Apoštolská církev obhajovala to, KDY zachovávat svátek Pesach (tzv. Kontroverze kvartodecimánů)

Originál článku Duben 25, 2022 od  Danutasna Browna

Úvod ke změně zákona

[CEP] Da 7:25 Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby^(q) a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů^(r) a poloviny času,

(q) Míněny doby k bohoslužbám a svátky.

(r) Nebo: do času a dvou časů (duál?), sr  Zj.12:14. Celý údaj znamená zřejmě tři a půl roku (protiklad k sedmi letům – míře plnosti; zvěstuje nedokončenost, nezdar). Jindy se opisuje jako 42 měsíců ( Zj.11:2  Zj.13:5) nebo 1260 dní ( Zj.12:6). V pozadí je doba  od znesvěcení do znovuposvěcení chrámu (sr  Da.8:11  Da.: pozn. y). ([ Da.8:24n  Zj.13:6; :: Da.2:21;  Da.12:7])

Tělesná lidská přirozenost považuje Boží zákon za svévolnou věc, stejně jako jsou svévolné zákony vlastního člověka. V jedné zemi je alkohol nezákonný, v jiné se prodává pouze osobám nad 21 let, v jiné nad 18 let; v některých zemích nemůžete pít veřejně – jako v USA – a ostatní země by tento zákaz považovaly za nehoráznost (já tak uvažoval, jako někdo, kdo se před svým obrácením přestěhoval z Thajska do Ameriky). Amerika zakázala alkohol v roce 1920 a ta prohibice trvala 13 let, a pak byl alkohol znovu legalizován. A tak jsou zákony člověka stejně nestálé a proměnlivé jako jsou jeho nálady, formy vládnutí a kulturní trendy.

Ale jsou Boží zákony taky takové? Víme, že nejsou, neboť Ježíš je stejný včera, dnes i navěky (Židům 13:8) a jeho zákon je výsledkem neměnného charakteru dobroty a sebeobětování. Jeho zákon se více podobá zákonům, jako je gravitace, která se nemění bez ohledu na čas a místo.

Ale lidé si myslí, že Bůh je jako oni, a tak shlížíme na Jeho zákon jako na něco, co můžeme změnit jen na základě pohodlnosti. To platilo zejména tehdy, když se křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše. Když se římské císařské právo považuje za křesťanské právo, kde končí římské zákony (které mohly být změněny a aktualizovány) a kde začínají křesťanské zákony? V Izraeli systém Církev-stát selhal kvůli lidské tvrdosti srdce a jeho neúspěch měl být poučením pro novou křesťanskou církev složenou z lidí všech národů a jazyků – totiž aby se neangažovala v politice. (viz výborná přednáška Tima Jenninga na toto téma, nazvaná  Designér nebo Diktátor)

Ale stalo se a všichni pohané Říma se stali „křesťany“. Teologové se stali tvůrci strategie a přemýšleli, jak využít stát k utváření společnosti. Měli pocit, že Boží zákon by mohl být aktualizován tak, aby lépe odpovídal jejich kontextu. Takže oněch 10 přikázání Říma je jiných, kdy přikázání neuctívat modly bylo odstraněno.

Ale tato změna měla trvání nějakou dobu, protože křesťanství se oficiálně stalo státním náboženstvím až v roce 380 n. l. díky ediktu z Tesaloniky. Původně se církev odlišovala od Říma, odmítala totiž sloužit v jeho armádě nebo se zapojovat do politiky. Zpočátku to byla církev vedená Židy a židovští konvertité přidali ke své hluboké úctě k Božímu zákonu uznání, že potřebují Božího Syna, aby mohli tomuto zákonu porozumět a dodržovat ho.

Jaké zákony byly dodržovány?

Náš článek je o Pesachu a na to se zaměříme. Současná debata mezi adventisty je o tom, zda bychom měli zachovávat (Boží) svátky, nebo ne, přičemž většina je spatřuje, jako že jsou obřadní, a proto jsou na kříži zrušeny. Ale Daniel říká, že to byly oběti a dary, které byly odstraněny. Sobota resp. Šabat, která je také nazývána svátkem v Lev 23 a během níž byly prováděny oběti (dvojnásobek ustavičné oběti během běžného dne, viz Numeri kap. 28), je námi adventisty dodržována. Takže co ten Pesach? Co si o této (Boží) slavnosti myslela raná církev?

