Doktrína naprosté zásluhy Leroye Frooma

Originál článku zde 3. duben, 2010

Často jsem uvažoval o člověku jménem Leroy Froom. V mých dřívějších letech jsem byl ohromen jeho naprostým objemem produkce v knižních svazcích Prorocká víra našich otců a Podmíněná víra našich otců. Tyto knižní svazky měly své pyšné místo na mojí poličce, protože musely být považovány za jednu z ikon kteréhokoli adventisty, jenž to s adventismem myslí vážně.

Když jsem začal studovat historii poselství roku 1888 a vystopoval ji až po záznam od Leroye Frooma v knize Osudové hnutí (Movement of destiny), začaly mi do mysli přicházet pochyby o některých věcech, které on říkal o tom poselství a o tvrzeních, jež k tématu vznášel. Od té doby jsem se dozvěděl mnoho věcí z četby jeho děl, dopisů a interakcí s jinými adventistickými vedoucími.

Nedávno jsem dělal trochu bádání v časopisech Review ohledně článků od Leroy Frooma. Nemohl jsem si pomoci, ale cítil jsem pocit srdečnosti a propojení s upřímností a odhodlání u tohoto muže, který se snažil propagovat poselství třetího anděla. Potýkal jsem se s chápáním cesty, na níž se on vydal, a proč udělal některé z věcí, jež udělal, dokud jsem nenarazil na článek, který napsal do Review a Herald v roce 1923. Článek obsahoval tolik rudých vlajek (blikajících červených kontrolek), že jsem měl pocit, že si rovnou mohu otevřít obchod s textilem. Byl jsem zkoprnělý tím, co jsem četl. Na místo abych vám to popsal, tak vás raději nechám přečíst hluboce znepokojující principy, jež br. Froom obhajoval, a rádce (mentory), které považoval za hodné napodobování.

Správná volba již v raném mládí
RH Sep 13 1923

LEROY EDWIN FROOM

ZVOLTE si ty nejvyšší ideály a nikdy neuhýbejte od vašeho chtění je prožít. Mějte ty nejvznešenější principy a zachovejte jim hrdou věrnost. Víte, že dobro je často nepřítelem toho lepšího a to lepší zase nepřítelem toho nejlepšího. A mladí muži a mladé ženy, zamiřte vysoko. Nikdy se nespokojte s tím být nula (nicka) nebo blízký nule, ale rozhodněte se šplhat skrze čirý prospěch nebo zásluhy. A nemyslete si, že musíte čekat, až vám léta položí na hlavu korunu šedi, než se pokusíte o věci, které stojí za to. Množství vynikajících vůdců v historii bylo v době jejich nejvzletnějších úspěchů poměrně mladých. A pamatujte, co již bylo uděláno, to je možné udělat znovu.

William Pitt se ve věku dvacet jedna let stal kancléřem britského bývalého kontrolora, a ve dvaceti čtyřech letech byl již předsedou vlády Anglie; a jeho jméno je vryto do francouzské mysli jako toho, jehož genialita byla téměř stejně silná jako Napoleonovy zbraně. Grotius, ve dvaceti čtyřech letech se stal generálním prokurátorem v Nizozemsku, byl to nejvýznamnější muž na veřejnosti v sedmnáctém století a byl nazývaný největším mozkem v jeho věku. Newton ve dvaceti pěti objevil nejuniverzálnější ze všech zákonů, - gravitační zákon. Galileo ve dvaceti pěti zveřejnil svou esej o hydrostatické rovnováze. Hannibal v šestadvaceti byl ve velení kartágských armád a Borne se třásl.

Ve dvaceti sedmi letech Napoleon překročil Alpy během své italské výpravy a vůdcovstvím předčil a porazil jednoho po druhém z rakouských maršálů. Kalvín v sedmadvaceti publikoval své dílo „Instituty“, neboli dokument, který má nejsilnější vliv ze všech dokumentů vydaných během reformace. Ve dvaceti sedmi letech vyhrál Jindřich V. bitvu u Agincourtu. Michelangelo, největší ze všech umělců, vyprodukoval svá nejbáječnější díla dříve, než mu bylo devětadvacet let; a pomyslete na to bohaté dědictví, které zanechal! Ve třiceti letech byl Karel Veliký (Charlemagne) panovníkem Francie a Německa. Cortez, ve třiceti letech úctyhodný průzkumník, jeho oči spatřily zlaté kupole v Mexiku. Ve třicítce Themistocles vedl flotilu Řecka do vítězství v Salamis. Ve třiceti letech byl Kepler jmenován matematikem císařství. Ve třiceti jedna letech se kardinál Richelieu stal ministrem zahraničí Francie.

