Druhý desátek: původ a účel

originál článku zde

Autor Mario Nino

Koncept správcovství začal v Edenu jako odpovědnost přidělená Adamovi a Evě. To vyjadřuje hebrejské slovo radah (Gn 1:26, 28). Nový zákon používá řecké slovo oikonomía (Lukáš 16:2), překládané jako „správcovství“.

S příchodem do křesťanské éry (KE) pozorujeme, že zničení chrámu v Jeruzalémě císařskou armádou pod vedením Tita je ovlivněno náboženskými praktikami judaismu. Před zničením jeruzalémského chrámu židovský národ věnoval první desátek na podporu Levitů (hebr. ma'aser; Lv 27:30-34 a Numeri 18:19-28). Také věnovali druhý desátek na charitu a výroční svátky v Jeruzalémě (Dt 14:22-29). „Takové zákony se vztahovaly na prvních šest let sedmiletého cyklu, během kterého se pěstovaly plodiny.“[1] Jednalo se o součást sedmiletého cyklu, ve kterém byla půda prvních šest let věnována výsadbě a sklizni. V sedmém roce měl být jakýkoli produkt země věnován chudým (Ex 23:10, 11). Po zničení druhého chrámu však již Židé některé zákony nedodržovali. Druhý desátek ukazoval realitu, že je třeba věnovat štědrý ohled k těm méně šťastným.

Účel druhého desátku, který byl praktikován v Izraeli v dobách Starého zákona, je vysvětlen v knize Patriarchové a proroci od Ellen G. Whiteové, kapitola 51, nazvaná „Boží péče o chudé.“[2] Ellen Whiteová upozorňuje na to, aby se pečovalo o chudé, sirotky, vdovy a cizince:

Aby se mohla konat shromáždění lidu k bohoslužebným účelům a aby mohlo být pečováno o chudé, požadoval se druhý desátek ze všech příjmů. O prvním desátku Hospodin prohlásil: “Synům tak Lévi, aj, dal jsem všecky desátky v Izraeli.” 4. Mojžíšova 18,21. O druhém desátku však nařídil: “Jísti budeš před Hospodinem Bohem svým, (na místě, kteréž by vyvolil, aby tam přebývalo jméno jeho,) desátky z obilí, vína i oleje svého, a prvorozené z volů svých a drobného dobytka svého, abys se učil báti Hospodina Boha svého po všecky dny.” 5. Mojžíšova 14,23; viz 5. Mojžíšova 14,29; 5. Mojžíšova 16,11-14. Tento desátek nebo náhradu v penězích museli přinášet po dvě léta na místo, kde byl postaven svatostánek. Obětující předložili svou děkovnou oběť Bohu a určenou část knězi, zbytku se pak použilo při náboženské slavnosti, jíž se účastnili Levité, cizinci, sirotci a vdovy. Tak bylo postaráno o děkovné oběti a pokrmy pro výroční slavnosti a lid mohl přijít do společnosti kněží a Levitů, kde se mu mohlo dostat povzbuzení a poučení o službě Boží.[3]

Každý třetí rok však tohoto druhého desátku bylo použito doma. Byli z něho vydržováni Levité a chudí, aby — jak pravil Mojžíš — “jedli v branách tvých a nasyceni byli.” 5. Mojžíšova 26,12. Tento desátek tvořil fond pro dobročinné účely a pro pohostinství.[4]

Každý sedmý rok se chudým dostávalo obzvláštní péče. Sobotní rok, jak se teto rok nazýval, začal po ukončení sklizně. 

Každý sedmý rok se chudým dostávalo obzvláštní péče. Sobotní rok, jak se teto rok nazýval, začal po ukončení sklizně. Po této sklizni nesměl lid zasít a na jaře pak nesměl obdělat vinice; nemohl tudíž očekávat žádnou sklizeň ani na polích, ani na vinicích. Z toho, co země dala sama, mohli pojídat jen čerstvé plody a nesměli toho ani část uložit do svých sýpek. Výnos polí a zahrad patřil toho roku cizincům, sirotkům a vdovám a také polní zvěři. (viz 2. Mojžíšova 23,10; 3. Mojžíšova 25,5).[5]

Izraelský systém desátků a darů navržený Bohem zahrnoval tři složky:

(1) První desátek šel na vydržování Levitů a byl spravován Levity.

(2) Druhý desátek, který byl určen na podporu výročních (každoročních) svátků a osobní dobročinnosti, spravovala hebrejská rodina.

(3) Dary byly součástí bohoslužby a podpory provozu svatostánku.

Nesmíme zapomínat, že v roce 1445 př. n. l., když se izraelský lid shromáždil pod horou Sinaj - aby obdržel instrukce, jak by to v Izraeli mělo fungovat v občanské, sociální, ekonomické, náboženské atd., tj. složkách společnosti - tak neexistoval systém sociálního zabezpečení mezi různými lidmi a národy, jak jej dnes vidíme ve většině zemí světa. Bůh tedy do svého plánu v Izraeli zahrnul druhý desátek, který nejen podporoval výroční shromáždění v Jeruzalémě, ale umožnil židovským rodinám pomáhat svým bratrům a sestrám, zejména vdovám, sirotkům, chudým a cizincům. To bylo v souladu s láskou, hlavním principem v základu vlády a Božího charakteru.

„Příspěvky požadované od Hebrejců na náboženské a charitativní účely činily celou čtvrtinu jejich příjmu. Dalo by se očekávat, že tak vysoká daň na zdroje lidí je přivede k chudobě; ale naopak věrné dodržování těchto nařízení bylo jednou z podmínek jejich prosperity.“[6] V původním návrhu dal Bůh Izraeli řadu výsad a ochrany.

V tomto božském plánu převzal Bůh odpovědnost za většinu výdajů, kterým každá rodina čelila. Sedmdesát pět procent jejich příjmů bylo k dispozici na jídlo a běžné výdaje. Pro rodinu bylo samozřejmě nesnadné utratit 75 procent ročního příjmu na jídlo a osobní výdaje; židovské rodiny tak obecně rok od roku bohatly. To byl dobrý plán, jak zajistit prosperitu lidem, a Izrael se stal bohatým národem.

Na druhé straně byl druhý desátek požehnáním, protože to kultivovalo ušlechtilého ducha laskavosti a shovívavosti. Principy, na nichž je založen tento systém, mohou být přijaty a přizpůsobeny naší době, i když uznáváme, že neexistuje žádná biblická podpora, která by v Novém zákoně vyžadovala, aby křesťanská církev praktikovala druhý desátek. Druhý desátek měl za cíl pomáhat lidem v nouzi a nebyla to nějaká další podpora pro svatyni.

[1] Geoffrey Wigoder, editor, The Encyclopedia of Judaism (Macmillian Publishing Company, 1989), p. 707. 

[2] Ellen G. White, Patriarchs and Prophets, pp. 530-536.

[3] tamtéž, s. 530.

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž, s. 531

[6] Tamtéž, s. 528