Apoštolská církev dodržovala sobotu, zdravotní zákony a svátky (slavnosti) – z nichž nejdůležitější byl Pesach (včetně svátku nekvašených chlebů), neboť Ježíš během něj zemřel a byl vzkříšen a učedníkům řekl, aby si v té době umývali nohy a jedli Večeři Pánovu. Ta kontroverze se ve skutečnosti netýkala  toho, zda by měl být Pesach slaven či neslaven, ale toho, kdy by měla být oslavována. Spor, kdy slavit svátek uctění Ježíšovy smrti a vzkříšení nikdy nezmizel – pravoslavná (Ortodoxní) církev s katolickou církví se dodnes o to datum přou.

Proč o této kontroverzi nic nevíme?

O této debatě nevíme jako adventisté nic, protože jsme zdědili pozici po našich adventistických předcích, kteří považovali „Velikonoce“ za „katolický svátek“ – což naznačuje, že jsou nebiblické a vytvořené papežstvím a že jsou pohanské a jsou spojené s uctíváním Ištary (angl. Easter - Velikonoce) nebo jiných bohů a s jarní rovnodenností a sklizní. Jako příklad poslouží 3 minutové video Waltera Veitha Velikonoce? Nic takového neeexistuje (pohanský původ).  Rovněž J. N. Andrews tuto kontroverzi naprosto odmítá ve své knize Dějiny šabatu (viz konec kapitoly 13), kde je jeho jednání se svátky tak hluboce ovlivněno jeho chybnými představami o smlouvách, že ani necítím potřebu se do ní pouštět (viz kapitola 7 této knihy).

Také židovské svátky byly rozhodně spojeny se sklizní. To nepochybně vystupuje ze starověku, kdy se uctívalo a děkovalo Bohu za naše sklizně, a to je důvod, proč všechny národy mají oslavy, novoluní nebo obřady propojené se sklizní. Pesach měl prvotiny, a jeho načasování bylo spojeno se zráním Abibu (Avivu) – totiž ječmene, prvního obilí, které bylo připraveno k žatvě. Svátek stánků byl spojen se sklizní ovoce, na konci sklizňové sezóny. Mezi těmito dvěma daty bylo to nejradostnější a nejštědřejší období v roce, tedy v porovnání s tmavými, chladnými zimními dny.

Říct, že všechno, co souvisí se sklizní, je pohanské, je naprosto absurdní. Je to jako vyhýbat se slunci a žít uvnitř budov, jenom proto, že slunce bylo uctíváno jako bůh, nebo jako přestat pít vodu, protože Pelištejci uctívali Dagona, boha vody. Říká se, že sobota je zlo, protože je zasvěcena Saturnu. Dovolíme lidské definici Božího stvoření převážit nad Božími záměry? Může člověk tím, že si na něčem představuje své vlastní zlo, vytvořit něco dobrého na tom, co Bůh stvořil zlé? Jistě můžeme zneužít věci, které Bůh stvořil, ale nemůžeme zásadně změnit jejich podstatu od dobra ke zlu, nebo jako od patřící Bohu k patřící Satanovi.

Pavel a první křesťané neuctívali Ištaru, když se v té svaté době scházeli, aby zachovávali Pesach a vzpomínali na slova, kterým byli vyučováni. Téměř třetina Janova evangelia byla mluvena k učedníkům během Kristova posledního Pesachu zde na této zemi. Časová osa událostí Paschy, nekvašených chlebů, sobot a prvotin se stala věčnou součástí (týdenního) utrpení Krista. Nerozumět těmto svátkům znamená nerozumět tomu, proč byli všichni Židé v Jeruzalémě, co dělali, jaké předobrazy se Ježíš snažil naplnit a proč Židé tyto předobrazy nepochopili.

Někteří lidé říkají, že dodržování svátků způsobí, že zapomeneme na tuto typologii a že nás to od Ježíše odláká. Takové uvažování je směšné. Zapomínáme na stvoření, když dodržujeme šabat/sobotu? Způsobuje snad čtení zákona, že zapomínáme na milost? Způsobuje připomínání Pesachu to, že zapomínáme, co se stalo o Pesachu? Způsobuje učení o Synu, že zapomínáme na Otce? To je nemožné. Děláním toho prvního, se nastoluje to druhé.