Ve třiceti dvou letech vynalezl Watt kondenzační parní stroj a způsobil revoluci v dopravě světa. Ve třiceti dvou letech Clive ustanovil britskou korunu nad Indií. Alexandr Veliký zemřel ve třiceti třech letech, jako vládce říše pokrývající dva a půl milionu čtverečních mil. Mozart, neboli Shakespeare hudebních skladatelů, zemřel ve věku třiceti šesti let. Lord Byron a Rafael, oni oba zemřeli ve věku třiceti sedmi let.

Inocenc III., největší z římských papežů během vrcholu papežské moci, byl povýšen na papežský trůn ve věku třiceti sedmi let. Luther dříve než mu bylo třicet, zorganizoval nejmocnější hnutí moderních dob a ve třiceti pěti letech se vzepřel hřímání Vatikánu, když na dveře kostela ve Wittenbergu přibil devadesát pět tezí, které položily základ reformace .

A ze všeho nejsvrchovanější je zářivý příklad samotného Krista, našeho zářivého vzoru v majestátních výšinách jak charakteru, tak služby, jenž splnil ten největší úkol ve vesmíru od pádu člověka a to ve věku třiceti tří let.

Buďte miniaturou našeho skvělého Příkladu. Nechte historii ve vašem životě, ať se opakuje. Nyní vrhněte mládežnickou svěžest a žhnoucí zápal do bitvy o pravdu.

Určitě není nic špatného na tom, mít vysoké ideály a vznešené principy, ale je to právě několik následujících vět, které hovoří o strašlivé tragédii, jež čeká, aby se v životě mladého Leroye Frooma udála. On uvádí:

Nikdy se nespokojte s tím, být nula (nicka) nebo blízký nule, ale rozhodněte se šplhat skrze čirý prospěch (zásluhy).

Zauvažujme o těchto dvou klíčových slovech nula-nicka a zásluhy. Nicka znamená „nula, nic, něco bez hodnoty nebo významu„. Zásluha znamená “domáhat se úcty a chvály; výtečnost; hodnota; něco, co si zaslouží nebo ospravedlní odměnu nebo pochvalu.“

Tato malá věta vyzbrojená znalostí života a skutků Leroye Frooma vypráví hodně. On velmi jasně uvádí, že by nikdy nebyl spokojen být ničím nebo něčím, co by nemělo cenu, ale raději by se pomocí tvrdé práce a úsilí stal někým, kdo si zaslouží úctu, chválu, která ospravedlňuje odměnu. Uvedený princip je daleko od mírného a pokorného Ježíše a Jeho učedníků, kteří byli spokojeni v jakémkoli stavu, v němž se nacházeli. Je zcela zřejmé, že Leroy Froom byl odhodlaný získat chválu a respekt co možná největšího množství lidí prostřednictvím svého naprostého úsilí. Ukazuje se, že chvála jeho adventistické rodiny nestačila, takže to musel rozšířit na širší protestantskou komunitu, a proto se zoufale snažil vtáhnout Adventismus do jakéhosi většího rybníka, kde se mělo chválit větší chválou. Když Froom mluví o svém dialogu s Walterem Martinem, on dělá komentář k R. R. Figuhrovi:

"Nevím, kam tohle povede, ale jedno vím určitě, a to, že jsme právě získali přátele v mocném kruhu." - Dopis R. R. Figuhrovi 26. dubna 1955

Proč nějaký adventistický duchovní považuje muže, kteří věří ve věčné peklo, neděli a několik dalších falešných učení, za mocné? Jakým způsobem jsou mocní? Jak lze tyto muže z těchto protestantských církví považovat za mocné? Určitě ne v biblickém smyslu! Je tohle součást získávání chvály od lidí skrze naprostou zásluhu? Možná tohle je moc, jíž má na mysli.

Froomův článek nás nenechává na pochybách o typu síly, kterou měl na mysli. Ona se nachází ve jménech mentorů, které má ve výčtu. Zatímco někteří lidé odtamtud si zaslouží zmínku a nabízejí některé rysy hodné napodobování, pár jmen je velmi znepokojivých.

Proč uvádět Karla Velikého, Napoleona, Alexandra Velikého, Hannibala a Jindřicha V. jako muže, kteří si zaslouží zmínku. Jakou moc měli? Je tohle typ moci, který Leroy Froom hledal? Rozumím zmínce o Lutherovi v některých ohledech a o Kalvínovi, ale zmínit tato jména na úkor Jamese Whitea, který ve věku 21 let ke Kristu přivedl 1000 duší a J. N. Andrewse, který ve svých dospívajících letech četl v několika jazycích? Nebyly by tihle lidé lepší příklady, jež je třeba následovat?

