečnější než byly dříve. Zadruhé, až poté, co lékaři odsvědčili, že vakcíny jsou bezpečné, neměla „žádné námitky“ k těm, kteří si přáli být očkováni, včetně jejího syna. Za třetí, W. C. White je zcela jasný v tom, že on a jeho společníci byli očkováni, ale nikoliv jeho matka. A konečně, na rozdíl od Robinsonova komentáře, není tam žádná zmínka o tom, že sestra Whiteová vakcíny schválila a povzbudila ostatní, aby si nechali dát injekci. [xxvii]

To je tedy součet toho, co víme, o třech výše popsaných dopisech, o Ellen Whiteové a očkování neboli vakcinaci. Pokud jde o písemné svědectví, v jejích spisech není nic pro nebo proti vakcínám.

Po pečlivém prostudování těchto tří zdrojů musíme dojít k závěru, že ten příběh (historka) Ellen Whiteové o podpoře praktikování očkování je překroucením historie.

Vypadá to, že Robinson si v tom svém osobním komentáři z roku 1931 popletl příběh, který dostal pouze z druhé ruky od W. C. Whitea, a na této chybě se ostatní přiživili, aby vytvořili něco víc, než ve skutečnosti je.

Z dostupných důkazů vyplývá, že Ellen Whiteová zastávala k tomuto opatření v oblasti veřejného zdraví neutrální nebo možná skeptický postoj. [xxviii] Víme jistě, že jí nebylo dáno zvláštní světlo, které by podporovalo vakcíny. A víme, že ti, kdo studovali a lnuli ke zdravotnímu poselství v počátcích církve, měli některé vážné obavy týkající se vakcín.

Je pro to dobrý důvod, protože v té době vakcína proti neštovicím nebyla záležitostí sterilní čistoty.

V té době nebyla injekce čistotnou a precizní procedurou, jako je tomu dnes. Vakcinace proti neštovicím se prováděla obroušením nebo propíchnutím paže pomocí slonoviny nebo kovové jehly, poté se do rány aplikoval puchýřovitý strup v prášku z očkované krávy, koně nebo člověka a nakonec se to přikrylo sterilním obvazem. Ta vakcinační látka („sérum“) mohla být také odebrána z čerstvých puchýřů nebo lymfatické tekutiny ze skotu nedávno infikovaného neštovicovými strupy. Po odběru této vakcinační látky byla tato aplikována na jehlu a připravena k zavedení. [xxix] Alternativně bylo umožněno očkování z jedné paže do druhé paže, kdy „sérum“ mohlo být odebráno z čerstvě vzniklého vředu na paži člověka, který již byl „úspěšně“ naočkován.

Podle jednoho autora byly metody v tehdejší době „extrémně primitivní kvůli téměř úplnému nedostatku znalostí v oblasti mikrobiologie a imunologie“. [xxx]

Horší však je, že lékaři a vědci dokonce neměli žádný způsob, jak zjistit, zda je virus neštovic ve vakcíně obsažen, ani nemohli odfiltrovat další škodlivé viry, bakterie nebo hnilobný materiál. Až dokud v polovině 20. století nedošlo k opravdovému zániku neštovic, pak teprve mohli vědci ve skutečnosti izolovat a identifikovat virus, aby vytvořili vakcínu: což pokládá otázku, co vlastně celé ty roky injekčně aplikovali do paží a ramen populace? [xxxi]

Možná by člověk v chaotickém vývoji vědy dokázal odpustit lékařům, kteří svým obětem hrubě roztírali nános produkující nemoci v naději, že je ochrání před obávanými neštovicemi. Co však zasluhuje pokárání je, jsou ony povinné zákony, které nutily muže, ženy a děti, aby si nechali dát hnilobný materiál do svých paží a riskovali tak nemoci a smrt - když přitom věda neměla tušení, co dělá! Toto násilí bylo zkombinováno s arogancí zdravotnického zřízení s cílem prosazovat a horlivě chránit tuto lékařskou svátost a zároveň popírat škody tím způsobené.

Prostor zde neumožňuje důkladné zpracování historie očkování proti neštovicím ani platnosti povinných opatření; ale stačí říci, že průkopníci našeho zdravotního poselství, i přes rozmanitost názorů na vakcíny, stáli jednomyslně za svobodu svědomí a postavili se proti politice donucovacího očkování. Snad si budeme moci vzít ponaučení z jejich soudržné jednoty v otázkách lékařské svobody.