Co bylo změněno nejdřív?

Ponechám argumenty na Pavlovi, kterak učí zachovávat Pesach, na jiném článku, ale vypadá to dost jasně, když Pavel říká, že „Odstraňte ten starý kvas (stará smlouva skutků), aby se z vás stalo nové těsto. Jste totiž jako nekvašený chléb. Vždyť náš velkonoční beránek - Kristus - je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je: s poctivostí a životem podle pravdy (novo-smluvní vztah agape Ježíšovy víry)“. 1 Korintským 5:7-8 [Petrů]

Ve stejné epištole vypráví, jak

„Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem vám také předal, že Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, a když vzdal díky, rozlomil [jej a] řekl: "Vezměte, jezte, toto je mé tělo, které se láme za vás. Toto čiňte na mou památku." Stejně tak i kalich, když povečeřel, se slovy: "Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. Toto čiňte, kdykoli byste [jej] pili, na moji památku." Neboť kdykoli byste jedli tento chléb a pili tento kalich, zvěstujete Pánovu smrt, dokud nepřijde..“  (1. Korintským 11:23-26) [NBK]

I když my můžeme dělat Večeři Páně kdykoliv (spolu s mytím nohou) díky našemu chápání neustálého (trvalého) kříže -Kristovo neustálé utrpení, které nám dává život skrze naši tělesnou přirozenost – tak skutečnost, že je zde zmíněn „tento chléb“, to naznačuje propojení s Pesachem, neboť chléb, který si Ježíš vzal v noci své poslední večeře, byl nekvašený chléb, spojující skutečnost, že „tak často, jak jíte tento chléb“ – tento  nekvašený chléb, ukazujete Pánovu smrt, dokud nepřijde. Tento zvláštní druh chleba je spojen s tímto zvláštním obdobím. Večeře Páně je navždy spojena s Ježíšovou obětí, a stejně tomu tak je u Pesachu. Stávají se propletenou, novou mezinárodní slavností pro křesťany, jak uvádí Ellen Whiteová. To je přesně to, v co se to proměnilo, jak ukazuje historie křesťanství.

Kristus stanul na rozhraní dvou náboženských systémů a jejich dvou velikých svátků. On sám, neposkvrněný Boží Beránek, byl připraven obětovat se za hřích, a ukončit tak symbolický obřadní systém, který po čtyři tisíciletí naznačoval jeho smrt. Když jedl se svými učedníky velikonočního beránka, ustanovil místo starého obřadu novou službu, která měla lidem připomínat jeho velikou oběť. Tradice staré národní židovské slavnosti měla navždy skončit. Kristovi následovníci na celém světě měli v každé době slavit nový obřad, který Kristus zavedl. {DA 652.2} TV 418.2

Proto, i když Večeře Páně může být provedena kdykoliv, existuje doba, kdy je zde naznačeno, že  musí být provedena – a to je při Pesachu.  A tak apoštolská církev zachovala Pesach, všechny církve po celém světě. A to je důvod, proč slovo pro "Velikonoce“ (angl. Easter) ve většině ostatních evropských jazyků a jazyků dalekého východu je nějaká varianta Paschy nebo Pesach – oni ani nevytvořili nové slovo pro vysoký každoroční křesťanský festival, oni použili stejné slovo jako v hebrejštině. V angličtině je toto etymologické spojení žel ztraceno, což způsobuje mnoho zmatku po celém světě, jak Angličtina dominuje, takže třeba v thajštině dostáváme výpůjční slovo ohledně Velikonoc, spíše než slovo Pascha, které by tam mělo být.

Spor kvartodecimánů

Víme, že Apoštolská církev zachovávala Pesach, a to díky tzv. kontroverzi kvartodecimánů. Jak již bylo zmíněno, tato polemika se týkala toho, kdy dodržovat Pesach, nikoli  toho, zda jej dodržovat či nikoliv. Toto je krátké 16min video na toto téma, které to zkoumá podrobněji, ale já budu sdílet to, co považuji za nejvíce fascinující prvky toho, jak se touto otázkou zabývala raná církev. ( The Quartodeciman Controversy - Ancient History - Church History ) Dávám to video i sem pod text.