Kde jsou postavy z Bible? Kde jsou adventističtí průkopníci? Jeho seznam říká hodně o tomto člověku a o druhu moci, kterou vyhledává. Pak jsem narazil na jméno, které jsem si musel přečíst několikrát. “Inocenc III., největší z římských papežů během vrcholu papežské moci.” No, tak tohle už je totálně šílené. Leroy Froom uvádí Inocence III. jako muže hodného napodobování při hledání moci v mladém věku. Jsme si vědomi činů Inocence III? Leroy Froom tohoto muže určitě znal. Možná, kdyby četl více našich průkopníků a historiků, věděl by, že Inocenc III. byl jedním z nejzkaženějších mužů, kteří kdy chodili po této zemi. Nechám naše adventistické průkopníky, aby vám vyprávěli nějaký příběh.

On „potře svaté Nejvyššího“. Píšeme v duchu „zkaženosti vůči nikomu“ a „milosrdenství pro všechny“. Přesto ve věrné interpretaci proroctví je nezbytné prezentovat pravdivá a nezlehčená fakta historie. Mezi mnoha dalšími byli systematicky a nemilosrdně potlačováni Valdenští a Albigenští, kteří se nepodvolili římským dekretům a učením. V průběhu staletí byla vydána řada vyhlášek z Věčného města, z nichž příkladem je to následující od papeže Inocence III.:

„Dáme vám přísný příkaz, který, pomocí jakýchkoli prostředků můžete, zničte všechny tyto hereze a vyžeňte ze své diecéze všechny, kdo jsou jimi znečištěni… Nesmějí se odvolat proti vašim soudům, a pokud to bude nutné, můžete přimět knížata a lidi, aby je potlačili mečem. “

- Výnos papeže Inocence III. ohledně heretiků, citovaný ze Zdrojové knihy středověkých dějin, Oliverem J. Thatcherem a Edgar H. McNealem, str. 210. - R. F. Cottrell - RH 24. ledna 1945 - Heretici zničeni.

Vzal Leroy Froom v úvahu, že Inocenc III. hubil světitele Šabatu a nechal je pobít mečem?

Římskokatolická církev se všemi svými pobočkami po celém světě tvoří obrovskou organizaci pod vládou papežské stolice. Slouží jejím zájmům. Milióny jejích členů ve všech zemích světa jsou vedeny, aby se cítili zavázáni věrností papeži. Ať jsou jakékoli národnosti, ať žijí v kterékoli formě státního zřízení, autorita církve má být pro ně tou nejvyšší. A přestože přísahali věrnost státu, slib věrnosti církvi je nadřazený nad tuto přísahu a zprošťuje je všech závazků, které odporují zájmům Říma.

Dějiny svědčí o obratných a vytrvalých snahách římské církve vměšovat se do záležitostí národů. Kdykoli se jí to podařilo, sledovala vlastní cíle bez ohledu na prospěch vlád či národů. V roce 1204 si papež Inocenc III. vynutil na aragonském králi Petru II. tuto zvláštní přísahu: „Já Petr, král aragonský, vyznávám a slibuji, že budu svému pánu, papeži Inocencovi, jeho katolickým následníkům a římské církvi vždy věrný a poslušný, že své království zachovám věrně v poslušnosti, že budu bránit katolickou víru a potírat kacířskou zvrhlost.“ (John Dowling, The History of Romanism, 5. díl, kap. 6, odd. 55) To odpovídá tvrzení o moci římského velekněze, kterému „podle zákona přísluší sesazovat císaře“ a který „může poddané zprošťovat věrnosti jejich vládcům“ Nezapomeňme ani na to, jak se Řím pyšní tím, že se nemění. Zásady Řehoře VII. a Inocence III. zůstávají stále zásadami katolické církve. Kdyby dnes měla církev moc, prosadila by je stejně rázně jako v minulých staletích. (Mosheim, 3. díl, 11. století, odd. 2, kap. 2, pozn. 17). – Ellen Whiteová – GC 580,581.

Inspirované pero poukazuje na Inocence III. jako na symbol základních principů Říma. Copak to Leroy Froom nevěděl? Zdali neměl přístup ke knize Velký spor?