Řešením pro některé adventisty bylo zdůrazňovat Boží léčebné metody v kontrastu se systémem, který - aby nemoci zabránil - tak se člověka pokoušel otrávit. Dr. Daniel H. Kress, který byl dotázán ohledně očkování, napsal v roce 1904:

Osobně jsem nikdy neviděl žádný fyziologický důvod, proč by mělo být nutné injektovat (vstříknout) smrtící jed na ochranu před touto nemocí (neštovice). I kdyby to před touto chorobou mělo chránit, posloužilo by to poškození systému a přizvalo by to další nemoci. Existují i jiné prostředky ochrany, které jsou stejně účinné a méně škodlivé jak ta vakcína. Hlavním prostředkem ochrany je zdravé tělo. Bakterie (bacily, choroboplodné zárodky) nejsou schopné ublížit zdravému člověku. Budování celkového zdraví je tedy přirozeným prostředkem ochrany proti neštovicím. [xxxii]

Stejným způsobem Dr. John Harvey Kellogg před Generální konferencí v roce 1899 prohlásil:

Tato metoda boje proti nemocem za pomoci nemoci je lidským způsobem, jak se s nemocí utkat, stejně jako bojujeme s ohněm za pomoci ohně. Ale Bůh nám dal pravdu, která má ve své moci pozvednout člověka nad moc nemoci. Dal nám zásady, které - pokud budeme poslouchat a následovat - změní naše těla tak, že nebudeme muset být očkováni; že to povznese tělo nad moc nemoci a nad moc hříchu; neboť hřích a nemoc jdou spolu. Nemoc je důsledkem hříchu a hřích vyvolává morální nemoc. [xxxiii]

Tito muži nebyli ve svých názorech osamoceni. Ani nepropagovali divoké konspirační teorie. Věřili vědě, léčili pacienty a zažili jedny z nejhorších nemocí, které postihly lidstvo. Přesto věřili, že jednoduchá moudrost z nebes má větší hodnotu než lidský pokus bojovat s chorobami pomocí nemoci.

Při zkoumání kontextu, v němž existoval proti-očkovací sentiment u některých raných adventistů sedmého dne, můžeme pochopit, proč byli vůči očkování skeptičtí a proč se dívali na povinná opatření s nedůvěrou. Navíc věřili v účinnost zdravotního poselství při prevenci infekčních onemocnění, jako jsou neštovice. To již dnes není pravda, i když to zdravotní poselství zůstává stejné. Možná bychom - namísto udělení schvalovacího razítka špičkovým lékům nebo mRNA injekcím s lipidovými nanočásticemi - udělali dobře, kdybychom nahlédli na minulost a na jednoduché věci, jež Bůh považoval za vhodné k poučení Svého lidu.

Timothy R. Perenich je chiropraktik s licencí ve státě Florida. Má bakalářský titul v psychologii. Po absolutoriu pracoval v advokátní kanceláři, kde se zabýval rešeršemi. Jeho bádání v právu a běžné lékařské literatuře odhalilo smrtící povahu léčiv a lékařských postupů. Současně s tím četl knihu Příběh o našem zdravotním poselství (Story of Our Health Message) od D. E. Robinsona. Tato historie na něj zapůsobila, totiž jak jednoduché prostředky typu voda, bylinky, výživa a cvičení jsou účinnou alternativou k lékům a chirurgii. Místo aby šel na právnickou školu, tak získal bakalářský titul v teologii na Southwestern Adventist University. Získal také magisterský titul z církevních dějin na Andrewsově teologickém semináři.

Když působil v Andrews, tak byl usvědčen z nutnosti získat odborný výcvik v léčení bez léků a léčiv, což ho přivedlo k jeho doktorské chiropraxi. Dr. Perenich přednáší o výživě, bylinkách, cvičení a psychiatrii. Publikoval také články v chiropraktických profesních časopisech. Dr. Perenich neopomíná služebnost a pokračuje v díle se svým místním sborem, kde vyučuje proroctví a přírodní léčebné prostředky.