Ježíš zachoval Pesach a Pavel činil totéž, ve 14. den Abibu, tedy prvního měsíce hebrejského kalendáře. Je zajímavé poznamenat, že zatímco náš kalendář má jako své počáteční datum nulu od narození Ježíše (byť nepřesně), a v Thajsku máme své počáteční datum jako narození Buddhy (nyní jsme tedy v roce 2565), Židé měli svůj nulový výchozí bod soustředěný kolem Pesachu – první novoluní před úplňkem Pesachu.

Hospodin pak Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi řekl: 2 "Tento měsíc pro vás bude počátkem měsíců, bude pro vás první mezi měsíci roku. 3 Mluvte k celé izraelské obci: ‚Desátého [dne] tohoto měsíce ať si každý vezme beránka podle otcovských rodů, beránka na [každou] rodinu. 4 Kdyby však byla rodina na beránka příliš malá, vezme si jej podle počtu osob spolu se sousedem, který je blízký jejich domu. Počítejte s beránkem podle toho, kolik kdo sní. 5 Budete mít beránka bez vady, ročního samce; vezmete [jej] z ovcí nebo z koz. 6 Uchováte ho až do čtrnáctého dne tohoto měsíce a k večeru ho celé shromáždění izraelské obce zabije. (Exodus 12:1-6) [NBK]

Tohle bylo dáno ještě před tím, než se dostali k hoře Sinaji, ještě před tím, než opustili Egypt. To ukazuje, jak důležitý tento svátek a čas byl, a pravděpodobně má být považován za svátek, který Bůh chtěl, aby Izraelité zachovávali, pro dobro jich a Egypťanů, když Mojžíš řekl faraonovi: „Takto praví Hospodin, Bůh Izraele: Propusť můj lid, aby mi konali slavnost na poušti!“ . Jinde vidíme ( Golgota v Egyptě ), jak tento svátek měl udržovat ochranný plot kolem Egypta od Ničitele, a to je důvod, proč je tak důležité, aby Pesach byl ustanoven na konci času, dříve než Ničiteli bude znovu dovolen volný přístup, a to kvůli našemu hříchu a naší volbě jeho jakožto našeho pána, namísto Ježíše ("nemáme krále, ale Císaře" - Jan 19:15). Všimněte si pozorně! Tohle pořádání svátku bylo ještě před Sinají! Ve skutečnosti Sinaj byl dána na svátek Šavuot, který se později stal známý jako Letnice.

Zajímavá věc na tom je, že Pascha se konala 14.  dne Abibu, což znamená, že to byl vždy úplněk, a že mohl připadnout na kterýkoliv den v týdnu. Tohle rozčilovalo tvůrce politiky Římské říše, kterým se nelíbilo, že to datum museli získávat od Židů (které neměli rádi, viz  zde ), nebo že museli čekat na pozorování novoluní a kontrolu Abibu (což se, jak věřím, ještě dělalo, Hillelův kalendář se totiž používal až v roce 300 po Kristu). Chtěli totiž pevné zafixované datum, jako jejich pohanské svátky, které by mohli oznámit celé říši, a chtěli, aby to bylo v neděli, aby se to shodovalo s jejich plány na svěcení neděle jako nového svatého dne křesťanství. Zavedení vzkříšení v neděli by ten den posvětilo a usnadnilo by přijetí jako týdenní svátek. To by toto náboženství odlišovalo od judaismu zřetelněji. Tak se zavedl formát čtvrtek-neděle, který máme dnes (Svatý čtvrtek, Velký pátek, Černá sobota, Velikonoce – které se v průběhu staletí rozšířily na “Svatý týden ” z původního “Paschal Triduum”)