Stejně jako v Kristu je ztělesněno a projevuje se „tajemství zbožnosti (1 Tm. 3:16), tak na druhou stranu, v antikristu je ztělesněno a projevuje se „tajemství nepravosti“. 2 Te. 2:7. Stejně jako v Kristu, ať na něj nahlížíme z jakéhokoli místa, tak vidíme pouze zbožnost; takže v papežském systému, ať už jej vidíme kdekoli, spatřujeme pouze nepravost, více než v kterémkoli jiném systému, který svět viděl. Ať už je to viděno u reprezentativních papežů Říma, jako je Inocenc III., rozdrcení hereze ohněm a mečem, sesazování králů, pošlapání jiných národů, naplnění Evropy krveprolitím a běda. – AT Jones – RH Feb 13 1883.

Zdálo se, že A. T. Jones dokáže odlišit odlišného ducha, který motivoval Inocence III. od Ducha Kristova. Leroy Froom umístil oba na stejný seznam a nijak je nerozlišoval. Byla to jednoduchá slepota na straně Frooma?

Papež Inocenc III. píše: „On [Kristus] ustanovil jednoho muže nad světem, toho, kterého jmenoval svým vikářem na zemi; a pokud jde o Krista, ohýbá se každé koleno v nebi, na zemi i pod zemí, tak poslušnost bude a službu, kterou zaplatil všem svým vikářům, aby tam mohl být jeden záhyb a jeden pastýř. “- RH 8. února 1870.

Nebyl si Leroy Froom vědom toho, že to udělal Inocenc III?

Padesát tisíc lidí obklíčilo město Besiers, dosáhlo vstupu, vyvraždilo jeho mírumilovné obyvatele, oloupilo jejich mrtvá těla, vyplenilo jejich domy a nechalo je lehnout popelem. To se stalo na popud papeže Inocence III. a jeho hordy čmuchalů. Jim se však zdálo, že je to správné. – RH Nov 15 1887.

Jsou tyto skutky hodné napodobování prostřednictvím čiré zásluhy?

Magna Carta byla navštívena hněvem papeže Inocence III. Viděl v ní pohrdání apoštolským stolcem. – Starší D. E. Lindsey - RH 23. dubna 1889.

Nijak si nedokážu představit, jak Leroy Froom mohl umístit Inocence III. na seznam mužů hodných napodobování v jakékoli způsobilosti. A co je horší, je, že Froom dává tohoto zlého muže na stejný seznam jako je Ježíš Kristus a popisuje Ježíšovo dílo jako něco, co udělal prostou zásluhou!

Leroy Froom ukazuje, že ví jen málo o evangeliu a o tom, jak jsou zásluhy získávány. Předvádí, že o poselství z roku 1888 ví jen pramálo. Připomeňme si, co bylo jádrem tohoto poselství a odkud pochází zásluhy.

Pán poslal ve svém velkém milosrdenství to nejcennější poselství svému lidu skrze staršího Waggonera a Jonese. Toto poselství mělo co nejdůrazněji hlásat světu vyvýšeného Spasitele, onu oběť za hříchy celého světa. Ono představovalo ospravedlnění skrze víru v bezpečí (Jistotě), ono vybízelo lid, aby přijal Kristovu spravedlnost, která se projevuje v poslušnosti všem Božích přikázání. Mnozí ztratili z dohledu Ježíše. Potřebovali, aby jejich oči směřovaly k Jeho božské osobě, k Jeho zásluhám, a Jeho neměnné lásce vůči lidské rodině. Veškerá moc je dána do Jeho rukou, aby mohl rozdávat bohaté dary lidem, a udělovat onen neocenitelný dar Své vlastní spravedlnosti bezmocnému lidskému činiteli. TM 91,92

Po přečtení seznamu „velkých mužů“ a jejich skutků od Leroye Frooma nechci mít nic společného s jeho představami o tom, odkud získáváme zásluhy. Potřebujeme božské zásluhy Krista a já je můžu přijmout pouze tím, že budu přesně to, čím Leroy Froom pohrdal - nicka, nic, nula, bezmocný! Pokládat slávu člověka do prachu.

Nezdálo se, že by Froomovi záleželo na tom, co člověk vyznává, dokud dosahuje a hledá moci. Ať už to byl Kristus, Luther, Napoleon, Inocenc III., pro něj to vše bylo stejné. Leroy Froom odhaluje lásku k moci bez ohledu na identitu, a mám za to, že tohle je důvod proč byl ochoten obětovat identitu Syna Božího, aby Ho povýšil na to, co Froom opravdu chtěl uctívat - MOC! Ta identita je nepodstatná, na konci záleží jen na moci.

Studujte historii, přečtěte si ty dopisy, získejte fakta a rozhodněte, co bylo vůdčí zásadou života tohoto muže. Je tohle princip, který naši církvi přinesl požehnání nebo prokletí?