Služebnost Dr. Tima, „Restoring the Right Hand“, je tým angažovaných křesťanů, kteří jsou horliví navrátit zdravotní péči adventistů sedmého dne blíže jejímu původnímu záměru. Za tímto účelem plánují vydávání knih, které osvětlí a budou výzvou pro přemýšlivé křesťany v otázkách týkajících se víry, medicíny a vědy. Kromě toho doufají, že vybaví věřící nástroji pro učinění informovaných rozhodnutí o svém zdraví. Nakonec jsme stejně odpovědni Bohu, a proto jsme vždy otevřeni korigování a vedení Ducha svatého.

[i] Dorothy and Roy Porter, “Politics of Prevention and Anti-Vaccinationism and Public Health in Nineteenth-Century England,” Medical History 32 (1988): 231–252

[ii] Ibid.

[iii] A. M. Johnson, “Obituary,” Review and Herald 59, no. 14, April 1882, 222.

[iv] U. Smith, “News of the Week: Foreign,” Review and Herald 62, no. 39, October 1885, 622.

[v] U. Smith, “News of the Week: Foreign,” Review and Herald 62, no. 23, June 1885, 366.

[vi] U. Smith, L. A. Smith, and A. J. Bordeau, “News and Notes,” Review and Herald 78, no. 47, November 1901, 757.

[vii] “Boycott as a Health Agent,” The Baltimore Sun, December 8, 1897, 2.

[viii] “Undergraduates Use a Lance,” The Atlanta Constitution, May 15, 1901, 3.

[ix] J.N. Loughborough, “Vaccination of Emigrants,” The Vaccination Inquirer and Health Review 5 (April1883 - March 1884): 34.

[x] J. H. Kellogg, “Literary Notices,” The Health Reformer 11, no. 2 (February 1876): 63.

[xi] Joseph Jones, Researches Upon “Spurious Vaccination,” or The Abnormal Phenomena Accompanying and Following Vaccination in the Confederate Army During the Recent American Civil War, 1861–1865 (Nashville TN: University Medical Press, 1867), 4–6  

[xii] A. T. Still, Osteopathy, Research, and Practice (Kirksville, MO: Journal Printing Co., 1910), 336.  

[xiii] Franco M. Buonaguro, Maria L. Tornesello, and Luigi Buonaguro, “The XIX Century Smallpox Prevention in Naples and the Risk of Transmission of Human Blood-Related Pathogens,” Journal of Translational Medicine 13 (2015): 33, doi:10.1186/s12967-015-0400-9.  

[xiv] Dorothy and Roy Porter, “Politics of Prevention and Anti-Vaccinationism and Public Health in Nineteenth-Century England,” Medical History 32 (1988): 231–252

[xv] Trall, “Answers to Correspondents,” The Health Reformer 3, no. 2 (August 1868): 38–39.

[xvi] Ibid.

[xvii] 3T 19–21.

[xviii] D. E. Robinson, Letter To: Dear Brother, June 12, 1931: 1 page (Ellen G. White Estate), QA 34-E-2.

[xix] Ibid.

[xx] Ibid.

[xxi] Robinson, Letter To: Dear Brother, February 10, 1915: 2 pages (Ellen G. White Estate), QA 34-E-2.

[xxii] Ibid.

[xxiii] Ibid.

[xxiv] Robinson, Letter To: Dear Brother, February 10, 1915: 2 pages (Ellen G. White Estate), QA 34-E-2.

[xxv] W. C. White, Letter To: Dr. L. C. Kellogg, February 5, 1924: 1 page (Ellen G. White Estate), QA 34-E-2.

[xxvi] Ibid.

[xxvii] Ibid.

[xxviii] Timothy R. Perenich & Michael J. Farris, “Vaccination: Biblical Revelation, Ellen G. White, History, Science

[xxix] Harry W. Miller, The Way to Health (Tacoma Park, D.C.: Review and Herald Publishing Association, 1920), 197–199.

[xxx] C. Huygelen, “[Jenner‘s Cowpox Vaccine in Light of Current Vaccinology],” Verhandelingen-Koninklijke Academie voor Geneeskunde van Belgie 58, no. 5 (1996): 479-536

[xxxi] Philip D. Minor, “Live Attenuated Vaccines: Historical Success and Current Challenges,” Virology 479-480 (May 2015): 379 - 392.

[xxxii] Daniel H. Kress, “Vaccination,” Australasian Good Health 7, no. 4 (April 1, 1904): 376

[xxxiii] Ibid.