Mnoho z historie rané církve je zahaleno tajemstvím, ale tento nový formát rychle nabral popularitu, pravděpodobně kvůli jeho pohodlí, kvůli jeho zapadnutí do Juliánského kalendáře, a jeho sponzorování státem. Jak to náboženství rostlo, tento spor o načasování Pesachu se stal znatelnějším a kolem roku 200 n.l. se stal velkým problémem (přinejmenším pro římského papeže) a historik Eusebius (psal okolo 300. roku za Konstantina) vypráví, že papež Viktor I. chtěl exkomunikovat církve, které zachovávaly Pesach na 14. Abibu (Avivu), a rozesílal dopisy po celém světě s tím, že již tak učinil. Pokud vím, je to poprvé, co papež exkomunikoval celou skupinu církví. Předtím exkomunikoval jednotlivce jako  Marcion a Valentinus a zakázal lidem číst jejich díla, ale nebyl to plošný zákaz zavedených církví a respektovaných biskupů jako v tomto případě. Církve exkomunikované v kvartodecimánské kontroverzi byly starobylé církve, kde se nachází dnešní východní Turecko, včetně všech sedmi církví ze Zjevení 2-3. Tyto církve se sjednotily v tom, že Paschu dodržovaly podle toho, co jim bylo předáno od učedníků.

Ostatní biskupové se domnívali, že papež Viktor zašel příliš daleko a že při své exkomunikaci jednal příliš unáhleně. Irenaeus snažíce se ve svém dopise Victora uklidnit, řekl, že tato kontroverze byla vyřešena před 40 lety Anicetusem - biskupem Říma - a Polykarpem, biskupem Smyrny (cca. 155 n. l., rok Polykarpovy smrti). Je důležité vědět, že i když Anicetus byl biskupem Říma, a měl vliv vzhledem ke své blízkosti k sídlu politické moci, již postarší Polykarp byl pravděpodobně nejvíce ctěným křesťanem na světě v té době, protože byl žákem apoštola Jana a byl Janem vysvěcen jako biskup. Polykarp byl posledním z druhé  generace učedníků, kteří pozůstali, a mohlo mu být okolo 80. let, když se setkal s Anicetem.

A když v době úřadu Aniceta odešel do Říma blahoslavený Polykarp, a že mezi sebou měli menší různice, přičemž respektovali i jiné záležitosti, okamžitě se spolu smířili, moc se spolu o tomto tématu nedohadovali. Neboť ani Anicetus nedokázal přesvědčit Polykarpa, aby ho (datum Pesachu) nedodržoval, protože ten ho vždy zachovával s Janem, učedníkem našeho Pána, a ostatními apoštoly, s nimiž se družil, a ani Polykarp nepřesvědčil Anicetuse, aby ten datum svátku dodržoval, protože Anicetus řekl, že je povinen zachovávat praxi presbyterů, kteří byli před ním. Tím že ty věci tak jsou, oni mezi sebou měli společenství a v církvi Anicetus podvolil Polykarpovi - není pochyb o tom, že z úcty - úřad posvěcení, a oni se v pokoji od sebe oddělili, celá církev byla v pokoji, a to jak ti, kteří datum svátku zachovávali, tak ti, kteří ho nezachovávali, udržovali pokoj a mír." (Z Eusebiova díla Histories)

Zní nám tohle povědomě? Jistě, nic nového pod sluncem, neboť ačkoliv z toho ten římský biskup neudělal nic velkého, dokud byla ještě naživu stará generace, avšak on si počkal, až zemřou, a poté ten problém vznesl znovu o 40 let později. To je podobné tomu, co se stalo v adventistické církvi, protože mladší vůdci nedokázali změnit doktríny církve, dokud žili průkopníci. Ta mladší generace byla více naladěna na větry vládnutí. Toho je zejména příkladem Leroy Froom, jenž tak tvrdě pracoval, aby kompromitoval charakteristické doktríny adventismu tak, aby adventistická církev byla přijata nedělními církvemi spíše jako bratr než sekta (kult).  Pastor Adrian Ebens řekl tohle o Leroy Froomovi, což také zahrnuje jistý silný citát od Frooma:

Ukazuje se, že chvála jeho adventistické rodiny nestačila, takže to musel rozšířit na širší protestantskou komunitu, a proto se zoufale snažil vtáhnout Adventismus do jakéhosi většího rybníka, kde se mělo chválit větší chválou. Když Froom mluví o svém dialogu s Walterem Martinem, on dělá komentář k R. R. Figuhrovi:

"Nevím, kam tohle povede, ale jedno vím určitě, a to, že jsme právě získali přátele v mocném kruhu." - Dopis R. R. Figuhrovi 26. dubna 1955

Proč nějaký adventistický duchovní považuje muže, kteří věří ve věčné peklo, neděli a několik dalších falešných učení, za mocné? Jakým způsobem jsou mocní? Jak lze tyto muže z těchto protestantských církví považovat za mocné? Určitě ne v biblickém smyslu!

Něco podobného lze pravděpodobně říci o mnoha teolozích v Římě v této rané době – zejména o Eusebiovi, který, dokonce i podle katolických apologetů (pisatelů na obranu), jak je známo, byl až trapně lichotivý vůči Konstantinovi. 

40 let později

Irenaeus tohle vynáší ve svém dopise Viktorovi tak, aby se uklidnil, a povzbuzuje ho, aby pokračoval v cestě, jíž zaujali dřívější biskupové Říma. Musí být přijata tak přísná opatření, jako je exkomunikace? Zdálo se, že většina světa přijala Pesach v neděli, jen těchto pár zdrženlivých bylo osamoceno ve východním Turecku kvůli jejich oddanosti Janovu dědictví. Kdyby jen posečkali, brzy by i tito zmizeli. Ale Victor neměl náladu čekat. Viktor si vyzkouší, jak moc by ostatní církve naslouchaly jeho prohlášení o „katolické“ (univerzální) církevní politice.

Níže je uvedeno, jak Eusebius líčí ty události. Všimněte si, že hledání v Bibli se tam nezmiňuje, a bylo by to těžké, neboť se začínala formovat tzv. teologie smluv, aby odsunula cokoliv židovského, zejména co má vztah k zákonu Tóře, aby umožnila nově se formující císařské církvi, která si vytvoří vlastní zákon.

(1)  V této době byla zahájena značná diskuse v důsledku názorového rozdílu, který respektoval dodržování paschálního období. Církve celé Asie, vedené vzdálenou tradicí, se domnívaly, že by měly zachovávat čtrnáctý den měsíce slavnosti Paschálního beránka; a bylo jim vždy povinností, aby v tento den ukončily půst, ať již ten den připadl na kterýkoli den v týdnu. Ale protože to nebylo zvykem - slavit to tímto způsobem v církvích po celém zbytku světa, které zachovávaly praxi, jež převládala od apoštolské tradice až do současnosti, tak by nebylo vhodné ukončit náš půst v jiný den než v den zmrtvýchvstání našeho Spasitele.

 Proto se konaly synody a shromáždění biskupů o této otázce; a všichni jednomyslně vypracovali církevní dekret, který oznámili všem církvím na všech místech, totiž že tajemství zmrtvýchvstání našeho Pána by se nemělo slavit v jiný den než v den Páně; a že jeden tento samotný den bychom měli dodržovat ukončení Paschálních půstů.

Kvartodecimáni – čtrnáctníci - byli nyní vedeni Polykratem, Polykarp totiž zemřel. V reakci na tlak, který na ně byl vyvíjen, aby se přizpůsobili, říká Polykrat následující. Budou zachovávat čtrnáctého Abíbu, protože to je to, co Filip a Jan, dva z Ježíšových učedníků, dělali, stejně jako mnoho dalších ctěných starších, kteří zemřeli.

(1) Biskupové v Asii, kteří si uchovali zachovávání zvyku, jenž jim byl předán od jejich otců, byli vedeni Polykratem. Také jim vyložil tradici kdysi předanou a to v dopise, který adresoval Viktorovi a římské církvi:  (2) „My,“ řekl, „zachováváme tento den beze změny, nic nepřidáváme ani nic neubíráme. Neboť v [Malé] Asii usnuli významní velikáni, kteří povstanou v den zjevení Pána, v němž přijde z nebe ve slávě, a vzkřísí všecky svaté, Filipa, jednoho z dvanácti apoštolů, který spí v Hierapolis, a dvě dcery jeho panny. Jeho další dcera, která také žila pod vlivem Ducha svatého, teď již také odpočívá v Efezu. (3) Navíc Jan, který odpočíval na hrudi našeho Pána; a který byl také knězem a nesl kněžskou značku (πέταλον), byl jak mučedník, tak učitel. (4) Je pohřben v Efezu; také Polykarp ze Smyrny, oba biskupové a mučedníci. Thraseas, také, biskup a mučedník Eumenie, (5), který je pohřben ve Smyrně. Proč bych měl zmiňovat Sagarise, biskupa a mučedníka, který odpočívá v Laodicei? Navíc, požehnaný Papirius; a eunuch Melito, jehož chození a rozhovory byly zcela pod vlivem Ducha svatého, ten nyní odpočívá v Sardách, čeká biskupství z nebe, až vstane z mrtvých. (6) Tito všichni zachovávali čtrnáctý den Pesach podle evangelií, nikdy nevybočili, ale následovali podle pravidla víry. I já, Polykratés, nejmenší z vás všech, žiji podle tradice mých příbuzných, některé z nich jsem následoval. Sedm členů mé rodiny byli biskupové a já jsem osmý a moji příbuzní vždy zachovávali den, kdy lidé (tj. Židé) odkládají kvas. (7) Proto, bratři, já, který žiji šedesát pět let v Pánu a mluvil jsem s bratřími z každé země, a prostudoval jsem celé svaté Písmo, nebojím se hrozeb, jimiž mě zastrašují. Poněvadž ti, kteří jsou větší než já, řekli: „Lépe jest poslouchati Boha, nežli člověka.“

(8) Po tomto on také začal psát o všech biskupech, kteří byli přítomni a mysleli si totéž co on: „Mohl bych se také zmínit.“ Řekl: „Biskupové, kteří byli přítomni, které jste si vyžádali, abych je povolal, a které jsem vskutku povolal. Jejichž jména, kdybych je napsal, tak by představovala velký počet. Kdo však viděl mé útlé tělo, souhlasil s epištolou, dobře věda, že jsem nenesl své šediny zbytečně, ale že jsem vždy řídil svůj život v Pánu Ježíši.“

(9) Ihned poté se Viktor, biskup římské církve, snažil vyobcovat církve celé Asie spolu se sousedními církvemi jako neortodoxní od společné jednoty. A zveřejnil v cizině dopisy a prohlásil, že všichni tamní bratři byli zcela exkomunikováni. (10) Ale to nebyl názor všech biskupů. Ti ho okamžitě naopak nabádali, aby uvažoval o kurzu, který byl kalkulován k podpoře míru, jednoty a lásky k sobě navzájem.

Takže vidíme, že ostatní biskupové nebyli tak rychlí, aby exkomunikovali jako římský biskup. Ale i když volali po náboženské svobodě a lásce, všichni spatřovali, jakým směrem se církev ubírá: větší centralizace, větší moc Římu, větší soulad s císařskou politikou, silnější jednota; méně individuálního svědomí, menší svoboda regionů a jednotlivých kongregací, méně dovolování, aby rozhodovala Bible, a menší péče o to, co dělali původní apoštolové a průkopníci.

Proč tento velký nátlak na zastavení konání Pesachu o 14. dni Abíbu?

Lidé, kteří nejsou křesťané, nebo kteří nevěnují čas Bibli, mají tendenci říkat – sobota nebo neděle, je tam opravdu takový rozdíl? Je snad Bůh omezen dny? A samozřejmě, že Bůh není omezen, ale On stvořil Své stvoření určitým způsobem, přičemž odpočinek je zakotven do Soboty (Šabatu). Je to jako když říkám: dýchání vzduchu nebo dýchání vody, je snad Bůh omezen dýcháním? Není, ale On nás stvořil, abychom dýchali kyslík. Ale tento typ myšlení byl ztracen, a to je důvod, proč ve skutečnosti po tisíc let během doby temna křesťanský svět neučinil žádné vědecké objevy. Teprve v době protestantské reformace, kdy si křesťané začali uvědomovat, že Bůh je Bohem řádu a že stvořil věci podle zákonů a systémů, tak jsme studovali přírodu a mysleli jsme si, že to má logiku, spíše než že by příroda byla svévolná, náhodná, mystická a magická.

Pesach musí být důležitý, protože to bylo to, co Bůh chtěl po Faroónovi – totiž dovolit Izraelcům jej slavit. A Bůh nastavil celý svůj kalendář (pro který stvořil slunce a měsíc – viz. Gn 1:14), aby svátky byly slaveny ve správný den. Všimněte si, že hebrejský kalendář používá jak Slunce, tak Měsíc; zatímco římsko-papežský kalendář je zcela solární a plný lidských astronomických vynalézavosti – měsíc je ignorován, tak jak se stal zplozený syn ignorovaným (viz postup od zplozeného Syna kréda apoštolů k Atanášovu vyznání víry – On - Kristus je neustále umenšován, dokud nezmizí). Samozřejmě, že tehdy existovali upřímní lidé, kteří podporovali nedělní Pesach kvůli jednotě - lepší je, když všichni děláme totéž - neuvědomujíc si, kde se pohybuje tok dějin, ani to, že Bůh navrhl Pesach do struktury času. 

Důvod, proč si myslím, že Satan chtěl, aby Kvartodecimánské skupiny zmizely, byl ten, že nechtěl, aby dělaly rozruch, až budou učiněna všechna skutečná rozhodnutí okolo počátku roku 300. Tehdy se Židé vzdali kalendáře založeného na Avivu a Nicejský koncil vsadil do kamene církevní dogma, domněle navždy. Jakmile byla neděle zakotvena jako datum zmrtvýchvstání (spíše než druhý den svátku nekvašeného chleba, což by mohl být kterýkoli den v týdnu), pak mohli skutečně začít prosazovat neděli, a to je to, co vidíme – den Páně jakožto neděle se v literatuře nachází až po roce 194 n. l. (Tak J. N. Andrews uvádí na konci kapitoly 13 svého díla Historie soboty), což je doba, kdy Viktor exkomunikoval Kvartodecimány. Tak se stal nedělní Pesach kanálem (prostředníkem) do nedělní soboty (šabatu). (V tomto jsem zavázán této sérii vynikajících článků na stránkách" Sabbath Sentinel", což je hotová pokladnice informací)

Poznámka na závěr.

Zdá se, že v Americe zachovávání Pesachu křesťany začalo v Církvi Boží 7. dne, což je denominace, kterou zahájil Gilbert Cranmer, duchovní Christian connection, biblický unitář, kterému byl Šabat/Sobota představen Josephem Batesem. Oni si založili vlastní organizaci odlišnou od Jamese a Ellen Whiteových. Přijali svátek Pesach a kážou ho až do dneška, a pokud hledáte něco ohledně Kvartodecimánské kontroverze, mnoho zdrojů je od jejich denominace. Co se týče tohoto, tak jsou to dost dobré zdroje, i když si nemyslím, že rozumí Abíbu - Avivu ( Díky Bohu za naše průkopníky a půlnoční volání, že získali datum 22 .října 1844 od Karaitů), a navíc věří v ukřižování ve středu –vzkříšení v sobotu večer (s čímž my adventisté nesouhlasíme).

Druhou skupinou, která získává na významu a popularitě a která se touto otázkou znovu zabývá, jsou pravoslavní křesťané. Proč? Protože neslaví Velikonoce v den, kdy to dělá katolická církev. Například letos (tj. rok 2022) slavili Pesach v neděli 24. dubna 2022 oproti 17. dubnu a někdy se to může lišit až o 5 týdnů. Jak víme, být menšinou a dělat něco jiného vás staví do defenzivy, a tak se pravoslavní křesťané cítí nuceni bránit své datumy.

Krátce řečeno, oni tvrdí, že následují nikajské vyznání, zatímco katolická církev už ho nenásleduje. Nerozumím všem detailům, ale zdá se, že nicejské vyznání vyhlásilo, že křesťanský Pesach musí následovat po židovském Pesachu, a tak byla dodržován v hlavních církvích po dobu 1500 let. Ale když v roce 1582 našeho letopočtu papež chtěl vytvořit přesnější kalendář, tak stanovil načasování svátku Velikonoc tak, že dnes někdy mohou nastat před židovským Pesachem, což je považováno za nepřijatelné pro pravoslavné křesťany. Zdá se také, že pravoslavní nadále používají Juliánský kalendář.

Kvůli mnoha sporům se západním katolickým křesťanstvím pravoslavní křesťané vykopali spoustu staré historie, aby dokázali, že jsou v právu, což je historie, kterou by latinské křesťanství chtělo nechat pohřbenou. Osobně podporuji tyto další skupiny, které jsou neortodoxní v porovnání se stanovováním termínů středního proudu, které lidé slepě přijímají, a modlím se, abychom v budoucnu mohli oslovit tyto skupiny a pracovat společně. Původní video, které jsem sdílel výše, je od pravoslavného křesťana.

Musím si ještě přečíst: The Life of Polycarp